Ukázalo se, že na to, aby mě přešel humor, bylo ještě brzy. Bohužel. Noc byla samozřejmě hrůzná, myslím, že nikdo ve čtvrti Cocody nedokázal zamhouřit oka. Obzvláště jednotka s dělem za naším plotem a ozvuky jejích hlasů dělaly své. Všechno bylo zhasnuto, světla v zahradách, v domech. Seděli jsme na zemi ve tmě v místnosti, kterou jsme vyhodnotili jako nejbezpečnější. Boje se pomalu uklidňovaly, i když se stále ozývaly detonace zblízka i zdáli, od Gbagbovy rezidence a periodické přestřelky samopaly. Rozhodli jsme se uložit na matraci na zem v přízemí a pokusit se usnout, což se mi opravdu nepodařilo. Nervy pracovaly jako o závod. Naší tropickou zahradou se několikrát ozvaly zvláštní zvuky, připomínající něco mezi ptákem a žábou. Přestože fauna je tu přebohatá, něco podobného jsem ještě nezaslechla. Vypadalo to, že si vojáci dávají signály za naší zdí, moje fantazie je samozřejmě viděla v zahradě. Ležela jsem plně oblečená, s botama na nohách v třicetistupňové noci, protože jsem chtěla být připravená na všechno.
Ráno kolem půl šesté se najednou rozhostilo překvapující ticho a já jsem na hodinu usnula. Poté už bylo jako každý den v roce světlo a to vždycky působí optimističtěji. Odpověděla jsem rychle na maily i skypové dotazy a šla připravit snídani do kuchyně. Ta tam ale zůstala už stát. Okna vedou na velký dvůr, který hraničí s prázdným pozemkem, ze kterého se znenadání ozvala palba, opět samopaly a detonace, které mě přinutily v předklonu proběhnout do chodbičky a lehnout na podlahu. Rány byly ale tak blízko, že jsme se raději intuitivně odplazili do malé místnustky, kde skladujeme smetáky, hadry a podobné propriety. Předtím jsme ještě neopatrně odemkli a pootevřeli mříže hlavní velké místnosti v domě na terasu a tak byl dům přístupný, i když v této situaci to bylo jedno. Kolem je ještě pořád vysoká betonová zeď. Začalo pravé peklo. Přes prázdný pozemek přicházeli bojovníci – s nejvyšší pravděpodobností Ouattarovy strany, z druhé strany jim v tom chtěli zabránit Gbagbovi vojáci. Rány z lehkých i těžkých zbraní nemohly být blíž. Myslela jsem si, že to je konec. Přes náš dvůr několik metrů od nás probíhaly boje za použití samopalů, panceřových pěstí a těžké artilerie. Tak to šlo do dvanácti hodin. Vjedné pauze mezi střelbou jsme se odvážili zatáhnout a zamknout mříž, protože jsem neustále měla pocit, že vojáci vpadnou do zahrady a do domu. Před očima jsem neměla nic jiného než, jak už to bývá, fotky těl na schodišti nějakého domu při bojích na západě země, které jsem viděla na internetu.
Z hlavní ulice bylo slyšet hlasy vojáků a výkřiky rozkazů. Co se tam ale přesně dělo, jsme se mohli jen domýšlet. Pak výstřely ustaly a slyšela jsem je volat něco jako: „On m'a appelé...“ (volali mi ...) Nastal klid a tak jsme se odvážili podívat na internet, kde jsme se dozvěděli, že došlo k dohodě o zastavení palby. Pak následovaly samé dobré zprávy:
šéf Gbagbova vojenského stábu pod tlakem ofenzívy signalizoval připravenost zastavit boje
jeho Republikánské gardy údajně složily zbraně
jeho ministr zahraničí, který se uchýlil na francouzské velvyslanectví, řekl BBC "Válka zkončila"
Ale u nás nezkončila. Vojáci dál seděli za naší zahradou s těžkými zbraněmi a já jsem propadala panice, kdy vpadnou do domu. Moje kamarádka, která bydlí na druhém konci města poté, co tam byla večer úspěšně rozbombardována vojenská základna, užívala od rána téměř mírového klidu, se mě snažila uklidnit. Její rady nebyly nelogické: „ Slyšela jsem, že se Gbagbovi lidi rádi spokojí s jídlem, nápoji a nějakými penězi.“ Odpověděla jsem malomyslně, že tedy půjdu připravit pohoštění pro vojáky. Odpověď zněla:“ Udělej to, vážně. Před pár dny přece tvrdili, že vás přišli chránit. Tak to snad půjde eventuelně s jídlem, pitím, etc. Jsou to také jen lidi, kteří mají žízeň a hlad. Určitě to bude lepší než jít proti tanku rovnou se zbraní.“ Bylo mi jasné, že je moje kamarádka idealistická pacifistka, ale protože jsem znala její vyjednávací schopnosti s Mladými partioty z posledních týdnů a vůbec znalost místní povahy, dala jsem jí za pravdu. Shromáždila jsem tedy na stůl všechny peníze, kterých jsme doma neměli bohužel zrovna moc, plechovky coly, fanty, láhve vody, čokolády a vše, co jsem dokázala najít k okamžitému pozření. Připadala jsem si sice jako blázen, ale jak říká přísloví, účel světí prostředky.
Pak jsme se odvážili na dvůr. V betonové zdi, za kterou stáli a stříleli Ouattarovi lidi, byla deseticentimetrová díra, kterou prolétla střela, pokračovala jakoby vysoustruhovanými dírami železnými vraty a urazila kus protilehlé zdi. Z druhé strany byla zeď poznačená dalšími kulkami, jedna prolétla střechou přístavku nad zaparkovaným autem a zaryla se do zdi. Zeď kolem byla také odírkovaná. Bylo téměř nepochopitelné, že auto zůstalo nepoškozeno. Začala jsem dělat fotky, dívala se dírou na romanticky zarostlý pozemek, kterým přišli Ouattarovi vojáci, slunce svítilo, zdálo se, že je všechno v pořádku. A pak se ozvala střelba. Vletěla jsem do domu a lehla si na zem na již osvědčené místo. Opakoval se zážitek z odpoledne, z romantické džungle létaly střely, které mě zase vracely myšlenkami do říše stínů. Volalo a skypovalo nám množství lidí, kterým jsme odpovídali z polohy na břiše a kteří nechápali, co se děje, když se Gbagbo každou chvíli vzdá. Ale u nás lítaly střely z jedné strany pozemku na druhý a my měli tu pochybnou výsadu, nacházet se uprostřed.
Přestože všichni srší optimismem, informace jsou opět zmatené, některé pozitvní: Gbagbo se odevzal do ochrany OSN, konvoj francouzských tanků je na cestě k rezidenci, aby ho vyzvedl poté, co se vzdal, ale ne prezidentského úřadu. Jeho elitní vojenské oddíly mají odevzdat své zbraně do rukou OSN.
Další naprosto negativní: Gbagbo nekapituloval a v žádném případě se nehodlá vzdát svého prezidentského úřadu. Opevnil se v bungru své rezidence s hrstkou dobře vyzbrojených věrných, jeho jednotky zatím dodržují klid zbraní, zatímco Ouattarovi přívrženci slaví vítězství.
Nevím, co si o tom mám myslet a už nemám sílu pátrat po dalších informacích. Jen doufám, že alespoň tahle noc bude klidná, protože čtvrti se pořád ozývá střelba.
Žádné komentáře:
Okomentovat