Čtrnáctého července před 222 lety byla dobyta daleko od Afriky budova, známá tam a později i ve všech učebnicích dějepisu pod jménem Bastille - Bastila. Přesto to byl ve čtvrtek důvod k velkolepým oslavám nejen v zemi tohoto nechvalně známého vězení, ale také v Abidjanu. Francouzské velvyslanectví pořádalo velkolepou recepci, kterou nepoctil svojí přítomností nikdo menší než francouzský ministerský předseda François Fillon. Nicolas Sarkozy navštívil Pobřeží slonoviny už při příležitosti slavnostní inaugurace prezidenta Alassaneho Ouattary v květnu a po desetiletí mrazivých vztahů nemohlo být dáno zřetelněji najevo, jak velký zájem Francie na této zemi má.
Již dlouhé dny před oslavou se umetaly všechny příjezdové cesty k rezidenci francouzského velvyslance v Cocody, která se nachází uprostřed obrovského pozemku bezprostředně vedle prezidentského paláce, o který byly ještě před několika měsíci sváděny tuhé boje. Když jsem tudy několikrát ráno projížděla, potkávala jsem tam bílé muže ostře řezaných rysů, jak starostlivě procházejí přilehlé plochy, určené k parkování. Zajisté dohlíželi na to, aby některý z více než tisíce hostů nepřišel k úhoně kvůli zapomenuté výbušnině nebo nebyla akce jinak bezpečnostně ohrožena. V den konání byly již hodinu před začátkem zaplněny přilehlé ulice drahými auty s čekajícími šoféry, přijížděly i autobusy s hosty a uprostřed strategické křižovatky, kde nás v nedávné minulosti děsil střelbou tank, stálo nákladní vozidlo s francouzskými vojáky.
Protože situace v Abidjanu není zatím jednoznačně klidná, byla bezpečnostní opatření při vstupu velmi přísná. Na recepci byly pozvány špičky z místních i mezinárodních politických a ekonomických kruhů i společenských organizací. Protože dress code doporučoval přiměřené oblečení, pro většinu místních pozvaných, zejména dam, to v duchu mentality této africké země znamenalo, obléci se asi jako na vídeňský dvorní bál, kde bude navíc provedeno vyhodnocení nejnápadnějších a nejdražších šatů a doplňků. Vzhledem k tunám šperků bylo logické, že většina dam při průchodu bezpečnostním rámem vyvolala alarm a tak jsem se celkem bavila rozpaky francouzských vojáků, kteří pak museli přes záplavu vleček, volánů, hlubokých výstřihů a rozparků provádět podrobnější ohledání.
Hosté poté stoupali v dlouhé řadě po vyzdobeném schodišti, na jehož konci je vítali podáním ruky členové francouzského velvyslanectví. Poté, co jsem absolvovala vítací skupinu se mi zdálo, že na sobě cítím něčí pohled. Podívala jsem se vzhůru a o několik dalších schodů výše jsem uviděla stát světlovlasou, majestátně vyhlížející, korpulentnější ženu asi kolem padesáti let. Byla velmi elegantně oblečena, s perfektním účesem a tvářila se poměrně znuděně. Vedle ní stál muž, evidentně její doprovod. Prohlížela si mě s podobnou hodnotící stupnicí, jako já ji. Zdálo se mi, že její tvář odněkud znám, ale neustávající tok hostů mě donutil pokračovat dál. V přeplněných prostorách a horku tropické noci se čekalo na příjezd francouzského ministerského předsedy. Když konečně dorazil a vystoupil na připravené pódium, byla mezi členy jeho doprovodu také ona žena. Odbarvené vlasy, nápadně pohledná, ohlášená jako madame Ouattara, tedy manželka prezidenta, první dáma Pobřeží slonoviny. Běloška.
Nějak jsem se nemohla další dny zbavit vzpomínky na ten pronikavý pohled a tak jsem se rozhodla poinformovat se, kdo vlastně nahradil „v úřadu“ Simone Gbagbo, manželku bývalého prezidenta. Z fotografií na internetu se na mě dívala ta bezesporu zajímavá žena. Co jsem se o ní dočetla, by vydalo na úspěšný holywoodský scénář. Některá periodika byla zdrženlivá, jen podotýkala, že nová první dáma Pobřeží slonoviny nemá jako cizinka v zemi lehkou pozici, neboť je jí předhazováno, že je příliš „blonďatá, bohatá a francouzská“. Zdůrazňovala, že je finančně nezávislá a ke svému velkému jmění se dopracovala jako realitní makléřka dávno před svojí známostí s Alassanem Ouattarou.
Další, zejména francouzsky psané zdroje však poodhalovaly o mnoho více. Le Parisien tvrdil, že na Ouattarově politickém vzestupu měla rozhodující podíl právě ona. Cituje abidjanského politika, který prohlásil:“ Ouattara vděčí za celou svoji kariéru jen své ženě.“
Kdo to tedy vlastně je, Dominique Ouattara?
Narodila se v roce 1953 v Alžíru, v židovské rodině takzvaných „Černých noh“, tedy francouzských usídlenců, kteří zde žili od r. 1830, kdy Francie obsadila Alžír. Ve dvaceti letech přišla do Abidjanu s manželem, profesorem na francouzském polytechnickém lyceu. Narodily se jim dvě děti a o šest let později, v roce 1979, založila Dominique Folloroux realitní společnost, která se víc než úspěšně rozrůstala. Politické kontakty získala údajně přes známé svého muže, ministra Bambu Vamoussu a jeho strýce, guvernéra Západoafrické centrální banky Abdoulaye Fadigu.
Jaký byl Abidjan v té době? Nazývaný Paříží Afriky, s početnou komunitou zde žijících Francouzů, kteří pracovali jako vedoucí specialisté ve všech odvětvích. Taková byla politika prezidenta „zakladatele“ Félixe Houphouëta-Boignyho (1905-1993), který zastával názor, že úzké spojení s bývalou koloniální mocí může zemi ušetřit řadu problémů. Sám byl prezidentem neuvěřitelných třicet tři let a tím také nejdéle sloužícím africkým vůdcem. Ve světě ho v délce „úřadu“ překonal jen Fidel Castro a severokorejský Kim Il Sung. Poté, co se zbavil politických odpůrců, se mu podařilo stabilizovat zemi politicky i hospodářsky a Pobřeží slonoviny se stalo ukázkou úspěšného postkoloniálního afrického státu. A právě v blízkosti prezidenta Houphouëta-Boignyho, zvaného „Starý“ se objevuje půvabná Dominique a její extrémně privlegovaný přístup a vliv na něj z ní dělá podle časopisu Grazia klíčovou osobu pro všechny francouzské podnikatele, zejména z oblasti kakaového průmyslu. Jak se dostala do epicentra moci není úplně jasné, ale zřetelným výsledkem bylo, že začala spravovat obrovský nemovitý majetek starého prezidenta v Africe i v Evropě (v roce 1993 se celkově odhadoval na neuvěřitelných 7 – 10 miliard dolarů!). Tato pozice jí dala finanční prostředky i jméno v západní Africe i ve Francii, které jí umožnily vybudovat rozsáhlé realitní impérium a začít bohatnout i spolu se svými francouzskými obchodními spojenci.
V roce 1983 zemřel její manžel a rok poté poznala o jedenáct let staršího Alassaneho Ouattaru, který pracoval tehdy pro Centrální banku západoafrických států. Podle jejích vlastních slov mělo být počáteční setkání ryze obchodní, neboť jí Ouattara chtěl svěřit své obchodní záležitosti před odchodem do USA. Láska přišla prý později. V každém případě měla v této době Dominique Folloroux kontakty, o kterých se mohlo Ouattarovi jen zdát. Když byl o čtyři roky později, po smrti Fadigy, zvolen guvernérem Centrální banky, proslýchalo se, že to bylo hlavně díky tlaku jeho přítelkyně. V roce 1990 byl povolán Ouattara Houphouëtem-Boignym do čela výboru, který měl vyřešit hospodářskou krizi v zemi. Zároveň ho jmenoval premiérem, do funkce, která byla vytvořena okamžitou změnou Ústavy. Zásluhu na tomto vzestupu měla mít opět Dominique, díky svému vlivu na „Starého“. Sňatek s vycházející hvězdou ivorijské politiky následoval o rok později v Paříži. Není pravda, jak tvrdí s oblibou některá média, že oddávajícím byl Nicolas Sarkozy, ale přítomen byl jejich blízký přítel, syn prezidenta Mitteranda a představitelé významných francouzských podnikatelských skupin. Právě na roky 1990-1993, kdy byl Ouattara premiérem, se vztahuje velká kritika páru ve vztahu ke státnímu majetku a jeho rozprodávání za podhodnocené ceny francouzským firmám. V době těžké nemoci před smrtí Houphouëta-Boignyho vykonával Ouattara po 18 měsíců fakticky jeho úřad. Jeho velký sok, Laurent Gbagbo, trávil v té době dva roky ve vězení.
Ouattara byl logicky viděn i jako možný nástupce na prezidentské místo, ale Houphouët-Boigny se těsně před svou smrtí rozhodl pro Henriho Konana Bediého, do té doby hlavy Národního shromáždění. AICI, firma Dominique Quattary, měla v té době již 250 zaměstnanců, pobočky v Gabunu, Burkině Faso, Cannes a jen v Paříži spravovala na 250 budov a 8.500 bytů. Po nezdařeném boji o prezidentství pár odešel do USA, kde Alassane Ouattara působil u Mezinárodního měnového fondu (MMF) a jeho žena rozšířila úspěšně své obchodní aktivity v oblasti kosmetického průmyslu. Stala se výhradní zástupkyní francouzské kosmetické značky Jacques Dessange a mezi klienty sítě jejích kadeřnictví a kosmetických salónů v USA patřila nejen Hillary Clinton. Mezitím se hospodářská situace ve frankofonní Africe značně zhoršila a francouzská centrální banka rozhodla v dubnu 1994 o devalvaci její společné měny CFA- afrického franku. Přes noc ztratila měna polovinu své hodnoty. Při této příležitosti někteří lidé pohádkově zbohatli. Pokud o připravované akci věděli, stačilo, aby franky vyměnili za zlato, vyčkali znehodnocení a pak provedli výměnu za franky nové. Se ziskem sto procent. Mluví se o tom, že rozsáhlé bohatství Ouattarových pochází do značné míry právě z této transakce.
Přestože se Ouattara stal jako první Afričan ředitelem MMF, usiloval v roce 1995 o kandidaturu na prezidenta Pobřeží slonoviny. Znemožnil mu to však nový zákon o státní příslušnosti, který požadoval, aby oba rodiče plnocenných občanů pocházeli z Pobřeží slonoviny. Jeho otec se však údajně narodil v sousední Burkině Faso. Z té doby pochází také skandální vyjádření z elysejského paláce, který měl údajně odmítat Ouattaru kvůli jeho ženě, kterou označil jako metresu Houphouëta-Boignyho. Chiracovu podporu měl jednoznačně Bedié, ale k přátelům manželského páru Ouattarových měli patřit v té době již Nicolas a Cecillia Sarkozy...
Události na Pobřeží slonoviny dostaly neblahý spád. Na Vánoce 1999 došlo k puči proti prezidentu Bediému, za jehož působení dosáhla korupce závratného vrcholu. Generál Robert Gunéï podle svých slov přišel, aby pučem „zametl v domě“. V roce 2000 byl prezidentem zvolen Laurent Gbagbo, Ouattara se opět nesměl voleb zúčastnit. Hybnou silou jeho aktivit pro získání prezidentského postu měla být jeho žena. Říká se, že diskuse o vhodné předvolební taktice mezi manžely často vedla až k fyzickým výměnám názorů. Když Ouattara protestoval proti výsledkům voleb a požadoval jejich opakování, byl napaden ve svém domě ozbrojenými muži a zachránil se útěkem k sousedům. Po dalším puči v září 2002 Ouattara a jeho žena unikli jisté smrti, když bylo jejich honosné sídlo v Cocody na břehu laguny znovu napadeno, zapáleno a vyrabováno Gbagbovými stoupenci (Gardami smrti). Oběma se podařilo znovu přelézt zeď do sousední zahrady, kde se nacházela rezidence německé velvyslankyně. Ta měla tolik odvahy, že jim poskytla azyl a zachránila tím život. Generál Gunéï a jeho žena byli nalezeni téže noci ve svém domě zavražděni.
Následovalo faktické rozdělení země na severní část obsazenou rebely a jižní část s centrem v Abidjanu. Za deset let Gbagbovy vlády ztratilo Pobřeží slonoviny polovinu své hospodářské síly, téměř polovina jeho obyvatel žije pod hranicí chudoby oproti 18 procentům z roku 1998. V roce 2010 se konečně uskutečnily pět let odsouvané volby, které vynesly po dramatických bojích do prezidentského křesla konečně Allasaneho Ouattaru a z jeho ženy Dominique učinily první dámu.
Na svých oficiálních webových stránkách Domonique Ouattara uvádí, že již od chvíle, kdy přišla na Pobřeží slonoviny myslela na to, jak pomáhat nejchudším. V rozhovoru pro africký časopis Le grand MAG řekla, že po zvolení Outtary prezidentem přerušila své obchodní aktivity, aby ho mohla podporovat a věnovat se charitativním aktivitám. Zároveň vyměnila své designové kostýmy za tradiční oblečení afrických žen, ve kterém vypadá poněkud nepatřičně a snaží se tak manifestovat příslušnost k zemi, které konečně spoluvládne. V projevu k ženám Pobřeží slonoviny 8. března se obrací na své „africké sestry“ a vyzývá je, aby „vyřídily svým mužům, že boje skončily a je čas na mír“...
 |
| Vypálený a opuštěný dům Ouattarových v Cocody |
 |
| Zeď života - strmá cesta k moci |
Žádné komentáře:
Okomentovat