Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Kopřivy Afriky. Rostou banány na stromech?

Už to zavání trochu stereotypem, psát, že je v Africe teplo a tak obrátím. Je tu zima! Zatímco v Evropě panují nevídaná horka, vytáhla jsem poprvé za několik let svetr a přemýšlela dokonce i o ponožkách, které jsem tu kromě sportu nikdy neobula. Přesto jsme se vydali k moři a vydrželi tam jen pár hodin. V restauraci u pláže jsme byli jediní hosté, časopisy nám promáčela mlha a spršky z obrovských vln, které burácely, až to nahánělo strach. Část pláže byla zpevněná pěti tisíci pytli s pískem, které laskavě a jistě nezjištně poskytlo nějaké ministerstvo. K tomu jsme byli varováni před procházkou, aby nás nestrhla vlna. Rádi jsme se vrátili do Abidjanu, oslavujícího konec muslimského ramadánu.

Když jsem před rokem napsala, že silnice k prezidentskému paláci pomalu zarůstá banánovníky, ozvaly se udivené hlasy. Myslím tím snad, že zbožňované banány jsou plodem nějakého plevele? Tak nějak jsem to opravdu myslela a rozhodla se v té souvislosti podívat zdánlivě banální banánové otázce více pod slupku. Asi i proto, že mám také ještě v paměti doby, kdy byly banány luxusním artiklem a mít je na vánočním stole byla otázka vytrvalosti nebo konexí. Představa, že někde rostou jako plevel byla jednoduše nemyslitelná a o tom, že bych si je mohla jednou natrhat na dvoře, se mi ani nesnilo. Kromě svého předurčení být součástí jídelníčku nachází toto ovoce údajně i jiné využití. Na první pohled vtipné historky vypráví, že humanitární pracovníci při kampaních v boji proti AIDS používali údajně v afrických vesnicích při názorných demonstracích k nasazování kondomů právě banány. Když se po nějakém čase vrátili, aby vyhodnotili úspěšnost akce, byly prý všechny banány na okolních stromech vzorně potažené gumovou ochranou...

Vtipné by to bylo, kdyby AIDS nebyl jedním z hlavních problémů Afriky, vedle malárie. Ale senzibilace Afričanů v rurálních regionech, abych mluvila osobitým jazykem velkých humanitárních organizací, není asi opravdu jednoduchá. Poučila mě o tom známá, která se při jiné kampani snažila obyvatelům venkova osvětlit, jak dochází právě k onemocnění malárií. Pro demonstraci měla ona a její kolegové tentokrát s sebou plakáty, kde byli znázorněni mnohonásobně zvětšení komáři, přenášející malárii. Při pozdějším hodnocení výsledků projektu se ukázalo, že rozdané moskytiéry se na vesnicích stejně nepoužívaly. Vesničané to vysvětlili tím, že tak velké komáry, jako na těch plakátech, tam prostě nikdy neviděli... Na obranu zčásti negramotných obyvatel afrického venkova bych citovala z článku, který jsem nedávno četla v seriozních švýcarských novinách. Podle dotazů na australských školách se ukázalo, že sedmdesát procent dětí u protinožců se domnívá, že bavlněné ponožky se vyrábí ze zvířat a třetina z nich myslí, že jogurt roste na stromě. Docela by mě v této souvislosti zajímalo, jak si představuje průměrný Evropan banánovník!

V první řadě, banánovník není strom, ale bylina a to největší na světě. Nemá tedy dřevěný kmen, ale obrovský stonek, pevně obalený tuhými, několik metrů dlouhými listy. Po přibližně roce růstu na konci začne kvést veliký bílý květ a kolem něj se objeví v kruhovitých trsech malé zelené banánky. Když dorostou konečné velikosti, celý mnohakilogramový zelený trs se usekne a postaví do tmavé místnosti, kde banány pomalu zežloutnou. Stejně nezralé se v chlazených kontejnerech dopravují do zemí určení, kde pak dozrávají. Nezdá se mi, že by banány dovezené a uzrálé v Evropě měly jinou chuť než v Africe. Banánovník se může pod tíhou trsu vyvrátit a uschnout. Pokud je dostatečně odolný, plodí několik let. Obrovské tuhé listy slouží v Africe k pokrývání jednoduchých přístřešků proti slunci. V Asii se listy používají např. i k balení čerstvých rýžových pokrmů, jako u nás plastové krabičky, květy se také konzumují. Tady jsem nic takového neviděla a informace, že jinde ve světě se jedí i květy, se zdála místním obyvatelům víc než slaboduchá.

V Abidjanu jsou vidět banánovníky na každém rohu, kde je jen kousek volného prostoru. Vtlačí se kamkoliv, rostou jako z vody, které potřebují ke svému životu dostatek a po pouhých devíti měsících růstu jsou schopné dát první plody. Podobné banánové invaze jsou typické právě pro země, kde se toto ovoce pěstuje ve velkém na plantážích. Obzvláště na nezastavěných plochách v Abidjanu, v zanedbaných rozích města, smetištích a málo frekventovaných ulicích se objeví banánové rostlinky mžikem oka. Ještě v době volební krize, kdy ceny potravin stouply a nebyla práce, procházely naší čtvrtí ženy s dětmi a odnášely si na hlavách zelené trsy banánů. Dnes se o ně nikdo příliš nestará. Těžko si představit, že v hladem mořené Africe se banány válejí u silnice a nikomu nestojí za to, si je odnést.

Banánovníky většinou věrně doprovázejí papájovníky a úžasné, ale méně známé ovoce papáju je možné si také natrhat na každém rohu. Jsou to velké zelené plody, které po utržení rovněž za několik dní uzrají a po okrájení slupky se objeví oranžová, vynikající dužnina, uvnitř s černými kuličkami semínek. Králem tropického ovoce je pro mě přesto mango, jehož plod na první pohled vypadá podobně jako papája. Uvnitř nejsou kuličky, ale tvrdá velká pecka. Mangovníky v Abidjanu znám jako obrovské stromy s hustým listovím, které poskytují dokonalý stín. A do třetice podobného tvaru je avokádo, i když se jedná o zeleninu a jeho dužnina je i po uzrání zelená. Nechci psát encyklopedii tropických vitamínových zdrojů, ale když jsem své pražské a velmi zcestovalé kamarádce ukázala fotky jednotlivých druhů, nerozeznala je a tak se mi nezdá zbytečné, se o této chutné stránce mého afrického života podrobněji zmínit.

V Africe se pěstují také ananasy, které se vejdou ve zmenšené podobě i na městskou zahrádku. Samozřejmostí jsou pomeranče a grapefruity, ani ne tak k jídlu, jako k přípravě džusu. Na venkově jsem viděla u silnic obrovské hromady pomerančů na prodej, v poměrančových hájích se válely další kazící se tuny. Nikdo je nesbíral, protože by se pro ně stejně údajně nenašel kupce. Ke koupi je také passion fruit neboli marakuja, která vypadá jako zmačkaný citron. Uvnitř je hustá oranžová šťáva s černými semínky, nakyslá, ale vynikající do ovocného salátu, džusu nebo marmelády. Sezónně se objevují mangostýny, fialové koule s tuhými lístky. Po rozloupnutí se uvnitř objeví fantasticky šťavnaté a sladké bílé stroužky, které vypadají tvarově jako česnek. V rámci vitamínových orgií jsem si na trhu pořídila sušené ibiškové květy, které jsou všude vidět v obrovských pytlích. Po důkladném uvaření vznikne sytě červený nápoj, údajně překypující vitamínem C. Mně ale připadalo, že piju ocet a přidávat hromady cukru se mi zdálo kontraproduktivní.

Ovoce se dá z mého pohledu v Abidjanu získat několika způsoby. Buď si ho někde utrhnout, například na vlastním dvoře, kde se nám v suchém koutku ošklivě vybetonovaného dvora okamžitě uchytily banánovníky. Nebo za domem, kde na volném prostranství vyrašila papaja nebo na kterémkoliv malém smetišti, což asi nebude nejzdravější. Druhá možnost je prodej na ulici, kde u umně vyrovnaných pyramid s ovocem sedí ženy s dětmi a prodávají. Jeden čas jsem kupovala mango u takové skupinky, s myšlenkou umožnit jim výdělek. Zastavila jsem vždy na chodníku na opačné straně ulice, ale zdálo se mi nemožné ji přejít, protože auta jezdila v hustých kolonách a nebrala ohled na nikoho. Mladá žena, která mě už znala, nechtěla přijít o obchod, v minutě si „hodila“ na hlavu velký plechový lavor s narovnaným mangem, odhadem nejméně dvanáctikilovým a s dítětem na zádech ke mě ulici přeběhla.

V některých ulicích existují také kryté stánky, kde se prodává ovoce a zelenina. Protože je tam jeden vedle druhého, prodejci, většinou ženy, si svých zákazníků hledí. K nákupu přidají nejen malý dárek, třeba pár minibanánků, ale také několikrát zopakují své jméno. Od té chvíle je jasné, že zákazník patří jim a příště se při vyslovení tohoto jména veškerá dravá konkurence stáhne a respektuje zákazníkovu „příslušnost“. Nakupovat zde má tu výhodu, že ovoce a zelenina jsou opravdu čerstvé a prodejkyně se vyzná. Při nákupu papáji, manga či avokáda se vždy zeptá, na kdy je ovoce určené. Odpověď může např. znít, že na dnes jeden kus a pak na každý den další. Žena odborně ohmatá plody, poklepe na ně, odhadne dobu dozrání a plní je do všudypřítomných plastikových sáčků, moru Afriky. Ceny se většinou udávají v počtu kusů za tisích místních franků, tedy za čtyřicet korun. Dostanou se za ně podle sezóny většinou tři ananasy, pět malých mag nebo čtyři papáji. Požadovat jiný než násobný počet uvedených kusů znamená vyvést prodejkyni z konceptu a je lepší netrvat na jednom ananasu. To je bezproblémové v supermarketech, kde se tropické ovoce a zelenina také prodává, vedle toho dovozového, hříšně drahého. Ale ač je domácí, je kvalita ovoce nevalná a kromě pohodlného nákupu je lepší to z ulice.

Některé zdroje uvádějí, že banány představují nejen na Pobřeží slonoviny, ale i v celé západní Africe tzv. základní potravinu, nebo-li hlavní součást stravy. Jiné zmiňují kasavu nebo yam. Přestože se mi banánová produkce v zemi jeví jako enormní, marně jsem hledala její pozici na předních místech světových producentů. Nejvíc banánů na světě se údajně pěstuje v Indii, Brazílii, Ekvádoru, Číně a na Filipínách. Přesto patří Kamerun spolu s Pobřežím slonoviny mezi nejvýznamnější vývozce tohoto ovoce do Evropy. Také v České republice jsou ke koupi banány s nálepkou Côte d'Ivoire a určitě to nejsou ty ze zanedbaných koutů Abidjanu, ale z ukázkových plantáží na venkově. A některým cizincům v Abidjanu se na čas splnil dětský sen, mají banánky ze své zahrádky...