Rabování

Právě se dívám na  vlajku a přemýšlím, jak ji upevnit na pětimetrovou tyč, která normálně slouží k čistění bazénu. Nic vhodnějšího jsem zatím v naší domácnosti nenašla. Tu tyč pak hodlám upevnit k balkónovému zábradlí, aby byla vidět především z hlavní ulice, která vede podél  naší zahrady. Tedy bylo by dobře, aby nebyla vidět moc, ale zase když člověk chce, tak aby ji přece jen viděl.  To není složité taktizování, spíš se mi to jeví jako životní nutnost. Ukázaly to zážitky několika posledních dní. 

Včera se mi  kolem druhé hodiny odpolední  zastavilo srdce, když jsme dostali zprávu, že naproti budově Světové banky, v naší čtvrti Cocody, kterou média většinou nazývají diplomatickou, nóbl a podobně, dav rabuje soukromé domy! Další informace byla ještě méně povzbuzující: policie je u toho a přihlíží. Přestože už jsem tady zažila ledacos, zmocnila se mě v prvním okamžiku neovladatelná panika jako kdysi na gymnáziu,  když mělo začít měření rychlosti psaní na stroji. Většinou mě ovládl takový stres, že jsem se nedokázala strefit roztřesenýma rukama ani na klávesnici. Hlavou se mi začalo  honit vyprávění Monique, starší francouzské dámy, kterou jsem poznala přede dvěma lety. Žila v Abidjanu s rodinou už od šedesátých let, manžel byl šéf    prosperující francouzské firmy, měli velký dům, celý jejich život byl tady. V roce 2002 a 2004 je dvakrát vyrabovali a to tak, že nezůstalo v celém domě vůbec nic. Vyprávěla, že jediné, co v té rychlosti popadla, byla plážová taška, do které dala doklady a trochu peněz. Když jsem ji poznala, žila i s manželem v hotelu, protože už nehodlali nic riskovat a teď je samozřejmě už dávno pryč. 

Rozhodli jsme se přesto vyjet ven a zjistit, co se děje. Zdálo se nám divné, že by se tu skutečně rabovalo, protože žijeme v  čtvrti, kde je prezidentský palác a v dřívějších dobách proto platila za nejbezpečnější. Místo, kde se mělo rabovat, je od nás vzdáleno několik minut a tak jsme schválně projeli  kolem, i když jsem myslela, že mi srdce vyskočí z krku. Projeli jsme nehlídaným zátarasem ulice a uviděli otevřená vrata do domu a velké množství lidí, také hodně žen, kteří se pohybovali kolem. Podle oblečení se mi zdálo, že jsou ze čtvrti Blokosso (v tisku se nazývá jako  lidová, což je určitě politicky korektní) , která  je přilepená ke Cocody a odděluje je od laguny. Mě se jednou podařilo zabloudit při procházce do hodně chudé části, kde byly jen chatrče, v uličkách bahno a kameny, mezitím hromady dříví, připraveného na oheň k vaření, děti, drůbež i další domácí zvířectvo. Uprostřed  trůní takzvaný Blockhaus, ošklivá bungrovitá budova bez oken, kde jsou malé místnůstky, pronajímané rodinám jako byty.  Obyvatelé platili vždy za velmi přátelské k cizincům, což není žádný div, protože hodně z nich nalézalo živobytí v cizích a diplomatických rezidencích jako zahradníci, řidiči, chůvy a další domácí personál. Teď to vypadalo, že rabovali. 

Ukázalo se, že opět NIKDO NIC určitého neví. Sebevědomá novinářka, sledující krizový vývoj v zemi, na kterou jsem opět narazila, mávala svojí značkovou kabelkou a předčítala mi z článku, který právě vytvořila. Hovořila v něm o vzedmuté spirále násilí a opět nic netušila. Napadla mě zase ta absurdita, nicméně jsem jí pochválila spirálu a pochopila, že tady odtud žádné zprávy čekat nemohu.


Druhý den byla nejistota stejná. Když už jsem ji nemohla dál snést, rozhodla jsem se zeptat jedné místní mladé ženy, který pracuje v sousedství a o které vím, že bydlí ve zmíněném Blockhausu. Je to jednoduchá, negramotná, ale rozumná, čistá a pohledná žena, která se mi už dřív, hned po volbách, svěřila, že začíná ona i její rodina mít problémy, protože je ze severu a tedy v Abidjanu považovaná za cizinku. Na tom neměnilo nic ani to, že není muslimka, jako většina obyvatel severu, ale křesťanka jako populace jihu. Alassanneho (Ouattaru), jak  vždycky nazývala „druhého“ prezidenta, samozřejmě  volila a za to začala být ona i celá její rodina hned po volbách perzekuovaná policisty, ozbrojenými civilisty i dalšími lidmi. Stejně jako tisíce dalších, jak je známo z tisku a alarmujících zpráv Amnesty international...

Její vyprávění bylo šokující. Včera skutečně vyšlo velké množství obyvatel Blokossa, kteří jsou věrní stoupenci Gbagba, do rezidenční čtvrti Cocody, vyrazilo vrata dvou velkých domů a vyplenilo je do poslední nitky.  Líčila mi, že strhali  i dlaždice  ze stěn, podlahové krytiny, neváhali odvést  ani tři psy. Nezůstalo tam vůbec nic. Jeden z domů patří člověku z Ouattarova týmu, který je s ním uzavřen v hotelu Golf, druhý bílému (cituji) Francouzovi, který je momentálně v zahraničí. Policie prý opravdu nezasáhla. Následovalo varování, abychom zamykali vrata, dveře, zatahovali mříže a pokusili se  odstěhovat svoje věci.  K takovým akcím jsem ale už ztratila motivaci, odvézt se dá stejně minimum, představovala jsem si jen lidi, kteří vyrazí dveře a začnou krást před mýma očima. Na moji otázku ale mínila, že když v domě někdo bude,  snad je to zastaví.  A že by byla dobrá vlajka.  Protože když táhl dav rezidenční čvrtí a  viděl vlajky, pokračoval dál. V této chvíli jde prý hlavně o Ouattarovy přívržence a odvěké nepřátele Francouze, ale je to začátek.

Takže jsem vylovila vlajku,  kterou máme na skříni už od voleb pro případ nouze a protože jsem situaci vyhodnotila jako stav nouze, vyvěsím ji. V Abidjanu totiž začalo být v posledních dnech nebezpečno i pro cizince a kupodivu také  pro diplomaty. To je nestandartní situace, protože existují jisté Vídeňské úmluvy, ale obávám se, že ty tu teď neplatí, bohužel. Anebo se dají snadno obejít.

Situace je zdánlivě stejná, tedy dva prezidenti, dvě vlády atd. Do hry se však s ještě větší vervou vložili Jeunes Patriotes (Mladí patrioti), ozbrojení přívrženci prezidenta Gbagba. I když místní vtip tvrdí, že nejsou ani mladí a už vůbec ne vlastenci... Nicméně jejich vliv je velký, zejména proto, že jejich vůdce se schopnostmi jistého říšského ministra propagandy je ministem mládeže v Gbagbově kabinetě. Je to výhodné. Jestliže Gbagbo něco zamýšlí, provede to prostřednictvím Mladých patriotů a tváří se, že má čisté ruce. S aktivitami těchto "vlastenců" jsme bohužel začali být konfrontováni  každodenně. Začalo to už v lednu zahrazováním menších ulic, teď je zátarasů víc a víc. Probíhá to tak, že projíždějící řidič je zastaven ozbrojenou bandou, která mu prohledá auto a pak chce úplatek za to, že smí dál pokračovat v cestě. Cílová skupina: vozidla OSN a v posledních týdnech i auta diplomatů. Odmítnout tento požadavek není dobré, udělal to v neděli jeden pracovník velvyslanectví s poukazem na diplomatickou imunitu, načež ozbrojenci nastavěli barikády kolem jeho auta a odmítali ho pustit. Nakonec se odtud dostal, ale od té chvíle se on i jeho žena s dítětem, které byly s ním, bojí jezdit po Abidjanu. Jinému  rozbili čelní sklo, dalšího diplomata se snařili zastrašit  výstřelem do vzduchu, když se jim zdálo, že „nespolupracuje“ příliš ochotně. Další oblíbená nepříjemná maličkost jsou řetězy nebo prkna s vyčnívajícími hřeby, ležící na ulici. Známe to z Nigerie, tam to byl osvědčený prostředek k zastavení aut i v dobách míru, tady je to poměrně nové, ale účinné. Už se nám na ně podařilo ve tmě najet, naštěstí několik set metrů od našeho domu. Auto jsme tam museli nechat a v duchu se s ním rozloučili, ale kupodivu bylo ráno neporušené. Bylo to v neděli večer, kdy stejnou ulicí táhly od Gbagbova paláce stovky lidí, vykřikovali, zpívali (?) a dělali vůbec neuvěřitelný hluk. To bylo poměrně neobvyklé, běžně se do této čtvrti hned tak někdo nedostane, nemohla jsem neslyšet, když táhli o půlnoci kolem našeho domu a doufala, že kdo zpívá, nebude snad páchat násilí. Bylo to horší než palba, kterou jsem zažila 16. prosince, protože i když je asi nebezpečnější, působí aspoň jako anonymní nebezpečí, zatímco při tomhle nočním představení jsem nemohla myslet na nic jiného než na Rwandu a další africké genocidy. Ale moje fantazie byla naštěstí bujnější než skutečnost a Mladí patrioti, protože oni to opět byli, jak se ukázalo, táhli dál a hlomozili pak velkou část noci. V takovém případě se opravdu nedá spát.