V posledních dvou týdnech nočním Abidjanem pravidelně začaly otřásat hromové rány, doprovázené dlouhými záblesky oslnivého světla. Většina spících lidí instinktivně vyskočila z postelí, naštěstí však ne proto, aby utekla do sklepa nebo do bezpečnější části domu ze strachu před útokem jako před rokem, ale proto, aby odpojila internet, pozavírala okna nebo zajistila předměty, které by mohla přicházejí tropická bouřka odnést. Protože skoro nemá smysl pokoušet se za ohlušujícího rachotu hromu, vichřice a lijáku biblických rozměrů znovu usnout a je lepší zabavit se četbou, pokud funguje elektřina či generátor nebo pozorovat bezplatnou světelnou show, pocit, že se jedná „jen“ o přírodní divadlo a před městem nestojí armáda rebelů ze severu, aby ho dobyla, je uklidňující.
Kdo ale nahlédl v posledních dnech do novin nebo popřál sluchu zprávám z ulice, musel si nutně uvědomit, že propadnout pocitu bezpečí a bezstarostnosti přesto není na místě. Usmíření, skloňované ve všech pádech současnou politickou elitou a stabilita země jsou spíš zbožným přáním. Obyvatelstvo, které nedisponuje ochrankou a vysokými zdmi kolem domů, sužují ozbrojené noční i denní přepady, jejichž cílem se stávají také menší obchody, školy, sídla církví a malých nadací, kde se dá očekávat jakákoliv kořist. Problematickými se staly opět oba mosty přes lagunu, kudy není radno v noci projíždět. A tak má Abidjan i nadále svoji „zavírací“ dobu: o půlnoci vojenské hlídky přehradí příjezdové silnice a do města se nikdo nedostane. Nebezpečí hrozí v ještě vyšší míře mimo ekonomickou metropoli a pohybovat se po silnicích na venkově po setmění soudný člověk neriskuje. Zejména tah mezi městy Bangolo a Duékoné na východě země patří k nejnebezpečnějším. Páteční noviny přinesly obšírný článek, upozorňující na úspěšnou akci armády, které se podařilo dopadnout skupinu ozbrojených mužů, jež přepadávala vozidla na jedné z velkých silnic. Na velké fotografii je vidět bandity, všechno mladé muže, jak klečí polonazí uprostřed velkého nádvoří, v pozadí s postávajícími vojáky s červenými barety a slunečními brýlemi. Žádný pěkný pohled, už kvůli fotografii samotné.
Přes všechny tyto strázně a všeobecné napětí se mi v poslední době zdá, že vypukla sňatková epidemie a společenský život plně ovládly svatby a zásnuby. Nevím, zda je to dokázáno sociologicky, ale i v poválečném Československu se v prvních letech po osvobození uzavíraly sňatky jako o závod a rodilo se velké množství dětí. Moje babička to jednou, když se nakupily oslavy kulatých narozenin generace jejích potomků komentovala slovy: „Já nevím, co jsme to všichni po té válce bláznili...„ Abidjan tedy blázní také a mě se, v roli hosta, týkají hlavně svatby smíšené, tedy africko-neafrické. První v pořadí se konala včera, kdy si náš známý bral po poměrně krátké známosti místní studentku. Protože je muslimka, neváhal kvůli sňatku přestoupit na její víru. Tradiční svatba se konala již před několika měsíci, byla záležitostí hlavně ženskou, která se ženicha údajně příliš netýkala. Teď šlo o úřední akt na radnici, kvůli kterému přijeli z Evropy jeho rodiče, přítomny byly hlavně další smíšené páry a početní zástupci rodiny nevěsty. Obřad na radnici byl v hrubých rysech podobný našemu, překvapila mě snad jen stísněná oddací síň, vyzdobená křiklavými barvami a „moderátor“, který s mikrofonem v ruce organizoval obřad. Měla jsem možnost si vše dokonale prohlédnout při dlouhém čekání, protože čas nehraje v Africe žádnou velkou roli podle známého hesla „Vy máte hodiny, my máme čas...“
Poté, co uplynula asi hodina od ohlášeného začátku obřadu, vešel konečně ženich, provázený matkou v decentním kostýmku, po dalším nekonečném čekání konečně za potlesku vplula do místnůstky spolu se svým otcem nevěsta v bílých dlouhých šatech, složitým vysokým účesem z umělých vlasů a zahalená do závoje. Do té doby ji nikdo nesměl vidět. Reproduktory hrály Mendelsonův svatební pochod a dojetí mělo snahu ovládnout atmosféru. V tuto chvíli se ale zmocnil slova moderátor a s vtipnými komentáři ve francouzštině a přívalem zkomolených slov v dalších jazycích zahájil obřad. Představil snoubence, zeptal se jich veřejně nikoliv na to, jak bych ještě čekala, zda znají vzájemný zdravotní stav, ale zda budou mít společný či oddělený majetek a snažil se bavit všechny přítomné. Po vážné atmosféře byla veta, chlapík s mikrofonem mluvil a mluvil a neustále upozorňoval rozpačitého ženicha, aby bral věc s humorem. Poté přišla na řadu starostka městské části, rezolutní a sympatická žena, která přečetla vážným tónem několik odstavců z ivorijského civilního zákoníku, týkajících se manželství. Zaujal mě zejména paragraf říkající, že muž je hlavou (doslova šéfem) rodiny, rozhoduje v jejím zájmu o společném majetku a disponuje jím. Jeho povinností je zajistit manželku a budoucí děti podle svých možností a schopností. Pokud tak nečiní, bude se zodpovídat před soudem. Tato jeho povinnost zanikne v případě, kdy ho žena opustí bez udání důvodu a odmítne se vrátit do společného bydliště. O bydlišti rodiny rozhoduje též muž, žena je povinna ho následovat. Jejím úkolem je starost se o domácnost a výchovu dětí, v určitých případech, jako je nepřítomnost manžela, přebírá funkci hlavy rodiny. Nikdo jí nebrání pracovat nezávisle na povolání manžela... Následovaly prstýnky, polibek a nekonečné focení přímo na místě.
Jak to ohodnotit? Nevěsta byla krásná, i proto, že zářila štěstím, její rodina ze severu země poněkud nevyzpytatelná, ženich viditelně pohnutý, jeho rodiče vzhledem k prvnímu pobytu v Africe a neznalosti francouzštiny trochu nejistí. Svědkyní nevěsty byla její matka. Obřad připomínal spíš estrádu, byl hlučný, svatebčané se při něm hodně smáli a nakonec to mělo něco do sebe. Ne důstojnost a vážnost, jak jsme zvyklí z našich svateb, ale spíš uvolněnost a radost ze života. Poté se svatební hosté přesunuli do malé restaurace u moře, která patří postaršímu Evropanovi, za kterého se před několika málo lety provdala příbuzná nevěsty. Nazývala ji sestrou, ale po podrobnějším dotazu se ukázalo, že nevěsta je její teta, i když jsou stejného věku. Rodinné vztahy jsou v Africe celkem spletité. Živá hudba nepřipouštěla žádnou velkou konverzaci a večeře se značně opozdila, protože podle slov majitele se personál v kuchyni dal do tance, když hudba začala hrát a nebylo snadné ho přimět k přípravě svatební hostiny. Ke konci se krájel velký svatební dost a jako výslužku každý dostal malé bonbónky, které vypadaly jako vajíčka a byly zabalené po třech do barevných balíčků. Kytici měla nevěsta umělou, ale dort byl krémově opravdový. Na Srí Lance jsem totiž kdysi zažila nemilé překvapení když se ukázalo, že obrovský a krásný dort, vystavený na odiv v centru sálu, je umělý a novomanželé „vykrojili“ kvůli fotografiím jen připravený klínek. Také pyramida sklenic, do které se velkoryse lilo "šampaňské" byla jen rekvizita. Svatba v Africe byla skutečnější, ale přesto se svatebčané po desáté hodině večerní jako na povel rozloučili a v konvojích kvůli bezpečnosti vyrazili zpět do Abidjanu.
Byla to první svatba, kterou jsem na Pobřeží slonoviny zažila a začínám být zvědavá, zda ty ostatní budou podobné. Následovat by měla další známá, Evropanka, která o Vánocích potkala muže svého života a ihned se rozhodla přes svoji jinak velmi racionální povahu pro sňatek. Sesypaly se na ni starostlivé kamarádky, které se snaží ji přimět k rozvaze, ale celkem zbytečně. Ani mě to nepřekvapuje, protože mám dosud v paměti manželovu kolegyni, která přijela před několika lety na pár měsíců do Abidjanu. Téměř okamžitě začala chodit s jedním z hlídačů kancelářské budovy, kde pracovala a v nejkratší možné době si ho vzala a odvezla poté do Evropy. Námitky či rady nepřipouštěla. Typičtější skupinu kandidátů smíšených manželství tvoří přesto spíš muži všech věkových skupin, i když ti starší, s mladými manželkami a malými dětmi jsou k vidění nejčastěji. Smíšené dvojice samozřejmě čelí řadě neočekávaných nedorozumění, vyplývajících z odlišných kultur. Pokud pár zůstane v zemi, patří k nejobvyklejšímu zádrhelu tlak rodiny afrického partnera, která očekává, že „bohatý“ cizinec se postará o všechny příbuzné, kteří to potřebují. Pokud pár odejde do Evropy, po čase se v některých případech ukáže, že manžel je ve skutečnosti už v Africe dávno ženatý. Pak není nic lehčího než současnou partnerku opustit, případně se rozvést a importovat svoji původní rodinu, která na tento okamžik trpělivě čekala.
Zvláštní kapitolu tvoří známosti internetové, které dělají těžkou hlavu hlavně konzulárním pracovníkům cizích velvyslanectví v Abidjanu. Daly by se rozdělit do dvou skupin. První tvoří dotazy a požadavky na urychlené vyřízení víz pro „snoubence a snoubenky“ z Pobřeží slonoviny, které jejich parner v Evropě zná většinou jenom z internetové komunikace. Druhou jsou pak nekonečné stížnosti a žádosti o pomoc, kdy byly do Afriky převedeny peníze na letenky, víza, léčení, pomoc rodině apod. internetové známosti, která po obdržení peněz už většinou o další kontakt nejeví zájem. Pokud zamilovaní vidí svět přes růžové brýle, tak v těchto případech sedí před svými počítači v Evropě asi rovnou se slepeckou holí.
Než jsem dopsala tento příspěvěk, přistálo mi ve schránce pozvání k zásnubám další známé, původem z Jihoafrické republiky, kterou jsem kvůli jejímu studiu dlouho neviděla. Výjimka potvrzuje pravidlo: ona i její snoubenec, rodilý Francouz, jsou stejného věku i barvy pleti, oba vyrostli v Africe, poznali se v Abidjanu a chtějí tam žít i nadále. A svatební lavina by mohla být už 1. dubna korunována událostí domácí, protože mi moje svobodná kamarádka, otrávená neustálými zásnubami a veselkami napříč mezinárodní komunitou v Abidjanu nedávno zcela vážně sdělila: „Mám toho dost. Rozhodla jsem se uzavřít registrované partnerství.“ Moje překvapení neznalo mezí a tak jsem stěží vykoktala, s kterým že to, tedy vlastně s kterou že to šťasnou. Odpověď zněla: „S vaší Teslou...“
I kdyby Tesla byla rodu lidského, nebyla by tato její volba možná, protože homosexuální svazky nejsou na Pobřeží slonoviny dovolené. Přesto je často vidět na veřejnosti mladíky, kteří se vodí za ruce, ale ne vždycky to znamená, že jsou pár. Nedávno jsem se zúčastnila setkání s profesorem z evropské univerzity, který měl přednášku a poté diskusi na téma homosexualita. Studenti byli tématem spíše zaraženi, jen jeden starší účastník hlasitě a rozzlobeně protestoval, že podobné věci „jsou proti Bohu“. Okamžik překvapení přesto teprve nastal, když se na stěně objevilo foto německého ministra zahraničí s usměvavým mladým mužem po boku. Informace, že to je jeho partner, zbavila nastupující inteligenci národa naprosto řeči. A tak budu i nadále slavit svazky sice jen heterosexuální, zato ale s myšlenkou na to, co věděl už Karel IV. a co jsem zažila na vlastní kůži: že svatby jsou lepší než války.
 |
| Radnice |
 |
| Oddavky v plném proudu |
 |
| Svatebčanky... |
 |
| ...a svatebčané |
 |
| Hostina u moře |
Žádné komentáře:
Okomentovat