Čtvrtek odpoledne přinášel opět různorodé zprávy. První špatná byla, že byly otevřeny brány vězení Maca, největšího svého druhu na Pobřeží slonoviny, které je v Abidjanu a kde bylo 5.000 vězňů. Před dvěma lety jsem toto zařízení v rámci malého mezinárodního projektu, který se snažil o registraci vězňů a zlepšení jejich podmínek, navštívila. Když jsme se dostali do objektu, vypukla tam vzpoura, která měla za následek několik mrtvých. Byla jsem ráda, když jsme se dostali po několika hodinách bez úhony „na svobodu“. Nechci se teď věnovat popisu podmínek, v jakých tam vězni žijí ani místnímu vězeňství, určující byl fakt, že všichni tito lidé se ocitli náhle na svobodě a dělalo to dojem, že Gbagbo tímto aktem naznačil, že mu žádný prostředek není cizí.
Podle serveru Abidjan.net se na velvyslanectví Jihoafrické republiky uchýlil s manželkou a pěti dětmi generál Mangou, nejvyšší velitel Gbagbovy armády. Potvrdily to i další zdroje, které hovořily o dalších dvou vysokých důstojnících jeho armády, kteří ho opustili. Optimisticky v tom spatřovaly konec Gbagbových šancí na zvrácení situace.
Do kasáren francouzské jednotky Licorne na okraji města se uchýlilo údajně 150 Francouzů a 350 dalších cizinců, žijících v Abidjanu, zejména Libanonců. Tam jsme původně měli také odjet ve čtvrtek ráno, ale cesta z naší čtvrti přes celé město se jevila už jako příliš riskatní. Navíc se nám nakonec (nebo na začátku) nepodařilo dostat se ani na hlavní silnici, přes Gbagbovy Republikánské gardy.
Další zpráva říkala, že kontrolu nad mezinárodním letištěm převzaly modré přilby, tedy jednotky OSN a krátce nato oznámila Ouattarova mluvčí, že všechny letecké, pozemní a námořní cesty ze země byly uzavřeny, aby znemožnily jeho rivalovi opustit zemi. Letecké společnosti ale stejně už několik dní předtím rušily své lety, takže z mého pohledu už tato zpráva nebyla podstatná.
Navečer bylo zveřejněno ultimátum Ouattarova předsedy vlády Guillauma Sora, ve kterém vyzýval Gbagba, aby se do 19,00 vzdal. Soro se nacházel v hlavním městě Yamoussoukro, kde pravděpodobně koordinoval postup jednotek armády rebelů ze severu, nyní zvaných Republikánské síly, jejichž je vůdcem. (38-letý Soro, kterého BBC nazvala kdysi rebelem se šarmem, vedl od roku 2002 vzbouřenecké jednotky na severu proti tehdejšímu prezidentu Gbagbovi a v roce 2007 se po vyjednání příměří stal premiérem v jeho vládě. Po prezidentských volbách v listopadu 2010 podal demisi, přidal se k Quattarovi a byl jmenován předsedou jeho vlády). Soro prohlásil, že pokud se Gbagbo nevzdá, „půjdou si ho vyzvednout tam, kde se právě nachází“. Před vypršením ultimáta jsme zaslechli silný hlomoz na ulici vedoucí k Gbagbovu paláci, byl to starý tank, který byl evidentně uveden znovu do provozu a řízen příslušníky armády, stále věrné z části bývalému prezidentovi a valil se směrem k jeho sídlu. Chápala jsem to jako odpověď na Sorovo ultimátum – jednu z mnoha.
Noc byla hrozná. Hlavně proto, že po pádu tmy se člověk cítí ještě bezmocněji, než když je schopen něco kolem sebe rozeznat. Od Gbagbova paláce jsme poslouchali širokou plejádu zbraní, které nejsem chopna rozeznat, ale byly to evidentně samopaly, nějaké lehčí kulomety a pak hromové rány, které jsem připisovala onomu archaickému tanku, ale údajně to byly pancéřové pěsti. Představovala jsem si, jak brání příjezdovou cestu k paláci, která vede kolem našeho domu a nebylo mi moc dobře. Kolem půl třetí v noci střelba natolik zesílila, že byl lepší se uchýlit do chodby v přízemí, chráněné lépe než místnosti s velkými okny.
Ráno jsme se dozvěděli, že se jednalo „pouze“ o přestřelky mezi Gbagbovými Republikánskými gardami, které uzavřely naši čtvrť a bránily jeho palác a Ouattarovými příznivci ve městě, ještě ale ne armádou rebelů ze severu – Republikánských sil. Ty mají teprve přijít.
Mezi oběťmi z nočních přestřelek byla třicetiletá švédká zaměstnankyně OSN, která byla údajně zabita „zbloudilou kulkou“ ve svém příbytku. Nebylo ale uvedeno, kde bydlela ani žádné další podrobnosti.
Francouzská jednotka Licorne poslala několik desítek svých elitních příslušníků do čtvrti, zvané Zóna 4, která je proslulá svými četnými restauracemi, bary, obchody, firemními sídly atd. Bydlí tam také mnoho cizinců. V této čtvrti začalo rabování a francouzští vojáci mu měli zabránit, stejně jako se pokusit chránit obyvatele (cizince). Nemusím asi popisovat své pocity při čtení této zprávy. Údajně rabují všichni, bez rozdílu příslušnosti k jednotlivým stranám.
Kolem poledne střelba a výbuchy těžkých zbraní v blízkosti našeho domu opět zesílily a tak jsme se uchýlili k našemu sousedovi a strávili asi půl hodiny v jeho sklepě. Poté jsme se ale rozhodli vrátit domů, protože střelba se zmírnila. K večeru opět zesílila a přicházela evidentně z Plateau, kde se nachází další Gbagbův palác, sídlo jeho úřadu.
Dnes večer, po vypuknutí tmy, je údajně situace taková, že Gbagbo je i se svou rodinou a „blízkými“ ve svém paláci, tedy vzdálen několik set metrů. Střelba s větší či menší intenzitou pokračuje, ale ještě není tak hrozná, jak minulou noc. Na internetu jsem se právě dočetla, že se Gbagbovým vojákům podařilo odrazit pokusy dobýt jeho palác, stejně jako sídlo státního rádia a televize. Následuje celá řada apelů (EU,USA, Francie aj.), aby se konečně vzdal. Zatím to nevypadá, že by to měl něco takového v úmyslu. Nevím, jestli se odvážím spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat