Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Období dešťů a malárie

Velké období dešťů, které trvá od května do července a je jedním ze čtyř pravidelně se opakujících ročních „období“ na Pobřeží slonoviny, právě vystřídalo na dva měsíce malé období sucha (srpen-září). Poté nastane malé období dešťů (říjen-listopad) a vystřídá ho velmi horké počasí bez srážek, tzv. velké období sucha v prosinci, které potrvá do konce dubna a svými teplotami a neúprosným slunečním žárem bude všechny nutit k nostalgickému vzpomínání na to, jak krásně byl za dešťů.

Červenec byl tedy ve znamení tropických lijáků, které zpomalily chod města. Zděné stružky, které měly kdysi odvádět vodu a byly vybudované patrně v dobách největší slávy Abidjanu při krajích některých ulic, jsou beznadějně zarostlé a zaplněné odpadem, takže ji nedokážou pojmout. Níže položené ulice se změnily v obrovské louže, silnice v jezera. Velká a důležitá silnice, ústící do města, byla podemleta a utrhla se, což způsobilo kolaps v dopravě. Četla jsem, že na vině byla řada staveb, které vyrostly navzdory zákazům kolem a způsobily sesutí půdy a tím i silnice. Takže se na hlavní spojnici, která spojuje dvě části města, oddělené lagunou, vytvořily hodinové zácpy. Nikdy mě nepřestane udivovat, jakou podnikavost a kreativitu vyvolá v obyčejných lidech jakákoliv přírodní, politická nebo jiná kalamita v téhle zemi. A tak se v koloně stojících nebo zvolna popojíždějících aut proplétají prodejci a do okének aut nabízejí od vody, balené v igelitových pytlíkách, novin, ručníků, dálkových ovladačů, mobilů, papírových kapesníčků, nástěnných hodin možné i nemožné. Jak to přiléhavě charakterizovala jedna moje kamarádka, kterou jsem kdysi navštívila v Lagosu – „sedíš v autě a kolem tebe prochází celý supermarket!“ Tady ovšem došlo ještě ke zdokonalení, pěší supermarket se pružně přesunuje tam, kde právě vznikla zácpa a je větší naděje, že si znudění řidiči a spolucestující něco koupí.

Na zatopené ulici ve městě jsem pak uviděla na kusu kartonu písemně inzerovanou jinou službu, vzniklou z potřeby situace. Skupina mladíků nabízela za poplatek zájemcům, že je přenesou přes komunikaci na vlastních zádech a ušetří jim tak zmáchání. Ručně psaná cedule uváděla i cenu – 100 CFA . V přepočtu sice 4 Kč, v Abidjanu ale pro místní obyvatele cena za nejjednodušší bezmasé teplé jídlo na ulici, s masem stojí dvojnásobek, pro cizince je to nejnižší cena za parkování, pohlídání auta, odnos nákupu ap. Jak jsem si všimla, nabídka podchytila poptávku a dobře oblečené ženy a muži s aktovkami putovali na zádech podnikavců na druhou stranu ulice. Předpokládám, že cena za přenesení mé, zde tak exotické maličkosti, by byla nejméně 500 CFA. Ale o tuto službu jsem zájem neměla, využila jsem zato jinou, kterou bych nazvala navigací jezerem. Při cestě z obchodní části města Plateau se totiž ukázalo, že hlavní tah je beznadějně ucpán stojícími kolonami aut. Nezbývalo než projet silnicí pod mostem, která je v malém údolí. Za sucha je to téměř luxusní víceproudá komunikace, po deštích páchnoucí stoka, kterou není radno projíždět, aby auto nezůstalo vězet v některé z obrovských děr, které nejsou pod vodou vidět. Protože jsem neměla na výběr, vydala se tam a hned uviděla mladíky, mokré a spoře oblečené, kteří se okamžitě vrhli k mému autu. Normálně bych měla asi strach, ale teď se nedalo nic dělat než přistoupit na obchod a nechat se provést zatopenou silnicí mimo nebezpečné díry a doufat, že tam nezůstanu uvězněna uprostřed nechutné vody plné odpadků.

Období dešťů ale nepřipravuje lidi v západní Africe jen o obydlí a silnice, ale také o zdraví a často i život. Na vině je malárie, největší metla tropů, nemoc, šířená komáry, kteří se v této době množí a vyskytují v hojném počtu. Na světě údajně ročně zemře na tuto nemoc milion lidí, zejména dětí. Povědomí o malárii je naprosto katastrofální, jak v Africe, tak v Evropě. Když jsme se zeptali deseti studentů na univerzitě v Abidjanu, jak si myslí, že k tomuto onemocnění dochází, rozpačitě se pohihňávali, evidentně nevěděli, až nakonec jeden z nich přece jen řekl, že "nějakým hmyzem". Moji známí, Evropani, byli velmi překvapeni, když do jejich domu v „dobré“ čtvrti Abidjanu přišla dáma z místní organizace, která pracovala pro projekt boje proti malárii a hodlala jim přidělit moskytiéry, sítě, které se zavěšují nad postel a chrání tak před komáry. Na jejich udivený dotaz, proč je raději nerozdávají v lidových čtvrtích, jim bylo řečeno, že tamní lidé stejně neví, jak a proč je používat... K této katastrofální nevědomosti přistupuje smutný fakt, že většina lidí nejen na Pobřeží slonoviny, ale celkově v západní Africe nemá dost peněz, aby si v lékárně koupila účinný lék proti místní formě malárie Coartem (v přepočtu za 250 Kč) a obstará si v lepším případě na trhu levné pilulky, které jsou buď slabé nebo většinou napodobeniny skutečných léků. Většina neužívá léky žádné. Jedna z teorií tvrdí, že Afričané snášejí malárii lépe a můj místní známý mi vyprávěl, že ji mají v rodině opravdu velice často a berou asi jako Evropané chřipku, i když se často vyvine daleko hůř, zejména u dětí. Je to těžké posoudit, protože si samozřejmě nenechají udělat drahý krevní test a tak se ani nezjistí, jakou nemocí opravdu trpí.

Neinformovanost, podcenění nebo nešťastné náhody stojí život i mnoho cizinců, kteří finanční problém nemají. První tragédie se málem stala v mé vlastní rodině, hned na počátku pobytu na Pobřeží slonoviny. Manžel, který se začal cítit špatně a měl hned podezření na malárii, odjel do místní velmi dobré nemocnice, kde mu lékař udělal složitý test. Na výsledky jsme čekali několik hodin a poté nám oznámili, že se o malárii v žádném případě nejedná a doporučili mu, vzít si paracetamol na bolesti hlavy. Bohužel v Africe existuje řada infekčních onemocnění, která mají podobné příznaky, tedy horečku, zimnici, bolesti a tak jsme mu uvěřili. Šestý den trápení a užívání nesmyslných léků upadl do kómatu. Dopravila jsem ho do téže nemocnice, kde mu v poslední chvíli zachránili život. Po úspěšné resuscitaci mu transplantovali krevní destičky a po třech dnech na jednotce intenzivní péče mě konečně poznal. V této dramatické story s naštěstí dobrým koncem hrál významnou roli fakt, že přišel do zdravotnického zařízení, které přesto, že udělalo při diagnoze fatální chybu, v kritické situaci okamžitě vědělo, co dělat a dokázalo ho zachránit.

A tak vzniká absurdně velké nebezpečí, vydá-li se člověk na jakékoliv cesty. Malárie má totiž inkubační dobu 10 až 14 dní, takže může dojít k infikaci komárem a nemoc se projeví až po dvou týdnech na druhém konci světa, který neví, co si s tím počít. Nemohu si nevzpomenout na rádoby humornou historku z Prahy sedmdesátých let, kdy do nemocnice přišel pacient zalitý potem a volal, že má malárii, ať mu pomohou. Nakonec byl umístěn v psychiatrické léčebně (tedy na blázinci), protože tvrzení, že má tuto exotickou a neznámou nemoc působilo na tehdejší lékaře asi jako prohlášení, že přilétl z Marsu. Příběh údajně skončil dobře, nakonec mu prý uvěřili...O hodně smutnější případ se mne dotknul osobně, když má známá z Abidjanu odjela pře dvěma lety s maželem a malou dcerkou na dovolenou do jižní Evropy, kde onemocněla. Dostala se do nemocnice v hlavním městě Makedonie, kde byla hospitalizována několik dlouhých dní, ale tamní lékaři si s neobvyklou nemocí nedokázali poradit. Před rokem stejně tak šokovala mezinárodní komunitu ve městě zpráva, že neočekávaně zemřela vedoucí britského zastupitelství, která měla mnohaleté zkušenosti z tropických zemí. Přičinou byl typ malárie, lidově zvaný studená, při které nemocný nemá horečky a může se domnívat, že se jedná pouze o chřipku. Když upadla do kómatu, ani v abidjanské nemocnici ji už zachránit nedokázali.

Je zvláštní, že o malárii, ve světovém měřítku jedné z nejzávažnějších chorob dneška, se toho opravdu moc neví. Těměř každý se mě na ni v Evropě ptá a tři čtvrtiny tazatelů, bez ohledu na IQ a vzdělání (kamarádi prominou), přidají doplňující otázku, proč nejsem tedy proti této nemoci očkovaná, když je tak nebezpečná. Odpověď: KDYBY SE PROTI MALÁRII DALO ÚČINNĚ OČKOVAT, NEUMÍRALO BY NA NI TOLIK LIDÍ! Je možné, že si mnozí pletou malárii se žlutou zimnicí, která je také vyvolávána komářím štípnutím, je většinou smrtelná a typická pro rovníkovou Afriku. Protože na ni však existuje vakcína, byla ve frankofonní Africe již většinou vymýcena a podařilo se to v 80.letech dokonce i v Nigérii. Očkování proti žluté zimnici je při cestě do těchto oblastí povinné. Jinak je tomu však v případě malárie. Řada cestovatelů si nechá předepsat antimalarika, tedy léky proti malárii jako prevenci, která berou, aniž by byli nemocní, ale výsledky jsou nezaručené a hlavně je to řešení krátkodobé. Já jsem se o to při své první cestě do tropů také pokusila a musela přestat, potože mi z tehdejšího doporučovaného léku bylo špatně a silně mě bolela hlava. Nedávno mi potvrdil jeden Belgičan, že mu jeho lékař v Evropě doporučil Lariam jako prevenci, po kterém trpěl halucinacemi a silnou žaludeční nevolností.

Nejlepší ochranou proto pořád zůstává klasická moskytiéra nad postelí nebo sítě v oknech, večer a v noci pak dlouhé rukávy a nohavice ve světlých barvách a stejná vůně pro všechny- Autan nebo jiný prostředek proti komárům. A žádný parfém, protože ten je přitahuje. Jak to hezky (znechuceně) komentoval jeden gentleman na večerní párty, když na přivítanou zulíbal všechny přítomné dámy:“A zase všechny stejný parfém...“ Myslel tím samozřejmě prostředek proti komárům, který nevoní příliš přitažlivě. Je to těžké rozhodování zejména večer, když si člověk chce vyjít, protože Abidjan leží na laguně (v místních prospektech zvaný Perla na laguně), kterou mají bohužel v oblibě i komáři (název malaria vznikl ze slov mal aria, tedy špatný vzduch) a kdo přičichl zblízka k laguně v Abidjanu, tomu je jasné, že to má něco do sebe. Takže nezbývá než riskovat nebo se zahalit jako na severní pól do třicetistupňového nočního tepla a korunovat to přitažlivým nástřikem. Pro kůži to není také trvale příjemná záležitost, protože když jsem si několikrát stříkla protikomáří odpuzovač na nalakované nehty, lak se rozpustil...

Nejlepší ochrana vůbec je večer sedět doma, protože v noci jsou samičky komára, který malárii přenáší, údajně nejaktivnější. Ve většině jazyků včetně latiny se mu říká moskyto a i mě se zdá tento název případnější, protože český komár je proti němu vysloveně dobráček. Při bodnutí se do lidského těla dostane parazit plasmodium, který napadne játra a červené krvinky a s přehledem se vyhýbá obranným akcím zoufalého organismu. Postupně a v klidu se vyvine do formy, kdy je schopen infikovat dalšího moskyta, který z něj nasaje krev a pro změnu nakazí pak bodnutím dalšího člověka. Paraziti pak dále čile poškozují a rozkládají červené krvinky, případně mohou ucpat krevní kapiláry, které zásobují mozek (cerebrální malárie) nebo jiné životně důležité orgány. Cerebrální malárie je bohužel typická pro západní Afriku. Pokud nejsou pacientovi podány léky nebo je parazit vůči těmto lékům odolný, infekce se rychle rozšíří a ohrozí život člověka.

Z vlastní zkušenosti se to jeví takto: v převečer vypuknutí malárie se člověk cítí asi se jako před nástupem chřipky, přidává se deprese. Pak začne vysoká horečka, zimnice spojená s třesavkou, silné bolesti hlavy, kloubů, svalů... A do toho většinou potřeba běhat na toaletu, kam ovšem člověk nemá nejmenší sílu se ani doplazit, natož doběhnout. Mě se i špatně dýchalo, paraziti už evidentně řádili i v plicích. Pokud člověk rychle zareaguje, nechá si udělat test, zda má opravdu malárii a začně okamžitě užívat léky. Malarické záchvaty dávají zabrat, spánek většinou nepřichází, já jsem se cítila asi jako kdyby mě mlel masový mlýnek, až po třech dnech užívání léků přišla úleva. Je dobré nezůstávat sám, protože pacient je apatický, zmatený, vysílený a často neschopný myslet na správné a nepřerušené užívání životně důležitých tablet. Já jsem vypadala a pohybovala se jako vlastní stín ještě několik týdnů poté, asi i proto, že malárie by byla idelální dieta, pokud by s sebou nesla jen ztrátu váhy. Já jsem za první tři dny doslova „shodila“ asi pět kilogramů a sotva jsem se držela na nohou.

Přes všechny strázně to byl ideální průběh malárie, protože jsem okamžitě vzala léky, ty zabraly a paraziti byli přemoženi. Zajímavé bylo, že jsem ji dostala poprvé po sedmi letech života v tropech a to hned po příletu z Evropy. Říká se, že náchylnější je člověk oslabený, unavený nebo v silném stresu, celkově ve špatné kondici. V mnoha případech to tak je, ale výjimka asi potvrzuje pravidlo. Také se říká, že průběh p r v n í malárie je nejhorší. Protože onemocnět se dá bohužel vícekrát. Slyšela jsem o cizincích, zejména milovnících nočního života nebo pracovnících v terénu, kteří už mají za sebou dvojciferné počty onemocnění a tvrdí, že po třech dnech užívání léků jsou už zase naprosto fit...

Abych to shrnula: malárie je životu nebezpečná. Já osobně na profilaxi, tedy užívání antimalarik jako ochrany nevěřím, zejména pro dlouhodobý pobyt v malarické oblasti je to nesmysl. Ale na dovolenou nebo krátkou návštěvu tropů to může být řešení.

Ještě k tomu očkování: KDYBY se podařilo všechny lidi v malarických oblastech najednou očkovat, paraziti by se v lidském těle nemohli vyvinout do podoby, kdy mohou dále šířit nákazu a problém by byl vyřešen. Ale když si člověk uvědomí, že některé africké země nejsou schopny provést ani sčítání vlastních obyvatel, pochopí, že to je nemožné.

Závěr není příliš radostný: věda dosud neobjevila žádný zázračný lék proti malárii a většina odborníků dnes pochybuje, že existuje nějaké jednoduché řešení.