Asi bych teď měla říci, konec dobrý, všechno dobré. Měli jsme opravdu štěstí v neštěstí, nacházeli jsme sice po několik dlouhých dnů shodou okolností přímo na bojové linii současných hlavních bojů v Abidjanu, ale přežili jsme a dostali jsme se včera z nejhoršího pryč.
Jak jsem se později dozvěděla, pokusily se hned v noci po zásažení a požáru v našem domě francouzské helikoptéry o naši záchranu, dostaly se ale pod silnou palbu, dvě byly poškozeny a musely akci vzdát. My jsme je onu noc v poškozeném domě samozřejmě slyšeli, zdálo se mi, že se opravdu soustřeďují na náš pozemek, ale netušili jsme, co se děje. Domnívali jsme se, že cílem je zničení tanků, děl nebo co to bylo, co naši lokalitu nejvíce ohrožovalo.
Dopoledne nám bylo řečeno, že nás helikoptéry přesto vyzvednou a ať se připravíme na evakuaci vzdušnou cestou. Nezbývalo než čekat a doufat, i když myšlenka, o jak nebezpečný manévr se bude opět jednat, nebyla příliš uklidňující. Ale podlehla jsem myšlence, že všechno je lepší než dále zůstávat a nechat se zastřelit, upálit, zranit nebo zavalit ruinami domu při dalších bojích. Jaké bylo překvapení, když kolem poledne volal maximálně rozrušený manželův kolega, že před sídlem jejich firmy asi tři kilometry od našeho domu stojí konvoj OSN, v jednom z transportérů sedí náš soused v neprůstřelné vestě a tvrdí, že my jsme odjet nechtěli a proto vyzvedli jen jeho!! Nemohli jsme věřit vlastním uším při pomyšlení, že záchrana byla tak blízko a kvůli téhle neuvěřitelné dezinformaci nás minula! Kolega byl naštěstí natolik duchapřítomný, že situaci vysvětlil veliteli transportu, příslušníkovi modrých helem původem z Toga. Jak nám později vyprávěl, rozpoutala se hádka, protože náš soused tvrdil, že my jsme odjet nechtěli (!) a se svým spolupracovníkem, který byl rovněž ve vozidle odmítal, aby se konvoj znovu vrátil do vysoce nebezpečné zóny. Jako zázrakem to velitel evakuační jednotky OSN viděl jinak, nařídil obrat a za půl hodiny bouchal na naše okno hlídač, že máme okamžitě vyjít před dům. Nemohla jsem tomu věřit, popadli jsme malé zavazadlo a vyběhli po tolika dnech na ulici. Přes euforii, která se mě zmocnila, jsem cítila strach, že nás tam někdo může odstřelit, protože celé dopoledne docházelo k ojedinělým přestřelkám kolem našeho pozemku. Podívala jsem se jen letmo na naše kovová vrata a viděla, jak jsou proděravělá nesčetnými zásahy, stejně jako vrata uzavírající prázdný pozemek, přes který neustále procházeli bojující.
Když jsem uviděla na ulici vojáky v maskáčích a se samopaly, napřed jsem se lekla než mi došlo, že jsou to příslušníci modrých přileb. Rozvážný Togolan, velitel transportu, se ujistil, že teď už jsou to z této lokality opravdu všichni, nastoupil k nám do bílého transportéru a dal příkaz k odjezdu. Uvnitř seděli čtyři Evropané, mezi nimi dva naši sousedé. První, ten který podle vyprávění našeho kolegy naléhal, že se transport nesmí v žádném případě pro nás vracet mlčel, ale druhý, brunátný, zpocený ve své směšně působící bílé ochranné vestě na nás začal křičet, že jsme ho přivedli znovu do nebezpečí, protože se kolona musela pro nás vrátit. Když se uklidnil, začal se mě vyptávat, jak se mi daří a ujistil mě, že na nás celou dobu mysleli, jaké nebezpečné dny jsme prožili! K tomu se nedá prostě nic dodat... Alespoň jsem neměla čas myslet na to, jak nebezpečnou tratí projíždíme, vzpamatovala jsem se až u vojenského stanoviště na křižovatce, kde se vždycky a také v tuto chvíli nacházeli Gbagbovi vojáci na dobře opevněném a vyzbrojeném stanovišti. Podařilo se mi zahlédnout, jak se pozdravili s velitelem našeho transportu, odstranili zátaras na ulici a nechali skupinu vozidel OSN již počtvrté tento den volně projet. Když jsme zastavili u budovy, kde je manželovo pracoviště, zdálo se mi, že sním. Vystoupili jsme, dostali zavazadlo a měla jsem pocit, jako bych právě vystoupila z autobusu, který mě podle jízdního řádu dopravil z místa A na místo B.
Z čeho se nám podařilo dostat, jsem pochopila až později. Vede se tak nejspíš všem, kteří mají za sebou podobné zážitky. Později večer jsem totiž zavolala japonskému velvyslanci, který se nachází stále ještě u francouzské jednotky, že jsme již v bezpečí a aby to řekl i své manželce, která byla poslední dny se mnou nepřetržitě ve spojení po skypu a snažila se mě alespoň psychicky podpořit. Její muž, který si prožil jistě mezní situaci svého života, mi znovu začal vyprávět, jak se všechno odehrálo. Nepřerušovala jsem ho, přestože jsem rozhovory, kde svoji situaci popisoval, četla mnohokrát. Jeho zážitek byl ve skutečnosti opravdu horší než proniklo do médií. Když vojáci Gbagbovy strany vnikli na pozemek japonské rezidence a prorazili i dveře objektu samého, uchýlil se velvyslanec se sedmi spolupracovníky do únikové místnosti, kterou byla jeho ložnice. Vojáci prohledali dům a po objevení bezpečnostních dveří ložnice na ně začali střílet. A teď by se jistě zaradovali mobilní operátoři, protože větší reklamu si nemůžou nikdy vysnít. Velvyslance napadlo zavolat ministru zahraničí Gbagbovy vlády, kterého logicky osobně znal a požádat ho o pomoc. Ten kontaktoval velitele jednotky, řádící v rezidenci a ta odešla... neuvěřitelné, ale pravdivé. V noci, v riskantní akci francouzské jednotky, byli Japonci dopraveni do bezpečí. Co se stalo s jeho čtyřmi lokálními hlídači, kteří „zmizeli“, jsem se zatím nikde nedozvěděla.
Naši dva hlídači, kteří se rozhodli zůstat i nadále v našem domě, od nás dostali klíče a k dispozici všechny potravinové zásoby, které jsou tam nashromáždené jistě na několik dalších týdnů. Když jsme jim dnes volali, řekli nám, že se dům nakonec přece jen rozhodli opustit, protože se tam objevili před několika hodinami Gbagbovi vojáci a řekli jim, že se údajně očekávají v této lokalite velké boje. Napadlo nás, že to mohla být od vojáků jen záminka, aby dům mohli vyrabovat nebo se zmocnit obou aut, ale jejich rozhodnutí jsme naprosto schválili. Odešli do vzdálenější čtvrti města a vzali s sebou naši dvouletou fenku Teslu, kterou jsme se po zralé, i když těžké úvaze rozhodli nechat v jejich péči. Pomáhali se o ni starat odmalička, přestože jsou oba muslimové a čekala bych, že by proti psům mohli mit výhrady. Bylo mi hodně těžko u srdce, ale dalo se očekávat, že v nebližších dnech budeme muset zemi letecky opustit a nastala by neřešitelná situace. Asi by vypadalo kýčovitě teď vyprávět, jak s námi Tesla při přestřelkách ležela v úkrytu s hlavou na předních tlapách nebo na mých nohách, chtěla hladit a dotyk její srsti a teplého těla mi pomáhal nepřijít o rozum. Ale život někdy nabere různé podoby, mimo jiné i kýče. A tak zatímco proslulý Goro běžel a běžel, naše Tesla je teď někde s burkinskou komunitou a já doufám, že se všichni ve zdraví shledáme.
V současném okamžiku se opravdu jedná o našem okamžitém vycestování ze země. Z naší čtvrti v části kolem prezidenského paláce se podle mých zpráv podařilo OSN odvézt všechny obyvatele, kteří o to měli zájem. Protože nemám k dispozici internet, informovala mě kamarádka, co se psalo na abidjan.net, který shromažďuje všechny zprávy o dění na Pobřeží slonoviny. Údajně podle něj došlo včera večer k útoku na hotel Golf, který jednotky OSN odrazily. Nad Gbagbovým domicilem před hodinou opět intenzivně kroužily helikoptéry. S napětím se očekává, k čemu v nejbližších hodinách dojde.
Žádné komentáře:
Okomentovat