Bylo nebylo, nedávno tomu (Thomas Sankara)

Zprávy z Afriky bývají většinou ve stejném duchu: puče, převraty, občas občanská válka nebo genocida. Do toho fotky hladových dětí, zoufalých žen, informace o počtu mrtvých, zraněných  nebo prchajících. Skutečným osvěžením jsou proto články o excesech afrických politiků minulosti i současnosti, něco jako africký bulvár. Na Pobřeží slonoviny stojí největší křesťanský chrám světa, který (si) nechal postavit tehdejší prezident Houphouet-Boigny, v úřadě 33 let. Ochranka nigerijského  diktátora Abachy  střílela na auta na silnicích, která neudělala dostatečně rychle místo jeho konvoji. Prezident Ugandy Daniel arap Moi byl lidštější, jen si „mezinárodní“ letiště nechal postavit přímo před domem, za využití peněz ze zahraničí, určených na humanitární pomoc.  Konžský prezident Mobutu, s typickou leopardí čepicí na hlavě, si pronajímal od Air France concordy na nákupy v Paříži. Ve svém rodném městě pro ně nechal postavit speciální ranvej a každovečerní zprávy začínaly záběrem, jak sestupuje z nebes mezi mraky na zem mezi smrtelníky. Proslavený Bokasa, podezřívaný z požívání lidského masa, se  ve Středoafrické republice prohlásil císařem a za korunovaci utratil třetinu ročního státního rozpočtu včetně francouzské humanitární pomoci. Idi Amin z Ugandy byl polygamista a měl kolem 40 dětí. Jeho excentrismus však měl spíš odvést pozornost od vládních praktik v zemi.

Existují i jiné osobnosti, o kterých se kupodivu tolik nepíše. Na počátku našeho pobytu na Pobřeží slonoviny jsme se jednou stavili v bytě burkinského kolegy mého manžela. Když jsem na zdi  hlavního pokoje  uviděla na čestném místě ozdobený portrét mladého sympatického Afričana v uniformě, zeptala jsem se pana George, zda to je jeho příbuzný. Podíval se poněkud stranou, patrně v rozpacích nad mojí fatální nevědomostí, zdálo se mi, že se mu trochu zamžily oči a odpověděl, že to je zavražděný prezident Burkiny Faso, kapitán Thomas Sankara. Když jsem se nedokázala nezeptat, kdo ho má na svědomí, odpověděl, že současný prezident této země Blaise Compaoré. 

Hned poté, co jsem dorazila domů, jsem aktivovala všechny informační zdroje, abych věci přišla na kloub.  Přiznávám, že jsem opravdu  nikdy předtím  o tzv. Che Guevarovi Afriky, Thomasu Sankarovi neslyšela.  Argentince Che Guevaru, který bojoval s bratry Castrovými na Kubě, zná celý svět. Vděčí za to z velké části fotografii s revolucionářským baretem a rozevlátými vlasy, která je mediálně nejrozšířenějším portrétem na světě.  I v Abidjanu je známý bar Che Café s tímto obličejem nad vchodem, zatímco portrét jeho afrického jmenovce by tu asi kromě soukromých bytů pohledal.  Nejspíš by to nebylo kvitováno s velkým nadšením  oficiálních míst. V minulosti jsem spíš slyšela o Patrice Lumumbovi, ministerském předsedovi Konga, zavražděného za přímé asistence Belgie, bývalé koloniální velmoci.  V Moskvě  po něm byla  pojmenována univerzita a v Československu  ulice v Ostravě a  v Hranicích. 

Thomas Sankara se nelíbil ani západu, ani východu, zato v Africe v polovině osmdesátých let dosahovala jeho popularita, hlavně mezi mládeží a nemajetným obyvatelstvem, nebeských výšin. Mladý, charizmatický, výborný řečník a voják, zapálený revolucionář, měl i další nevídané vlastnosti: na prvním místě u něj stála jeho země,  osobní zájmy na posledním. Přestože podobná hesla jsou běžná i u ostatních politků, tenhle mladík, který rád jezdil na motorce a hrál profesionálně na kytaru, to myslel vážně. Poté, co úspěšně postupoval ve  vojenské kariéře, stal se i členem ve dvou vládách. Ty byly však hlavně zkorumpované a slabé a tak je brzy opustil. Teprve po dalším vojenském puči, tentokrát zorganizovaném  jeho nejbližším přítelem, důstojníkem Blaisem Compaoré, přijal ve svých 33 letech funkci prezidenta. A pak se začaly dít věci, že se Afrika a svět nestačily divit: 

-nejprve se bezvýznamná a chudá země zapsala nově na světové mapy, když byl starý koloniální název bývalé francouzské kolonie Horní Volty změněn na Burkinu Faso,  což v nejrozšířenějším lokálním  jazyce  znamená Země spravedlivých (neúplatných)

-poté během 15 dní proběhlo očkování 2,5 milionu dětí 

-začal být uskutečňován široký program boje s analfabetismem, tzv. akce alfa

-půda velkých vlastníků byla rozdělena mezi drobné rolníky a produkce pšenice následně stoupla o 100 procent. Za 4 roky se Burkina Faso stala soběstačnou v pěstování obilí

-státní úředníci přišli o své služební mercedesy, které byly prodány a nově dostali k dispozici Renaulty 5, nejlevnější auta, která se dala v zemi koupit, samozřejmě bez řidičů, stejně jako prezident. Jejich platy byly drasticky sníženy, jeden museli navíc odevzdat  na sociální projekty 

-začaly se stavět byty, budovat silnice a  železnice

-moc tradičních vládců, v postatě feudálních pánů nad jednotlivými vesnicemi, kteří v západní Africe rozhodují téměř o každém hnutí obyvatel, byla škrtnutím pera silně omezena. Napříště už nesměli posílat obyvatele na nucené práce podle vlastních zájmů a ani vybírat tribut

-velkou a nebývalou pozornost a podporu Sankarova vláda věnovala ženám: okamžitě byla zakázána ženská obřízka, nucené sňatky a polygamie. Ženám byly podporovány, aby pracovaly mimo domov, vydělávaly si své vlastní peníze a pokud otěhotní, směly dostudovat a nebyly okamžitě vyloučeny ze školy, jak bylo pravidlem.  Směly vstoupit a profesionálně pracovat v armádě a poprvé v afrických dějinách se staly i členkami  vlády a nejvyšších úřadů

-otevřeně se začala propagovat antikoncepce a Sankarova vláda označila poprvé veřejně AIDS za nejvážnější hrozbu kontinentu

-během jednoho roku bylo zasazeno deset milionu stromů a organizována senzibilizace obyvatel za boj proti odlesňování a vysoušení savany

-každá vesnice si ze svých zdrojů postavila  zdravotní zařízení a podobně vzniklo 350 nových škol

-Sankara odmítal internacionální  humanitární pomoc pod heslem „kdo tě živí, ten ti poroučí“. Byl přesvědčen, že jeho země a celá Afrika je schopná se uživit sama a zbavit se tím závislosti

-v hlavním městě otevřel centrální vojenský sklad, nakupovat v něm mohli všichni a vznikl tak vůbec první supermarket v zemi

Svůj prezidentský plat snížil na 450 dolarů, zakázal úředníkům lety první třídou s tím, že to je mrhání penězi daňových poplatníků a sám cestoval na mezinárodní summity v turistické. K jeho majetku patřilo podle vlastního přiznání  auto, čtyři kola, tři kytary a lednička. Jeho děti jezdily do školy na kolech. Odmítal používání klimatizace ve své kanceláři s tím, že ostatní obyvatelé si tento luxus také nemohou dovolit. Nepřál si, aby všude visely jeho portréty, jak je v Africe zvykem. Celkově se nebral nijak důležitě, na mezinárodních shromážděních byl schopný zlehčit situaci vtipem a proti ostatním africkým vládcům obklopených bodyguardy, limuzínami a špatnou pověstí působil jako z jiné planety. 

Neobvyklý prezident si nutně vytvořil velkou skupinu nepřátel, mezi které patřili v první řadě ti, kteří byli znevýhodněni jeho reformami. Pro mládež, ženy a chudé zůstával ikonou. Sankarova popularita se rozšířila i do dalších afrických zemí, stejně tak rostl i odpor proti němu. Ve svých  zájmech se cítila silně ohrožena zejména Francie, bývalá koloniální velmoc a s ní další africké země, které s ní těsně spolupracovaly. Na prvním místě bylo Pobřeží slonoviny, soused Burkiny Faso, jejíž prezident Houphouet-Boigny  nehodlal trpět rostoucí nadšení pro charismatického kapitána a revoluční ideje v sousední zemi. 

Spiklenci našli spojence v Sankarově nejbližším spolubojovníkovi a spolupracovníkovi, druhém muži ve státě, Blaisu Compaoré. Přestože byl na počátku zastáncem stejných idejí jako jeho přítel a prezident, postupem doby se jeho touha po moci stala nepřekonatelnou. Stále ochotněji naslouchal ivorijské hlavě státu a nechal si od něj přivést i svoji budoucí manželku, Chantal Terrasson z Pobřeží slonoviny. Někteří autoři tvrdí, že byla dokonce Houphouetovou dcerou. Vše bylo otázkou času. Počátkem října 1987 se Sankara účastnil debaty u příležitosti dvacátého pátého výročí zavraždění svého vzoru, revolucionáře Che Guevary, kterému bylo v té době 39 let. Za dva týdny na to vtrhlo do místnosti, kde jednal s dalšími dvanácti úředníky, ozbrojené komando. Bylo mu 38 let a prezidentem Burkiny Faso byl čtyři roky. 

Stojí za to se podívat na You Tube na záznam, kde bledý Compaoré oznamuje, že ztratil svého „drahého bratra“. Přitom si nervózně láme prsty a opakuje: „Škoda, škoda...“ Zbytky těla Sankary byly  nejprve zakopány bez označení, dnes je jeho nenápadný hrob na okraji hlavního města. Compaoré podepsal protokol přivolaného lékaře, který potvrdil, že Thomas Sankara zemřel přirozenou smrtí. 

Blaise Compaoré se stal prezidentem Burkiny Faso. Zrušil většinu předchozích reforem a okamžitě požádal o pomoc Mezinárodní měnový fond a Světovou banku, aby pomohli „otřesené ekonomice země.“  Mezi jeho první činy patřilo pořízení vlastního letadla a nařízení vyvěšení svých portrétů.  Stal se velmi bohatým mužem.Starosta hlavního města se jistě ne náhodou jmenuje také Compaoré a stejně  tak je to se všemi významnými a výnosnými funkcemi ve státě. Přes své proklamace začal pronásledovat rodinu Sankary a očerňovat ho z korupce. Když byl prohledán dům a ostatní pozůstalost po bývalém prezidentovi ukázalo se, že zemřel stejně tak nemajetný, jako když se ujal úřadu. Své ženě a dvěma synům, kteří  prchli do Francie, nezanechal žádný majetek. 

Pro Burkinu Faso tak zkončily čtyři roky sociálních a ekonomických experimentů, které přes svoji ukvapenost znamenaly pro obyvatelstvo jedné z nejchudších zemí světa jistou naději. Člověk, který se je snažil uskutečňovat, jako by nepatřil do dnešního politického světa a v žádném případě do toho afrického. Ten, který ho nahradil,  se drží pevně v sedle a přestože ústava umožňuje jen dvě funkční období, má za sebou již 25 let v prezidentském úřadě a nezdá se, že by hodlal odejít. Vybudoval si silnou pozici arbitra, který pomáhal urovnat krizi na Pobřeží slonoviny v roce 2002 a dodávkami zbraní ovlivňoval krvavé konflikty v Libérii a  Sierra Leone. Na Pobřeží slonoviny se dál angažoval podporou rebelů na severu a Alassaneho Ouattary, který dnes jako prezident stojí pod jeho silným vlivem, ne-li poručnictvím. 

25 let po své smrti zůstává Thomas Sankara ikonou ve své i v dalších afrických zemích. Byl snílek? Bezvýznamná epizoda nebo legenda? Diplomat Harald Ganns, jeden z nevýznamnějších specialistů na Afriku tvrdí:“ Sankara patřil k největším politickým talentům, které Afrika a třetí svět kdy měly. Bohužel prosazoval svoji pravdu zbraní. Tím si vyřkl svůj ortel.“  

Mě na celé věci fascinuje nejen osobnost Sankary, ale i fakt, že  člověk, který ho má na svědomí, jeho nejbližší spolupracovník a přítel, se jako uznávaný africký politik dál v naší současnosti volně pohybuje po světě. Ale vysvětlení je vlastně nasnadě: dokonale odpovídá vzoru  vůdce.  

Ten je v africkém  státě totiž nejen největší, ale i nejbohatší. Politiku změní v umění krást, stát a všechno, co k němu patří, považuje za svůj privátní majetek. Úspěšně odírá státní pokladnu, banky i velké podnikatele. Pokud přece jen peníze dojdou, nechá tisknout další. Když se mu rozbije prezidentské letadlo, zkonfiskuje bez rozmýšlení to nejlepší, patřící státním aerolinkám, aby mohl se svým klanem letět na nákupy do Paříže nebo New Yorku.  Když dostane chuť, sáhne po ženách a dcerách svých ministrů nebo kterýchkoliv dalších. Významné a výnosné funkce ve státě dostávají členové jeho rodiny, etnika, známých a známých známých. Když dojde na volby, vyšle komando, které se postará o správný výsledek. Pokud to nepomůže, prohlásí volby jednodušše za neplatné. Výrazného protivníka se zbaví jakýmkoliv legálním či nelegálním způsobem. Jeho portrét je k vidění všude, včetně známek a bankovek, které mají často jen hodnotu papíru, na kterém jsou tištěny. Jsou po něm pojmenovány ulice, mosty, letiště, univerzity, nelze mu nikde uniknout.

Před lety jsme se účastnili v Nigerii slavnostní recepce na počest významného evropského státníka, který tu byl na oficiální návštěvě. Ten po slavnostním ceremoniálu procházel v půlkruhu sálem a podával ruku přítomným hostům. Nigerijský prezident Obasanjo šel po jeho boku nečinně, ale když došel na moji úroveň, najednou se zřejmě rozmyslel a potřásl si se mnou pravicí. Po zkončení se ke mně blížil manžel s velkým kapesníkem v ruce a za všeobecného veselí mi ruku z žertu pořádně utřel. Když jsem se ho ptala, co má proti Obasanjovi řekl, že by se určitě našli horší. Doufám, že burkinského prezidenta nikdy nepotkám. 

Dekorace Che Guevarou na jedné z hlavních ulic Abidjanu

Těhotná žebračka v Abidjanu