Útok

Jakoby se obě nepřátelské strany, muslimská (přívrženci prezidenta Ouattary) i křesťanská (Gbagbo) rozhodly zachovat v neděli klid, zažili jsme téměř idylický den. Předchozí sobotní večer sice  nakonec vyústil v dramatickému finále, protože jsme dostali znenadání  zprávu, že za okamžik dojde k očekávanému útoku na Gbagbovu rezidenci v naší čtvrti Cocody a tak  jsme okamžitě zamířili  k našemu překvapenému sousedovi, abychom se ukryli v jeho sklepě. Další informace říkala, že útok byl odložen a následující, že se nebude ten večer vůbec konat. Takže apríl, přestože s jednodenním zpožděním. Nehledě na zpoždění celkové, vezmou-li se úvahu  prohlášení  ze čtvrtka, že „příští den bude mít Pobřeží slonoviny nového prezidenta“. Zprávy jsou vůbec velmi dezorientující, je těžké se na nějaké spolehnout, internet, televize a ústní propaganda vedou k naprostému chaosu a neklidu mezi cizinci v Abidjanu.

V sobotu večer byl poté slyšet mohutný halas od Gbagbovy rezidence, kam jeho ministr mládeže  Charles Blé Goudé  svolal nejen Mladé patrioty, kterých je vůdcem, ale i všechny Gbagbovy příznivce z blízkého okolí, aby pomohli svého prezidenta chránit. Podle informací na internetu a fotografií tam bylo i mnoho žen a mladistvých. Jejich mohutný halas a skandování hesel bylo slyšet dlouho do noci a působilo velmi sebevědomě (a nahánělo strach). Každému bylo jasné, že se jedná o živý štít, který má za úkol  útočníkovi znesnadnit letecký nebo  pozemní útok na Gbagbovo sídlo. Ráno jsem se pak dočetla, že stovky těchto lidí kolem něho utvořily živý řetěz, aby skutečně útokům zabránily.

V neděli ráno kroužily dobrou půlhodinu nad stejným územím helikoptéry OSN a Francouzů, které byly, jak se mi zdálo,  opatřeny raketami, ale k ničemu nedošlo. Měla jsem pocit, jako by si "obhlížely" terén nebo prostě jen varovaly. Podle místních zpráv se konala na Gbagbově teritoriu nedělní mše a televize RTI ho dokonce ukázala, jak poklidně popíjí na terase čaj. Mši jsem slyšela na vlastní uši, ten čaj jsem neviděla a umím si představit, že to mohl být starý záběr, protože není úplně jisté, kde se „vzdoroprezident“ nachází, i když vše napovídá tomu, že je skutečně ve své rezidenci.

Odpoledne nás zastihla prosba  rezidence japonského velvyslance o potravinovou pomoc, protože se na  jejím území shromáždili neočekávaně lidé, o které se teď musí postarat. Probrali jsme  své zásoby a poslali jim velkou krabici plnou rýže, špaget, cukru apod. Problém je samozřejmě v tom, že v naší čtvrti není možné vyjet či vyjít nikam  na větší nákupy, je to prostě životu nebezpečné. I když jak jsem slyšela, posílají si  jiní „obležení“ místní spolupracovníky nebo známé nakoupit vejce a ovoce. Koupit se dá i místní typický teplý pokrm, který vaří za normálních okolností na ulicích ženy v obrovských otevřených hrncích. Nevím, kde vaří teď, ale viděla jsem dopoledne místní obyvatele, jak chodí s miskami jídla. Dnes dokonce otevřel na obchodní třídě Rue des Jardins jeden supermarket, kolem kterého se shromážilo okamžitě asi 500 lidí. Ochranka pouštěla zákazníky dovnitř jednotlivě, aby zabránila chaosu.  Jiná situace bude určitě v hustě zalidněných čtvrtích jako Abobo, Adjamé nebo Koumassi. Hodně lidí už také měsíce nedostalo platy, banky nefungují, zaměstnavatelé odjeli, nikdo neplatí. 

Kolem páté hodiny mě zmrazilo známé dunění a skřípění, jak se do naší ulice valil  opět tank. Tentokrát jeho posádka dávala jasně najevo, že není přístupná jakémukoliv kontaktu a střílela kolem sebe výstražně také samopaly. Zamířila opět na lagunu a během jedné hodiny vícekrát vypálila. Stejný manévr provedla i v pondělí. Samozřejmě, že to nahánělo strach a rány jsou to pro civilistu  strašné, na druhou stranu si optimista mohl říci, že Gbagbo patrně nemá dostatek vojenské techniky, když k zastrašení posílá jednou denně tohle monstrum. 

Mezi pozitivní zprávy dne patřilo, že francouzská jednotka Licorne převzaly kontrolu mezinárodního letiště. Navíc byl jejich stav posílen  po pátečních 150 o dalších 350 můžů, takže nyní jich je v Abidjanu  1 400.  Velký chaos způsobila prohlášení francouzské vlády, že začne shromažďování jejich občanů. Většina  cizinců si to vyložila jako počátek evakuace a propadla panice, protože se kdekoliv shromažďovat, pokud to není hned za rohem, je nemožné. O skutečnou evakuaci se ale zatím nejednalo, zdá se mi, že to bylo v tu chvíli  spíš politické prohlášení. Přesto mi psala vyděšená kamarádka, která odjela i s dítětěm před třemi týdny do Francie, co bude s jejím mužem, místním učitelem, který nemá na rozdíl od nich francouzské občanství. Z internetu jsem se dozvěděla, že ale přesto 167 Francouzů a Libanonců odletělo francouzským vojenským letadlem ze země, také OSN posílalo své zaměstnance vrtulníky pryč z Abidjanu. Dnes bylo znovu na internetu prohlášení, že Francie zatím evakuaci v rozsahu jako v roce 2004 z Abidjanu nebo v roce 2006 z Libanonu nechystá. 

Večer přinesla televize RTI, kterou má stále ve svých rukách Gbagbo, prohlášení typu:“ Muži Sarkozyho připravují na Pobřeží slonoviny genocidu jako ve Rwandě“, „Vyjděte do ulic a obsaďte je, Francouzi okupují letiště, jsme v nebezpečí“. Proti tomu postavila Ouattarova strana zákaz vycházení od poledne do šesti hodin do rána s tím, že kdo bude přistižen na ulici, bude považován za Gbagbova straníka. 

Noc na pondělí proběhla jako obvykle s ojedinělými výstřely různého kalibru, na které jsem si po několika nocích chtě nechtě trochu zvykla. 

Pondělí překvapilo zprávou, že vrchní generál Gbagbovy armády Mangou, který se před několika dny uchýlil na Jihoafrické velvyslanectví s celou rodinou, se vrátil zpět k svému nejvyššímu veliteli. Slyšela jsem, že to vysvětlil tím, že musí splnit svoji vojenskou povinnost. Tomu odpovídalo prohlášení jeho poradce v televizi, který to komentoval:“ Naším plánem je bránit instituce země před všemi nepřáteli, rebely, žoldnéři, OSN (!) a všemi těmi, kteří útočí proti institucím republiky pod vedením prezidenta Gbagba“. Překvapivý obrat.

Večer v 17,15 se zatáhlo, začal tropický liják, padala tma  a do toho se ozvalo několik hromových úderů. Byla jsem přesvědčena, že to je bouřka. Ale byl to začátek útoku na Gbagbovy pozice. Přišlo to tak rychle, že jsme nestihli ani odejít k sousedovi do sklepa. Ze směru prezidentského paláce se ozývaly detonace, které nám otřásaly domem jako při zemětřesení. V naší ulici se usadili evidentně  obránci  a vydatně přispívali střelbou  různých kalibrů. Také tank zaujal opět svoji pozici, jak jsme dokázali lokalizovat ale až po třech hodinách, když přešlo nejhorší. Kamarádka, taktéž Evropanka, která žije asi 10 km od nás, za novou čtvrtí Riviera III a které jsem se zeptala, zda u nich je klidněji, mi na skype napsala: „Je tu peklo. Myslíme, že útočí na Akopeudo. Extrémní detonace. Útok ze vzduchu. Sedíme pod stolem s helmami na hlavách.“ (Akopeudo je vojenská základna) Já jsem jí odpovídala, ležíc na zemi v chodbičce přízemí domu. Opět absurdita, útok jako z válečné učebnice, ale elektřina, internet, voda, všechno funguje. Bezesporu také díky blízkosti prezidentského paláce. Mohla bych své kamarády v Evropě nechat spoluposlouchat to šílenství, ale není o co stát. 


V 19,00 rádio začalo hrát ivorijskou státní hymnu l'Abidjanaise. Pak  mluvil mezinárodně uznávaný prezident Ouattara.  Vyzýval Gbagbovy spolubojovníky a straníky, aby přešli na jeho stranu, zabránili krveprolití, poukazoval na demokracii, svobodu apod.

Teď je deset hodin večer. Celkově je situace "klidná", ale bohužel za naším plotem stojí tank a asi skupina vojáků, kteří každou chvíli spustí palbu. Nejhorší moment nastal , když zaútočili na helikoptéru. Podle zvuku se zdálo, že jí zasáhli. Teď se mi opět zastavilo srdce, když odpálili raketu, napřed zlomek sekundy syčení, pak ohlušující rána... Vzápětí se mi dostalo vysvětlení, že raketu odpálila helikoptéra. Když jsme se odvážili vyjít před dveře, měli jsme před sebou  dvůr naplněný oblakem štiplavého tmavého dýmu, který se táhl od prezidentské rezidence.

Noc se pokusíme přečkat na zemi přízemní místnosti. Vedle našeho domu se bojuje o přístupovou cestu k Gbagbovu paláci.

Definitivně mě přešel humor.