Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Řidičem v Africe

Před dvěma týdny v časných ranních hodinách jsem měla schůzku s paní, žijící v lidové čtvrti Koumassi, která se nachází na druhé straně města. Přepravit se odtud dá pouze po jednom ze dvou mostů, vedoucích přes lagunu, které bývají v určitých částech dne beznadějně ucpané. Tak brzy ráno se ale zdržení nedalo očekávat a tak také dotyčná osoba dorazila včas. Bylo to zajisté proto, že se jednalo o schůzku s Evropanem, kteří jsou nechvalně známí pro africkou povahu nepochopitelným trváním na domluveném čase. Pro Afričany je domluvená hodina jen velice orientační záležitostí, která téměř nikdy není dodržena. Přesto jsem se zhrozila, když jsem ji uviděla, rozrušenou a bez paruky, která je pro místní ženy takovou součástí vycházkové garderoby asi jako v Evropě kabelka. Vyprávěla mi, že jela ranním spojem firmy SOTRA (Dopravní společnost Abidjan) a plně obsazený autobus stejné linky, který jel za nimi, spadl z mostu do laguny! Teprve po několika hodinách se městem rozšířila otřesná zpráva, že autobus se skutečně na mostě vyhýbal vozidlu, které mělo poruchu a zřítil se z výšky mnoha metrů do vody. Po několika dnech pátrání, při kterém pomáhali i vojáci OSN a francouzské jednotky Licorne, se počet obětí, vyzvednutých ze dna laguny, ustálil na počtu 51.

Za několik dní nato proběhla tiskem zpráva o další velké havárii mimo hlavní město, při které zahynulo 24 osob, cestujících minibusem.

Jak se tedy vlastně jezdí na Pobřeží slonoviny? Po zkušenostech z jiných afrických a také asijiských zemí musím říct, že sice poměrně chaoticky a bez respektování obecně známých pravidel, přesto ale relativně pomalu, opatrně až bezpečně. Je nutné ale srovnávat srovnatelné. Když se mnou jezdili autem kamarádi z Evropy, kteří nás přijeli navštívit, byli většinou zděšeni a někteří si téměř hrůzou zakrývali oči. Jeden z nich vždycky jen komentoval můj způsob řízení slovy: „Tak to bylo dobré. U nás se to sice nesmí, ale...“ Opravdu si myslím, že ve srovnání s jinými rozvojovými zeměmi je zdejší silniční provoz přes obě zmíněné tragické nehody opravdu téměř pohodový.

Řidiči cizinci se zde řadí do dvou katergorií. První lpí na pravidlech silničního provozu, jak je znají ze své přísné domoviny, tedy na zastavování na semaforech, dodržování předností v jízdě apod. a pohybují se zde logicky stále na hranici infarktu. Druhá skupina se přizpůsobila a jezdí „africky“. To s sebou bohužel nese nebezpečí, že v jakékoliv jiné zemi budou jako řidiči nepoužitelní. Buď se uplatí při pokutách nebo budou jako moje jiná známá zdržovat provoz v Evropě tím, že budou brzdit na všech křižovatkách, i když mají zelenou a rozhlížet se, zda se do ní někdo neřítí na červenou, nevěřit na jakoukoliv přednost v jízdě a uvidí-li taxi, očekávat nejhorší.

Já bych způsob jízdy v Abidjanu charakterizovala asi takto:

1/ na silnici je vše dovoleno

2/ nikdo se ničemu nediví a většinou ani nerozčiluje

3/ platí právo drzejšího a otrlejšího

4/ je nutné neustále počítat s jakýmkoliv neočekávaným manévrem jiných řidičů

5/ je nutné počítat s tím, že někteří neznají nebo nerespektují základní pravidla nebo téměř neovládají vozidlo

Pokud se člověk smíří s pěticí těchto pravidel, je celkem dobře vyzbrojen pro úspěšnou jízdu. A tak jezdí opatrně, křižovatky, kde má zelenou, projíždí krokem, pokud auto, jedoucí před ním bliká doleva a odbočí doprava, je rád, že vůbec naznačilo, že hodlá odbočit. Pokud bliká trvale, nediví se. Na křižovatkách je zvykem, že auta nezastavují tak, aby řidič viděl na semafor, ale tak, aby jako první mohl vyrazit, takže nástup zelené nevidí. Proto ostatní v řadě za ním běžně troubí, což není znamení arogance, ale upozornění, že je možné jet. Při předjíždění se troubí také, protože řidiči většinou nerespektují jízdu v jednom – svém- pruhu. Mohou tedy kdykoliv kamkoliv vybočit. Na silnicích je navíc množství menších až obrovských děr, kterým se všichni vyhýbají a tím neustále manévrují ze strany na stranu nebo vjíždějí do protisměru. Pruhy většinou vyznačeny nejsou a pokud někde toto překvapivé opatření existuje, nikdo na ně nedbá. Silniční provoz v Abidjanu se řídí pravidlem flexibility: byly-li někde pruhy dva a došlo k problému, v zápětí se sunou auta ve čtyřech či dokonce pěti kolonách. Pokud je vedle silnice plocha, která je sjízdná, okamžitě se zde objeví podnikavci, kteří tam začnou navigovat řidiče, kteří tak mohou objet překážku a tím i zácpu po chodníku nebo soukromém pozemku, ovšem za poplatek. Zataví-li se někde provoz, vzápětí se tam přemístí řada prodejců, kteří obcházejí auta a nabízejí své zboží. Jinak se stabilně pohybují u velkých křižovatek a nabízejí nejneuvěřitelnější věci. Já jsem tak třeba z auta koupila obojek pro psa, třebaže psů v Abidjanu k vidění moc není. Minule mi byla nabízena hra Monopoly, souprava pro manikúru, obraz Ježíše, vrtací souprava Bosch (z Číny) a nějaké suché kořeny, ke kterým jsem dostala výklad, jak pozitivně působí na organismus. Pokud řidiče zaujme nabízený artefakt, zajede ke kraji, prodavač doběhne a obchod se dokončí. Pokud není kde zastavit, auto popojíždí, prodejce dobíhá anebo se prostě na chvíli zablokuje doprava. U křižovatek mají svá stanoviště také žebráci, většinou staří lidé, matky s dětmi nebo invalidé. Obchází auta a žádají příspěvek. Na cizince se soustřeďují přednostně, protože ví, že je spíš obměkčí a dostanou vyšší částku. Pro takový případ mám v autě malá balení sušenek a oplatků, protože odolat dětským očím a malým ručkám, které se drží okýnka, je leckdy nemožné.

Co se týče parkování v Abidjanu, je to kapitola sama pro sebe. Stejně jako zastavit, lze i parkovat všude. Přesto mě nedávno fascinovalo auto, které řidič nechal na moment stát uprostřed křižovatky a odběhl si něco koupit. Parkování je byznys. Ve většině rušných ulic řidičům do cesty skáčou zuřivě mávající mladí muži, kteří je nechtějí ohrozit, ale jen vmanipulovat na parkovací místo, které „obhospodařují“. Patří k tomu navigace do vymezeného prostoru, otevření dvěří, pohlídání auta, zastavení dopravy v ulici při vyjíždění a závěrečné zamávání. Poplatek se pohybuje v Abidjanu stabilně kolem 100 CFA, tedy 4 Kč. Vmanévrování na parkovací místo většinu cizinců překvapuje nebo dokonce obtěžuje, afričtí řidiči a zejména řidičky to považují za normální. Zejména dámy většinou jezdí hodně zvláštně, pokud nechci říci špatně, takže zaparkovat je pro ně téměř nemožné, ale navigátoři zvládají svůj úkol brilantně a při couvání dokonce ukazují, na kterou stranu točit volantem, aby auto zajelo tam, kam je potřeba. Na oficiálních parkovištích velkých supermarketů, hotelů nebo restaurací jsou uniformovaní hlídači, kteří dělají totéž, bez poplatku a je vidět, že jejich úkolem je zabránit jakýmkoliv parkovacím nehodám, protože okolostojící auta brání doslova vlastním tělem. K malému výdělku se většinou snaží přijít tím, že na přední sklo položí kus kartonu proti slunci a očekávají za to od řidiče odměnu. Mně osobně se tito parkovací asistenti zdají víc než dobří, hned bych ji přenesla do Evropy!

Stav silnic v Abidjanu je na africké poměry úžasný, od moderních víceproudých až po nezpevněné prašné cesty. Fenomen děr i dešťů jsem již zmínila. Auta, která se zde pohybují, jsou také různé kvality. V drahých čtvrtích jsou k vidění velké terénní vozy, které zde nejsou vzhledem k počasí a mimoměstským komunikacím jen pouhým znakem snobství. Ostatní nové osobní vozy jsou většinou francouzské nebo korejské výroby, oblíbené jsou starší mercedesy, na kterých je k vidění ještě často označení D nebo CH, země, kde si odjezdily svá nejlepší léta než byly vypraveny do Afriky. Téměř všechna auta na silnicích nesou známky malých nehod, promačkané blatníky svědčí o tom, že přednost v jízdě je věc náhody. Řada aut jsou vyslovené ruiny, kdy si člověk klade otázku, jak to, že vůbec ještě mohou jet. Pospravovaná jsou tak, že někdy přechází zrak. Nedávno jsem viděla na jedné centrální abidjanské křižovatce novou službu-vylepšení karosérie na počkání. Skupina podnikavců stála na ulici s velkými koly izolepy, kterou bravurně až umělecky oblepovali díry v karosérii aut zájemců. Poté, co je „vyspravili“, je velkorysým gestem odmávli do provozu, jako by posílali na start nejméně Formuli 1. Viděla jsem také mnohokrát ceduli s nápisem „moderní myčka aut“, za čímž se neskrývá nic jiného než kbelík s vodou a hadry. Modernost tkví nejspíš v pokrokových saponátech. Mycí linku jsem tu nikde neviděla.

Čerpací stanice ve městě jsou moderní, samozřejmě s obsluhou jako za dávných časů i u nás a tak řidič při tankování nemusí vůbec vystoupit z auta. Ke koupení tam není mnoho, ale všude je k mání led ve velkých pytlích, nasekaný na kostky, který se používá ke chlazení nápojů. Ne do pití samotného, ale do polystyrénového boxu, kam se nasypou ledové kostky, vloží lahve a i při místním vedru je studený nápoj zaručen. Ne všichni mají ledničky nebo dostatečnou kapacitu...

Když jsem přijela do Abidjanu, byla jsem překvapena, když jsem občas viděla skutečné zastávky městských autobusů. V hlavním městě Nigérie např. nic takového není, asi i proto, že tam nejezdí ani ty autobusy. Kromě městské zde existuje autobusová síť, která propojuje celou zemi. Frekventovaná je zejména linka, která spojuje Abidjan s Lagosem v Nigérii přes Ghanu, Togo a Benin. Z města vyjíždějí také malinké krabicovité minibusy, kam se ale srovná neuvěřitelné množství lidí. Autobusy jsou samozřejmě zatíženy obrovským množstvím zavazadel, umístěných hlavně na střeše. Kamarádka mi vyprávěla, jak míjela na silnici za Abidjanem autobus, na jehož střeše byli přivázáni před největším muslimským svátkem, v západní Africe nazývaným tabaski, převážení berani, určení k porážce při rodinných oslavách. Když autobus vjel prudce do zatáčky, zvířata skouzla a visela za hlavy ze střechy autobusu... Pro slabší povahy dodávám, že prý zastavil.

Podle místního názoru ale autobusy používají k přepravě ve městě jen nejchudší jedinci. Když jsem se na to ptala svého známého, ne příliš movitého učitele, řekl mi, že je přece obtěžující jít na zastávku a čekat. Pochopila jsem více, když zmínil, že nikdy není úplně jisté, kdy autobus dorazí. Navíc jezdí bezohledně, takže dojde často ke zranění pasažérů. Pád do laguny byl asi nejjasnějším vysvětlením. Takže kdo může, používá žlutá, zelená nebo modrá taxi (barva podle části města), zvaná woro-woro, která jezdí po stejné trase a je možné do nich nastoupit na určených místech, vystoupit kdekoliv. Často je vidět řidiče s vystrčenou ruku z auta, počet natažených prstů znamená, kolik má ještě volných míst. Největším luxusem jsou pak oranžová taxi, která fungují jako u nás. O ceně je nutné smlouvat, což v praxi znamená vědět, kolik má cesta asi stát a mít drobné bankovky, kterých je chronický nedostatek, protože jedním z oblíbených taktik taxikářů je tvrzení, že nemají nazpět. Domluva ceny je vyčerpávající až stresová záležitost, protože pro cizince jsou ceny nadsazovány přímo nestoudným způsobem. Je-li tma, nechávají si zákazníci, kteří nastupují do prázdného taxi, ukázat zavazadlový prostor, protože se objevily případy, kdy se tam ukrýval komplic taxikáře, který spolu s ním cestujícího okradl. Jízda taxikářů připraví o nervy i největšího flegmatika. Neustále troubí při snaze na sebe upozornit, zastaví kdykoliv a kdekoliv a předjížděli by snad i letadlo. Většinou se za nimi valí kotouče černého dýmu, protože míchají do benzínu levnější přísady. Člověk se trochu uklidní až když zjistí, jak vysokou částku peněz musí řidič taxi denně odevzdat majiteli auta než si vydělá také něco pro sebe. Pro srovnání: kilometr jízdy stojí cizince asi 150 CFA, tedy 6 Kč, místní nejméně o třetinu méně. Taxíků jsou ve městě neuvěřitelné počty, někdy jsou ulice jen oranžové. Jak mi vyprávěl jeden známý, většina taxikářů proto žije na kávě, cigaretách a povzbuzujících prostředcích, aby denně vydrželi jezdit co nejvíce hodin. Na zadní části auta mají často výrazně provedené nápisy typu Ježíš je můj bratr, Řídí mě Bůh ap.

A jak řidičům pomáhá policie? Pomáhá občas řídit dopravu, což většinou provoz jen zkomplikuje a zpomalí. Škoda, že při tom uniformovaní příslušníci aspoň netancují uprostřed křižovatek jako v Nigérii, kde se tak řidič aspoň pobaví. Dále policie ráda zastavuje a pokutuje cizince, které neklamně pozná podle zelené poznávací značky. Oblíbeným přestupkem je překročení rychlosti. Když se obviněný zeptá, jak že bylo překročení změřeno, policisté poukazují na moderní radary, které viděli nejspíš v amerických seriálech. Odzbrojující je tvrzení: "Vy jste ale určitě musel jet rychle!" Někdy jde dokonce jejich nápaditost tak daleko, že žádají od cizinců očkovací průkazy, protože je prý nutné je u sebe mít. Nechá-li se řidič překvapit nebo zastrašit, platí a platí. Dojde-li k nehodě, je nutné policisty na stanici vyzvednout, protože nemají auta a po zdokumentování nehody je opět odvézt.

Líbí se mi, jak se v Abidjanu pojmenovávají křižovatky. Jedna se jmenuje „Křižovatka madam“, protože se vedle ní nachází obrovský dům vdovy po legendárním prezidentovi Houphouetovi-Boignym. Jiná je známá jako „Křižovatka života“ a bylo mi vysvětleno, že na ní došlo již k několika smrtelným nehodám. Proto byla takto pojmenováná v naději, že optimistický název zabrání dalším ztrátám na životech. (Asi jako kdybychom Nuselský most pojmenovali Most milovníků života...)

Mně křižovatky bez semaforů většinou připomínají mraveniště, kam někdo hodil kostku cukru. Všichni se vrhnou kupředu bez ohledu na pravidla a přednosti a někdy dojde k neřešitelné situaci, kdy se všichni navzájem zablokují. Pak se najde přece jen několik rozumných jedinců, kteří vystoupí a začnou jednotlivá auta posunovat o decimetry a pomalu rozmotávat chumel.

Přestože jsem začala líčením dvou velkých tragických nehod, musím znovu konstatovat, že poměry na silnicích v Abidjanu se mi zdají snesitelné, pokud se člověk přizpůsobí a pochopí. Kupříkladu že větvě či drny uprostřed silnice fungují jako výstraha, ponejvíce před stojícím autem či havárií. Výstražné trojuhelníky tu nikdo nemá. V Nigerii se většina cizinců bála řídit, protože při známé agresivitě obyvatelstva hrozilo, že při nehodě, kdy byl zraněn nebo usmrcen člověk, vykoná rozzuřený dav na místě exekuci řidiče. Navíc způsobem, který je v Africe častý. Naházením pneumatik na viníka a zapálením... Proto tam platila rada, došlo-li k nehodě, okamžitě a rychle ujet! Ne všichni měli na řízení s touto představou nervy. Viděla jsem v Abidjanu několik nehod, také mrtvá těla na silnici, ale nikdo nikoho neupaloval. Také zde existují nemocnice a dokonce i vozy rychlé pomoci, které zraněné odvezou. V Nigerii bylo tělo odklizeno jen stranou a někdy ho prostě auta jen rozjezdila...

Po naturalistických vzpomínkách zkusím zkončit aspoň humoristicky. V pátek jsem byla v rušné části města a zaparkovala jsem bez „parkovacích asistentů“ na chodníku plném odpadků. Když jsem auto po několika hodinách vyzvedla a ujela pár metrů, ukázalo se, že přední pneumatika je prasklá. Byl hustý provoz, vedro, slunce pralo a já stála uprostřed rušné silnice u nepojízdného auta. Okamžitě přiběhli dva muži, slušně oblečení a informovali se, zda mám rezervu. Otevřela jsem příslušný prostor a dál jen přihlížela, spolu se skupinkou Afričanů, kterým se scéna evidentně zamlouvala, jak jim jde práce dobře od ruky. Když jsem chtěla pokusně nadzvednout odložené kolo, skoro jsem s ním nepohnula... Po dvaceti minutách jsem odměnila podle vlastního uvážení odvedenou práci a všichni se spokojeně rozešli. Vzpomněla jsem si na svoji autoškolu, když jsme měli mít na programu právě výměnu kola. Mne a další ženskou účastnici poslal instruktor domů s poznámkou, že nám to kolo vždycky někdo vymění. Neříkal sice nic o placení, ale i tak mě už asi viděl v Africe...