Já mám před očima ještě poslední obraz z cesty Abidjanem v úterý ráno a zprávy, které odtud dostávám, takže na pohádky se mi moc věřit nechce. Navíc jsem viděla helikoptéry OSN a francouzských jednotek, jak zahájily a evidentně uskutečnily útok na prezidentský palác v neděli večer a následně kouř, který se valil z Gbagbovy rezidence. To mi opravdu brání uvěřit tomu, že jednoznačným vítězem událostí v zemi je Ouattara, který se konečně po tolika letech snažení přece jen dočkal vytouženého prezidentského postu. Vítězů bude nejspíš víc, všech těch, kteří s ním spojují své zájmy a plány. V každém případě bylo nezbytně nutné, aby byl Gbagbo konečně smeten, otázka je, jak se situace bude dál vyvíjet a zda se podaří dosáhnout stability v zemi.
 |
| Kouř, valící se z Gbagbova paláce |
Poté, co mě v pondělí odpoledne informovala kamarádka z Evropy (!), která slyšela, že Gbagbo byl konečně zatčen, se mě žádná euforie nezmocnila. Bylo zřejmé už od rána, že jeho konec byl neodvratný poté, co utichl ruch bitvy kolem jeho sídla. Večer předtím přiletěly helikoptéry obou zúčastněných mezinárodních stran a nastala slyšitelná i viditelná bitva, která nás přinutila strávit noc opět v úkrytu a připravené na vše. Ozývala se střelba, rakety, děla, tanky, obvyklý rejstřík. Po zveřejnění zprávy o Gbagbově zatčení oficiální verze říkala, že město i prezidentská rezidence spolu s naší čtvrtí jsou zcela v rukou Republikánských sil Pobřeží slonoviny, tedy armády, které se nedávno ještě veřejně říkalo rebelové ze severu. Bylo mi jasné, že chci ze země odjet a to co nejdřív, protože když má člověk v národní kinematografii filmy jako Želary, nedělá si žádné iluze. Nejen o vítězích, ale ani poražených, kterých musely být ve městě stovky, se zbraněmi, zklamáním, touhou po pomstě.
Bohužel v této fázi to nebylo jednoduché, protože válečná situace v podstatě skončila, ale letecké společnosti samozřejmě zůstávaly skeptické a do Abidjanu létat nezačaly. Naštěstí zůstali alespoň Francouzi realističtí a dál pokračovali v organizování přepravy cizinců svými vojenskými letadly do Ghany nebo Senegalu. Podařilo se nám se s nimi domluvit, že celá naše skupinka deseti Evropanů s nimi bude moci odletět v úterý v poledne do jedné ze zmíněných destinací. Do které konkrétně se mělo rozhodnout na místě. Horší byla otázka, jak se dostat do francouzských kasáren, kde se zájemci o odlet shromažďovali, protože jejich vojenské jednotky stejně jako OSN byly zaneprázdněné snahou o udržování bezpečnosti v Abidjanu a s transportem nám pomoci nemohly. Přestože vojenský konflikt skončil, ozývala se stále sporadická střelba a bylo jasné, že ve městě je spousta zbraní jak mezi Gbagbovými příznivci, uprchlými vojáky, tak i mezi civilním obyvatelstvem. Rozhodnutí jet do tábora soukromými auty bylo těžké, ale jediné možné a připravilo mi neklidnou noc. Dostalo se nám rady, abychom město projeli brzy ráno, mezi šestou a sedmou hodinou, kdy je nejbezpečněji.
Vyjeli jsme tedy v šest hodin ráno, každý s desetikilogramovým zavazadlem, které je pro podobné lety povoleno, do raního města. Byl to zvláští pocit, po tak dlouhé době opět projíždět Abidjan, podobný, jako jsem měla v transportéru OSN, který nás před čtyřmi dny vysvobodil ze zajetí našeho odstřelovaného domu. Tady bylo horší, že jsem dobře viděla kolem sebe. A tak mi, stejně jako mým spolucestujícím, nemohl uniknout pohled na mrtvolu ve vysokém stupni rozkladu, která ležela hned u silnice. Město bylo celkem vylidněné, na silnicích bylo jen pár aut a chodců, zejména žen, které byly evidentně na cestě za potravinami. Na ulicích bylo vidět vraky ohořelých aut, hory odpadků, rozbité a viditelně vyrabované domy a obchody. Byl to hrozný pohled, protože bylo zřejmé, že tady byli na vině lidé a ne přestřelky a boje jako u nás.
Když jsme konečně dorazili do tábora Port-Bouët francouzských jednotek, všem spadl první kámen ze srdce. Vystoupili jsme z aut a čekali u brány, až se vyřídí náš vjezd do tábora. K mému překvapení přišel odstrašujícně vyzbrojený a oblečený francouzský voják a požádal nás, abychom čekali v autech, protože v okolí tábora není bezpečno. V kasárnách samotných bylo vše perfektně organizováno a pokud by se nejednalo o vojáky, řekla bych, že by úspěšně mohli pracovat v cestovním ruchu. Bylo vidět, že evakuaci mají výborně připravenou a natrénovanou. Tábor sám působil pro mé nevojenské oči velmi úhledně, čistě a přívětivě. Čekali jsme na prostranství před budovou, na které byl nápis "kostel", naproti bylo několik dokonalých tenisových kurtů. Lidé, kteří měli odlétat, spořádaně přicházeli a za několik hodin nás autobus odvezl na letiště. Dostali jsme dokonce něco jako palubní vstupenky! Zneklidňující byla pouze ojedinělá střelba v blízkém okolí, která se stále ozývala. Zdálo se mi divné, že i tady, kolem francouzského vojenského tábora se potloukají jedinci se zbraněmi a střílí. Po cestě bylo vidět, že lidí, kteří hledali útočiště v táboře je již o mnoho méně, přesto jsem měla ještě v paměti zvěsti o životních podmínkách před několika dny, o stanech plných malarických komárů, s neúnosnými hygienickými podmínkami a chaosem.
Na letišti už čekala vojenská letadla a do jednoho z nich jsme nastoupili. Rozhodli jsme se pro Accru, hlavní město Ghany, let měl trvat asi hodinu. Letadlo pak mělo pokračovat s částí cestujících do Senegalu.
Musím přiznat, že cesta byla zážitkem, i když ne ve všech směrech jen pozitivním. Už nástup sám, vyklápěcí rampou do "břicha" letadla, byl neobvyklý, uvnitř pak byly provizorně nainstalovány čtyři podlouhlé řady látkových sedadel zavěšených na kovových konstrukcích. Po zapnutí motorů jsem myslela, že už nikdy nic neuslyším, když se letadlo rozjelo a pak prudce stouplo, sesunula se celá řada cestujících dozadu, jak neočekávaně ostrý úhel to byl. Let byl až na neobvyklý hluk dál normální, fascinujcí bylo vybavení a dokonalé a praktické vnitřní uspořádání letounu. Po necelé hodině letadlo tak prudce kleslo, že jsem si v duchu blahopřála, že jsem v posledních dnech neměla moc co jíst. U jiných spolucestujících to bylo bohužel jinak, ale vojáci byli zřejmě zvyklí a začali rozdávat papírové pytlíčky. Za několik minut poté letadlo zastavilo jako na semaforu, hladce a s přehledem. Byli jsme v Accře.
Dál už to bylo prosté. Na letišti čekaly spousty zástupců firem a různých velvyslanectví, aby pomohly svým kolegům nebo občanům zorganizovat další let. Koupili jsme si letenky do Evropy a šli se najíst do restaurace. Byl to neuvěřitelný pocit, že existují tak blízko destinace, kde se neválčí, lidé chodí klidně po ulicích a jídlo je s penězi běžně dosažitelná věc. Náladu mi poté zkazil telefonát s Abidjanem. Náš dům byl opuštěný, hlídači se do něj neodvážili zatím vrátit. Podle informace šéfa hlídací firmy byla bezpečnostní situace v čtvrti katastrofální, potloukaly se tam bandy vojáků, které rabovaly. Za oběť už padla mimo jiné rezidence kanadského velvyslance, která se nachází také v bezprostřední blízkosti prezidentského paláce. Naprosto mi zhořkl pohled na ghanské noviny, kde na všech titulních stranách byl k vidění Gbagbo, jak v tílku a s opuchlou tváří opouští svoje útočiště.
Druhý den, již v Evropě, jsme se dozvěděli, že náš dům zatím nebyl vyrabován, hlídači i s naším psem se tam vrátili a budou se snažit zůstat. Dnes jsem s nimi opět mluvila, nebyli příliš optimističtí, co se týče situace v Cocody, ale stále přítomni. Moje kamarádka, nezdolná optimistka, která žije s manželem za hotelem Golf mi napsala, že život se tam vrátil do normálu, obchody postupně otvírají, poprvé po dlouhé době si dnes koupili na lokálním trhu čerstvou zeleninu a ovoce. Zdůraznila, že místní lidé k nim byli nadobyčej milí, někteří jim dokonce děkovali, že i v tak nebezpečné době zůstali v zemi. Někteří také vyjádřovali vděčnost nad vojenským zásahem OSN a Francie, bez které by se boje vlekly dál. Jediné, co ji rozčililo, byl její evropský zaměstnavatel, který se pravděpodobně probudil ze snění a nařídil jí, aby okamžitě kvůli nebezpečné situaci opustila zemi.
Co se týče nás, jsme v Evropě, manžel by se do Abidjanu měl z řádné a dlouho plánované dovolené, která se poněkud opozdila, vrátit koncem května, já mám letenku na konec června. Pokud se tam vrátím, budu pokračovat v psaní o Pobřeží slonoviny, jak jsem slíbila, ale doufám, že to už bude o zcela normálních a mírových aspektech exotického života. Tohle drama stačilo...
Žádné komentáře:
Okomentovat