Není expat jako expat

V minulých třech týdnech, kdy jsem byla dočasně slaměnou vdovou, se mi dostalo řady různých pozvání, jak už to v Abidjanu mezi cizinci chodí. Byla zajímavá tím, že byla velmi různorodá a tak jsem si uvědomila, jak rozdílně tu tato komunita, označovaná jako expats, žije. (Expat, zkratka z anglického expatriate, je podle Wikipedie osoba, která dočasně nebo trvale žije v jiné zemi a kultuře než odkud pochází). Samozřejmě to není žádné převratné zjištění, také u nás bydlí někdo ve vile a jiný v činžáku, ale jak praví vševědoucí pořekadlo z Laosu: "Same same...but different."

Nejprve jsem váhala nad pozváním k narozeninám, které by nebylo samo o sobě nijak neobvyklé, kdyby oslavencem nebylo tříleté dítě. Zvát dospělé na dětské narozeniny se mi zdá divné, ale toto byl zvláštní případ. Protože dnes už tříletou Léu a její maminku, Francouzku Florence jsem poznala za mírně dramatických okolností na Štědrý den před dvěma lety na letišti v Bruselu. V Abidjanu právě proběhlo druhé kolo prezidentských voleb, ze kterého vzešli dva prezidenti a ozbrojený konflikt byl nasnadě. Ti, kdo mohli, v panice opouštěli zemi a vítala je Evropa se sněhovou kalamitou. Letiště v Paříži nepřijímalo a jediným řešením byl let přes Brusel. Když tam pasažéři s několikahodinovým zpožděním po nočním letu z Abidjanu dorazili, čekalo je přeplněné letiště ve sněhu a chaosu s tisíci lidmi, kteří nemohli pokračovat do svých cílů. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že tu strávím Štědrý den i večer, protože ani do Prahy žádné letadlo nehodlalo letět. Najednou ke mně přistoupila mladá Francouzka, ověšená taškami a s malým kudrnatým dítětem v náručí s otázkou, zda jsem přiletěla z Abidjanu. Než jsem stihla odpovědět, strčila mi dítě, k nohám odhodila tašky a zmizela směrem ke dveřím označnými panenkou. Byla to Florence, provdaná v Abidjanu za Afričana, která odtud rovněž prchala před nevypočitatelností událostí. Tak začalo naše přátelství. Toho dne večer jsem do Prahy přece jen odletěla a vyčerpaná Florence s malou Léou, která ještě nechodila, do Marseille k rodičům také. Do Afriky jsme se v lednu obě vrátily, když se situace zdála klidnější, Florence pak boje v Abidjanu přece jen přečkala opět ve Francii, na rozdíl ode mně, ale od té doby jsme se  scházely. 

Proto jsem se rozhodla na Léiny narozeniny tento rok dorazit. Florence pracovala poté, co se do Afriky vdala, jako učitelka a má to štěstí, že je placena z Francie  na základě programu francouzské vlády. Její muž je též učitel na místní škole. Bydlí v tzv. cité na okraji Abidjanu. Cité jsou městečka tvořená  domky, obehnanými zdí s hlídaným vjezdem. Vypadá to, jako bychom naše satelitní městečko namačkali víc k sobě, oplotili vysokou betonovou hradbou a u vjezdu se závorou by seděli hlídači, kteří si kriticky prohlížejí každé přijíždějící auto. Cité, kde bydlí Florence, na mě působí jako Kvítečkov z knihy o Neználkovi. Nechci propadnout zdrobnělinám, ale uzounké uličky jsou tu lemovány domečky s minizahrádkami a protáhnout se tudy autem  není jednoduché. Orientovat se v některých cité je nemožné, hlavně v těch s levnějšími domky, zde byly kupodivu uličky pojmenovány po řekách Pobřeží slonoviny a domky měly dokonce i čísla. Každý z nich byl opět obehnán vysokou zdí a vcházelo se přímo do obývacího pokoje a přes kuchyň do minizahrádky, kde už se prohánělo  klubko dětí v čele s oslavenkyní. Při pohledu na pozvané jsem pochopila, že toto jsou expats, které normálně tak často nepotkávám. Ženy byly až na pár výjimek bělošky, oblečené do oděvů z afrických látek západního nebo volného střihu, ověšené velkou africkou bižuterií, kterou Afričanky zase až tak moc nenosí. Něco jako pokus o vlastní africký styl. Děti byly smíšené či černé a několik málo mužů, kteří byli přítomni, byli bez výjimky Afričani. 

Předala jsem Lée DVD krtečka, usadila se na schody, protože plastikových židlí bylo málo a dala se do řeči se sympatickou ženou vedle mě. Možná byl její příběh prototypem pro všechny ostatní přítomné? Byla to Švýcarka, která přišla do Abidjanu v době jeho rozkvětu v devadesátých letech jako úřednice velvyslanectví. Líčila mi, jak se do země okamžitě zamilovala, cítila, že tady je „doma“, zkráceně řečeno, dala nakonec výpověď a v Abidjanu se usadila-jako učitelka francouzštiny, podobně jako asi většina přítomných. Ty si mě většinou velice kriticky prohlížely a moje sousedka mi objasnila, že také neudržuje kontakty s cizinci  z firem a z velvyslanectví, protože jsou tu jen na čas, zemi nemají skutečně rádi, netouží ji často ani poznat, jsou povrchní a namyšlení. I kdyby byli sympatičtí (jako třeba já ;-), nevyplatí se do nich investovat přátelství, protože dříve či později odjedou. Když jsem z oslavy odjížděla, už se stmívalo a čtvrť kolem cité začala být velmi africká. Nevím, jak moc tam zapadnou bělošky v etnostylu. Když jsem se Florence ptala, jak ji přijala manželova rodina, odpověď byla většinou neurčitá. Při našich setkáních s sebou měla téměř vždycky  další děti „příbuzných“, kteří u nich byli na návštěvě a jejího muže jsem mnohokrát neviděla, protože v afrických rodinách tráví muži a ženy volný čas odděleně. Druhý den jsem obdržela nadšenou sms, jak moc se Lée líbí krtkova dobrodružství a důvěrnou zprávu, že za několik měsíců se jí narodí sourozenec.

Druhé pozvání bylo také od příslušnice skupiny expats, ale z těch, kteří přijeli na Pobřeží slonoviny za prací na určitý čas. Ve vile v drahé čtvrti Riviéra nikdo neměl šaty z afrických látek, naopak, styl jako by chtěl ukázat, že tyto přítomné s Afrikou nemají nic společného. Před domem stála auta, jako by tam byla státní recepce. Obývací hala vily byla velká asi jako celá plocha domku Florence i se zahrádkou, společná byla přítomnost pomocnice v domácnosti, kterou má podle místních zvyklostí i ona. I tyto rezidence jsou bez výjmky obehnány vysokými zdmi, za kterými nejsou většinou vidět, zabezpečené kotouči ostnatých drátů a hlídači, kteří se střídají v dvanáctihodinových službách. Navíc má každý dům smlouvu s bezpečnostní agenturou, která na stisknutí knoflíku malého zařízení do několika minut dorazí s ozbrojenou skupinou. Tyto domy jsou navrženy většinou podle stejného vzoru: obrovská obývací hala s  prosklenými dvěřmi na terasu a do zahrady s bazénem, jídelna, malá kuchyňka se zvláštním vchodem pro personál a v patře  ložnice s koupelnami. Součástí areálu jsou také  prostory s příslušenstvím pro zaměstnance, kterými jsou většinou uklizeč a kuchař, často v jedné osobě, v případě zahrady zahradník a osoba, která se stará o bazén, pokud má rodina malé děti pak chůva, často také řidič či dokonce bodyguard. Abych uklidnila své známé, nám "jen" vypomáhá třikrát týdně žena, která uklízí a žehlí a zahradník, který se stará kromě zahrady  také o bazén. Vaříme a nakupujeme sami, k údivu místních známých a stejně tak si sami i řídíme.  Naše pomocnice v domácnosti je žena, přestože jsou většinou preferováni muži, protože spíše umí i vařit a údajně tráví v zaměstnání rádi veškerý čas, aby nemuseli být ve svých stísněných příbytcích spolu s početnou rodinou. Navíc nezůstanou doma s nemocnými dětmi. Když jsem před lety přijímala do pracovního poměru mladou těhotnou ženu, klepala si většina lidí na čelo. Personál jsou většinou obyvatelé sousední Burkiny Faso, i když v poslední době je jako hospodyně začínají nahrazovat právě místní ženy. Kromě měsíčního platu mají podle  zvyklostí nárok na třináctý plat na konci roku, zdravotní ani sociální pojištění neexistuje. Pokud onemocní, je na zaměstnavateli, do jaké míry jim pomůže. Nepřestane mi být záhadou, proč tu mají všichni cizinci, i s malými byty své „sluhy“, když doma zvládají domácí práce automaticky sami. Je to zvyklost, tropická pohodlnost  nebo postkoloniální arogance? 

Třetí zajímavé pozvání, které jsem dostala, přišlo od kamarádky, která měla strávit  víkend u známých v Assinie. Assinie leží u moře nedaleko ghanské hranice a je oblíbenější než Bassam, protože je tam oceán  mírnější, pláže čistší a klidnější.  Za malého provozu se tam dá dorazit z Abidjanu za necelé dvě hodiny. Na pobřeží, mezi mořem a lagunou stojí jeden vedle druhého plážové domky, vilky či vily, které dřív patřily převážně Francouzům. Po krizích v letech 2002 a 2004 jich většina přešla do rukou Libanonců, kteří tvoří další, velmi početnou a poměrně neoblíbenou skupinu cizinců na Pobřeží slonoviny. Věnují se hlavně podnikání a obchodu a jejich praktiky jsou často nevybíravé a za hranicemi zákona. Jejich chování tomu bohužel odpovídá. Dramatický zážitek měla nedávno moje známá, Evropanka, která se vracela za nedělního dopoledne spolu s přítelem Kanaďanem po jedné z rychlostních silnic Abidjanem domů. Na čtyřproudé komunikaci byla sama a protože v jejím pruhu byly ve vozovce díry, zpomalila a přejela do druhého. Tím zpomalila velké auto, které se znenadání a s velkou rychlostí vynořilo za kopcem a přibližovalo se. Řidiče z její domnělé drzosti patrně chytil amok, protože na ni nejprve začal najíždět a pak se ji snažil vytlačit ze silnice. To mu patrně nestačilo a tak stáhl neprůhledné postranní okno a z něho na ni namířil kalašnikov. Šok nemohl být horší, ale tím případ nezkončil. Kamarádka pokračovala v cestě dál, ale auto ji pronásledovalo a nakonec donutilo zastavit. Z místa řidiče vyskočil bílý muž, Libanonec, ještě bělejší vzteky, se samopalem v ruce. Vzadu se otevřely dveře a vystoupil uniformovaný Afričan také se zbraní, patrně  bodyguard. Největším překvapením bylo, když se objevil spolujezdec, což byla mladá žena v dlouhém kabátě a hlavou zahalenou do šátku, s nemluvnětem v náručí. Ta se snažila řvoucího a vyhrožujícího řidiče uklidnit a to se jí také  naštěstí  podařilo, i když prokletí do desátého kolene a nadávky nejdrsnějšího kalibru se sypaly na hlavy obou provinilců včetně neopakovatelných obvinění kamarádčina přítele, jak může  vůbec dovolit, aby  řídila žena...

Nicméně u moře se žádné takovéto historky neodehrávaly, jen libanonské děti rušily božský klid a procházky pískem svými divokými jízdami na motorových čtyřkolkách. Domek, ve kterém jsem strávila idylický víkend, nepatřil ani Libanoncům ani k těm největším, ale byl solidně a chytře vystavěn pro svůj účel. Měl dvě postranní křídla s kuchyní a ložnicemi, uprostře byl k pláži a na druhou stranu k laguně velký otevřený obývací prostor. Za domem měl jednoduchý příbytek muž, který se o dům v době nepřítomnosti majitelů staral a pomáhal také v kuchyni. Jednotlivé domy byly odděleny ploty nebo palmami a patřila jim také příslušná část pláže. Dostat se tam dalo pouze lodí přes lagunu, která ležela mezi silnicí a úzkým jazykem pobřeží. Přijeli jsme už potmě a cesta motorovou lodí přes lagunu a pak klopýtání s baterkou k domu nemohly být romantičtější. Dům však už byl osvětlen, připraven a muž, který se o něj staral, vzal okamžitě dvoukolák a vydal se zpět k laguně pro zavazadla a zásoby, které jsme přivezli z Abidjanu. Za denního světla  jsem si vše důkladně prohlédla, včetně živých zásob v podobě všudepřítomné drůbeže a zjistila, že pro případ tsunami by to byla ztracená situace, na víkendový únik z přehřátého Abidjanu se špatným vzduchem by se však těžko našlo něco lepšího. Při dlouhé procházce po pláži jsem si prohlédla všechny výstavné, bizarní i obyčejně stavby a uvědomila si, že pro cizince ze skupiny expats nemusí být život na Pobřeží slonoviny až tak nepříjemný. 

Zahrádka domku v cité

Místo domů jsou v "bohatých" čtvrtích Abidjanu vidět jen zdi, zde i se zahradníkem-akrobatem

Domky na pláži v Assinie...

...větší

Vodní cesta přes lagunu k silnici

Vlastní kus pláže - co si víc přát?

Když jsem dopsala tento z mého hlediska optimistický příspěvek, ozvaly se z přilehlých místností domu prudké rány. Z televize a z manželova počítače se valil nepříjemně páchnoucí kouř. Elektřina samozřejmě nefungovala, stejně jako voda, kterou tu  teď denně vypínají kvůli nějakým opravám.  Ukázalo se, že sousedi elektřinu mají a po delším pátrání byla objevena příčina: do rozvodné skříňky se dostali termiti a spolu s vlhkostí fušérský systém bez problémů dovedli ke zkratu.  Škody na různých přístrojích byly nedozírné a hlavně v Africe těžko nahraditelné. Podařilo se nám zapojit generátor a abych přišla na jiné myšlenky, vyrazila jsem na promítání filmů k lidským právům. Na programu byl film o dětských vojácích v Ugandě. Když jsem se vrátila, tonul dům opět ve tmě. Generátor zkolaboval.  Nevím, jestli jsem neurazila nějaké voodoo nebo jestli v Africe optimismus prostě není na místě. 

Práce termitů