Tři měsíce poté

Přesně před třemi měsíci jsem sledovala obrovský oblak černého kouře, valící se z paláce, kde v bunkru do té chvíle vzdoroval svému soupeři z listopadových prezidentských voleb Laurent Gbagbo. Palác byl po dlouhých bojích spojeným úsilím jednotek Francie a OSN dobyt a v tuto chvíli už bývalého prezidenta v poutech vyvedli muži v uniformách, bojujující na straně Alassaneho Ouattary.  Trochu to připomínalo natáčení filmu, kde profesionální kaskadéry nahradili původně účinkující herci. Později, už po evakuaci v Evropě jsem četla, že když zvláštní zástupce generálního  sekretáře OSN na  Pobřeží Slonoviny zahájil slavnostní proslov v přenosu pro centrálu v New Yorku slovy, že jednotkám prezidenta Ouattary se konečně podařilo dobýt Gbagbovu baštu odporu, překvapivě se přerušilo videospojení, jakoby demonstrovalo, že to je velmi zidealizované prohlášení...

21. května následovala slavnostní inaugurace Alassaneho Ouattary v hlavním městě země Yamoussoukru, za účasti  hlav OSN i Francie. Zatímco některé novinové články  a reakce na internetu nešetřily slovem neokolonialismus, podle většiny jiných uvítaly Sarkozyho přítomné davy výkřiky “děkujeme“, které demonstrovaly vděčnost za rozhodující podporu, kterou francouzské vojenské jednotky poskytly v dubnových bojích Ouattarovým bojovníkům. Pro tu chvíli byla zapomenuta obvinění těchto jednotek bývalých rebelů, které přišly ze severu země, z provádění krvavých masakrů ve vesnicích věrných Gbagbovi, bezpečnostní, ekonomické i všechny další problémy, kterým měl nový prezident vzápětí čelit.

Jaký se zdál být Abidjan po třech měsících v idylické Evropě mně? 

(idylická=mírová, přestože naše vláda také nakupuje vojenskou techniku a radostně za ni platí dvakrát víc než ostatní)

Úhel pohledu byl hned po příletu neobjektivně ovlivněn obdobím dešťů, kdy se  z nebe řinou nepřetržité proudy vody, vše vypadá šedě a omšele, silnice jsou zaplaveny, přidává se strach z malárie a na náladě to celkově nepřidává. Přesto byly ulice plné lidí a ještě více aut. Všude se horlivě uklízelo, zametalo a odvážel nahromaděný odpad, lidé v ochranných vestách natírali bílou barvou obrubníky, kterou po několika metrech za nimi smýval déšť. Semafory byly částečně rozstřílené, částečně nefunkční, zaujal mě ihned jeden, kde byla uražena část se zelenou barvou, zbytek fungoval. Ale jak je zde zvykem, jde stejně jen o orientační záležitost. 

U vjezdu do ulice, vedoucí k našemu domu, chybělo vojenské stanoviště, které dovolovalo dříve vjezd jen rezidentům a těm, kteří mířili do prezidentského paláce. Naposledy jsem tudy vyjela v obrněném transportéru OSN, když jsme opouštěli náš domov a pamatovala si Gbagbovy po zuby ozbrojené a dobře opevněné vojáky, zdravící k mému velkému ulehčení velitele modrých přileb. Tehdy jsem spíš čekala, že konvoj začnou odstřelovat a dodnes přemýšlím o tom, že jsem si nikdy nemyslela, že obzvlášť v Africe bude někdo dbát na nějakou dohodu  o zastavení palby, aby mohli být  odvézeni do bezpečí ohrožení obyvatelé a to navíc s jednotkami OSN, jednoznačným nepřítelem v konfliktu.  Po více než týdnu těžkých bojů kolem našeho domu  jsem byla přesvědčena, že nám ustřelí hlavu, jen co vyjdeme na ulici a nejpozději u zmíněného vojenského stanoviště vyhodí do vzduchu bílý neforemný transportér OSN, který  působil sice malebně, hlavně v kombinaci s modrými přilbami, ale z hlediska vojensko-ochranného, pokud to mohu posoudit, mi připadal  asi jako kabriolet v dešti. Nicméně nikdo nevystřelil, konvoj projel několikrát, jak jsem vyprávěla, vojáci získali  můj respekt a zejména můj osobní, dříve jenoznačně kritický pohled na modré přilby dostal velmi pozitivní aspekt. A tak když jsem je teď uviděla projíždět od paláce,  první myšlenka byla radostná než jsem si uvědomila, že přítomnost jejich patrol znamená, že bezpečnostní situace v této dříve tak prominentní části města není nejlepší. Později jsem se dozvěděla, že nový prezident  palác jako svoji rezidenci užívat  nehodlá. Dál všechno vypadalo tropicky normálně, banánovníky u cesty byly vyšší a ohořelá torza tanků byla minulostí. 

Po vjezdu do dvora jsme hned viděli, že boje by nám i poslední dva dny po našem úniku bývaly byly připravily horké momenty. Ve zdi před domem přibylo velkých děr, jedna střela ji prorazila,  prolétla dvě stě metrů zahradou a vyhloubila díru do protilehlé zdi, ve které jsem ještě našla její zbytek, připomínající uraženou vrtuli. V domě nebylo nic opraveno, jen okna  byla a dodnes jsou „africky“ vyspravena igelitovými plachtami místo tabulí a přelepena širokými pruhy izolepy.  Největší překvapení nastalo, když jsem odtáhla několik metrů širokou záclonu před prosklenými dveřmi na terasu a viděla, že skleněné tabule jsou na mnoha místech provrtané. Na zahradě před terasou jsme našli  jámu, kam evidentně dopadla nějaká výbušnina, explodovala, urazila kus schodiště a proděravěla skleněné tabule, chráněné naštěstí hustou mříží, která asi následky zmírnila. Kdybychom v domě bývali zůstali, spali a přebývali bychom v „klidnějších“ momentech právě v této přízemní hale...  

Četný dřevěný nábytek na terase zůstal bez jediného škrábnutí, když se dívám na zeď nad postelí v ložnici, vidím oblak větších i menších dírek od výstřelů, které prorazily okno, ale vysoká pelesť je nepoškozená. Nejneuvěřitelnější štěstí se týkalo auta, které stálo pod přístřeškem u zdi, za kterou zahajovali útok Ouattarovi bojovníci a které je ze tří stran orámováno  dírami po střelách velkého kalibru. Jestli existuje ochránce aut, byl tam... Vedle už dříve zmíněných, vlastně nepodstatných škod,  zůstal náš majetek ušetřen. Šťastně jsme se setkali také s naší fenkou Teslou, která byla bez sebe radostí, že nás vidí. Zároveň i ve svých dvou letech zvážněla, jakoby tušila, jak napjatý byl její osud. Náš burkinský hlídač, který ji po našem odchodu vzal s sebou poté, co Gbagbovi vojáci varovali před nadcházejícími (závěrečnými) boji, si také zažil své. Tisíckrát jsem si představovala, jak putuje s nápadným velkým psem  rozbitým městem plným vojáků a  ozbrojených band, daleko na periferii ke své rodině. Vyprávěl mi, že to bylo hrozné, nebezpečná dlouhá cesta úmorným vedrem, když to šlo, jel na kole a Teslu musel občas nechat odpočívat, zastavovali ho vojáci i civilisti, hladoví a rozčilení, že týdny neměli dost jídla a  pes vypadal zdravý a dobře živený... 

Když se mě někteří moji přátelé v Čechách ptali, jak to, že jsem zůstávala celou dobu válečného konfliktu tak klidná a dokonce komentovala „chladnokrevně“ dění na blogu, nevěděla jsem, co vlastně odpovědět. Určitě jsem nechtěla děsit své blízké, ale dnes  si  uvědomuji, že jsem logicky přepnula hlavou do realistického modu „nejvyššího nebezpečí a ostražitosti“ a „srdce“ tedy city, pocity a strachy jsem vypnula. Kupodivu to šlo. Bohužel se mi to vrátilo po návratu. Modus nebezpečí stále pracoval a k tomu se přidaly pocity. Napřed jsem chodila  po domě, hledala další a další stopy po zásazích, a pak, když už jsem je nechtěla vidět, dotíraly na mě samy. Děravé dvěře skříně, kde jsem si brala oblečení, rozbitá zalepená okna, dveře od koupelny provrtané výstřely s velkou dírou uprostřed, která mi pořád připomíná veřejné záchodky někde na zastrčeném nádraží minulého století. Poté, co jsem zmapovala všechny zásahy na zahradě, jsem se vydala ven pod záminkou procházek po okolí. Na zarostlou pláň za naším domem, odkud pronikali k paláci Ouattarovi bojovníci a kdyby bývali chtěli, prostříleli by se do našeho dvora. Na křižovatku před domem, kde stál svého času tank a pokaždé, když zazněl ohlušující výstřel,  zastavilo se mi srdce.  Pozorovala jsem díry a uražené kusy  okolních zdí a neustále měla pocit, že odněkud vyběhnou vojáci v maskáčích s černými samopaly. Snad nejhorší byl pocit z brány  prezidentského paláce, kudy jsme dříve směli projíždět, ale kam jsem se později po volbách už neodvažovala přiblížit. Jak to  výstižně komentovala jedna moje známá: “ Člověk neví, co je napadne. ..„ Ve strážních budkách se závorou tam stávali vojáci, někdy přátelští, někdy arogantní, které jsme znali, oni znali nás, později je vystřídaly elitní jednotky a průjezd byl zakázán. Teď byly betonové budky opuštěné, rozstřílené, vedle nahromaděné pytle s pískem, závora se válela vedle. Teprve po nekolika dnech jsem se odvážila projet územím kolem paláce a viděla tu zkázu. Sice jen materiální, ale fantazie dodá zbytek.  

Falešná lítost? Spíš neopochopitelnost touhy po moci a schopnosti jí obětovat téměř cokoliv.

Při té příležitosti jsem si vzpomněla na mladou ženu ze sousedství, která těsně před vypuknutím bojů o prezidentovo sídlo byla mým dobrým neoficiálním zdrojem informací. Tehdy jsem se   neodvážila napsat, co mi svěřila, bylo to hrozné a zároveň nebezpečné. Vyprávěla mi, že nějací lidé z Gbagbova domu, nejspíš místní pomocný personál, prozradili, že se tam dějí strašné věci, jsou mučeni lidé a v noci zakopávány mrtvoly. Zahradník z paláce z toho prý zešílel, strhal ze sebe oblečení a utekl neznámo kam. 

Celou dobu jsem na to musela myslet a po dobytí Gbagbova domicilu čekala, zda se něco potvrdí. Zatím byla zveřejněna informace, která osvětlila osud  čtyř unesených z hotelu Novotel v Abidjanu. Ani nechci komentovat, zda to něco znamená. 

Týden před Gbagbovým pádem, 4. dubna, byli z hotelu Novotel v centru města uneseni dva Francouzi, a to ředitel hotelu spolu se  šéfem největší zahraniční firmy v zemi, a dále jeho asistent z Beninu a vedoucí malajsijské pobočky. Jejich zmizení vyvolalo obrovské napětí zejména mezi cizinci, protože to byl první otevřený útok proti nim.  Osud rukojmích byl od té doby neznámý. Teprve minulý měsíc oznámil ministr spravedlnosti, že  jejich těla byla nalezena v laguně pod prezidentským palácem. Podle jeho zprávy byli mučeni, biti a poté je měl přítomný policejní komisař z milosti zastřelit. Podezřelí z tohoto činu, mezi nimi dva důstojníci Republikánské gardy a zmíněný policejní komisař, všichni příslušníci jednotek věrných Gbabgovi, byli obviněni z vraždy a zatčeni. Podle zpráv na internetu byl palác přezdíván „dům smrti“ a k únosu došlo proto, že se jednalo o „bílé“. 

To je zpráva, ze které běhá mráz po zádech. Bohužel se hrozných přečinů dopouštěly obě strany. Prezident Outtara nedávno na tlak ze zahraničí vytvořil komisi, která  má vyšetřovat  zločiny, ke kterým došlo v povolebním období. Bohužel je i v současnosti bezpečnostní situace v Abidjanu celkově nepřehledná a podle novin Le Temps chaotická a  nebezpečná. Jednotky bývalých rebelů zvané tehdy Nové síly, které přišly na podporu Outtary do Abidjanu, dnes Republikánské síly Pobřeží slonoviny, jsou rozděleny do řady rivalizujících a neovladatelných skupin. Jsou zvyklé opatřovat si příjmy mafiánskými metodami, zahrazováním silnic a vybíráním poplatků a výpalného. Jen málo jich uposlechlo výzvy, aby nastoupili regulérní službu. Ozbrojenými muži v uniformách byl přepaden dokonce šéf tajné služby  Pobřeží slonoviny a okraden. Já jsem slyšela, že podobně se nedávno vedlo i členu jednoho evropského velvyslanectví, kterého donutili zastavit muži se samopaly a  vzali mu doklady i peníze. Auta jsou také horkým zboží, od dubna jich bylo ve městě ukradeno údajně na tři tisíce. Podél  silnice do Bassamu, přímořského města vzdáleného asi 40 km od Abidjanu, stojí v palmových hájích mnoho terénních vozů bez značek.  Když se kamarádka, která tudy projížděla,  podivila, co to je za auta, bylo jí řečeno, že jsou to právě ta kradená... Takže jsem byla ke svému nemilému překvapení poučena, že mám být opatrná, neriskovat kvůli autu život či zdraví a raději ho dobrovolně vydat, bude-li to po mě někdo (se zbraní) chtít a také nezajíždět domů, pokud za mnou pojede jiné auto. Tato taktika se prý v poslední době stala oblíbeným úvodem k ozbrojeným loupežím. Takhle tedy zatím vypadá mír na Pobřeží slonoviny. 

Ale jsou i téměř humorné momenty v téhle tragédii: nedávno jsem slyšela, jak vypadalo „kasírování“  autobusu, který mířil do Abidjanu. Poté, co byl zastaven u baráže,  museli všichni pasažéři vystoupit a ozbrojená hlídka je vyzvala, aby si na stranu stoupli ti, kteří volili v prezidentských volbách Gbagba. Váhavě vystoupili asi tři odvážlivci. Následovala otázka, kdo volil Ouattaru. Této  většině pak bylo oznámeno, že teď tedy zaplatí, nevím jak vysokou, sumu za to, že jim zmínění vojáci přišli na pomoc prosadit Ouattaru jako prezidenta... 

Na cestách městem jsem si všimla, že místo obvyklých členů hlídacích agentur jsou před supermarkety nebo na jiných veřejných místech černě oblečení vojáci s neprůstřelnými vestami. Četla jsem o velkých  stížnostech nemocnic, kde terorizují personál a celkově zneužívají svého momentálního mocenského postavení. Ráda bych doufala, že si s tím početná Ouattarova vláda co nejdřív poradí. Některé její počiny mi nejsou úplně srozumitelné. Tak jsem například nemohla přehlédnout, že ve městě zmizely  všechny sochy, které tam byly postaveny za Gbagbovy vlády. Velká socha sv. Jana, která mi kdysi sloužila jako orientační bod, byla prý rozbita na kusy a odvezena právě ve chvíli, když se křesťanská komunita účastnila bohoslužby v nedalekém kostele  na Velikonoční neděli. Už jsem v tom viděla nástup náboženských konfliktů s vládou muslimského prezidenta, ale došlo mi, že zmizeli i obrovští sloni, kteří s nápisem Vítejte tvořili bránu z letiště na silnici do města. Podobně se vedlo i dalším „nenáboženským“ skulpturám a údajně prý byly pod nimi hledány fetiše neboli voodoo, které tam měly být uloženy při jejich stavbě. Ach, Afrika... 

(to je název už zmíněné knihy německého žurnality B. Grilla)  

Prezidentský palác bez prezidenta

Náš domov