Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Univerzita bez studentů

Cizinci, kteří se vrátili do Abidjanu po dlouhé době, mají leckdy potíže, se v „novém“ městě orientovat. Vnějškově se mění mnoho. Mně se po mém příjezdu na počátku července zdálo, že zavládla uklízecí fobie. Všude se vyrojily ženy v zelených vestách, vyzbrojené typickými africkými košťaty a zametaly a zametaly. Nedaly se přehlédnout, protože největší koncentrace jich byla na bulváru de France, spojnici mezi novou bohatou čtvrtí Riviéra a zbytkem města. Vysvětlení se mi zdálo nasnadě: tudy každý den projíždí se svým početným ozbrojeným doprovodem nový prezident Alassane Ouattara. Ale po košťatech nastoupily bagry, které začaly nemilosrdně srovnávat se zemí dřevěné boudy s obchůdky, africkými stravovnami, dílnami apod., které lemovaly silnice a ulice všude tam, kde byl jen kousek volného místa. První pohledy byly šokující, ruiny a zkáza, kterých jsem měla po prodělané válce právě dost a navíc jsem nemohla nemyslet na stovky zničených existencí. Za oběť padlo i množství obrovských stromů, ostatní byly ořezány tak, že z nich zůstaly jen stojící holé kmeny. Ty prý údajně obrostou, ale i tak bude bez stromů, které poskytovaly stín, v horkém období hůř. Zelené plíce města ale evidentně nebyly prioritou nové ministryně pro městskou výstavbu a bezpečnost. O stín se postarala po svém, ve městě vyrostlo k mému nemalému překvapení množství moderních krytých autobusových zastávek v ivorijských barvách, tedy bílo-zeleno-oranžových. Působí zvláštně. Ale snad to je jen začátek.

Nejviditelnější změny se ale dějí v areálu univerzity Cocody, největší a jedné z nejprestižnějších v zemi. Přestože jsem kolem ní na počátku našeho pobytu v zemi den co den projížděla, netušila jsem, co se na zalesněném vrchu vlastně skrývá. Z dálky nebylo vidět nic, jen zeleň a na okraji bulváru de France, který vede kolem, stály nevzhledné boudy a shromažďovala se a opravovala auta, která se jen zázrakem ještě nerozpadla. Když jsem na území univerzitního areálu proprvé vstoupila, měla jsem smíšené pocity. Bylo zřejmé, že byl kdysi moderní, velkoryse navržený a na africké poměry pokrokový. Univerzita byla založena v roce 1964 a byla plánována pro 15 000 studentů. Má třináct fakult a stále ještě vysokou reputaci v západní Africe. Relativně moderní budovy dosud stály, ale zbytek byl otřesný. Všude byly stánky, tedy dřevěné boudy, hrubě sbité stoly a pulty, na kterých se prodávalo všechno možné. Na otevřených ohništích se grilovaly banány a kukuřice, v obrovských plechových hrncích bublaly omáčky, v igelitových pytlíkách čekaly porce uvařeného attieké, fufu nebo pitné vody. Jinde stály kopírovací přístroje a cedule nabízely zhotovení kopií, vazeb, razítek, možnost telefonování, prodávaly se papírnické potřeby. K mání bylo i oblečení nebo boty. Všude procházely Afričanky v pestrých úborech s dětmi přivázanými na zádech a s náklady na hlavách, takže jsem váhala, zda se skutečně nacházím na území akademické instituce a ne na trhu. Byla tam k vidění mešita i katolická a protestantská modlitebna, tedy podle nápisů, jinak to byly ošklivé, narychlo postavené domky. Oplocené basketbalové hřiště už mnoho let postrádalo údržbu. A na všech plochách, zatravněných i holých, bez laviček nebo jakékoliv možnosti si sednout, posedávaly stovky nebo spíš asi tisíce mladých lidí a mezi nimi se všude hromadily papíry, odpadky, nepořádek. To byl můj první dojem z přední vzdělávací instituce v zemi.

Později jsem se dozvěděla, že v minulosti, hlavně za desetileté vlády prezidenta Laurenta Gbagba se zde téměř neinvestovalo, jen počet studentů vzrostl na neuvěřitelných 53 000! Pro srovnání, tolik obyvatel má např. Jihlava. Ti všichni zde trávili celé dny, stravovali se, část jich zde bydlela a snažili se studovat. Hlavně to poslední mi přišlo téměř nemožné. Zejména poté, kdy jsem viděla učebny a styl výuky. Místnosti pro přednášky byly sešlé, v lepším případě s dřevěnými stoly a lavicemi, přišroubovanými k podlaze. Zásuvky na eletřinu byly vytrhané, takže světlo či dokonce klimatizace neexistovaly. Podstatný byl „stupínek“ , na kterém byl stůl se židlí pro profesora. Vysokoškolská výuka probíhala vždy stejně: na stupínku seděl za katedrou vyučující, na stole rozvřená skripta a monotóním hlasem celou vymezenou dobu přečítal. Studenti si zapisovali. To se dělo například i při výuce jazyků. Učebna, kterou jsem viděla, byla původně plánována pro 80 studentů. V době přednášky jich tam podle mého odhadu muselo být nejméně třikrát tolik. Část se tísnila v lavicích, zbytek seděl mezi nimi na zemi a podél stěn. Neměli téměř možnost si dělat poznámky. Vzpomněla jsem si na vyprávění mého známého, který zde studoval už před patnácti lety. Jeho přednášky začínaly brzy ráno a dostat se včas do školy z okrajových, chudých čtvrtí města, kde část studentů bydlela, bylo nemožné. Když tedy se zpožděním dorazil, nebylo už v učebně na podlaze ani místečko, takže jemu i dalším nezbývalo než sedět pod oknem a snažit se pochytit alespoň něco z profesorova předčítání. Co ale zaslechl je mi záhadou, protože množství lidí, které se neustále pohybovalo v budovách s učebnami nebo venku mezi nimi, s typickou africkou halasností, mně osobně znemožňovalo téměř slyšet i uvnitř. Výuka, která přesáhla západ slunce, tedy 18,30, končila ve tmě, protože světlo v učebnách chybělo. Studenti si stěžovali, že profesor přesto diktoval dál, i když už neviděli, co píší.

Pokus o jiný přístup k výuce byl těžký. Moje známá, která na univerzitě učila, se snažila při vyučování aspoň chodit, když už se studenti nemohli přeskupovat, aby pracovali ve skupinkách nebo něco podobně převratného, ale protože byla celá místnost kdysi vydlážděna stejným vzorem, několikrát málem spadla ze stupínku, který neviděla. Vyprávěla mi, že si vždycky myslela, že se příliš nepotí, ale po deseti minutách v přeplněné místnosti a při venkovní teplotě blížící se čtyřiceti stupňům byla brzy jako myš. Otevřít okna nemohla, protože by ji kvůli hluku studenti neslyšeli.

Místnosti pro profesory byly v poněkud lepším stavu, i když tam většinou chybělo tak základní vybavení jako telefon nebo internet. Mé kamarádce byl vymezen pro práci a konzultace se studenty prostor asi dvakrát tři metry, který vznikl přepůlením místnosti pro sekretariát. Bohužel dělící stěna byla jen dva metry vysoká, bez stropu. Obě sekretářky se za přepážkou tak hlasitě vybavovaly spolu nebo s příchozími, že většinou nebylo slyšet kromě jejich halasu nic dalšího. Jednou jsem přišla, když právě pojídaly nějaký pokrm z ryb. Nebýt klimatizace, která zde nejen existovala, ale i fungovala, asi bych dlouho nevydržela. Jaké ovšem bylo překvapení, když jsem chtěla odejít! Ukázalo se, že prostě zamkly dveře do sekretariátu a lehly si na zem vedle jediného stolu, aby se po jídle prospaly...

Život v univerzitním městečku ale nejvíc stěžovala organizace zvaná FESCI (Federace studentů Pobřeží slonoviny), která byla založena v roce 1990 původně k podpoře jejich zájmů. Když mi můj známý ukázal starou fotografii, na které byl v době počátků se zakládajícími členy FESCI, poznala jsem v popředí ke svému překvapení nejen známého štváče bývalé Gbagbovy vlády Charlese Blé Goudého, ale i dnešního premiéra Guillauma Sora. Oba zde zahájili svoji kariéru, byli generálními sekretáři, tedy vůdci organizace, i když Soro se funkce později vzdal, protože nebyl stoupencem prezidenta Gbagba. FESCI se totiž stala jeho prodlouženou a bohužel i ozbrojenou rukou mezi studenty. Jejich počínání se natolik vymklo původnímu záměru, že je i sám Gbagbo nazýval mafií. Stali se skutečnou metlou univerzity a studentů, kteří k nim nepatřili. Vybírali výpalné ode všech drobných obchodníčků a podnikatelů v areálu nebo sami provozovali malé restaurace a další výnosná zařízení, studenti jim museli odvádět „poplatky“ ze stipendií a největším zdrojem příjmů byly studentské ubytovny. Za místo na dvoulůžkovém pokoj, které regulérně stálo 3 000 CFA (120 Kč), vybírali činovníci organizace 10 000 CFA a většinou jich na pokoji přebývalo kolem deseti. Mnoho z ubytovaných nemělo se školou co do činění, ale proti FESCI si nikdo netroufal vystoupit. Jejich argumentem byly mačety.

Situace se silně zhoršila od prosince minulého roku, kdy se jejich guru, prezident Gbagbo, dostal do konfliktu s vítězem nových prezidentských voleb Outtarou. V rukou FESCI se náhle objevilo obrovské množství zbraní a na univerzitním území zavládl nebývalý teror. Studenti houfně prchali nejen ze školy, ale i z Abidjanu. Jak mi vyprávěl student jazyků, který pocházel z vesnice, vzdálené asi 300 kilometrů na sever, šlo o život. Rozhodl se opustit hlavní město poměrně pozdě, v březnu, kdy už se do něj probojovaly jednotky FRCI, tedy rebelů ze severu. Ti ve všech studentech viděli nepřátele, příslušníky FESCI. Ten zmíněný měl ale navíc tu smůlu, že podle jeho jména při kontrole každý policista i Gbagbův voják poznal, že je ze severu a jeho život byl v nebezpečí z obou stran. Nakonec se mu podařilo v poslední moment opustit přetíženým a předraženým autobusem město. O mnoho horší byl příběh jiného studenta, který se spolu se svým mladším bratrem chtěl také dostat z Abidjanu. Starší příbuzný, který je měl oba vyzvednout, se do města nedostal včas a protože začínala bitva o Abidjan, vydali se na cestu sami. Za městem je zastavily jednotky FRCI, které přišly z muslimského severu na podporu Ouattary a při kontrole chtěly vědět, kdo jsou. Když slyšeli, že se jedná o studenta univerzity, jejich jediná asociace a odpověď byla FESCI, tedy přívrženec Gbagba. Vyzvali ho, ať zaplatí zápalky, naházeli na něj pneumatiky a chystali se na místě provést obvyklou exekuci. Mladík, který studoval jazyky, měl u sebe průkazku německého Goethova institutu. Podle jeho slov ho v poslední chvíli napadlo ji vytáhnout a křičet, že je členem této nevinné organizace. Nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že rebelové nikdy neslyšeli ani jméno Goethe, ani neměli ponětí, co je to kulturní institut, ale kartička na ně zapůsobila a rozhodli se ho neupálit. Zní to banálně, ale nemám důvod nevěřit, protože konflikty i život v Africe probíhají často v dimenzích, které si neumíme nebo nechceme ani představit.

Vzhledem k politické situaci v zemi univerzita přestala pracovat v lednu letošního roku a dosud výuku nezahájila. Většina budov a hlavně kanceláří byla vykradena. Po porážce vzdoroprezidenta Gbagba převzaly kontrolu nad areálem jednotky armády ze severu. Přestože bylo zřejmé, že za Gbagba klesla silně nejen úroveň instituce samé, ale celého vzdělávacího systému, měl mezi profesory silnou podporu. Mě osobně nejvíc rozčiloval relativně mladý vedoucí katedry jazyků, vzdělaný, často pobývající v Evropě, který musel vidět rozdíl mezi školou a celou zemí, vedenou Gbagbem a světem. Se zaťatými zuby jsem poslouchala jeho nesmyslné chvalozpěvy na prezidenta. Poté, co jeho idol neslavně skončil, jsem s ním jela na univerzitu. U brány nám přátelsky kynuli Ouattarovi vojáci. S určitým pocitem zadostiučinění jsem sledovala, jak se zavrtává do sedadla...přesto dále zůstává stoupencem bývalé hlavy státu.

Nová Ouattarova vláda začala energicky provádět změny a největší se dějí právě na univerzitě. Během několika týdnů zmizely pod lopatami bagrů tři sídliště, která nelegálně vyrostla na jejím území, o bydlení a obživu přitom bohužel přišly desetitisíce lidí. Začalo se uklízet, kácet, bourat, stavět. Zmizely všechny stánky, obchůdky i motlitebny. Vydaly jsme se tam nedávno odvážně s kamarádkou, abychom změny obhlédly a vyfotily. Celý areál se mění, pracuje se, ale je otázka, zda se dá za pár měsíců zachránit to, co se zanedbávalo desetiletí. Učebny jsou prázdné, řada budov vyplundrovaných. Nebyl to nejlepší pocit chodit městem duchů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem si pod jedním stromem příliš pozdě všimla vojáků v maskáčích. Oni naštěstí neviděli nebo nechtěli vidět můj fotoaparát. Když jsme se vracely k autu, jela proti nám kolona nákladních aut s dalšími uniformovanými. K našemu ulehčení jsme poznaly příslušníky francouzské jednotky, která zde zřejmě také patrolovala.

Univerzita je zavřená, studenti ztratí nejméně rok. V časopise Mladá Afrika jsem četla, že probíhající práce jsou údajně jen záminkou. Ve skutečnosti si nová vláda neví rady se stále silnou organizací FESCI, která prorostla do dalších státních institucí. Jako mafie. Premiér Soro, který byl kdysi také jejím vůdcem prohlásil, že by nebylo vhodné se ji pokoušet rozpouštět, prý „umře“ sama. Bohužel se mi zdá, že na umření je i první vzdělávací instituce v zemi, pokud se brzy nedočká dalších razantních změn.