Mám slabost pro pohlednice. Ráda je dostávám a proto je často i posílám. A přiznávám, že i to mi dělá radost. Vybírat nejpřitažlivější a nejtypičtější záběry z navštívené země, města nebo pamětihodnosti, přemýšlet, komu je pošlu, hledat poštu, obdivovat známky a pak doufat, že pohledy dojdou na místo určení. Poslat snímek z mobilu je určitě jednodušší, ale žádné velké vzrušení.
Jsou země nebo města, kde pohledy nejsou ke koupi, jako třeba v metropoli Nigérie, kde se po krátké, teprve padesátileté existenci města nejspíš nikdo nezabýval myšlenkou jej zvěčnit pro turisty. Je pravda, že turisté moc do Abudji nejezdí. K sehnání nejsou pohlednice kupodivu ani v Číně, kde se nejspíš neposílají. A Evropanů, kteří po nich touží, je ve srovnání s masou čínských turistů zanedbatelná hrstka. Překvapivě krásné pohledy se dají koupit v Laosu nebo Vietnamu. Dalším dobrodružným momentem poté, kdy člověk kýžené obrázky přece jen sehnal a opatřil textem, je pošta. Ve většině zemí se známky kupují právě tam a odeslat pohlednice přímo z poštovního úřadu je jistou zárukou budoucího úspěchu. A tak jsem navštívila pošty mnoha zemí Asie i Afriky a většinou ve mně zanechaly nezapomenutelnou vzpomínku. Ponejvíce jsem měla pocit, jako bych se octla o sto let zpět v minulosti, v poklidném a poněkud omšelém devatenáctém století, s mohutnými šaltry, ohmatanými sešity s ručními záznamy, nezbytnými razítky a pomalými a důstojnými úředníky. Od toho se většinou odvíjela i výkonnost a tedy i rychlost této instituce a tak si moji přátelé na pohledy z Mexika počkali rovné dva měsíce, pošty zemí jihovýchodní Asie byly většinou o něco rychlejší, ovšem na doručení z Indie čekají od roku 2008 dodnes.
Jak to vypadá v západní Africe? Po zkušenostech z Nigérie jsem si nedělala iluze, ale když jsem navštívila Lagos, pohlednice jsem kupodivu koupila. Stejně tak tomu bylo v Ghaně, ovšem Ghana s Accrou a se svými známými otrokářskými pevnostmi patří mezi oblíbené turistické destinace. Co čekat od Pobřeží slonoviny? Poté, co jsem se zabydlela v Abidjanu, jsem ke své radosti zjistila, že zde existují četná knihkupectví, která prodávají většinou také časopisy a papírnické potřeby. „Librairie de France“, velký obchod s knihami, který se nachází v obchodní čtvrti Plateau, patří údajně mezi nejlepší v západní Africe. A navíc, téměř ve všech těchto obchodech byly k vidění i typické kulaté stojany s pohlednicemi! Na výběr byla bazilika v Yamoussoukru, Abidjan dnem i nocí s nezbytnými nápisy „perla na laguně“, vesnice s tradičními hliněnými kulatými stavbami, ženy s náklady dříví na hlavách a všudypřítomné děti. Přibližně polovinu nabídky tvořily místní dívky, obnažené do pasu a patřičně fyzicky vybavené, které na hlavách držely jako dekoraci banány či kokosové ořechy, což dalo ještě více vyniknout jejich přednostem. Tyto snímky jsem zavrhla, ale patrně je zde klientela, která si něco podobného žádá. Anebo snaha prezentovat Pobřeží slonoviny jako druhé Thajsko?
Po neočekávaně hladkém nákupu pohlednic jsem čekala, že s další fází nastanou potíže. Kupodivu jsem bez problémů objevila poštu v obchodním areálu, kde byl supermarket a další menší obchody. Na dveřích visely na ceduli rukou napsané otvírací hodiny a přestože by byl čas pro veřejnost, skleněné dveře byly zavřené. Dovnitř vidět nebylo, protože ve výkladním okně byly umístěné podivné prázdné regály, ale kolemjdoucí mě hned ujistili, že úředník se dostaví. Skutečně po chvilce dorazil mladý muž, díval se na mě jako na zjevení a pustil mě dovnitř. Nebyla jsem zklamána, zařízení tvořil prastarý dřevený stůl s omšelými sešity se školními štítky, pár prázdných regálů a židle pro návštěvníky před úředníkovým stolem. Byla jsem vyzvána, abych si sedla a přednesla své přání. Když jsem vyjevila záměr poslat pohlednice do České republiky, nastalo bezradné listování v sešitu, kde mezi listy byly založeny archy známek různé hodnoty. Když hledání trvalo delší dobu, vysvětlil mi pracovník, že není jednoduché vybrat odpovídající známky na tak velké množství pohledů a vše vykalkulovat. Bylo jich pět. Asi po deseti minutách známky skutečně našel, stejnou dobu trvala platební transakce. Odcházela jsem s pocitem, že tyto pohledy už nikdy nikdo neuvidí. A po několika týdnech byly na místě.
Byla jsem tímto úspěchem tak povzbuzena, že jsem se po několika letech rozhodla akci zopakovat. Říkala jsem si, že když se celá země modernizuje, lze očekávat změny i na poštovním úřadě. A skutečně: starý stůl zmizel, místo něj tam nyní stály tři moderní, s počítači, které byly ještě napůl zabalené v igelitech. Poté, co jsem přednesla třem upřeně mě pozorujícím dámám svůj požadavek, byla jsem odkázáná k nejmladší kolegyni. Sedla jsem si před její stůl a na řadu přišel mě již důvěrně známý sešit se známkami. Po zkušebním listování dopředu a zase dozadu slečna najednou vykřikla směrem ke kolegyním, kdeže je Česká republika. Protože další pohledy jsem posílala do Rakouska a Německa, nesměle jsem podotkla, že jsou to všechno sousední státy. Evidentně mi nevěřila, až starší pán, který právě vešel potvrdil, že Československo opravdu leží v Evropě. Vybrala tedy příslušné známky, vzala si na pomoc mističku s mokrou hubkou a začala lepit. Místo na pohledu, označené vytištěným čtverečkem, kam by se známka eventuelně měla nalepit, nechávala zásadně volné a lepila známky všudu možně, hlavně do mého textu. Celé dílo, patřičně zamokřené, přejížděla prsty všemi směry. Šly na mě mrákoty a problesklo mi hlavou, že si adresáti budou myslet, že mi při lepení známek nejspíš přeskočilo nebo jsem lila něco do sebe i na pohlednice. Proto jsem podotkla, že bych známky radši nalepila sama, ale bylo mi řečeno, že to je práce „úřednice“. Když byly známky umístěny, mokré lístky jsem přece jen dostala do ruky s tím, že mám popojít dva metry a vhodit je do obrovské dřevěné bedny, která stála naproti. Když jsem měla platit, ukázalo se, že na poště nemají drobné. Neměli ani kasu, jen obálku s pár bankovkami. Přísahala jsem si, že tím s průzkumem pošty končím.
Kupodivu když jsem vyprávěla o svých zážitcích z místní pošty, téměř každý cizinec byl fascinován. Hned se přihlásila početná skupina zájemců o organizovanou prohlídku. České kamarádky poznamenaly, že by to bylo „na blog“ a jedna se mnou neprodleně vyrazila do obchodního centra, kde jsme v knihkupectví koupily pohlednici a poté jsem ji vyvedla na poštu, kde se už vyznám. Přestože už v zemi žije mnoho let, pracuje tu a ničeho se nebojí, připadalo mi, že se chovala nejistě, jako v minovém poli nebo na recepci u anglické královny. Asi jsem své vyprávění moc dramatizovala. Po necelých třech týdnech mi poslala zprávu, že její pohled došel!
Vše připomíná Cimrmana, ale většina cizinců se domnívá, že zásilky se z Pobřeží slonoviny nedají posílat a pošta tu vlastně nefunguje. Tento pocit nejspíš pramení z toho, že nikdy na ulici nepotkali pošťáka a už vůbec nikdy nezazvonil u jejich dveří, ať jim poslal kdo chtěl co chtěl. Je pravda, že doručování, jak ho znají z domova, se tu nekoná, už také proto, že většina lidí nemá adresy. Ulice totiž nemají zpravidla označení a domy ani čísla. Na poště je ale možné si zaplatit schránku, tedy box a tam si vybírat zásilky, což dělají velké organizace, kvůli ceně a pravidelným zásilkám. Že posílat zásilky do zahraničí lze, jsem zjistila svým smělým a opakovaným činem.
A nedávno mi vzrušeně vyprávěla kamarádka, zasvěcená do poštovní problematiky, že vícekrát na ulici viděla opravdového doručovatele! Měl údajně uniformu a jel na motocyklu. Její zážitek se potvrdil, když se mi do ruky dostal letáček, že ivorijská pošta přichází se speciální nabídkou: po registraci a příslušném poplatku bude soukromým zájemcům pošta doručována na udanou adresu. Doručovatel tedy bude muset být trochu i detektivem, ale fakta dokazují zřetelně: poštovní vývoj se nedá zadržet!
Žádné komentáře:
Okomentovat