Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Víkend v Grand Bassamu

Zeptat se po slunečném, horkém víkendu většiny movitějších obyvatel Abidjanu, kde ho strávili, zaručuje téměř jistě jednu z odpovědí: v Bassamu nebo v Assinie. To znamená u moře nebo přesněji řečeno na břehu oceánu. Grand Bassam, bývalé hlavní město Pobřeží slonoviny, je vzdálen asi 40 kilometrů od Abidjanu, zatímco Assinie kolem 80 kilometrů stejným východním směrem, tedy k hranici s Ghanou. Je pravda, že Abidjan sám leží u moře a je protkán lagunami, ale jejich stav je takový, že tam téměř nikoho nenapadne trávit víc času než je nutné. Slyšela jsem sice vyprávět pamětníky o zlatých časech „perly na laguně“, kdy se zde dalo koupat a vodní lyžování patřilo k oblíbeným sportům abidjanské smetánky, v současné době se ale laguně i bývalým plážím kvůli čistotě každý raději vyhne.

Protože už za sebou mám zkušenosti z pobytu v západoafrických zemích, nedělala jsem si od začátku pobytu na Pobřeží slonoviny příliš romantické představy o vodních hrátkách v slaných vlnách a tušila jsem, že koupání tu nemůže být příliš velká zábava. Skutečnost bohužel předčila očekávání. Hned po našem příjezdu do země nás zastihla zpráva o smrti dvou pilotů letecké společnosti Lufthansa, kteří trávili víkend u moře v Assinie. Oba v nejlepších letech a plavecké kondici podcenili sílu vln a mořských proudů a nedokázali se už vrátit ke břehu. A to je právě Assinie přes poměrně velkou vzdálenost (měřeno stavem afrických silnic) oblíbenější, protože se nachází ve velkém zálivu a oceán je tu mírnější. Člověka tam čekají dlouhé a prázdné pláže, lemované částečně víkendovými domy dřívě Francouzů, dnes hlavně Libanonců a několik předražených hotelů. Narazili jsme tam také při jednom pobytu na obrovský rozpadající se hotelový komplex, kterému po krizi v roce 2004 prostě začali chybět hosté a nejistá situace v zemi vedla až k jeho zavření. Cesta do Assinie znamená minimálně tři hodiny po nepříliš široké silnici přeplněné auty, autobusy, směřujícími do Ghany nebo až do Nigérie a přetíženými nákladními auty. Dochází tu často k tragickým haváriím, protože majitelé silných vozidel chtějí právě zde ukázat, kam až vede bezohlednost. Neuvěřitelné předjíždění a jízda v protisměru patří k běžným praktikám a většinou končí špatně i v místním tolerantním dopravním prostředí.

Ani koupání v druhé, bližší lokalitě Bassamu není lepší, dá-li se o koupání vůbec mluvit. Většina lidí se odváží do vody jen do hloubky, kde se dotýkají mořského dna a jsou-li vlny, je moře prázdné. Zejména Afričané, kteří tradičně neumějí plavat, se vodě vyhýbají a i tak jsou počty utonulých osob každoročně velmi vysoké. Přesto se mi zdálo neuvěřitelné, když mi moje místní známá kdysi vyprávěla, jak se její přátelé, manželský pár z Abidjanu, procházeli po břehu, když je smetla prudká vlna a později už oceán vyplavil jen jejich těla.

Přestože víkend nebyl ani slunečný, ani nadměrně teplý, vydali jsme se do Bassamu, abychom vyměnili alespoň pobyt v zaprášeném a nepříliš voňavém Abidjanu za svěží mořský vzduch a procházky po pláži. Vyjeli jsme časně ráno, abychom se vyhnuli provozu zejména na jednom ze dvou mostů, které spojují naši část města, Cocody, se silnicí směrem k letišti a dále směrem ke ghanské hranici. První a naštěstí jediný zádrhel se objevil na hranici města, kde dříve bývalo kontrolní stanoviště Gbagbových vojáků, kteří ale nechávali většinou provoz volně plynout. Jednotky FRCI (Republikánské síly Pobřeží slonoviny, původně rebelové ze severu, poté osvoboditelé Abidjanu a nyní největší problém nového prezidenta Ouattary, jak jim zachovat vděčnost a přesto udržet na uzdě) které je nahradily, prováděly „kontrolu“ aut a silnice byla beznadějně ucpaná. Naštěstí neměli příliš velký zájem na diskuzi s cizinci a tak jsme se nezdrželi tak dlouho, jak se ze začátku zdálo. Přesto mi půlhodina zácpy nevadila, protože pozorovat život v této části města je zážitek, který mě nikdy nepřestane fascinovat. Na pohled je to změť dřevěných a plechových bud, dalších neidentifikovatelných a pro evropské oko nevzhledných staveb lemujících silnici, mezi nimiž jsou k vidění občas malé mešity nebo kostelíky. Mraky žlutých a zelených taxi a jiných aut v hrozném až neuvěřitelném stavu, pestrobarevně oblečení lidé, ženy s náklady na hlavách, prodej ovoce, zeleniny a všeho možného i nemožného dělá obraz pro mě typické Afriky dokonalým.

Za hranicí města silnici začnou lemovat palmové háje, kde jsou o víkendu vystaveny místní výrobky, proutěný nábytek, koše, kýčovité obrazy nebo vyřezávané postavičky z amerických kreslených seriálů, melouny, pražené buráky ve skleněných lahvích a malá roztomilá štěňata, to vše na prodej pro výletníky směřující moři. U silnice stojí také zuřivě mávající mladí muži nebo malí kluci, kteří lákají do výletních zařízení pod přitažlivými názvy jako: Oáza odpočinku, Ráj na slunci, Nejlepší africká kuchyně apod. Ponejvíce jsou to však nevzhledné dřevěné boudy se střechami z palmového listí, nahrubo sbitými stoly a sedadly a plechovými lavory a velkými hrnci s nabízeným jídlem. Sem většinou míří sotva se vlekoucí auta a minibusy, odkud se pak vysouká neuvěřitelné množství členů afrických rodin, kteří se rozloží na pláži ve stínu palem nebo přístřešků a začnou hodovat za hlasitého zvuku hudby a povykujících dětí. Další část lidí míří přímo do Bassamu, kde se na hlavní pláži nacházejí hotely a restaurace střední a vyšší kategorie. Sem se před třiceti lety přesouval o víkendu téměř celý francouzský Abidjan, pořádaly se obrovské brunche a servírovalo na stříbře. Nejznámnější a nejoblíbenější z hotelů, Assoyam, měl ještě před rokem o víkendech plnou restauraci hostů. Když jsem tam ale zajela ve všední den s kamarádkou, která přiletěla na týden na návštěvu z Prahy, byly jsme u obrovského bazénu i při obědě úplně samy. Teď, po válečném konfliktu, kdy většina cizinců opustila Abidjan, je většina zařízení prázdných.

Grand Bassam sám o sobě je malé ospalé africké městečko, které bylo v letech 1893-1899 hlavním městem země. Po sérii smrtelných epidemií žluté zimnice ho francouzští kolonisté i vláda opustili. Město má dvě části, oddělené lagunou. Starý Bassam, nacházející se na úzkém jazyku pevniny mezi mořem a lagunou, nabízí k prohlídce několik koloniálních budov, částečně opravených, jiných úplně sešlých a před rozpadnutím. V paláci guvernéra je muzeum oděvu a je ukázkou typické koloniální architektury. Bohužel kromě těchoto několika staveb a upraveného kostela město kromě několika dílen s výrobou suvenýrů mnoho nenabízí. Známý trh se suvenýry se táhne podél příjezdové silnice, ale jeho návštěva vyžaduje pevné nervy, protože zákazníků není mnoho a ceny jsou natolik přemrštěné, že se člověku často ani nechce zahajovat tradiční smlouvání. Nový Bassam vznikl z původních příbytků služebnictva a poté, co město zažilo úpadek po odchodu kolonialistů a přesunu přístavu do Abidjanu, se v 70. letech stabilizilovalo do role výletního víkendového centra.

My jsme ale zamířili tentokrát na doporučení přátel poprvé do hotelu, vlastněného starší dámou z Francie, který patří momentálně mezi nejoblíbenější mezi cizinci z Abidjanu. Nachází se ještě před Bassamem a popis cesty nařizoval u velké reklamní tabule na Maggi odbočit ze silnice směrem k oceánu a mezi ním a lagunou dojet až na místo. Písečná cesta byla dlouhá, plná obrovských výmolů, místy s naházenými palmovými listy. Byl třeba se neustále vyhýbat ženám z rybářských vesniček s náklady na hlavách, drůbeži, kozám a dalším autům a tak se nám samozřejmě podařilo v jednom výmolu uváznout. Auto hrabalo beznadějně v písku, ale během minuty jsme byli obklopeni skupinou mladíků, kteří se do vozidla opřeli ze všech stran a podařilo se jim ho vytlačit opět na pevnější část cesty. Když dostali odměnu, se smíchem odběhli k dalšímu autu, které také vězelo ve velké díře.

Přesto se nám podařilo dojet až k cíli, kde se nachází restaurace s bazénem, slamněnými slunečníky, domem majitelky, kteý mi připomínal hororový dům Normana Batese a pavilonky pro hosty. Přivítal nás přítulný strážce domu, fena Flaguette (název místní značky piva), která nás pak doprovázela velkou část místního pobytu. V sobotu, protože poprchávalo a byla téměř zima, v Africe to pojem téměř neznámý, bylo hostů poskrovnu. Přesto nás lákala procházka po pláži, která se však ukázala opět jako velké překvapení. Před dvěma týdny zde došlo k úkazu, obvyklému údajně v intervalech deseti až patnácti let. Silný příboj utrhl a odnesl velkou část pláže, takže restaurace, která na ní původně stála, byla nyní na kraji asi třímetrového srázu a pod ním byl zbylý pruh pláže s vytrhanými palmami a kopci odpadků, které sem zanesl oceán. Cesta po pláži mi tak silně připomínala pobřeží Srí Lanky po tsunami, s polozborcenými stavbami a celkovým destruktivním duchem. Život se přesto zastavit nemohl a tak jsme po zbytek večera pozorovali denní program obyvatel přilehlé rybářské vesničky. Na pláži se najednou objevila řada lidí, spojených provazem, kteří se snažili vytáhnout něco z oceánu. Při bližším pohledu se ukázalo, že muži, ženy i s dětmi na zádech, všichni v dlouhé řadě tahali z vody rybářšké sítě s rybami. Nikdy bych neřekla, jak náročná a dlouhá lopota to je. Zažila jsem už kladení sítí, kdy se rybáři po malých kouskách snažili napřed dostat na oceán těžké a jak se mi zdálo neohrabané velké dřevěné lodě, podložené dřevěnými špalky. Jakmile se lodě ocitly na vodě, staly se mrštnými, i když mi pořád připomínaly scénu z nějakého historického dobrodružného filmu.

Teď byly sítě plné a bylo potřeba je vytáhnout na břeh. Skupina asi čtyřiceti lidí se lopotila nejměně dvě hodiny, než se jim podařilo sítě vytáhnout. V té době už přicházely další ženy a děti s obrovskými lavory na hlavách, kam poté, co se sítě konečně podařilo vytáhnout, třídily ulovené ryby. Pro čerstvé zásoby do kuchyně si přišla i majitelka hotelu následovaná Flaguette. Musím říct, že je to žena hodná obdivu. Při snídani nám vyprávěla, že na Pobřeží slonoviny příšla teprve v roce 2008, když přestala vyučovat na univerzitě ve Francii, protože se rozhodla roky penze a našetřené peníze investovat do svého snu. Poté, co vše postavila, vkusně vybavila a zorganizovala, přišel válečný konflikt. Hotel i restaurace byly vyplundrovány, její auto ukradeno. Když se jí podařilo po půl roce obnovit provoz, byla podemleta a utržena pláž a hrozí zhroucení restaurace. Nevím, jestli ji mám obdivovat nebo považovat za šílenou dobrodružku. Každopádně si kladu otázku, jak žena, už nemladá, sama a v západoafrické zemi se všemi jejími problémy od korupce až po nedávné násilnosti může jít do takého podniku. Možná, že kdyby existoval někde na světě stát u moře, jehož obyvatelé by mluvili česky a žily tam tisíce Čechů, posuzovala bych situaci jinak.

Když jsme se v neděli vraceli do Abidjanu, uvízli jsme asi na hodinu v nekonečné koloně aut, vracejících se od moře. Kdybych byla úplný škarohlíd, myslela bych na utrženou pláž, plnou odpadků, nebezpečný oceán s obrovskými vlnami, večerní posezení na terase hotelu, odkud nás po deseti minutách vyhnali agresivní komáři s myšlenkou na malárii a vysoké ceny, typické pro západní Afriku. Pokud se mi ale malárie vyhne a v Abidjanu nastanou nesnesitelná horka, zase se vydáme do Bassamu...