Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: února 2011

Tak jsem po dvou měsících azylu v Evropě opět dorazila do Abidjanu. Už v letadle mi začal trochu docházet dosah mého zdánlivého hrdinství, protože letadlo, jindy plně obsazené, bylo přes drastické snížení počtu letů na neklidné Pobřeží slonoviny plné asi ze čtvrtiny. Mezipřistání bylo v Lomé, hlavním městě Toga, kde k mému zděšení navíc vystoupila většina pasažérů. Zůstalo jen asi dvacet cestujících do Abidjanu. Dřív letadla doslova praskala ve švech pod náporem rodinek, obtížených obrovskými taškami a balíky, kterými beznadějně naplnili prostor pro příruční zavazadla, v závěsu se dvěma či více dětmi, bojujícími s dalšími malými značkovými kufříky, aby se výlet do konzumního ráje Evropy co nejvíce vyplatil. Doplňovalo je pár cizinců, většinou pracovníků velvyslanectví, firem nebo humanitárních organizací, často také s rodinami.

Teď do Abidjanu nikdo nelétá.

Pokud je pravda, co mi už před dvěma měsíci říkal jeden Francouz, který žije na Pobřeží slonoviny už víc než dvacet let a vlastní zde malou firmu, movitější místní rodiny poslaly většinu svých členů pryč ze země okamžitě poté, co se ukázalo, že politický pat, který zde nastal po prezidentských volbách, se hned tak nevyřeší. Postupně je následovaly i rodiny Evropanů a dalších cizinců, obzvláště těch s dětmi, ať už z vlastního uvážení a obav nebo na příkaz svých zaměstnavatelů, kteří nechtěli nést zodpovědnost v případě vyostření situace. Poslední dva měsíce byly pro nepřehlednost situace zavřeny většinu času i obě mezinárodní školy a to rozhodnutí odvézt rodiny urychlilo. U Francouzů navíc hrála velkou roli neblahá zkušenost z roku 2004.

Ani já bych se neměla na Pobřeží slonoviny správně v žádném případě vracet, protože je zdejší situace ohodnocena jako nejvyšší krizový stupeň, horší už je asi jen Afganistán a Írák. Už na letišti se mě snažila odradit důležitě se tvářící žurnalistka, která zde má popisovat místní krizové události, že jsem si nevybrala nejlepší chvíli k příletu, protože TO zítra, nejpozdějí pozítří začne. Myslela tím TO, na co všichni v Abidjanu s obavami čekají, tedy že jeden prezident smete druhého, pravděpodobně za použití násilí. Ovšem potvrdila mi jen, že se opět jedná o informaci typu „jedna paní povídala“, které byly pro poslední dva měsíce typické, protože nikdo nic určitého většinou neví, jen se dohaduje a šíří fámy. Specialisty na krize nevyjímaje. Navíc tato dáma vzala do zaječích hned po druhém kole voleb, kdy vypukla první vlna paniky a zanechala své chlebodárce bez informací. K její pošramocené cti nutno dodat, že se po došlápnutí na rodnou hroudu vzpamatovala a po dvou týdnech vrátila.

Já jsem se ale z mnoha důvodů do Abidjanu vrátit chtěla. Pravda, aktuální zprávy nezněly nejoptimističtěji. Politická situace zůstala vcelku stejná, stručně shrnuto, po volbách dva prezidenti, dvě vlády, jeden prezident (Gbagbo) u moci, ale bez peněz, zato stále ještě podporován armádou a policií, druhý prezident (Ouattara), sice mezinárodně uznáván, zato obklíčen v hotelu Golf, kam se uchýlil pod ochranou OSN, ale bez faktické moci.

Za tohoto stavu došlo před pár dny k události, která by za normálních okolností zaujala i naše senzacechtivá média, ale co jsou už dnes normální okolnosti, když z Tuniska si rodina svrženého prezidenta odveze tunu zlata a egyptský prezident Mubarak má na kontech zřejmě víc než Bill Gates. A co teprve přijde v Libyi! Přesto je tahle historka jako ukázka myšlenkových pochodů vládců na africkém kontinentě celkem konkurenceschopná. Poté, co na Pobřeží slonoviny jeden z prezidentů zůstal bez finančních zdrojů, ke kterým mu banky pod mezinárodním tlakem odepřely přístup, našel rychlé a celkem originální řešení – myslím tím na hlavu státu, za kterou se považuje. Nechal za bílého dne vyloupit banku v centru Abidjanu, v obchodní a finanční čtvrti, něco jako na našem Václavském náměstí. Budovu banky jednoduše obklíčily tanky, doprovázané policií a až do večera se stěhovaly balíky peněz... Vyneslo to asi 80 miliónů euro a problém byl prozatím vyřešen. Z peněz vyplatil Gbagbo své stoupence, armádu, policii, státní zaměstnance. Líbila se mi reakce mé kamarádky, která to komentovala slovy: „Ta akce z banky je tedy docela už tvrdá. Představila jsem si Klause, jak by obsadil Komerčku a domáhal se finančních rezerv.“

Přes kritický vztah k naší české demokracii si to neumím představit ani já a tak mě zahřál u srdce pocit, že žádný z našich politiků by si takto přímo peníze ukrást nedovolil. (???) Bankéřům na Pobřeží slonoviny vůbec nastal tvrdý život, přesně podle rčení "není na světě člověk ten, aby se zavděčil... "Pokud peníze vyplatí, rozhněvají si prvního prezidenta a Západoafrickou centrální banku, pokud nevyplatí, mají na krku druhého, s armádou a policií v závěsu.

Ale já jsem byla pryč dva měsíce a to mě uklidnilo. Když jsem vystoupila na letišti do pětatřicetistupňového vedra s kabátem v ruce, překvapil mě jen vzduch nebo spíš jeho pach, který není typický pro Abidjan, ale který si pamatuji spíš z hlavního města Nigerie. Vysvětlení se ukázalo jako prosté: zatímco dřívě se zde odpadky odvážely, dnes se hromadí přímo ve městě a na místě spalují. Vypadá to biblicky hrozně a o hodnotách škodlivin v ovzduší je lépe pomlčet. Ostatně obyvatelé mají jiné starosti. Banky jedna po druhé zavírají-viz humorná historka s vyloupením, odešla řada zaměstavatelů, není práce, ceny stoupají a řešení v nedohlednu. Nebo v dohlednu?

Nicméně mi cestou z letiště přišlo na první pohled všechno normální a klidné, ale asi mě upokojily ty dva měsíce v Evropě s korupčními banalitami v české politice. Po příjezdu domů mě jen trochu překvapily dvě plynové lahve navíc, protože se čeká, že plyn, který se zde používá k vaření, brzy dojde. A ukázalo se, že to je dobře, protože plyn už ke koupení není. Jak dlouho se asi dá vařit se třemi láhvemi?

Většina restaurací a barů, kterých bývalo v Abidjanu požehnaně, zavřela, těm chybí kromě plynu také hosté. Ty nejpopulárnější nabízejí jen nápoje, vařit se nevyplácí. Zavřená je také řada obchodů, hlavně těch menších, benzin se stále ještě dá koupit, ale je otázkou pár dní, (prý), kdy dojde. Takže jsme natankovali, pak budeme asi chodit pěšky, což bude tvrdé, v tom vedru. Nebo jezdit na kole, napadá mě, konečně by to bylo bezpečné, tedy z hlediska provozu, ne z hlediska střelby.

Druhý den jsme vyjeli nakoupit potraviny, město se mi zdálo jako dřív, jako by zmizela ta nervozita a napětí, která zavládla v prosinci po nepodařených volbách. Vypadalo to, že se všichni smířili se současným stavem, večer byla dokonce slyšet hlasitá hudba jako za dřívějších časů, při které se nedá usnout, ale lepší než střelba. Francouzský supermarket byl naplněný k prasknutí, jak tomu v minulosti nikdy nebývalo. Zažili jsme to jen jednou, v polovině prosince po prvním velkém ozbrojeném konfliku, který byl zlý, ale naštěstí ojedinělý. Poté vyrazili všichni movitější obyvatelé Abidjanu nakupovat, jako by čekali konec světa. Já jsem ho asi také čekala, i když jsem pořádně nevěděla, co nakupovat, vzpomínám si, jak mi hlavou ještě zněla ozvěna střelby, která je na vlastní uši hlasitější než by si člověk myslel. Do toho vyhrávala do tlačenice mezi regály dost hlasitě Stille Nacht, heilige Nacht, opravdu v německém originálu. Bylo před Vánocemi a absurdněji to nešlo. Tehdy ceny stouply asi o padesát procent, dnes jsme zaplatili za maso přesně dvakrát více. Tomu odpovídal i místní trh, kde jsem za tisíc franků (asi 40 Kč) dostala místo dřívějších pěti jen tři manga.

Když jsme projížděli městem, překvapily mě v jedné ulici desítky rodin, polehávajícíh na rohožích nebo jen na holé zemi, v blízkosti rušné křižovatky, s dětmi, které se batolily v prachu. Jsou to prý utečenci z Liberie, což je zvláštní, protože právě do Liberie údajně uprchly tisíce obyvatel Pobřeží slonoviny z obav před občanskou válkou. Kdo tedy vlastně prchá kam?

Ujasním si to, až si promluvím s lidmi, kteří tu strávili poslední dva měsíce a to nejen v klidnějším centru.

Tohle je teprve začátek.