Módní peklo nebo ráj?

Neodvratně a definitivně nastoupilo velké období sucha a hlavně nepředstavitelného horka. Když se mě rodina a přátelé z Čech ptají, jak moc velké teplo tu je, mám vždycky pocit, že by rádi slyšeli něco o padesáti stupních, protože to je ta správná představa tropů v listopadovém nepřívětivém počasí u nás. Ale mě stačí i teplota kolem třiceti pěti stupňů a k tomu téměř stoprocentní vlhkost, abych ztratila veškerou energii, pohybovala se od jednoho stínu ke druhému a do rozpáleného auta sedala s myšlenkou na babu z perníkové chaloupky. A nezapomínala na to, že se budu potit a potit, pokud právě nevyjdu z bazénu,  sprchy nebo nebudu stát přímo pod klimatizací. Naskýtá se otázka, co v takovém podnebí vlastně obléknout? A co nosí Afričani? Na jedné straně mají nekonečnou výhodu, protože o zimních kabátech,  botách s kožíškem či dokonce rukavicích možná  slyšeli, ale stěží je budou kdy potřebovat.  Na druhé straně je třeba zůstat i ve věčném  horku společensky přijatelně upravený, čistý a svěží. Když si člověk představí český prostředek MHD ve vrcholném létě, zejména po čichové stránce, ví, o čem mluvím. 

Mám pocit, že když v Čechách nastanou parné dny, většina lidí propadne pocitu, že ukazovat holé  končetiny, části spodního prádla, nevonět zrovna po konvalinkách či si dokonce svléknout košili patří k základním lidským právům. Abidjan je v tomto ohledu jiný.  Krátké kalhoty a holé nohy jsou považovány za znak příslušnosti k fyzicky pracujícím, hlavně na venkově. Mně osobně se zdá, že se lidé oblékají extrémně dobře, jsou čistí a upravení. Nemám teď na mysli setkání na vyšší nebo nejvyšší společenské úrovni, protože tam jsou vidět obleky od Bosse, draze blýskavé manžetové knoflíčky, jehlice a hodinky za závratné ceny a dámy vypadají, jakoby nakupovaly podle seznamu nejdražších značek a nakonec si hromadně daly sraz u Cartiera. Mluvím o lidech, které potkávám v běžném životě. Muži nosí obleky nebo dlouhé kalhoty, mladí džíny, k tomu většinou nažehlené košile nebo trička.  Hodně jsou vidět košile, ušité z  pestrých afrických látek, které vypadají dobře nebo celé obleky ze stejné látky, které mi už trochu připomínají pyžamo. 

Ženy jsou kapitola sama pro sebe, která mě nepřestane nikdy fascinovat i když  nemám v úmyslu  psát africkou verzi oblíbeného blogu Módní peklo, který se kriticky zabývá odíváním v českých poměrech. Oblékají se tu totiž tak, že by autorka Pekla zajásala, nápaditě, barevně a žensky.  Zejména na to, jak málo mají většinou prostředků, je to až nepochopitelné. Základem je pestrá africká látka, která se v nejjednodušší kombinaci s tričkem nebo tílkem uvazuje kolem pasu jako dlouhá zavinovací sukně, s uzlem vzadu. Případně se do ní přiváže  na záda dítě, ale většinou je zpracovaná jedním z nesčetných krejčích nebo švadlen do typického kompletu, skládajícího se ze sukně a blůzy, často doplněného  pruhem stejné látky na hlavě, který zakrývá vlasy. Střihů je bezpočet, nosí se halenky, saka, sukně nebo kalhoty, to vše ze stejné,  pestrobarevné látky. Nepůsobí to divně, naopak, je to pastva pro oči. Nejvíc se mi líbí komplet z úzké, dlouhé, vypasované sukně a dekoltované halenky s balonovými rukávky. Vždycky se mi zdálo, že se v takové sukni nedá pohybovat, ale když jsme si s kamarádkami nechaly podobný oblek ušít místním krejčím, zjistila jsem, že sukně je opatřena promyšlenými, vysokými a přesto neviditelnými rozparky, které umožňují bezproblémový pohyb. A navíc vypadá neuvěřitelně sexy, zejména s pěkně formovaným africkým pozadím. Naše prababičky si sukně vycpávaly pro větší efekt polštářkem, kterému říkaly honzík, místní ženy to nemají zapotřebí.  Vedle šatů a kompletů z tradičních látek jsou vidět hlavně na mladých dívkách džíny, trička, evropské sukně a šaty. A to hlavně ve světlých barvách, přičemž muži nosí s oblibou bílé košile, které září, aniž by v tom měl  ve většině případů prsty nějaký sofistikovaný drahý prací prostředek a automatická pračka. Ta čistota mi zůstane asi záhadou. 

Kde se oblečení pořizuje? V Abidjanu je řada malých butiků, kde se dají koupit věci z dovozu, zejména z Francie či Itálie, ovšem za astronomické ceny. Nedávno zde otevřela svoji filiálku Zara, ale ceny jsou podobné a zákazníků málo. Jednodušší obchůdky nabízejí stále ještě drahé, ale nekvalitní zboží většinou z Číny nebo dalších asijských zemí. Myslím si, že většina afrických žen, když odhlédnu od těch, které nakupují v Paříži a New Yorku, si své modely nechává šít u místních krejčích. Jejich dílničky či stánky jsou vidět na každém rohu, často pochodují po ulici s šicím strojem na rameni, připraveni ušít cokoliv. Kvalita je různá, ceny hodně příznivé. Pro Evropana je nejlepší nechat si zhotovit kopii svého oblíbeného kusu oblečení, výsledek je zaručený. Šití podle časopisů nebo popisu nemusí dopadnout úplně podle představ, často proto, že krejčí se prostě nedvažuje bílé zákaznice dotknout a bere míry „vzdušně“ a tedy odhadem. Druhým místem, odkud pochází většina oblečení, jsou trhy, konané většinou určitý den v týdnu a podle nich také pojmenované. Jeden z největších je středeční v lidové čtvrti Treichville, kde se na volné ploše prodává oblečení, pocházející podle značek z Evropy a Ameriky z charitativních sbírek, kontejnerů na odložené oblečení a patrně i z neprodejných kusů z velkých obchodních domů. Podobné trhy nejsou v Abidjanu žádná zvláštnost, viděla jsem je v Nigérii, Beninu, Togu i Ghaně a pro cizince to je něco jako u nás známý secondhand.

Návštěva podobného trhu je zážitek.  Oproti třeba Abuje v Nigérii je ten abidjanský sice malý, ale vše probíhá podle stejných pravidel. Na velkém otevřeném prostranství jsou na černých plastikových plachtách  nahromaděny kupy vypraných a zmačkaných oděvů, roztříděných podle druhu. Někdy má prodavač slunečník a na něm jsou pověšeny vybrané kousky. Za neustálého vykřikování ceny a druhu zboží, takže to zní asi jako: „kalhotydvacetkorunvšechnykalhotydvacetkorun...“ promíchává a protřepává hromadu a zastaví-li se v jeho blízkosti zákazník, vybírá mu sám věci, které si myslí, že by se mu mohly zamlouvat a ty mu hází. Řekla bych skoro, že je po něm hází, ale zákazník si nabízený kus oděvu prohlédne a v případě nezájmu ho hodí zpět na hromadu. Je-li prodavačů a zájemců víc, míhají se chvílemi vzduchem oděvy, jako by se zvedla vichřice. Ceny jsou nízké a kvalita různá, ale i hledači značek si při dostatečné trpělivosti přijdou na své. Slyšela jsem i o šatech z dílny Stelly McCartney, které se válely na jedné z hromad. Některé druhy zboží nedokážu nazvat jinak než  bizarní. Třeba spodní prádlo, použité, i když vyprané, které se tu prodává, plavky, obnošené zimní bundy nebo plyšové hračky. Nejneuvěřitelnější mi ale připadal obrovský chumel dámských teplých punčocháčů. Ani při nejvyšším zapojení fantazie si nedovedu představit, kdo a k čemu si je v Africe pořídí.  Někteří prodejci mají malé boudy, sbité z kůlů a potažené igelitovými plachtami s hrubými lavicemi, kam je možné po odložení bot vstoupit, protože podlaha je plná oblečení, posadit se v nedýchatelném horku a vlhku a přehrabovat se v oblečení. Třeba v nočních košilích nebo pyžamech, večerních šatech, bílých košilích, kabelkách a páskách. Co bouda, to pomyslné  oddělení obchodního domu. Nálada je tam družná, zákaznice si předávají jednotlivé kusy oblečení a kolektivně se potí. Přestože popis asi zní pro evropské uši hrozně, je středeční trh oblíbenou formou afrického  shoppingu. Cizinky tam většinou chodí, aby nakoupily oblečení dětem na krátkou návštěvu v chladné Evropě nebo aby se jen podívaly a některé propadnou hledací vášni natolik, že s nimi ve středu není řeč. Pro místní obyvatele je to ovšem levný a přijatelný prostředek, jak se dobře obléci. 

Ještě jedna věc, která mě v západní Africe fascinuje, jsou vlasy. Nebo účesy, všeobecně řečeno to, co je vidět na ženských hlavách, což ovšem většinou pravé vlasy nejsou. Ženy ve městě totiž většinou nosí paruky, což člověk pochopí až tehdy, když svoji známou nemůže často poznat, protože přijde pokaždé s úplně jinou délkou vlasů,  střihem i barvou. Paruky jsou různé kvality i provedení a přála bych si mít skrytou kameru, abych je mohla všechny vyfotit. Pokud žena nemá chuť s vlasy nic dělat, namotá na ně pruh látky do formy turbanu a je společensky akceptovatelně upravená. Další oblíbený účes jsou copánky z umělých vlasů, které se navazují na ty vlastní.  Malé hočičky mají většinou vlasy sepnuté barevnými gumičkami do malých chomáčků, větší navázané copánky a na nich barevné ozdůbky, které jim při každém pohybu chrastí kolem hlavy. Kadeřnických „salónů“ je v Abidjanu přinejmenším stejně tolik jako těch krejčovských. Nejjednodušší jsou k vidění ve stínu stromů, kde jsou na velkých  deskách nebo na zemi vystavené umělé svazky různobarevných vlasů i různých ozdob a před nmi sedí ženy a pletou copánky. Lepší salóny nabízejí nejen úpravu vlasů, ale i kosmetické ošetření, které často znamená bělení pleti, protože ženy v Africe touží  po světlé pleti. Když jsem si zde jednou chtěla koupit krém známé značky, s údivem jsem si v poslední chvíli všimla, že je vyroben pro africký trh a má bělící účinky. Bělení se ale někdy děje drastickými způsoby a výsledek je spíš odstrašující než pěkný. V Nigérii se  ženám se zesvětlenou pletí říkalo „žlutá zimnice“.

Z dalších zajímavostí, které mě k tomuto tématu ještě napadají, jsou africké látky, na které se tisknou portréty politiků, významných osobností, názvy firem  či událostí a rozdávají se jako u nás trička. Nedávno jsem své místní známé dala látku, kterou jsem dostala na nějakém mítinku a o které jsem věděla, že ji nikdy nepoužiju, protože na ní bylo mezi květy natištěno logo pojišťovací společnosti, která se snažila proniknout na místní trh. Jaký byl můj údiv, když jsem ji za pár dní potkala ve slušivém kostýmku, který měl zároveň, řekla bych, i informační hodnotu. 

A další překvapení mě čekalo, když jsem nedávno viděla ženu, s hlavou plnou velkých plastikových natáček,  připevněných na vlasy v barevně sladěných řadách. Smysl ponechám na fantazii každého, protože to je to, co se mi v Abidjanu v otázkách módy nejvíc líbí: pozorovatel se nikdy nenudí.

Středeční trh nebo-li z druhé ruky

Teplo na nohy??

Domácí výroba účesu-připevňování paruky

Kadeřnictví

Paruky

Copánky

Látka s "úmrtním oznámením" jednoho z lokálních vládců

Africká rodina

Minulá neděle na Pobřeží slonoviny a také v převážně křesťanském Abidjanu byla ve znamení muslimského svátku Tabaski. Protože země má poprvé od získání své nezávislosti muslimského prezidenta, využil svých pravomocí a udělil také následující pracovní den volno.  Dodatečně jsem tak pochopila masové přesuny živých beranů, které bylo vidět celý předešlý týden na korbách malých i velkých aut, jak putovali jako slavnostní chod rodinných oslav do všech koutů země. 

(Tabaski-vedle ramadánu největší muslimský svátek, srovnatelný co do významu s křesťanskými Vánocemi. Věřící muslimové mají povinnost obětovat zvíře jako vzpomínku na proroka Abraháma, který přestál boží zkoušku, když souhlasil s  obětováním svého syna Izáka Alláhovi. Ten jeho syna ušetřil a místo něj byl obětován skopec.)

Byla jsem překvapená, když jsem se dozvěděla, že na svůj neslavný, byť slavnostní konec čeká beran i u  rodiny známých v Abidjanu, která se prezentuje jako křesťanská. Bylo mi vysvětleno, že jedna členka rodiny je muslimka a proto celá rodina slaví muslimský svátek. Euforisticky by se to dalo vykládat jak absolutní náboženská tolerance, ale bude v tom spíš pragmatická chuť užít si hostiny a oslav s celou rodinou. Ta má ovšem v západní Africe, jak jsem poznala,  poněkud jiná pravidla a zvyklosti než  u nás.  Nedávno jsem se v rámci konverzace zeptala jednoho místního známého s vysokoškolským vzděláním, kolik má sourozenců. Odpověď byla ohromující: měl jich sedmnáct, i s ním měli mít jeho rodiče tedy osmnáct dětí. Vzápětí mi však objasnil, že jeho otec měl čtyři ženy a s nimi uvedený počet potomků. Otec byl katolík. Nedávno však zemřel a dědictví převzali nejstarší synové. Matka mého známého, která nebyla první manželkou, se musela  vrátit ke své původní rodině. On sám z toho důvodu samozřejmě své starší bratry příliš nemiluje, ale stýká se s nimi a musí je respektovat. Přestože zastává  na svůj věk poměrně prestižní vedoucí postavení v metropoli, dobře vydělává a staví dům, má úplně jiné rodinné starosti než by měl jeho protějšek v Evropě. V jeho domácnosti žije už nyní asi deset dalších příbuzných, které musí živit a zabezpečovat a platit školy dětem svých sourozenců, kteří na to nemají prostředky. Když mu byl nabídnut krátký pracovní pobyt v cizině, musel o souhlas požádat nejstaršího člena rodiny, tedy svého bratra. V tomto příběhu jsou shrnuty snad všechny aspekty zdejších rodinných vztahů: polygamie, postavení ženy, vysoké počty dětí, rivalita mezi nevlastními sourozenci i hierarchie v rodině a povinnost  postarat se o její členy podle určitých zažitých pravidel. 

Nechci tyto své poznatky nijak zevšeobecňovat, protože na Pobřeží slonoviny žije kolem šedesáti etnických skupin a jsou mezi nimi značné rozdíly. Ale některé věci platí bez ohledu na náboženské vyznání či etnikum, jako například zmiňované mnohoženství. A netýká se jen místních obyvatel. Nedávno jsem se seznámila  s Evropankou, která pracovala pro velvyslanectví své země. Po krátké známostni se vdala za místního charizmatického politika a byla velmi nemile překvapena, když zjistila, že její manžel s ní nebude bydlet, ale bude pro ni mít vymezeny jen určité dny v týdnu. Kromě ní měl totiž už tři manželky, hodlal se věnovat všem a proto mezi nimi, dalo by se říci, pendloval. Co bylo pro jeho evropskou choť překvapením, patří v západní Africe k nejobvyklejší praxi. Přestože existují snahy, polygamii vymýtit, praktikuje se dál. Mít více žen je pro muže důkazem vlastní úspěšnosti, schopnosti je zabezpečit a pořídit si velký počet potomků.  Jednotlivé ženy většinou nebydlí spolu a manžel je podle pravidelného rozvrhu navštěvuje. To, co by se zdálo Evropanovi chaotické, údajně funguje. Překvapivé je, že náboženství nehraje roli. Typickým příkladem byl bývalý prezident Laurent Gbagbo, který měl dvě oficiální manželky a vedle nich řadu „neoficiálních“. On, stejně jako jeho „hlavní“ žena byli protestanti, druhá žena byla muslimka. Jeho další partnerky bychom u nás spíš nazvali milenkami, ale i to je v této části světa akceptovaný polooficiální vztah. Ženy se mu podvolují, protože vztah s ženatým mužem znamená zlepšení jejich finanční situace a je součástí jejich strategie, jak přežít. 

Od ženy se očekává, že se vdá a od manželů, že budou mít děti. Svazek bez dětí je nemyslitelný. Ty jsou totiž znamením prestiže, manželské stability a v praxi levnou pracovní sílou pro rodinu. Ve společenském systému, kde neexistuje důchodové zabezpečení, jsou pak ve stáří živiteli svých rodičů a všech starších či nemohoucích členů rodiny. Proto mají rodiny dětí hodně, zplodit  je a starat se o ně nestojí z jejich pohledu mnoho. Pokud rodiče děti neuživí, dávají je do „opatrovnictví“ jiným lidem. Tento systém je  na Pobřeží slonoviny velmi rozšířený, údajně zde kolem dvaceti procent dětí mladších deseti let nežije se svými biologickými rodiči. Jako dobrý příklad slouží již dříve  zmíněný student z univerzity, který pochází z křesťanské rodiny s deseti dětmi. Na výchovu si ho vzal muslimský pár, nechal ho vystudovat střední školu a on se pak dokázal  z provincie probojovat až na univerzitu do Abidjanu. O svých pěstounech mluví jako o druhých rodičích. O horším zážitku mi vyprávěla moje kamarádka, která na počátku svého pobytu, když přijela z Evropy, bydlela přechodně v zařízené místnosti pronajímané na místní poměry majetnou starší dámou. Ta měla sama dvě již dospělé děti, které vystudovaly a zůstaly v USA. V její domácnosti se pohybovaly dvě holčičky, jedna asi dvanáctiletá, druhá, tenounká jako nitka, asi sedmiletá. Pocházely z nemajetných vesnických rodin, které je daly do Abidjanu na „vychování“. Od takových dívek se očekává, že se naučí základní domácí práce a budou se pak úspěšně starat o manžela a rodinu. Starší děvče bylo se svou rolí smířené, přestože pracovalo do rána do večera a madam od ní  kromě běžných prací hlasitým křikem požadovala podání každé sklenky vody. Mladší holčička začínala s prací v sedm hodin ráno, kdy vyzbrojená štětkou a kbelíkem čistila záchody. V rohu chodby stála hůl, kterou ji její opatrovnice bila, když se jí práce nezdála dost rychlá. Do školy samozřejmě ani jednu z dívek neposílala.

Narození dítětě je důležitá událost. Podle vyprávění je novopečená matka  po maximálně jednom dni v porodnici přivítána doma jako královna a celý zástup žen z příbuzenstva jí pomáhá se starat o nový přírůstek do rodiny. Přijdou také všichni sousedé a dítě je představeno celé okolní komunitě. Na Pobřeží slonoviny existuje rčení: „Dokud je dítě v matčině lůně, patří jí, jakmile ho přivede na svět, patří všem.“ Je to praktické, o dítě se může kdykoliv kdokoliv postarat, zvykne si žít mezi mnoha lidmi a dělit se.  Novorozené dítě si matka přiváže na záda pruhem látky a nosí je všude s sebou, v případě nutnosti s ním i pracuje, v úmorném vedru, prachu a hluku. Mně se vždycky zdálo, že si dítě musí ulomit hlavu, jak mu klimbala nebo visela z matčina vaku a že sedět celý den obkročmo na boubelatém africkém pozadí nemůže být zdravé. Proto jsem byla překvapená, když jsem nedávno navštívila známou Francouzku a  africká chůva právě vycházela na procházku s  jejím tříměsíčním miminkem, přivázaným na zádech. Valerie me ujistila, že o dítě strach nemá, naopak, je to velmi zdravá poloha, příznivě působící na vývoj kyčlí. Poučila mě, že proto místní děti začínají prý tak brzy chodit. Pokud je matka zaneprázdněná, nosí dítě na zádech jeho starší sestra, která často sotva klopýtá pod váhou sourozence. Holčičky většinou slouží jako malé matky a opatrovatelky sourozenců, všechny děti začínají celkově brzy pomáhat a pracovat. Očekává se od nich poslušnost, respekt ke starším a žádné velké diskuze. Na ulici jsou často vidět pohlavky.

Na Pobřeží slonoviny mají ženy průměrně kolem pěti dětí. Antikoncepce není podle statistik příliš rozšířena. Když jsme toto téma nadhodili skupině vysokoškolských studentek, začaly se hihňat jako při programu s hvězdičkou. Přitom bez zábran vyprávěly o zkušenostech s učiteli a dalšími staršími muži, kteří očekávali sex jako protislužbu za pomoc nebo malé výhody.  U některých etnických skupin platí pravidlo, že mezi rozením dětí mají být tříleté přestávky, na které musí žena sama dohlížet. Je to značně asymetrické uspořádání, protože manžel, aby byly uspokojeny jeho potřeby, si v mezidobí může nají další manželku. Pokud žena otěhotní dříve, stane se předmětem výsměchu a viněna je celá širší rodina kromě muže. Pozitivnější antikoncepční metoda je pravidlo, že by žena neměla mít žádné další děti od okamžiku, kdy její dcera poprvé porodí. V Abidjanu jsou poměry pokrokovější, podle statistik zde mají ženy v průměru jen tři děti. Většina mladých a vzdělaných lidí tradice, zejména mnohoženství odmítá a má také celkově méně dětí, kterým se snaží poskytnout dobré vzdělání. Život ve velkém městě je  nákladnější, veškeré potraviny se musí kupovat a také bydlení je drahé, protože často zahrnuje takový na venkově nedostupný luxus, jako je tekoucí voda. Celkově jsou tu vztahy uvolněnější, rodiny nežijí spolu, muži opouštějí ženy i s dětmi a ponechávají je svému osudu. Typickým příkladem je pomocnice v domácnosti mé známé, pohledná, asi třicetiletá, negramotná žena. Má osmiletého syna z jednoho vztahu, s druhým „manželem“  má roční dceru. Zatímco ona i muž pracovali, starala se o děti její sestra, která s nimi žila. Nedávno její partner  zmizel a už se neobjevil. Zůstaly se sestrou samy dvě s dětmi, závislé na jednom platu uklizečky. Navíc syn těžce onemocněl a její zaměstnavatelka souhlasila, že jí  půjčí peníze na operaci. Zanedlouho se ji však šokovala otázkou, zda by jí nepomohla dát chlapce k adopci do zahraničí, protože už sama situaci finančně nezvládá. 

Africká rodina v širším smyslu zahrnuje nejen muže, ženu, případně ženy a jejich děti, ale všechny živé i mrtvé příbuzné. Panuje zde víra, že předci, zvaní „živí mrtví“ jsou v kontaktu se svými příbuznými a proto se jim prokazuje úcta při různých příležitostech. Když jsem nedávno viděla slavnostní uzavírání smluv s rolníky na pronájem jejich půdy, při přípitku se odlévalo několik kapek na zem pro zesnulé předky. Jak už jsem několikrát zmínila, ten člen rodiny, který má práci či vysoké postavení, je povinnen se postarat o ostatní. Na Pobřeží slonoviny je údajně na jednom platu závislých kolem patnácti lidí. O sirotky se starají prarodiče, strýcové a tety nebo starší sourozenci. Známý učitel, kterému je třicet pět let, si zatím nemohl dovolit založit rodinu, protože musí nechat vystudovat bratra, který s ním v žije v Abidjanu. Rodiče zemřeli a on respektuje svoji povinnost. Mrtvým a tradici se těžko odporuje. 

Před muslimským svátkem Tabaski

Ženy z rybářské vesnice s dětmi při práci

Africká košťata, pravděpodobně na prodej

Malá chůva

Plakát ve vesnici proti dětské práci