V odcházejícím harmattanovém počasí se mi zdá těžké cokoliv vymyslet, natož napsat. Ráno bývá stále ještě sympaticky „chladno“, slunce je schované za mraky ze saharského písečného prachu, pak se ale přece jen vydere, začne pražit a vhkost tomu dodá poslední kapku. Zdá se mi to obzvlášť zákeřné, poopisovat to nesnesitelné teplo v době, kdy v Čechách vládne drsná zima. Ale ze zimy alespoň nebolí hlava jako špalek a lépe se spí. A tak si doma děláme zimu klimatizací, což při cenách místní elektřiny přijde možná na víc peněz než topení. Občas klimatizujeme tolik, že jsem teď na chvíli vyšla ven, abych se přesvědčila, že jsem opravdu v Africe. Evidentně jsem, protože mi hned po otevření dveří zalehly uši z neuvěřitelného jekotu cikád a když jsem si sedla na venkovní schod terasy, abych si romanticky užila momentu tropické noci, napadli mě mravenci a za další okamžik jsem ucítila první komáří štípanec. Snad ne malarický, byla klasická první myšlenka. Vzpomněla jsem si na obzvlášť chlupaté housenky, které nedávno zaplavily naši zahradu společně s nějakými neznámými velkými kroužkovci a raději jsem se odebrala zpět do bezpečí klimatizovaného interiéru.
Na sobotní ranní procházku s Teslou jsme proto vyrazili časně a čekala nás spousta tradičních i nečekaných zážitků. Prvním byl podle letmého pohledu seschlý list, na který jsem málem před vraty šlápla a ze kterého se vyklubala veliká můra, na které bylo vidět, že design jejího vzhledu beze zbytku převzala armáda pro maskáčové uniformy vojáků. Následovali dva volně se popásající bělouši, vyhublí koníci, kteří se přesunují z jedné zelené plochy v ulicích na druhou a patří buď modrým přilbám, tedy vojákům OSN, kteří se povalují - hlídají u vjezdu do bývalého Gbagbova sídla nebo příslušníkům ivorijské armády, kteří se předvádějí před domem ředitele komunikací, nadmíru bohatého státního úředníka. Vysoké zdi jeho domu, opatřené kamerami, mění barvy jako chameleón, patrně ve snaze najít tu nejkřiklavější. U zdí jsou do komplikovaných pyramid naskládané kamínky a nasázené cizokrajné kaktusy jako v Mexiku, velké rostliny mají listy umně zahrnuté, asi aby nevypadaly tak prostě africky. Hlídající vojáci si tam postavili vzdušný stanový přístřešek a z plastových židliček s nohami nahoře pozorují dění na ulici. Vypadá to hodně arogantně, ale nemohu se ubránit vzpomínce na jejich předchůdce, Gbagbovy nechvalně proslulé Republikánské gardy, kteří kolem našeho bydliště také měli svá stanoviště a na jednom z nich stály dokonce pod stanovým přístřeškem kovové postele, aby se při hlídání mohli natáhnout a prospat. Na ulici nechovali koně, ale drůbež a celkově asi neměli špatnou službu, jen nudnou.
Při procházce potkáváme lidi a pěkně se zdravíme, také proto, abychom obrousili obavy z krvelačného zvířete, které vedeme s sebou. Afričané jsou většinou pozdravem cizinců potěšeni a odpovídají frází „Bonjour madame, bonjour monsieur“. Tohle zdvořilé přidávání oslovení za pozdrav nebo za poděkování mi na počátku připadalo neobvyklé, protože v Čechách neříkáme „Dobrý den, pane“ nebo při děkování „Děkuji, paní“. Hodně naprosto cizích lidí se zastaví, následuje další typická otázka „Ca va?“, „Jak se daří?“ a krátký rozhovor o cíli naší cesty nebo o počasí. To se ovšem týká spíš těch, kteří jsou na cizince zvyklí nebo byli už v nějaké zámořské zemi a bílí pro ně nejsou bytostmi z Marsu, se kterými je nutno jednat obezřetně. Pozitivní je, že na rozdíl od Asie se mne neustále někdo neptá, odkud jsem a jak se mi v zemi líbí.
Musela jsem se zasmát, když jsme potkali mladou dívku, jednoduše oblečenou, která se na rozklepaných nohách tváří v tvář psovi snažila tvářit statečně a pozdravila nás upřímně „Bonjour tantie, bonjour tonton!“ Tedy "Dobrý den, tetičko" (u nás se také před sto lety a ještě v Kájovi Maříkovi říkalo na vesnici ženám teta nebo kmotra) a můj manžel byl počastován titulem strýc (možná něco jako strýcu, kmotře), ze kterého se moc nadšeně netvářil. Ale dívka byla buď původem z venkova, jak se tu říká nebo z prostší rodiny, čímž se myslí v podstatě totéž. Mne oslovení tantie nijak neirituje, volají na mě tak děti na ulici a oslovuje mě tak i naše pomocnice v domácnosti, i když si věkem nejsme příliš vzdálené. Spíš jsem poněkud rozpačitá, když mě výrostci a mladí muži, kteří v Abidjanu „organizují“ parkování, oslovují jako „maman“. Zpočátku jsem nerudně kontrovala, že nejsem jejich mamá, až mě kamarádka právem upozornila na fakt, že od patnácti let věku je každá žena v Africe potencionální či skutečná matka a nejde tedy o urážku. Přesto ani můj manžel není nadšen, když je oslovován jako papá. Zdá se mu směšný i titul „patron“ (šéfe) a to jak od afrických podřízených tak i od mužů na ulici. V zemích, které byly anglickými koloniemi tomu odpovídá často používané „master“, poplatné koloniální době a vztahům a mně se v obou případech vždycky vybaví představa bělocha v houpací síti, jak ho listy ovívají dva domorodci.
Naopak, když mě někdo osloví „sestro“, jsem s tím spíš srozuměna, protože sestro a bratře patří, zdá se mi, k nejobvyklejším oslovením přibližně stejně starých lidí na veřejnosti. Byla jsem proto velice překvapena, když jsem jednou byla na trhu s ženou manželova kolegy, která pocházela z Gabunu. Když jí prodejce oslovil „moje sestro“, zlostně se napřímila od předváděného zboží, málem mu vypíchla šermujícím ukazováčkem oko a zaječela na něj: “Jaká já jsem tvoje sestra? Podívej se na sebe a na mě!“
Typickou uvítací frází místních obyvatel je „Bon arrivé“ což rodilé Francouze uvádí do varu, protože je to údajně ve správné francouzštině nesmysl. Ale já si to překládám jako „Vítejte“ a když to slyším kolem sebe, když někam vkročím, říkám si, že to nemůže být nejhorší znamení. Poněkud matoucí je pozdrav „Bonsoir“ tedy dobrý večer, pronášený už od poledne, kdy pálí slunce a den je v plném rozkvětu. Tolik jsem si na to zvykla, že tak občas pozdravím i místní Francouze, kteří mě za to odměňují iritovaným pohledem. Ale jsem vycvičená z Mexika, že při pozdravu kolem poledne tam nejprve domácí obyvatel vrhl pohled na hodinky a minutu po poledni použil jiný pozdrav než dopoledne a to velice zásadně. Tato základní znalost se očekávala i od cizinců. Je pravda, že i já jsem byla poněkud zmatená, když se se mnou za našeho pobytu v Nigérii místní kolegyně po pátečním krátkém pracovním dni, tedy v jednu hodinu po poledni, pravidelně loučila slovy „Good night“. To mi přišlo přece jen divné a tak jsem se opatrně zeptala, proč mi za bílého dne přeje dobrou noc. Zcela logicky mi vysvětlila, že se už ten den neuvidíme, tak proto.
Rodilí Francouzi mají vůbec s místním jazykem, kterým je oficiálně francouzština, dost problémů. Protože ta samozřejmě na ulici nebo na trhu není právě vybranou mluvou ze Sorbonny. První věcí je, že většina domorodců nerozeznává vykání a tykání a automaticky každému tyká. Nejtypičtější místní odpovědí je „Ca va aller“ (nějak to půjde, nějak bude), což je ještě akceptovatelné. Jiným velmi frekventovaným obratem, většinou k objasnění nějakého problému – rozbitého auta, okna nebo nefungujího vodovodu je „C'est fatigué“, (doslova „ je to unavené“), při kterém Francouz skáče metr do vzduchu, ale mě to nepřijde o nic horší než německé „Das ist kaputt“, protože kaputt také může být od člověka přes auto téměř všechno.
Nedávno mi moje velmi rozčilená francouzská známá líčila, jak se nemohla dorozumět se zahradníkem, který přišel sekat trávu. Použil totiž obratu, který se používá pro stříhání vlasů a tak si nedala dlouho dohromady, že ten dobrý muž nepřišel v zahradě nic kadeřit, ale prostě stříhat. Pak od ní chtěl půjčit schodiště, ale ve skutečnosti měl na mysli žebřík, což také nepochopila. To jsou věci, které mě zanechávají klidnou, protože myslím, že také občas vypouštím z úst perly, nad kterými ale na ulici nikdo nehne ani brvou. Nevím, co si přitom myslí, ale možná je to stejné, jako svého času v Rusku, kde jsem při návštěvě obchodů s oděvy běžně žádala prodavačky, zda si některé věci mohu „probirať“. Myslela jsem si, že jim říkám, že si chci uvedené věci zkusit, až mě ruská kamarádka upozornila, že ve skutečnosti oznamuji, že je „ochutnám“. A to ve spojení například s kalhotami nebylo nejvhodnější. Když jsem se jí zeptala, proč se nikdy nikdo nedivil, řekla mi, že byli rádi, že rusky mluvím a mysleli si, že jsem tak vtipná, že používám neobvyklé výrazy. To se mi zdálo jako velmi dobré vysvětlení.
Jedna z mála věcí, která se mi v africké zdravící komunikaci nelíbí, je pokřikování a oslovování „la blanche“, tedy "běloško". Je zajímavé, že to říkají buď „lidé z venkova“ aneb dobře oblečení jedinci s velkými auty. U těch prvních je to asi opravdu opojení nad přítomností bílé rasy (v Nigerii dokonce rodiče povzbuzovali malé děti, aby si na mne sáhly) u těch druhých nejspíš nějaký komplex. Moje evropská kamarádka, která pracuje na univerzitě jako lektorka nesnáší, když jí většina ostatního profesorského sboru, zejména mužů, kteří se cítí nejspíš výše postaveni, v domácím prostředí a navíc příslušníky silnějšího pohlaví, podává při pozdravu ruku tak, že jí ji strčí až pod nos, jako by žádali, aby ji políbila.
Když jsme se vraceli z ranní procházky, před domem dalšího velmi významného vládního úředníka nějaký muž zrovna myl hadicí vyrovnaná velká terénní auta. Tesla při spatření zdroje vody radostně nadskočila a zamířila k němu. Přestože byla na vodítku a on měl dva metry, vypadalo to, že odhodí pracovní nástroj a uteče. Poprosili jsme ho, aby jí dal napít, což udělal, ale tvářil se, jak by z hadice stříkal vodu do krku hladovému krokodýlovi. Příslušník modrých přileb, který dům hlídal, se dobře bavil. V tu chvíli se na silnici vedle nás snažil nějaký zpocený nešťastník tlačit napolo zrezivělé auto, které mělo evidentně svá nejlepší léta za sebou a které odmítalo nastartovat. Umývač, modrá přilba i exhibicionisti v upnutých uniformách se slunečními brýlemi před domem ředitele komunikací ho pozorovali, ale ani se nehnuli. Manžel mi předal vodítko, vyzval řidiče, aby si sedl do auta a zkusil nastartovat a začal ho roztlačovat. Všichni chvíli nevěřícně zírali, pak se vrhli k autu, manžela zdvořile odehnali, sami se ho snažili rozpohybovat a opouštěli jsme je v živé diskuzi s chudákem řidičem, jak auto uvést do chodu. A jak krásně se na to hodí místní fráze: „C'est fatigué“, ale „ Ca va aller“!
 |
| Dokonalé maskování |
 |
| Řidiči potřebují pomoc často |
Žádné komentáře:
Okomentovat