Ještě včera dopoledne by se zdálo, že popisovat situaci v Abidjanu, ekonomické metropoli Pobřeží slonoviny, nepřinese nic pronikavě nového. Pokud si už tedy člověk zvykl na zcela nenormální stav, který tady v posledních týdnech zavládl. I hrůza totiž dokáže po čase začít vyvolávat pocit každodennosti.
Ulice města byly i nadále průjezdné jen se štěstím, výmluvností a připravenou hotovostí. Pro mě osobně to znamenalo, že jsem sama přestala řídit úplně, i když jsem neměla do poslední chvíle pocit, že by mi chtěl někdo přímo ublížit. Jak jsem se ale dozvěděla z novin, jinak to viděl jeden z evropských velvyslanců, který si v neděli vyrazil se svojí ochrankou ve dvou autech přes město a byl zastaven vojenskou kontrolou v přímořské okrajové části Abidjanu, proslulou převahou přívrženců bývalého a rádobysoučasného prezidenta Gbagba. Pohybovat se v této oblasti a v tuto dobu vyžaduje určitou touhu po dobrodružství a problémech a ty nastaly, když posádky obou aut musely zastavit a podstoupit prohlídku, protože jak noviny zdůraznily, mezinárodní komunita Gbagba jako prezidenta neuznává, proto ani on neuznává její emisary. Podle dalších řádků velvyslanec a jeho doprovod unikli jisté smrti, když se ukázalo, že disponovali množstvím zbraní, což přitáhlo pozornost Mladých patriotů, Gbagbových přívrženců, kteří rychle obklopili obě auta. Vojenská kontrola ve snaze zabránit krveprolití uvolnila pro obě vozidla zátarasy, ta byla ale přesto silně poškozena kameny a musela si razit cestu rozzuřeným davem. Zabavené zbraně byly ukázkově vráceny, přesto zůstala ve vzduchu otázka, o čem taková událost a její negativně laděný popis měl svědčit.
Včera večer opět rozvířila už tak neklidnou hladinu života cizinců ve městě oficiální zpráva, že odpoledne spustily speciální jednotky prezidenta Gbagba střelbu na konvoj francouzského velvyslance, při níž byli zraněni dva členové jeho doprovodu. Podle francouzských zdrojů útoky na diplomatickou komunitu v posledních dnech vzrostly a k tomuto došlo poté, kdy Francie zvýšila tlak na Radu bezpečnosti OSN, aby schválila rezoluci požadující odchod Gbagba.
Život zůstal obtížný i pro místní obyvatele, ze kterých údajně město opustil v posledních týdnech celý milion. Kdo mohl, poslal své rodiny do zahraničí nebo na venkov, život stagnuje. V centru města je ve francouzských a libanonských obchodech stále ještě ke koupení dostatek potravin, i když za ceny z říše fantazie (např. 6 vajec za v přepočtu 240 Kč), ve čtvrtích, kde se bojovalo, jsou obchůdky zavřené, nefunguje zásobování ani veřejná doprava, kterou v mírových dobách obstarávala sběrná taxi. Mladí patrioti a další militantní skupiny začaly pronásledovat i cizince z jiných afrických států, zejména ze sousední Burkiny Faso, kterých v Abidjanu pracují v nejjednoduších profesích hlídačů, zahradníků a pomocníků v domácnostech tisíce. Zaměstnanec ze sousední rezidence, občan Burkiny, který ve své vlasti nechal rodinu a posílá jí celý svůj plat, mi minulý týden ještě v šoku vyprávěl, jak ho v noci ve spánku napadli muži ozbrojení mačetami, bili ho, okradli a požadovali horentní sumu, která se rovná jeho tříměsíčnímu platu, aby ho nechali naživu. Dostal ultimátum do příští noci a do svého příbytku už se ze strachu nevrátil, stejně jako řada jemu podobných, kteří, když mají štěstí, mohou zůstat dočasně v domech svých zaměstnavatelů. Ostatní se pokoušejí odjet do své země, což je v současné době obtížné, zejména když ceny za dopravu třikrát vzrostly. Jednoduché příbytky ve slumech také často podlehnou ohni, který provází místní potyčky. Stovky a stovky lidí se proto denně přesouvají od příbuzných k příbuzným podle bezpečnosti lokalit, což je postup, možný jen díky africkému chápání soudržnosti širokého rodinného klanu, od něhož se podle nepsaného zákona očekává, že se postará o své členy.
Poněkud optimističtější víkend, zejména sobotu, měli přívrženci Gbagba, kteří se shromážili v Plateau, části města s mrakodrapy, momentálně zavřenými bankami, kancelářemi firem a také sídlem úřadu prezidenta, jehož právo na úřad uznávají. Role moderátora před shromážděnými tisíci věrných se ujal opět ministr mládeže a osvědčený propagandista, který rozvášněný dav nechal skandovat hesla typu „teď je pobijeme“ nebo „rebelové zemřou“, která podle jeho slov měla vyzývat k obraně a boji za ohroženou vlast. Akce měla trvat i celou sobotní noc až do neděle. Přestože je Plateau vzdáleno nejměně 10 kilometrů, ucho, vycvičené rozeznávat znepokojující zvuky nemohlo neslyšet temné dunění hlasů, které chtě nechtě vyvolávalo představu římské arény, vítající očekávané krvavé střetnutí. Toto napjaté naslouchání, kdy se člověk snaží odhadnout okolnosti a dosah nezvyklých zvuků, křiku nebo výstřelů, je v současné době stíženo silnými bouřkami, které naznačují brzký příchod velkého období dešťů. Bohužel bouřky v Africe jsou fenoménem, který porazí nejednoho milovníka jeho mírných evropských sester. Bez velkého varování se většinou kolem desáté hodiny večer zvedne vichřice a na nebi se rozpoutá pekelný ohňostroj, doprovázený údery hromu, které nutí si v sebeobraně zacpat uši. Bohužel je to v posledních dnech stále více matoucí, protože rozeznat údery hromu od těžších kalibrů není snadné.
A to bude v nejbližších dnech nutné, protože se za tři až pět dnů údajně dá očekávat přesun bojů do Abidjanu. Zdá se, že politický pat v zemi se brzy vyřeší a to vojensky. Hlavní informační zdroj všech cizinců a úzké skupiny místních, server abidjan.net to vyslovil tak naplno, jak jen to šlo: „Ouattara vítězí silou, ale v Abidjanu se rozhodne“. Světová média mluví bez obalu o bitvě o Abidjan. Podle těchto zpráv jednotky rebelů, Forces Nouvelles (Nové síly) nyní přejmenované na Republikánské síly, které ovládají od roku 2002 severní část Pobřeží slonoviny a které stojí na straně Ouattary, obsadily oficiální hlavní město země, Yamoussoukro, vzdálené 220 km od Abidjanu a dále pokračují na jih. Předtím obsadily i další dvě významná velká centra Daloa a Duéké a přibližují se i k velkému „kakaovému“ přístavu na západě San Pedro. Byla jsem zaskočená svojí neinformovaností, jak k takové ofenzivě mohlo tak rychle a překvapivě dojít, ale dočetla jsem se, že za stejnou otázku se nestyděly ani místní tiskové agentury, které dostaly odpověď, že „ofenzíva byla připravována tři měsíce a dosud nebyla hotova politicky ani vojensky“. Snímky, na kterých jsou jednotky k vidění, ukazují jejich vybavení poměrně moderní vojenskou technikou. Méně zajímavá, zato špatná je šuškaná zvěst, že při bojích na západě země si armáda prezidenta „osvoboditele“ také nebrala servítky a údajně rabovala. Cizí zdroje zveřejnily zprávu, že jeho vojáci provádějí rychlé exekuce Gbagbových ozbrojenců a agentura AP zveřejnila fotografii, ze které bylo údajně zřejmé, že Ouattarovi přívrženci právě upálili tři uniformované muže.
Tyto zprávy doprovázela v Abidjanu těžká střelba ze čtvrti nepříliš vzdálené centru a také to vedlo k zavření mnoha ambasád na neurčitou dobu. Část města, ve které bydlíme a kde je prezidentský palác, byla označena za uzavřenou čtvrť, kam není radno se přibližovat, jako kdyby tu vypukl mor. Bohužel my jsme uzavřeni v ní. Na jedné straně se dá donekonečna spekulovat, zda 1) se Gbagbo přece jen nevzdá nebo spíš neodejde do azylu 2) nebude hledat poslední útočiště jinde než ve svém paláci 3) nepřijde na šílenou myšlenku požít své kaťuše. V noci hodlal v televizním vysílání promluvit k národu, ale nakonec se vysílání odložilo. Kromě spekulací už mnoho možností nezbylo než zeptat se souseda, který má dům s podzemními prostory, zda je ochotný poskytnout azyl v případě těžkých bojů, připravit osobní věci pro případ jakéhokoliv odchodu-z domu nebo ze země. A dál doufat, že rozum přece jen zvítězí.
Čtvrtek ráno přinesl jasný pokyn připravit se na odchod z ohrožené čtvrti. Poté, co jsem si prošla stresovým rozhodováním, co si vzít s sebou jako nejnutnější a hlavně co tu nechat, ukázalo se, že se odtud NEDÁ odejít. Celá čtvrť je obklíčena Gbagbovými vojáky, kteří provádějí detailní kontroly a z nichž někteří překvapivě mluví anglicky. Nabízí se vysvětlení, že jsou to posily z Libérie. Nezbývá než zůstat se záložním plánem úprku k lépe jistěnému sousedovi.
Včera večer Gbabgo k národu už nepromluvil. Nad hlavou se mi míhají vrtulníky, těžko však odhadnout jejich úmysly. Některé zprávy říkají, že Gbagbo se uchýlil na některou ambasádu, jiné to popírají. Umím si představit, že by možná i měl chuť prohraný boj vzdát, ale jak vyprávěl před pár dny jeho bratranec mému známému, „prezident bude bojovat až dokonce“. A to je právě problém rozsáhlých afrických rodinných klanů, pokud jejich člen ztratí svůj výnosný post, ztratí kromě jeho blízké i široké rodiny svůj podíl na moci a tím i na blahobytu nepředstavitelné množství lidí.
V knize „Ach, Afrika. Zprávy z nitra kontinentu“ píše její autor Bartholomäus Grill: „ ...změna prezidenta není nic jiného než změna parazita. Nová elita bude krást stejně jako stará a podnikne všechno proto, aby tak mohla činit tak dlouho, jak to jen půjde. (s.181, vydání v NJ, Mnichov 2005)
Poučné.
Žádné komentáře:
Okomentovat