Poté, co jsem si užila pár týdnů evropské zimy, jsem se vrátila do Abidjanu. Tentokrát jsem byla rozumná, zimu jsem nepodcenila a v plné zimní výstroji si spočítala, že kromě obuvi jsem nosila kolem třinácti kusů oblečení. V Abidjanu jsem se rychle vrátila k obvyklým třem, maximálně čtyřem kusům oděvu. Suché, horké období je tu na svém vrcholu a mě se zdá, že takové vedro jsem snad na Pobřeží slonoviny nezažila. Téměř jsem nepoznala ani naši zahradu, která byla po čtyřech týdnech vyschlá, jindy svěže zelená tráva žlutá a palmy měly smutně svěšené listy až k zemi. Také místní obyvatelé potvrzují, že vysoké teploty a úporné sucho jsou neobvyklé a cizinci poučeně dodávají, že to je jistě následek oteplování klimatu. Česká republika je ve stejné době zavalena sněhem a teploty jsou pod nulou, nevypočitatelný kritik teorie oteplování však právě odešel z prezidentského úřadu a tak už se nad tímto rozporem asi nikdo nepozastaví. Otepluje se a hotovo.
Nevím, jestli jsem dřív byla nepozorná, ale tentokrát jsem si v letadle francouzské společnosti poprvé všimla, že na tácu s podávaným jídlem je mezi mističkami nějaký lístek. Byl na něm vytištěn text oznamující, že žádný z podávaných pokrmů neobsahuje vepřové maso. Vzhledem k tomu, že na Pobřeží slonoviny žije asi 40 procent muslimů, dá se takové upozornění pochopit. Po příjezdu jsem musela jít nakoupit a ve velkém, opět francouzském supermarketu mě překvapilo hlášení pro zákazníky, které začínalo pozdravem As-salámu alaikum, tedy Mír s vámi a upozorňovalo na uzenářské výrobky bez vepřového masa, které je stejně v místních obchodech spíše výjmkou. Rozhodla jsem se raději pro kuře, i když jsem při pohledu za sklo pultu měla pocity všelijaké, protože ta se tu prodávají i s pařáty a hlavami, s podříznutým krkem. V břišní dutině byl navíc kompletní žaludek a tak se dalo identifikovat, co měl chudák kur k poslední večeři.
Společnost na Pobřeží slonoviny je nábožensky výjimečně tolerantní, jak už jsem vícekrát zmínila, ale mnoho lidí si klade znepokojeně otázku, zda to tak zůstane i během vlády muslimského prezidenta a jeho kliky. Asi proto jsem si začala všímat věcí, které by mě dřív nezaujaly, ale skutečně překvapená jsem byla, když jsem uviděla na tenisovém kurtu v centru města za největšího žáru a slunce ženu, která „hrála“ v plném zahalení.
Kromě toho, že mi Abidjan přišel přetopený, zaprášený a vzduch i co do zápachu nedýchatelný, jsem zaznamenala další estetické úpravy města a horší dopravní zácpy v ulicích. Než jsem si zase zvykla na místní styl řízení, málem jsem se dostala do kolize s prezidentskou kolonou, která se řítila vysokou rychlostí v protisměru, protože ten byl prostě volnější. Abych se zase sžila s realitou, nahlédla jsem do novin. Vedle denních aktualit mě nepříliš intelektuálně zaujaly inzeráty a články na stránce pod názvem Seznámení. Inzerátů žen byla asi čtvrtina, převažovali muži. Bylo to vcelku zajímavé čtení:
„Mladá dívka, světlé pleti, hledá muže žijícího v cizině, seriózního a připraveného chovat se k ní jako k princezně. Vtipálci a zvrhlíci neodpovídejte!“
„Rosine, 23 let, 1,64 m, 52 kg, typ manekýna, světlá, 1 dítě, katolička, sympatická, touží poznat muže jakékoliv národnosti ve věku 25 až 30 let, za účelem sňatku.“
„Sexy dívka, krásná a přitažlivá, černá, hledá Evropana pro milostný vztah“.
„Ráda bych se seznámila s mužem 25-60 let. Angela.“
„Je mi 28 let, světlá pleť, 2 děti, toužím poznat Evropana 35-45 let.“
„Je mi kolem třiceti, 1,80 m, 74 kg, pleť káva, hledám Evropana pro vážný vztah.“
„Mladá dívka, velmi krásná, 24 let, pleť světlý karamel, touží po vážném vztahu s vyzrálým a finančně zajištěným mužem.“
„Žena 38 let, velmi dobré vystupování, zaměstnaná v privátní firmě, 1,71 m, 63 kg, HIV pozitivní, hledá muže 38-45 let, dobrého chování, HIV pozitivního (nebo zdravého) pro přátelstvtí a +.
„Aïcha, mladá žena, si přeje poznat ivorijského nebo evropského diplomata pro věrné a trvalé přátelství.“
Muži:
„Mladý muž, krásný a velmi světlý, hledá ženu mající víru v Boha, pro vztah založený na věrnosti. Postava awoulaba, světlá pleť, krásná a svůdná.“
„Lionel, mladý student elektrotechniky, bronzový, chce poznat bílou dívku 18-20 let pro upřímné přátelství.“
„Mladý muž, zajištěný, hledá ženu s postavou awoulaba , světlé nebo ebenové pleti pro vztah přátelský a intimní“.
„Paul, pohledný, pleť světlá-lesklá, obchodní manažer, hledá nejlépe: obchodnici, zaměstnankyni banky, finanční nebo průmyslové instituce, šéfku firem z celého světa: Afriky, Ameriky, Asie, Evropy.“
„Přeji si poznat ženu podnikatelku, awoulaba, 25-60 let pro upřímný vztah.“
„Mladý muž, 28 let, se chce seznámit s HIV pozitivní ženou pro velmi vážný vztah.“
„Mladý muž, 28 let, touží poznat bohatou ženu 28-60 let pro milostný vztah.“
„Mladý muž, 1,85 m, 85 kg, černý, pohledný, příjemný a výborného vystupování, hledá bílou ženu 25-40 let pro milostný vztah.“
Asi třetina inzerátů vypadala „normálně“, nehledali se tam ani Evropané ani zralé ženy či bělošky ve věkovém rozsahu tří generací. Překvapovalo mě popisování barvy pleti v odstínech od světlé nebo světle lesklé přes kávovou, světle karamelovou až k černé či ebenové. V našich podmínkách se podobně udává spíš barva vlasů. Smutné čtení byly inzeráty HIV pozitivních osob. Kupodivu jsem ale nenašla jediný inzerát, jaké byly velmi obvyklé třeba na Srí Lance a které začínaly slovy: „Pro svoji dceru (syna), dobrou budhistku (katoličku), výborného vzdělání a perspektivního zaměstnání, narozenou v tom a tom horoskopu,... hledám muže (ženu) za účelem sňatku.“ Světlá barva pleti se na Srí Lance zdůrazňovala také, ale inzeráty rodičů, hledajících běžně partnery pro své děti, jsem v abidjanských novinách neobjevila.
Další část rubriky Seznámení byla poradna „SOS srdce“.
Zde žádala o radu 25letá Tatiana, pracující pro soukromou společnost, která se obávala o osud vztahu se svým snoubencem. Za dva měsíce měla být známost korunována svatbou. Snoubenec jí totiž zakazoval, aby nosila obtažené oblečení, zejména to, které zdůrazňovalo stehna a celkově odmítal, aby se oblékala sexy. Viditelně jí dělalo starosti, co to v budoucnosti může přinést.
Za pozornost rozhodně stála zveřejněná odpověď, podepsaná panem Manu Ze Života (přesná citace):
„Drahá Tatiano, dávám plně za pravdu tvému snoubenci, co se týče zákazu nošení obtaženého oblečení, jak je vidíme dnes v Abidjanu. Uvědom si, že stehno obklopuje stehenní kost, která je spojena s kyčlí, holení a čéškou. Je to nejdelší kost v lidském těle. Žena, která se obléká tak, že zdůrazňuje stehna, přitahuje pozornost a chtivost mužů, stává se zranitelnou, což není dobré pro ženu vdanou ani pro tu, která po manželství touží. Všimni si, že dívky, které se podobně oblékají, nemají velkou šanci se vdát. Riskuješ mnoho. Ženské stehno představuje neuvěřitelné záhadné síly, které zde nechci objasňovat. Žádná První dáma žádného státu neukazuje z tohoto důvodu stehna. To je příklad hodný následování. Nenapodobuj proto západní módu a respektuj zákaz svého snoubence. Tento zákaz ti pomáhá stanovit hranice, ale tvoje svoboda nijak neutrpí. Promluv si se svým snoubencem a slib mu, že mu budeš takovou ženou-múzou, jak od tebe očekává. Na závěr chci říci, že sňatek je nejvyšším cílem každé ženy. Ty stojíš krůček od svatby, o které sní každá. Zapomeň na svůj vkus a módu. Přeji ti moudrost, lásku a štěstí.“
Takového vysvětlení bych se nenadála a hlavně anatomický výklad byl neotřesitelný.
Zcela náhodou pobýval tento týden v Abidjanu profesor z jedné západoevropské univerzity a měl veřejnou přednášku na téma manželství v Evropě a Africe, jejich historický vývoj a srovnání. Dospěl při ní k závěru, že stav instituce manželství je teď na Pobřeží slonoviny na úrovni ranně industriální Evropy z konce 19. století. Tehdy se totiž ženy začaly pomalu emancipovat a v případech nutnosti byly schopny se uživit samy i s dětmi, pokud bylo jejich manželství nesnesitelné.
Takových žen znám v Abidjanu mnoho, ale některé příběhy mě přesto stále fascinují. Po svém návratu jsem opět potkala paní Clementine, statnou ženu kolem šedesátky, vždycky oblečenou v tradičním africkém obleku. Chodí do naší čtvrti nabízet masáže, na které má, jak mi mnohokrát vyprávěla, také vzdělání i certifikát a před mnoha lety, kdy v Abidjanu žilo kolem sta tisíce Francouzů, zažívala zlaté časy. Svoji jedinou dceru měla s prvním mužem, který ji brzy opustil. Od té doby žila s jiným, který jí ale domů postupně přivedl šest dětí, které zplodil s jinými ženami a které ona tedy vychovávala. Starala se také o tři děti své zemřelé sestry. Její muž pracoval jen velmi příležitostně, spoléhal se na její výdělek, na kterém je dosud celkové závislých dvacet členů její „rodiny“. První a vlastní dcera odjela s manželem pracovat do Kanady a v tu chvíli se po dvaceti pěti letech znenadání objevil také její první muž. Žádal, aby ho dcera začala podporovat. Další děti práci nemají, dívky se ještě učí, oba synové dlouho studovali na univerzitě, ale studia nedokončili a zaměstnání nějak nemohou najít.
Když jsem viděla, že je velmi přepadlá a ztěžka jde, poptala jsem se po jejím zdraví a dozvěděla se, že byla dlouho nemocná a že jí část těla i obličeje na čas dokonce ochrnula. Pracovat ale přestat nemůže, protože kdo by je všechny živil? Vypadala unaveně a nemocně, přesto se opět zdvořile zeptala na moji pražskou kamarádku, která mě před lety navštívila a kvůli které jsem ji tehdy poprvé pozvala, aby jí udělala masáž. Stále si pamatuje, že kamarádka byla svobodná a tak na závěr dodala: „A kdy se konečně vdá? Bez muže přece nemůže zůstat!“
 |
| Zákazník si koupí i hlavu a pařáty |
(Awoulaba, podle francouzské Wikipedie: termín z jazyka kmene Baolé, který se používá k označení královny krásy. V kultuře Pobřeží slonoviny to jsou ženy se speciálními mírami, které se vyznačují pevným poprsím, štíhlým pasem a co je nejdůležitější, obrovskými hýžděmi. Awoulaba není obézní, spíš by se dalo říci, že připomíná svými křivkami kytaru.)
