Trpká příchuť čokolády

Jsem si vědoma toho, že existují také jiná témata než občanská válka, boj dvou starých mužů, kteří se chtějí  právě teď stát  oba prezidenty v nepříliš významné africké zemi a život a pocity lidí, kteří se ocitli na horské dráze, na kterou vůbec nechtěli a o níž nikdo neví, jak ji zastavit. Navíc se na ní střílí. Mám  už  delší dobu připravenou úvahu na téma malárie, ale nemůžu si pomoci, malárie mi prostě v tuto chvíli a této situaci připadá jako banální záležitost, i když dokáže za rok připravit v Africe o život nebo zdraví víc lidí než průměrná občanská válka. Jde o to, co je právě krutější.  V případě malárie se dá tvrdit, že  pokud je člověk správně informovaný, má štěstí a prostředky, dá se přežít. Co se týče  války... Kupodivu by se  daly oba fenomény smysluplně srovnávat, ale filozofii teď nechám stranou. K malárii se prostě brzy dostanu stejně jako ke každodennímu životu (neafričana) v Africe, místní společnosti, zvykům a všem tématům a zajímavostem, se kterými jsem se sama na Pobřeží slonoviny nebo celkově v západní Africe setkala či kvůli kterým jsem byla již oslovena. Ale tohle je právě teď moje realita a takovou už (pevně doufám) nikdy nezažiju.

Mám to štěstí, že po téměř třech letech života v Abidjanu už tu mám řadu místních známých, což se v současné chvíli rovná nejlepšímu zdroji informací. Ještě důležitější je, že jsou opravdu ze všech vrstev společnosti, takže obraz je náležitě barvitý. Na rozdíl od fám, které se tak úspěšně šíří mezi vystrašeným zbytkem mezinárodní komunity, je to odraz reality, jejíž pravdivost se postupně ověřuje i ve zprávách světových agentur. 

Poslední události v Abidjanu nebyly, jako už pravidelně v posledních měsících, nikterak optimistické. Minulý týden zahájili vojáci prezidenta Gbagba střelbu do demonstrujících žen, které ho žádaly, aby konečně uznal svoji porážku a odstoupil. Sedm jich zastřelili.  Poté následovali  čtyři mrtví na další demonstraci. Obyvatelé jsou opravdu zoufalí a snaží se pokojnou cestou dosáhnout  nějakého posunu v patové situaci po prezidentských volbách. Stále populárnější je myšlenka i mezi prostými Gbagbovými příznivci, že se dvěma prezidenty se dá těžko žít a proto by situaci vyřešil třetí. To mi vyprávěl pětatřicetiletý středoškolský učitel, když celý den zbytečně prostál ve frontě před bankou, aby dostal alespoň část svého platu za poslední měsíce.  Gbagbo, o kterém byl celý svět přesvědčen, že už brzy zkončí kvůli nedostatku peněz, převedl údajně sumu z daně za kakao do filiálek lokální agrární banky a slíbil výplaty státním zaměstnancům, kteří se nemohou dostat ke svým kontům v zavřených bankách. Fronty na přímém slunci jsou šílené, ještě horší je nesmyslné množství dokumentů, které jsem viděla a které musí  tyto tisíce lidí předložit, aby dostaly své peníze-africká byrokracie je opravdu bez hranic v jakékoliv době. Je proto jasné, že za den jen pár šťastných jedinců, většinou známých či příbuzných pracovníků a ochranky banky, dokáže dosáhnout výsledku. Protože tito slušně oblečení lidé poté, co prostáli dvanáct hodin ve frontě před bankou, většinou už nemají ani prostředky na dopravu do vzdálenějších částí Abidjanu, přespávají podle možností v centru. Z mocenského hlediska bylo  pro Ouattaru jistě účinné a efektní, iniciovat uzavření bank, následky pro obyvatelstvo jsou však nedozírné.

Navíc se zdá, že Gbagbo finanční konec stále úspěšně oddaluje. Počátkem týdne  zaujala i česká média zpráva, že hodlá znárodnit kávový a kakaový průmysl, dnes oznámil další verzi, podle které musí vývozci  do konce měsíce prodat ohromné zásoby kakaa, které se hromadí v přístavech, jinak budou zabaveny. Vývoz  kakaa totiž  na návrh  druhého prezidenta Ouattary ustal, EU zakázala nákup, aby Gbagbo přišel o  finanční zdroje.  Takže prodej je v tuto chvíli téměř nemožný. Cena kakaa ale stoupla na světových trzích o třicet procent a svět se o Pobřeží slonoviny dále zajímá. Formy prodeje i kupci se časem jistě najdou. Kakao i ropa můžou mít podobnou přitažlivost. 

Dopad celkového ekonomického chaosu je znatelný i na frekventovaných abidjanských ulicích, kde se objevilo velké množství žebrajících žen s dětmi, což tu bylo dříve na africké poměry spíš ojedinělé. Je mezi nimi mnoho obyvatel čtvrti Abobo, kde se týdny bojovalo a která se téměř vylidnila. Před několika měsíci to byl  ještě domov milionu obyvatel. Když jsem se ptala  známého, který tam stále ještě žije, řekl jen, že se musel přestěhovat o několik ulic  dál, protože kolem jeho domu leží mrtvá těla, která se začínají rozkládat a nikdo je neodklízí. Dál o tamní situaci nechtěl příliš mluvit, měla jsem pocit, že se domnívá, že podobná líčení nejsou pro mé jemné evropské uši.

Celá atmosféra v Abidjanu působí jako v hlubokém středověku:  na kopci nad lagunou se tyčí obležený hrad, v tomto případě hotel Golf, s jedním prezidentem, kterého by jeho protivník rád  vyhladověl nebo jinak odpravil, pod ním, kolem tábora-paláce  toho druhého vypukla Sodoma Gomora. Vojáci a policie se chovají nepředvídatelně. K prezidentskému paláci se nikdo nesmí ani přiblížit, přestože dříve se tudy   dokonce smělo  projíždět. Stráže se sice nikdy netvářily nadšeně, ale kvůli diplomatické značce auta vždycky zvedly závoru a umožnily průjezd, který  ušetřil dlouhé objíždění. Dnes jsou jejich stanoviště obložena stovky pytlů s pískem  a nechávají tudy nanejvýš podle nálady  procházet mladé ženy, které pracují v okolí nebo chodí trhat banány, rostoucí v ulicích.  Nedávno jsem od nich vyslechla strašnou příhodu, jak jednu z nich, těhotnou, zatáhli vojáci do projíždějícího  auta poté, co jí hodili na hlavu pytel. Už se nevrátila. Vyprávěly i další otřesné věci, které korespondují s  informacemi z jiných zdrojů a  oficiálními zprávami mezinárodních organizací o násilnostech v zemi, které se teď ale neodvažuji interpretovat.  


V menších ulicích dále úřadují Mladí patrioti, zastavují, prohlížejí auta a žádají úplatek za projezd. Takže když vidím někde pár mladých mužů s pneumatikami, už propadám panice, protože  naházet je  před auto je dílem okamžiku a pak začne nepříjemná šikana, i když většinou zatím zvládnutelná. Jejich ozbrojení kolegové, kteří stavějí trvalé zátarasy na ulicích, jsou o hodně arogantnější a agresivnější.  Naštěstí je ale člověk už předem vidí a  když je dostatečně duchapřítomný a rychlý, obrátí, ujede a hledá jinou cestu. Je ale o hodně lepší vidět takové věci v akčních filmech než je zažívat osobně. Řada lidí po pár takovýchto zkušenostech má strach jezdit po městě. 

Když jsem potřebovala jet naléhavě minulý týden k lékaři do Treichville, vzdálenější části města, neřídila jsem proto sama, ale jel se mnou řidič. Konverzace s libanonským  lékařem probíhala následovně: „A můžete přijít příští týden na kontrolu?“ Odpověď:“Hm, to je trochu problematické, na silnicích jsou zátarasy a nemůžu už jezdit daleko sama.“ „A kde bydlíte? V Cocody? To je špatné...“ A zase jsem u té absurdity, protože  tato část města kolem prezidentského paláce  bývala pro případ konfliku považována za nejbezpečnější. Na rozdíl od Treichville, moderní a rušné čtvrti na druhé straně Abidjanu směrem k letišti, kde  ale většinou ubytovávaly své pracovníky velké mezinárodní  firmy, které považovaly rychlý přístup k letišti  za důležitější. Atmosféra mi tam také přišla  odlehčenější, možná to bylo množstvím lidí, kteří se jako vždy pohybovali po ulicích. Napřed mě sice trochu vyděsil vůz s monstrózním dělem, který jel proti nám, pak jsem ale uviděla dvě velká bílá vozidla OSN, která ho následovala. Tenhle konvoj jsme potkali  dvakrát, a přestože jsem se na vojáky v modrých přilbách  dívala v minulosti s velkým despektem, teď na mě zapůsobili alespoň uklidňujícím dojmem. Vzpomněla jsem si na  místního novináře, který v dřívějších dobách komentoval  přítomnost modrých přileb v Abidjanu  opovržlivě slovy: „Jsou k ničemu. Uděláte kšá a utečou. Jako slepice.“  Teď evidentně pozměnil názor, protože  konstatoval, že je dobře, že v Abidjanu alespoň fyzicky jsou přítomni. Na cestě domů z Treichville nás míjely pro změnu  několikrát  odkryté dodávky, které kličkovaly mezi auty a na nichž stáli černě oblečení ozbrojenci a mířili  kolem sebe lehkými kulomety. Ti patřili k druhé straně.

Dnes opustil prezident Ouattara ve vrtulníku OSN poprvé po třech měsících hotel Golf a odletěl poté jednat do Addis Abeby. Prezident Gbagbo tam poslal jen svého zástupce, zato ale vyhlásil promptně zákaz letů OSN a francouzské jednotky  nad územím Pobřeží slonoviny. Ve čtvrti Abobo i v dalších částech města začaly operovat  ozbrojené oddíly, které se nehlásí ani k jednomu z nich a jsou proto nazývány Neviditelné komando. Kolo spekulací o tom, co přinesou další dny, se točí na nejvyšší obrátky.

Zástup čekajících před bankou v Plateau