Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: dubna 2013

Po návratu z cesty na západ Pobřeží slonoviny se stále ještě snažím vypořádat se svými dojmy a zregenerovat tělo, ztrápené stovkami kilometrů na silnicích, které se místy ani silnicemi nedaly nazvat. Přestože se našlo dostatek humorných situací, nakonec převážil spíš smutek a rozčarování nad tím, jak beznadějně chudý a strastiplný je život mimo výstavní ekonomickou metropoli země a to navzdory proklamacím a zdání, které se snaží vyvolat nový prezident, který se po letech úporné snahy konečně dostal k moci.

Moje cestování začalo v neděli a výchozí nálada byla víc než optimistcká, přestože prvním cílem bylo městečko Guiglo, které se nachází 540 km od Abidjanu a není již přiliš vzdálené liberijské hranici. Pracovníci EU a OSN do této oblasti z bezpečnostních důvodů nesmějí jezdit, protože zde v posledních měsících dochází k ozbrojeným etnickým konfliktům. Je to starý problém, který v poslední době nabyl násilného rázu a situace je napjatá. Organizace, která mě tam vyslala na inspekci své místní kanceláře ale evidentně situaci neviděla tak černě a je pravda, že nikde žádné nebezpečné momenty nenastaly. Obávala jsem se spíš pověstných zátarasů a „vojenských“ kontrol na silnicích, které údajně šikanují projíždějící, ale při spatření loga na našem autě muži v uniformách většinou bez řečí odtáhli ostnatou traverzu na kolečkách a nechali nás projet. Pokud našeho řidiče kontrolovali, poněkud tázavě na mě hleděli, což jsem si vysvětlovala svojí bílou kůží. Řidič mi ale vysvětlil, že mi spíš chtějí dát přiležitost se zachránit, protože mě přece mohl unést a držet jako rukojmí. To by mě opravdu nenapadlo. Ale vzhledem k tomu, že i auto, kterým jsem cestovala, bylo již jednou přepadeno, ukradeno, ale znovu nalezeno, je asi podobná taktika na místě. Dobrá vůle má ale jistě své meze a tak jsem viděla, jak z minibusů a nákladních aut vyskakuje u zátarasů téměř pokaždé pomocník šoféra a vojákům za průjezd automaticky platí...

Po výjezdu z Abidjanu se zdálo, že se celá země někam přesunuje. „Dálnice“ do teoretického hlavního města Yamoussoukra byla plná autobusů, minibusů a hlavně nákladních aut. Autobusy měly na střechách neuvěřitelné pyramidy zavazadel v podobě pytlů, smotaných matrací, jízdních kol a hlavně živých beranů. Minibusy byly podobně přetížené, přesto i nadále zastavovaly na krajnici a na střechu se přivazovaly další a další objemné balíky. Nákladní auta se většinou pod tíhou nákladu nebezpečně nakláněla na stranu. Po okraji silnice postávaly nebo pochodovaly pestře oblečené Afričanky s náklady dříví na hlavách, s dětmi, které už také nesly na hlavách věci ve velkých lavorech a muži na kolech. K prodeji se nabízelo vše možné, většinou k jídlu a do této kategorie patřilo určitě i zvíře, podobné velké kryse, které postávající mladíci drželi ve vzduchu za ocas a nabízeli projíždějícím. (Později jsem zjistila, že to nebyla krysa, ale aguti, ale na chuti mi toto zjištění stejně moc nepřidalo).

Poté, co dálnice přešla v úzkou silnici plnou děr a přeplněnou vozidly, začalo být hůře. Ale byla jsem ještě plná nadšení a fyzických sil a tak mi to nepřišlo dramatické. Silnici lemovaly obrovské planoucí stromy flamboyanty, které svými rudými květy dodávaly několika málo poměrně pěkným vesnicím, viditelných ze silnice téměř idylický vzhled. Minuli jsme slavnou baziliku v Yamoussoukru a pokračovali směrem na západ přes město Bouaflé do Daloy. Ivorijský kolega a kolegyně, kteří cestovali na trase do Guigla se mnou, do té doby pospávali, ale zde procitli a navrhli udělat přestávku na oběd. Vybrali prověřené maquis, místní restauraci, ale když jsme vstoupili dovnitř, rozhodla jsem se z hygienicko-zdravotních důvodů nemít hlad. Dala jsem si raději nápoj v originálně uzavřené láhvi a oni oba typický pokrm z kuřete. Ukázalo se, že mé rozhodnutí bylo předvídavé, protože když jsem na společném talíři uviděla mezi kusy kuřete i uvařený pařát, bylo mi jasné, že bych se do takového jídla musela hodně nutit. Neodolala jsem a talíř vyfotila s poznámkou, že mě zajímá jen kulinářská úprava, protože v Číně se pařáty prodávaly na pumpách uzené, zatavené do průhledného balení jako u nás třeba sýr. To byla pravda. Dusnou atmosféru maquis podmalovával pekelný hluk z ulice, kde právě probíhala kampaň k blížícím se regionálním volbám.

Po osmi hodinách cesty jsme dorazili do Guigla. Malé, nenápadné městečko mi připadalo klidné, i když na křižovatce stálo auto modrých přileb OSN v plné pohotovosti a také rezervovaný hotel Tam-tam předčil má kritická očekávání. Okna mého bungalovu sice vedla do volného prostoru, na kterém stály podivné přístřešky, ale v oknech byly solidní mříže a ani se nedala otevřít. Ložnice ve stylu afrického Ludvíka XIV. vypadala reprezentativně, i když detailnější pohled bylo lepší vynechat. Ve velké koupelně mě mezi vanou a toaletou zarazil velký lavor s vodou a malým hrnkem k nabírání. Došlo mi, že výpadky vody jsou asi běžné, i když v tuto chvíli pro změnu nefungovala elektřina, což bylo ve stávajícím vedru kvůli nepoužitelné klimatizaci nepříjemné. Nechtělo se mi s sebou brát moskytiéru, jak mi naléhavě doporučovala moje nadřízená v Abidjanu a hlavně, přiznávám, asertivně žádat personál, aby mi nad postel zatloukl skobu, na kterou bych ji pověsila. Raději jsem se vybavila chemickými prostředky a doufala, že to nebude tak zlé. Ale bylo. Večeři v místním maquis s kolegy jsem raději s omluvou odložila na druhý den a najedla se v hotýlku. Když jsem viděla, jak se v otevřené restauraci míhají stovky komárů, zalitovala jsem pohrdnutí dobrou radou. Celý velký pokoj jsem tedy vystříkala sprejem proti létajícímu a lezoucímu hmyzu a svůj spací povlak, který vozím raději všude s sebou, jsem z vrchní části pokropila ochranou proti komárům. Je pravda, že mě celou noc žádný hmyz nenapadl, spíš se divím, že jsem se sama neotrávila v chemických oblacích.

Druhý den mě čekala práce, mimo jiné také návštěva plantáží kaučukovníku a palem, které se pěstují pro olej. Asistentka projektu mi četla každé přání přímo z očí, k podřízeným se chovala ale arogantně a chudáka správce kaučukovníkové školky peskovala bez ustání za to, že jsme na plantáž nešli pět minut, jak tvrdil, ale patnáct. Když byla na cestě louže nutila ho, aby mačetou vysekal cestu (pra)lesem. Skoro jsem čekala, že mu nařídí, aby ji nesl. Podél cesty byly obrovské keře se žlutými květy, podobnými gerberám a dalšími, mně neznámými druhy. Já bych lesem klidně klidně pochodovala hodiny, i když po návratu do čekajícího auta z nás obou teklo proudem. Tady jsem také poprvé znovu viděla ve vesnici kulaté hliněné chýše, jako v Nigerii.

Po náročném dni mě kolegové z Abidjanu vzali na večeři do místního maquis. Seděli jsme venku na plastových židlích u nízkého stolečku, za námi byl poněkud divoce vyhlížející bar a vedle gril. Tři mladíci, patrně provozovatelé, nabízeli buď grilované kuře nebo ryby z místního jezera. Ryby ležely vyrovnané na stolečku, lednička nikde, ale je pravda, že byly čerstvé a chutnaly skvěle. Kolegyně vybrala pro naši čtyřlennou skupinku dva kusy a obsluha se zeptala, jakou chceme přílohu. Když na můj požadavek hranolek, které jsou k mání všude, jak se mi dosud zdálo, mladík odvětil, že tady nejsem v Abidjanu, začala jsem tušit problémy. Po celém dni bez jídla jsem měla hlad jako vlk a tak se rozhodla pro attieké, i když jsem byla varována, že to je těžká příloha, která se k večeři nehodí. Ke stolu na zem byly přistaveny dva lavory s vodou, do nich přišel mohutný střik „savon“ tedy mýdla a poté přinesla obsluha špinavé hadry k utření umytých rukou.

Napadlo mě, že boží mlýny opravdu melou a tohle je odplata za to, jak jsem se posmívala ivorijským studentům, že v evropské restauraci neuměli jíst příbory. Tady byly příbory totiž desetiprsté a jíst se mělo ze společných talířů. Naštěstí kolegové pochopili moje váhání a majitelé, popoháněni jejich nevrlým pobízením, nakonec našli jedinou vidličku a lžíci. Kolegyně, se kterou jsem sdílela rybu, do ni bodla lžící a zlomila ji. Přesto rybu rozdělila s tím, že ona si vezme hlavu a tu skutečně snědla. Já jsem dostala zbytek, který jsem si přemístila do plastového hlubokého talíře s attieké, které má konzistenci pilin. To vše jsem se snažila jíst vidličkou z vosku téměř ve tmě s neodbytnou myšlenkou, že jestli spolknu kost, nikoho tu taková banalita nebude zajímat. Proto jsem si talíř držela skoro u nosu, abych viděla, co jím, snažila se vybírat rybí kostičky zapadlé do attieké a myslím, že si místní o evropské kultuře stolování nic úžasného nemysleli. Sami jedli typicky nakloněni nad nízké stolečky a v hrstech si do úst dopravovali sousta ze společných mís. Určitě to bylo přehlednější a praktičtější, ale nevím, jestli bych to technicky zvládla. Přes dobře míněné varování jsem se nacpala attieké a odcházela se žaludkem těžkým jako vlk, který právě spolkl v dvojitém balení své známé oběti.

Druhý den jsem již sama, jen s řidičem, vyrazila na jih do druhého největšího přístavu země San Pedra. Patří mezi vyhledávané turistické cíle, hlavně kvůli údajně krásným plážím. Silnice byla naštěstí dobrá, nepříliš frekventovaná, jen na několika místech ji podemlely podtékající říčky a polovina šířky byla utržená. S osobním autem se podobným místům dalo vyhnout, ale s kamionem nebo autobusem? A v noci? Řidič poznamenal, že pokud nedojde k neštěstí, úřady silnici neopraví. Na rozdíl od trasy z prvního dne bylo okolí silnice jiné. Lemovala je krajina s viditelnými lidskými zásahy a jedna vesnice za druhou. Nebyl to radostný pohled. Vykácet a zúrodnit prales je určitě nesnadný úkol, zejména v místních podmínkách, kde chybí téměř jakákoliv technika. A tak se užívají mačety, univerzální nástroj a také zbraň, bez které místní muž vesnici nikdy neopouští. A pak oheň. Velké stromy, na které mačety nestačí, se nechávají ohořelé stát a to je pro oči Evropana traumatizující pohled. Také z umělého jezera, které jsme přejížděli, trčely ohořelé pahýly bývalých lesních velikánů a celé to působilo jako místo nějaké velké přírodní tragedie.

Povzbuzující nebyly ani okolní vesnice. Bydlí v nich ve velké míře přistěhovalci, ať už Ivorijci nebo lidé z okolních zemí, kteří přišli za prací na plantážích většinou před mnoha lety a jsou zdrojem stávajících konfliktů. Pohled na vesnice nebo jejich části dokazuje, že obyvatelé nevlastní skoro nic. „Lepší“ domky se staví z cihel, vytvořených smícháním žlutavé hlíny a vody. Místo oken jsou malinké otvory, místo dveří velký otvor. Střechu tvoří většinou černá plastová plachta, zatížená palmovými listy. Ti, kteří nemají vůbec žádné prostředky, si postaví konstrukci domku z klacků a tu pak zaplní stejnou hmotou z hlíny a vody. Všude pobíhají děti a pohybují se ženy, ale pohled už to není tak africky radostný a exotický. Děti jsou otrhané a většina z nich pracuje, buď nosí na hlavách náklady nebo holčičky, které samy sotva chodí, na zádech přivázané sourozence. Připadalo mi, že většina žen byla buď těhotná nebo také s dítětem na zádech. Muži na kolech nebo pěší, které jsem viděla na okraji silnice, měli bezbarvé, potrhané oděvy a vyhublé postavy. Pestrou změnou byly trhy, které se samozřejmě soustředily na silnici a prodávaly se zde hlavně zemědělské produkty a textilní zboží, nejspíš z Číny. Mezi hromadami cibule a sušených ryb tak vlály zašlé podprsenky a rifle na jedno použití, ale příliš mě to nerozveselilo.

Přístav San Pedro mě po této cestě nijak nenadchnul. Kancelář mého zaměstnavatele byla samozřejmě na mořské promenádě, kde k večeru ve stínu stromů a za mořského vánku přestíraly jogging ve značkových soupravách a se zahalenými vlasy místní libanonské dámy a stály tu výstavné budovy různých společností. Druhý den jsem vyjela na kopec v centru města, kde bydlí nejbohatší a uviděla přístav, druhý největší v zemi. Ke spatření bylo také rozlehlé sídlo prvního prezidenta, které používal k odpočinku a další luxusní rezidence. Kolem tenisového klubu jsme sjeli dolů a řidič mi nabídl, zda chci vidět „bidonville“, v doslovném překladu město z plechovek, v jiných jazycích prostě slum. Je zajímavý tím, že je největším v zemi a jeho pochmurným centrem vede prašná cesta plná zvířat a lidí, která nese název Bulvár ADO, tedy současného prezidenta Alassaneho D. Ouattary. Při slově bulvár mi málem zaskočilo a řidič mi objasnil, že nese jeho jméno proto, že slíbil, že nechá hlavní tepnu slumu vyasfaltovat. Úzkou a hlavně za dešťů nebezpečnou komunikaci nakonec rozšířila a opatřila hydranty pro případ požárů Evropská unie. Na slíbený asfalt se čeká dodnes.

Ze San Pedra jsem se vracela do Abidjanu. Silnice vede podél několik kilometrů vzdáleného pobřeží a její první část do města Sassandra je téměř nepoužívaná. Většina movitých lidí či politiků do San Pedra využívá místní letecké linky. Hned na prvních kilometrech jsme pochopila proč: zbytky silnice vypadají jako po těžkém bombardování, místy chybí vozovka a je nutné neustále kličkovat mezi obrovskými dírami, nejlépe vedle silnice, pokud to jde. Dopravních prostředků se tu potká minimum, protože jedna taková cesta minibus nebo dokonce větší auto spolehlivě odrovná. Dodávka, která kličkovala před námi, měla vzadu nápis "Svěřuji se do opatrování Bohu", což mi přišlo jako jediná možnost, jak se s cestou vyrovnat. Potkávali jsme spíš jen otrhané muže na kolech s nezbytnou mačetou, kteří byli na cestě mezi plantážemi a občas ženy s houfy malých dětí. A všude byly k vidění zase bídné hliněné vesnice a opálené pahýly stromů. Za městečkem Sassandra se silnice neznatelně zlepšila a čím blíže bylo do Abidjanu, tím byla lepší. V jedné části jsme dokonce projížděli skutečným pralesem, ale jen proto, že je to chráněná oblast. Za cedulí, označující její konec se už zase pálilo a následovaly desítky kilometrů kakaových a palmovníkových plantáží až do Abidjanu.

Když jsme dorazili do Yopougonu, jedné ne z nejlepších čtvrtí ve městě, připadala jsem si jako v Paříži. Asfaltové komunikace, zděné příbytky, prodejní stánky, lépe oblečení lidí, barevná taxi. Byla to spíš fata morgána, ale po naprostém fyzickém vyčerpání z cesty jsem vše viděla jinou optikou. Také zde byly v plném proudu přípravy na nedělní komunální volby a na plakátech kandidáti slibovali, stejně jako ve vesnicích, modré z nebe. Den voleb je dnes a nedoporučuje se ani teď ani v nejbližších dnech z bezpečnostních důvodů vycházet. Nejspíš se čeká, že se do sebe pustí strany jednotlivých kandidátů, kterým vítězství při místní politické kultuře bohatě naplní vlastní kapsy. Obyvatelstvo, které je má zvolit, nejspíš protestovat nebude.