Co by za to daly děti v Africe... (poděkování Aničce a Kubovi)

Tento malý příběh s velkým kontextem má svůj začátek v mrazivé  Praze ledna tohoto roku. Podnikla jsem tehdy třítýdenní cestu domů a jako obvykle se setkala s většinou svých přátel a příbuzných. Nevím, zda to bylo novoroční dobou, která je plná předsevzetí a dobrých úmyslů nebo jen náhodu, že jsem byla vícekrát dotázána na svůj názor na  charitativní a humanitární činnost. Možná to bylo  proto, že se netajím svým kritickým postojem k velkému byznysu zvanému  pomoc rozvojovým zemím, který jsem si vytvořila po letech života v zemích třetího světa a zkušenostech s organizacemi, které tuto činnost provozují. Negace humanitárního průmyslu ale neznamená, že mi odpor k němu zcela zatemnil mozek a tak samozřejmě nemohu říci nic proti dvěma ostatním odnožím pomoci lidem v nouzi: humanitární v oblastech stižených katastrofami a pak charitativní činnosti veřejně prospěšných a dobročinných organizací nebo jednotlivců.

Obecně určitě platí tvrzení, že obyvatelé České republiky mají silně vyvinutý smysl pro pomoc bližním v nouzi, jak to přesvědčivě dokazují statistiky. V určitých vrstvách společnosti to zároveň začalo patřit k dobrému tónu, ukázat svoji velkodušnost. Přesto si řada lidí zachovala zdravý rozum a chce si být jistá, že se jejich pomoc nemine účinkem. Když se mě proto můj příbuzný dotázal, co si myslím o adopci na dálku, celkem jsem souhlasila s tím, že bych samozřejmě pečlivě četla dopisy od „svého“ dítětě a jela se na něj i podívat, jak to ve své knize o Indii popisuje třeba také Pavla Jazairová. Když dotyčný namítl, že zprostředkující organizace, se kterou navázal spojení, ale písemný kontakt s dítětem považuje za nevhodný, údajně právě kvůli dětem samotným, vzbudilo to okamžitě moji nedůvěru. 

Kamarádka, která pracuje ve vysoké pozici v bankovním sektoru mi při našem setkání popisovala, že se od ní očekává, že se  zapojí do dobročinnosti stejně jako ostatní management. Moc se jí ale nelíbil pouhý převod financí jakési organizaci, která pro banku tuto činnost zajišťovala, samozřejmě s patřičným PR efektem. Vyhledala si proto sama na internetu dětský domov v Čechách, jela se do něj podívat, poptala se, co by  potřeboval a plánovala podniknout cílené nákupy a pak vše osobně předat. Lépe se určitě těžko mohla rozhodnout, i když nebude mít krásné fotky, jak načesaná na pódiu a obklopená fotografy předává tučný šek organizaci, která si z něj napřed utrhne pořádný podíl na vlastní administrativu a zbytek zkončí kdo ví jak. 

Pod dojmem těchto rozhovorů jsem se vydala na návštěvu své vinohradské kamarádky. Přivítaly mě i obě její děti, Anička, která chodila už do druhé třídy a Kuba, kterého nástup do školy čekal po prázdninách. Když mi oba ukázali svůj krásný pokojíček, plný hraček všeho druhu, postěžovala si kamarádka, že neví, co si s nimi počnou, protože bude třeba vše přeorganizovat, až Kuba začne chodit také do školy. Hračky nejspíš zkončí v krabicích na půdě. Nemohla jsem si nevzpomenout na velké oči dětí z mé přechodné africké domoviny, ať už mi ťukaly na okno auta na rozpálené křižovatce nebo se na mě sesypaly při návštěvě slumu. Myslím, že takové hračky nikdy neviděly a tak mi unikla ona věta, která moji generaci provázela od dětství: „co by za to daly děti v Africe...“.

Kuba s Aničkou zpozorněli a tak jsem začala překotně vysvětlovat, že nápad je to určitě bohulibý, ale realizace nemožná. Jak bychom přepravili jejich hračky do Afriky? Jejich pohled mi ale po návratu domů nedal spát, hlava pracovala a tak jsem ještě v noci poslala kamarádce esemesku, že při letu do Afriky mám nárok mít dvě zavazadla po 23 kilech a mám jen jedno. Pokud tedy nějaké hračky do této hmotnosti dokáže zabalit, vezmu je s sebou a předám do dětského domova, dětem, které nemají ani rodiče, ani nic na hraní. Bude to sice akt spíše symbolický, ale žádné děti přitom nebudou zklamány. Ani ty, které něco darují a už vůbec ne ty, které něco dostanou.

Večer před odletem jsem na Vinohradech vyzvedla zachovalý kufr s šarmem 70. let, kam Anička dala své krásné panenky, většinou blonďaté, Kuba plyšáky, spidermany a další hračky moderních dětí, které  nedokážu pojmenovat. Nechyběly ani dřevěné kostky, puzzle a krtečkovo Člověče nezlob se. Přestože jsem už víc než dospělá, byla jsem nad obsahem kufru u vytržení.  Heslo pomoci africkým dětem dál kouzelně fungovalo a tak na mě druhý den v šest ráno za dvaadvacetistpňového mrazu čekaly před domem ochotné pomocné ruce, abychom dopravili všechna má zavazadla, na která bych sama nestačila, na letiště. 

Pak už bylo vše snadné, panenky, krteček i spidermani dostali nálepku s nápisem Praha – Paříž – Abidjan a přemístili se do letadla. Ještě ledový kufr jsem si v horkém  Abidjanu vyzvedla na pásu se zavazadly a nesla k čekajícímu autu. Přišlo mi skoro symbolické, že mě na přechodu před příletovou halou málem přejelo velké bílé auto OSN, „pomocníků“ ve velkém, s arogantním africkým řidičem za volantem. 

Čas poté rychle běžel, dlouho jsem byla po ledové lednové návštěvě Prahy nemocná, zaměstnaná a počátkem dubna jsem opět na několik měsíců Afriku opustila. Hračky přebývaly ve svém kufru v klimatizované místnůstce, občas jsem je prohlédla a v duchu přísahala, že konečně něco podniknu.  Původně jsem si představovala, že kufr předám nějakému dětskému domovu na venkově, mimo Abidjan, kde podle mě musí být podmínky nejhorší. To se lehce řeklo, ale jak na to? Nakonec jsem oslovila spolupracovnici svého manžela, Afričanku, o které věděl, že je v kontaktu s nějakými místními sirotčinci. Ukázalo se, že opravdu aktivně spolupracuje s několika takovým zařízeními, ve kterých byly děti z ulic Abidjanu, rozdělené podle věku, i postižené. Pomáhala jim ve svém volném čase s administrativou, organizovat příjem a potvrzení finančních darů, adopce na dálku i adopce skutečné.  Rozhovory s ní byly zajímavé, ujasnila jsem si, že také část africké elity nezůstává nečinná, protože tato mladá žena z movité rodiny, která studovala v Evropě, dělala pro dětská zařízení opravdu mnoho. Co se týče venkova Pobřeží slonoviny, řekla mi, že žádné takové dětské domovy nezná a že tam pravděpodobně ani neexistují, protože na vesnici stále funguje tradiční princip široké africké rodiny. To znamená, že pokud dítě ztratí rodiče, postarají se o něj příbuzní nebo pěstouni. Ve velkoměstě Abidjanu se tyto tradiční vztahy rozpadají a děti končí na ulici.

Podle obsahu kufru jsme vybraly zařízení, kde byly umístěny děti od novorozenců do šesti let a některé také starší, které byly postižené. Pro ty africká společnost nemá místo. Návštěva byla domluvena na úterý a ve žhavém odpoledni jsme se vydaly do Yopougonu, tzv. lidové čtvrti s velkou hustotou obyvatel, moderními stavbami bank i nuznými příbytky, neskutečně barvitým hemžením na ulicích a dopravním stylem, který mi bral poslední zbytky sil, vysátými neúprosným sluncem. 

Konečně jsem zastavily na prašné ulici před úhlednou modrou bránou s nápisem Pouponnière (poupon=miminko). Zřizovatelem je Ministerstvo pro rodinu, ženu a dítě, jeho podpora ale zdaleka nestačí na provoz sirotčince. Proto je údajně každá pomoc vítaná a když jsme vjížděly do dvora, viděla jsem dvě ženy, které přicházely s velkou plechovkou sušeného mléka a pytlem rýže, které odevzdaly ředitelce. Byla jsem překvapená, jak bylo vše umetené, vyčistěné, barevné a útulné. Na Afriku neskutečné. Budova sama byla čistě vybílená, vydlaždičkované podlahy se jen leskly, všude byl klid, na stěnách veselé dětské obrázky, každé z dveří vzorně popsané: novorozenci, ošetřovna... Ve své malinké kanceláři bez počítače, zato s hromadami papírů, stohy dětského oblečení a pytli potravin  nás přivítala ředitelka, energická paní kolem padesátky. Na stole měla vystavené fotografie dětí, které byly úspěšně adoptovány, řadu hraček a tak jsem pochopila, že nejsem jediná, kdo sem přichází s tím, co právě může dětskému domovu darovat. Vyprávěla věcně o úspěších i problémech, se kterými se potýká a evidentně ji potěšily hygienické potřeby a prací prostředky, které jsem dodala z našich  zásob. Podle toho, co vyprávěla, potřebuje její zařízení prostě všechno.  A tak je vítaný každý, kdo s něčím přijde. Až zde jsem se dozvěděla, že tu nedávno proběhla velká očkovací akce, kterou v hodnotě dvou tisíc eur zaplatila evropská kolegyně mého manžela. Učinila tak na přání své matky, která nedávno zemřela na rakovinu a místo smutečního obřadu, kytic a věnců si přála, aby její dcera věnovala ušetřené prostředky právě na tento účel.

Bohužel se ukázalo, že v odpoledním horku, kdy jsme sirotčinec navštívily, většina malých dětí spala. Vzhůru bylo miminko, narozené před několika dny, které jsem si pochovala a které bylo velké právě jako panenka, kterou Anička přibalila do kufru. Paní v obleku ošetřovatelky, která se o něj starala, se k němu chovala něžně jako by byla jeho matka a jeho růžová čisťounká postýlka s moskytiérou by neudělala ostudu žádné moderní domácnosti. Nakonec jsme posbíraly několik větších dětí, které se naším příchodem probudily a udělaly fotografii – hlavně pro Aničku a Kubu. Aby věděli, že jejich hračky konečně dorazily k dětem do Afriky.

I skeptikovi jako mně je jasné, že přímá forma pomoci smysl má a že podobná zařízení by bez ní nepřežila. Zjednodušeně řečeno se v Abidjanu státní zaměstnanci vozí v nových luxusních autech se speciálními značkami a dětský domov je vděčný za každé kilo rýže. Do země proudí velkorysé příspěvky ze zahraničí, yopougonský dětský domov a jemu podobné z nich těžko něco uvidí. Spíše přibyde pěkných aut na silnicích a honosných vilek s výhledem na lagunu. Taková „pomoc“ je k ničemu a naopak kontraproduktivní. (Viz také Dambisa Moyo: Dead Aid. Proč rozvojová pomoc nefunguje a co může Afrika udělat lépe, 2009). Stejný názor mám na činnost velkých humanitárních  a dalších menších nevládních organizací, které si ze svých aktivit udělaly výnosnou živnost.  Na druhou stranu jsem pozitivně překvapená, na jak vysoké úrovni takové zařízení, a není první, které jsem viděla, v Abidjanu funguje a že obyvatelé sami je aktivně podporují, bez čekání na spásnou mezinárodní pomoc.  

Cesta do Yopougonu

Dlouhá pouť kufru s hračkami

Každodenní trampoty v tropech

S nástupem malého období dešťů (září-říjen) a školního roku v Abidjanu se město probouzí z prázdninové a dovolenové letargie a dopravní zácpy na ulicích se opět stávají nesnesitelnými. Ty, kdo žijí v Abidjanu již několikátý rok jako já, zajímá nejvíce aktuální politická a bezpečností situace, protože s ostatními tropickými nesnázemi se již vypořádali nebo je prostě museli akceptovat. Takže se opět řeší, zda večer vyjíždět či raději zůstávat doma, protože město  protkaly známé zátarasy na ulicích, postavené umně z pneumatik či jiného materiálu. Místy  se pracuje i s nechvalně známými ostnatými traverzami, o kterých jsem si myslela, že již dávno patří minulosti. Jestliže jsem u zátarasů zažila během krátké, ale pohnuté historické etapy Pobřeží slonoviny nejprve Gbagbovy vojáky a Mladé patrioty, dnes odtud vládnou vojáci FRCI, tedy bývalí rebelové ze severu, kteří přišli vloni vydobýt současnému prezidentu Ouattarovi jeho post. Kdo ho nakonec dobyl, nebyli sice oni, ale nehledě na to zůstali v hlavním městě a začaly velké problémy nerudovského typu: kam s nimi. Útoky na vojenská zařízení před několika týdny nahrály myšlence na jejich vhodné využití: po spadnutí tmy zahradí ulice, zastavují auta a hledají v nich zbraně. Na počátku si počínali poněkud neurvale a tak po řadě protestů včetně stížnosti diplomatické komunity dostali nejen nové uniformy, které je mají odlišit, ale patrně i pokyny, jak se chovat. Přesto jsem již slyšela z místních úst, že požadují za volný průjezd peníze  a vnucuje se myšlenka na africké režimy, které tímto způsobem bývalé bojovníky nechávají „vydělat.“

Rodiny cizinců, kteří do země právě přišli za prací a nedisponují „tropickými“ zkušenostmi, však spíše trápí nezvyklé a každodenní střety s realitou afrického života, byť v jejich případě velmi privilegovaného. Já už teď patřím mezi tázané, kteří jsou při každé příležitosti zahrnováni otázkami, vzbuzujícími občas shovívavý úsměv, zároveň ale i vzpomínky na nesnadné začátky v tropech. Pro zajímavost a také ocenění předností českého mírného pásma uvedu ty nejčastější: 

Co dělá mangovníková  moucha? (lat. cordylobia anthropophaga)

Naklade vajíčka do vlhkého či mokrého prádla, které se suší venku. Když si ho pak člověk oblékne, larvy se mu zavrtají pod kůži a pomalu si tam dospívají. V praxi se to jeví jako zarudlá, asi třícentimetrová  boule na kůži, v jejímž centru je otvor, kterým larva dýchá. Snažila jsem se jí zbavit nánosy krémů a oleje, který jí má  znesnadnit přísun vzduchu. Pak má povylézt, aby se neudusila. Tento moment jsem ale nikdy nevystihla, a tak jsem s larvou vytrpěla celé dva týdny, než dospěla a z boule dobrovolně vylezl tlustý bílý červ. Teď jsem se ke svému překvapení dočetla na Wikipedii, že profesoři z tropické kliniky v Mnichově zcela vážně doporučují na  bouli  přiložit plátek slaniny. Během jedné až dvou hodin se larva na něj přisaje a může být odstraněna... Logičtěji znějící rada je, veškeré vyprané prádlo nechat projít sušičkou nebo pečlivě vyžehlit. Ale co třeba s mokrými plavkami u vody? Mít jich hromadu, žehlit je nebo mít rovnou s sebou slaninu?

Nezvaní hosté v kuchyni

Budiž útěchou, že s nimi bojují všude, i v těch nejvíce nóbl domácnostech. Stačí nechat na kuchyňské lince malý zbytek nebo kapku čehokoliv poživatelného a během několika minut k němu vede černá dálnice pilných mravenečků. To je nepříjemné, ale horší možná je, když se jim zalíbí třeba v notebooku, jak se stalo mé známé a bylo otázkou, jak je dostat ven. Ne, že by jí tam moc vadili, ale běhali přes klávesnici a občas ji samozřejmě štípli. 

Když jsem jednou pozdě večer rozsvítila v kuchyni, opravdu jsem vyjekla, když jsem na lince, kde zůstalo pár chlebových drobečků, uviděla velkého černého brouka s dlouhými tykadly. Napříště jsem na něj narazila ve stejný čas, kdy trčel do půli těla v krabičce s jedem proti mravencům. Švábi stejně jako mravenci mají útočiště v dutých prostorách, tedy ve zdích nebo nábytku, kterých je v našem postarším domě požehnaně, ale trápí stejně i novostavby. Boj proti nim je úporný, nerovný a se slabými výsledky. A tak máme všude nastražený prášek pro mravence, který si mají odnést do hnízda a zahynout i s královnou a celou populací. Spreje proti hmyzu létavému, lezoucímu i skákavému mám též vždy na dosah, výsledky jsou ovšem zanedbatelné. Hodně lidí se uchyluje k najmutí profesionálů (jedna z firem se jmenuje přiléhavě „Rent to kill“), kteří dům i zahradu zamoří chemickými jedy. „Balíček“ může obsahovat zásah proti komárům, mravencům, švábům a bonusově i krysám, ale řešení je to podle mě dočasné a navíc zdravotně na pováženou. 

Koušou stonožky?

Bohužel ano a dost to bolí, proto z těchto černých čárek, které se objevují všude, velkou radost nemám. Před rokem se u nás náhle začaly prohánět se zvýšenou frekvencí a já jsem to přičetla zanedbané kanalizaci. Ta byla tedy vyčistěna, nově vybetonována a zmodernizována, ale se stonožkami to ani nehnulo. A tak bude mít jejich zásluhou následující nájemník domu zbrusu novou a úžasnou žumpu. 

Děsí mě geka

Mě už ne, protože není čeho se bát, ale vzpomínám si, že když na mě ze stěny ve sprše poprvé vyvalil korálkové oči, taktak jsem udržela rovnováhu. Fyzickou i psychickou. Časem jsem si ujasnila, že gekka (gekko, gekon – ne velký) jsou malé, milé ještěrky, které se živí našim společným protivníkem, tedy drobným hmyzem. Drobná nevýhoda je, že se objevují na nejneočekávanějších místech, jako třeba v dřezu nebo za závěsem a nelekne se jen otrlý jedinec. 

Mám strach z hadů

Právem, na Pobřeží slonoviny je jich víc než dost. Často se stává, že se dostanou do domu, vlezou třeba do skříně a člověk tam pak strčí ruku... Já jsem na žádného nikdy nenarazila, nejspíše proto, že máme psa, který je neustále v pohybu a to se hadům asi nezamlouvá. Jen na počátku našeho pobytu přinesl muž, který bydlí s početnou rodinou na sousedním, dosud nezastavěném pozemku v plechové boudě, asi dvoumetrového hada, kterého tam chytil. 

Oblečení  ve skříních je cítit

Ve většině domů v Abidjanu jsou podle francouzského vzoru vestavěné skříně, což usnadňuje skladování šatstva. Problém je ale vysoká vlhkost, takže je nejlepší nechávat skříně pořád otevřené a šatstvo přerovnávat, prát a žehlit. A pokud možno klimatizovat, tedy vysušovat. Přesto ne příliš často nošené šatstvo zapáchá zatuchlinou a překvapí reakcí materiálů: gumy zpuchří, kovové díly zrezaví a polámou se, stejně jako umělé kroužky nebo poutka a světlé látky jsou poseté hnědými fleky. Obzvláště umělé materiály předvádějí divy. Když jsem si po delší době oblékla černý  krajkový top, vypadala jsem za chvíli, jako bych se chystala k roli ve filmu pro dospělé. Krajka se rozdrolila a pokryla mě sítí černých drobků. 

Boty a jejich neslavné konce 

Teprve v tropech jsem měla možnost obdivovat složitost výroby bot. Seznámila jsem se se všemi jejich díly a použitými materiály, protože se mi nejméně dvě třetiny rozpadly, rozlepily, oloupaly a zčernaly. Šlo hlavně o boty z umělých materiálů, ale také kvalitní značkové boty sportovní. Na počátku jsem se vracela domů často bosa, s pásky v jedné a se zbytky bot v druhé  ruce, jak se mi během chůze někde rozlepily a spadly z nohy. Horší to bylo při sportu, kdy mi najednou odpadly podrážky. Moje kamarádka nechtěla vyhodit své drahé boty na golf a tak je nechala spravit u místního odborníka. Ke svému překvapení dostala zpět boty, které měly podrážky prošité dlouhými stehy. Drželo to, vidět to nebylo, ale v mokré trávě vlhkost vzlínala velkými vpichy a za chvíli měla v botách mokro. Pragmaticky se rozhodla, že je lepší mít mokré nohy než žádné boty. Všeobecně lepší jsou kožené materiály, nerozpadnou se, jen zflekatí a obalí se plísní, pokud je člověk neuchovává v trvale klimatizované místnosti. 

Co všechno propadne v tropech zkáze

Nikdy bych neřekla, že může zplesnivět rtěnka či oční stíny a jak moc se může mravencům líbit v koupelně. DVD se po čase působením vlhkosti zadrhávají, knihy se zkroutí a listy zežloutnou a zflekatí, jakoby byly dvě stě let staré. Nejlépe se ale tropická vlhkost vyřádí v kuchyni, kde zrezaví vše zaručeně nerazavé, od otvíráků přes drahé kuchyňské přístroje. Dřevěné nástroje se obalí zelenkavým povrchem a věci z umělé hmoty se po čase začnou lámat, jako by byly z perníku. Raději nebudu zmiňovat velké přístroje jako pračky nebo hi-fi soupravy, které vlhkost dříve či později, pokud se pravidelně neklimatizuje, vyřadí z provozu. 

Kapitolou pro sebe jsou potraviny a jejich uchovávání. Pravidlem číslo jedna je, že  v š e  patří do ledničky, protože jinak se to vzápětí  zkazí, rozteče nebo je sežráno mravenci. Sůl, cukr a vše sypké je nutné uzavřít do sklenic a počítat s tím, že sůl stejně dlouho sypká nebude. Ale existují i pozitivní zprávy, voda v Abidjanu je pitná a tak není třeba omývat zeleninu, ovoce a další potraviny v dezinfekčním roztoku. V Nigerii jsme používali Milton pro batolata a přesto jsem onemocněla žaludeční infekcí, na kterou dodnes nerada vzpromínám. Podobné nebezpečí hrozí na venkově Pobřeží slonoviny, kde je kvalita a čistota vody nezaručená a řada lidí se odtud vrací s tyfem.

Jaký je vztah Afričanů k domácím zvířatům

To je na delší povídání, faktem ovšem je, že zvířata jsou na Pobřeží slonoviny chápána hlavně jako potravina. Zejména na venkově se jí všechno, co se pohne a všechno, co letí, kromě letadla, jak praví vtip. Takže naši domácí miláčci jsou viděni hlavně toutou optikou. Je nutné říci, že různá etnika mají vztah ke zvířatům odlišný, v Abidjanu mám ovšem pocit, že se lidi psů bojí. Při jejich spatření přejde většina na druhou stranu ulice, hledí nechápavě, někdy s odporem. Nedávno mě doma navštívila africká dáma, která velkou část života ztrávila v USA. Přišla s obrovskou kyticí, rozhovor byl zajímavý a na úrovni a když jsem ji doprovázela k autu, ukázala jsem jí našeho psa, který byl po dobu její přítomnosti přivázaný. Zatímco téměř každý Evropan se k roztomilému bílému zvířeti vrhne, šišlá a hladí ho, ona se  podívala stranou s výrazem, jako bych jí ukázala obzvlášť odporného pavouka... Naproti tomu lidi a děti ze sousedství, kteří znají naši Teslu, jsou evidentně hrdí na to, že se jí nebojí, znají její jméno nebo ji dokonce pohladí. Přesto se hodně psů ztratí, o kočkách nemluvě a majitel bohužel většinou hned tuší, kde zvíře zkončilo. Nikde nejsou k vidění potulní psi. Většina Afričanů psy chová údajně na odstrašení a nemůžu zapomenout na  vesnici, kde nejvýstavnější dům měl na vratech vypodobněného zlého psa s týmž nápisem. Vrata byla otevřená a za nimi mírumilovně ležel chlupáč, kolem kterého si hrál houf dětí.

Zajímavá kapitola jsou zvířecí dárky. Před rokem jsem líčila, jak jsme si s kamarádkou vezly z návštěvy na venkově tři živé kohouty, manžel dostal před lety  darem v Nigerii dokonce krávu. Moje kamarádka, jejíž muž je velvyslanec velké asijské země, měla na zahradě několik minikoziček, ovci a jelena. Byly to také dárky z cest na venkov, které nelze odmítnout. Největší problém údajně nastával, když byli na oficiální cestě v některé ze sousedních afrických zemí a zvíře dostali před cestou na letiště. Ale řešení se naštěstí vždycky najde: můj manžel daroval krávu v Nigerii sirotčinci, velvyslanec s manželkou dali zvíře před letištěm řidiči nebo si ho dovezli do své rezidence a ochočili. Měli jen problém s vládou své země, která chov zvířat v rezidenci zakazovala, a tak je deklarovali jako živé zásoby. To se ukázalo nakonec jako smutná pravda, protože po válečném konfliktu poté, co jejich rezidence byla vypleněna, zvířata zmizela...

A na závěr malý test: Jak se pozná, že člověk žije již dlouho v Africe?

Pokud mu spadne do sklenice s drinkem moucha a on ho vyleje, je tu jen krátce.

Když ji vyloví a nápoj vypije, je v tropech již pár let.

Jestliže drink vypije tak, jak je, žije v Africe už dlouho...

Had od sousedů 

Likvidace odpadu

Gekko na zdi koupelny

Ještěrka se zájmem o jazyky

Návštěva po dešti

Vlevo sůl po nasypání do mističky, vpravo po hodině vzniklý roztok

Pozor, zlý pes!

Vztah k psům se u jednotlivých etnik liší: centrální část Pobřeží slonoviny kolem města Bouaflé