Po africkém venkově

Konečně se mi vyplnilo přání, abych uskutečnila cestu na venkov  podle svých představ, tedy ne do vybraného hotelu s evropským majitelem a klientelou nebo na plánovanou oficiální návštěvu do potěmkinovské vesnice, ale do venkovských komunit a na  pole a plantáže, kam se cizinec většinou nejen neodváží, ale ani nedostane. Důvodem je nedostatek sjízdných  komunikací, ale také  absence orientačních prvků. Mapu Pobřeží slonoviny jsme sice měli, ale kromě základních údajů by nám v detailech byla málo platná. Největší výhoda této cesty spočívala v tom, že jsme měli místní průvodce, již osvědčené studenty jazyků z univerzity v Abidjanu. Dva z nich se nabídli, že nám ukážou, odkud pocházejí, kde žijí a pracují jejich rodiny a kde prošli prvními zkušenostmi se školním systémem. Co se týče pojmu africká rodina, věnuji jí raději příští příspěvek, protože to je fenomén pro cizince nepřehledný a leckdy málo pochopitelný, ale přesto nebo právě proto fascinující. 

Na cestu nebyly třeba  žádné velké přípravy,  jedinou závažnější starost nám dělala strava a to nikoliv způsob, jak si ji opatřit, nýbrž naopak, jak se jí vyhnout. Africká pohostinnost je příslovečná, nehledě na chudobu hostitele, ale hygienické podmínky jsou vesměs problematické a tak si většina návštěvníků z podobných cest přiveze tyfus nebo další nepříjemná onemocnění.  Rozhodli jsme se tedy prohlásit za vegetariány, protože to je Afričany vesměs akceptováno. Převážná většina z nich k této skupině také nedobrovolně patří, maso se na jídelníčku často neobjevuje, ale měli jsme oprávněné obavy, že na počest naší návštěvy to nějací živočichové zaplatí životem, navíc v omáčce plné dalších nástrah pro naše zhýčkaná trávicí ústrojí. Při přísném vegetariánství nám hrozila maximálně vařená rýže nebo foutou.

S benzínem jsme si starosti dělat nemuseli, protože naše cesta vedla přes Yamoussoukro, teoretické hlavní město Pobřeží slonoviny, kde jsou pohonné hmoty běžně k dostání. Přibližně polovinu tvoří „dálnice“, na africké poměry ve výborném stavu a téměř prázdná. Další část je již normální silnice, plná obrovských děr a dalších překvapení. Protože jsem řídila, měla jsem oči přilepené na vozovce a stále kličkovala mezi malými krátery a snažila se nerozčilovat nad jízdními zvyklostmi místních řidičů. Největším nebezpečím byla přetížená nákladní auta, s náklady navršenými do neskutečných výšek a často v hrozném technickém stavu. Několik z nich jsme viděli převrácených, nejhorší však byla kolize s autobusem, na který se jeden kamion převrátil a připravil údajně o život dvacet pět jeho pasažérů. Nejneuvěřitelnější zkušenost znamenal dlouhý náklaďák plný živých rohatých buvolů, mezi kterými se na korbě pohyboval mladík a zvířata neustále bil. Vůz jel prostředkem silnice a vlnil se přitom ze strany na stranu jako agresivní had. Teprve po chvíli jsme si všimli, že mu chybělo pravé zadní kolo... Předjetí tohoto hororového vozidla považuji za jednu z nejtvrdších zkoušek svých řidičských schopností. Další měly přijít. 

První vesnice, kterou jsme navštívili, nebyla daleko od hlavní silnice a vedla k ní přijatelná polní cesta. Na ní jsme potkávali děti a ženy s náklady hlavně dříví na hlavách. Před vesnicí stála poměrně pěkná škola a také bílá budova, něco jako zdravotní středisko. Žilo zde kolem pěti set obyvatel a v devadesátých letech, za prezidenta Bediého, pocházejícího z tohoto kmenového území, zde byla zavedena elektřina. Většina mužů byla na polích, ženy na cestě za dřívím a tak nás přivítal stařešina vesnice, který seděl rozkročmo na staré rezavé posteli uprostřed vesnice pod velkými stromy. Kolem se shromáždili ostatní přítomní muži, pár žen a hlavně děti. Otec a nejbližší příbuzní  studenta, který odtud pocházel, byli v tzv. táboře, což mělo být  přechodné sídliště uprostřed vzdálených polí. Protože tábor byl daleko, vraceli se do vesnice poměrně zřídka, což ale neznamenalo, že by tam student neměl dalších asi dvacet příbuzných. Potřásli jsme si s dospělými rukou a sedli  si na připravené plastové židličky.  Začal rituál, který jsme si zopakovali ještě nesčetněkrát. Stařešina i ostatní nás všeobecně přivítali a žádali „novinky“ tedy informace o nás, účelu naší cesty a našich úmyslech. Naše výpověď byla tlumočena do jazyka kmene Baoulé, na jehož území jsme se nacházeli. Poté, co nás vyslechli, nám velmi oficiálně sdělili, že nás vítají, považují naši návštěvu za čest a nabízejí nám své pohostinství. Všichni až na stařešinu jako na povel vstali, postavili se do řady a postupně nám opět podali ruku. Poté byla přinesena balená voda a také tzv. cukrové nápoje, tedy fanta a cola v láhvích, přepych pro hosty. Ženy donesly skleničky a byli jsme vyzváni, abychom přijali občerstvení. Poté, co jsme se za dohledu celé vesnice napili, předali jsme starému muži malé upomínkové předměty, trička, přívěsky a propisky. Poté, co je prozkoumal, souhlasně pokýval hlavou a v dalším velmi oficiálním proslovu za ně poděkoval. Zdůraznil, že největší radost má z propisek, protože ty znamenají psaní, tedy vzdělání a pokrok... 

Pak jsme si prohlédli vesnici. Bylo zřejmé, že patří k těm bohatším a výstavnějším, studenti ji také ve svém žargonu nazvali „šoko“. Byla jsem překvapená, jak dobře některé domky vypadaly, barevně natřené, s plůtky a ozdobnými keříky. Jiné byly chudší a na okraji vesnice byly jen jednoduché boudy. Všude nás doprovázely děti, starší nesly ty mladší. Neobtěžovaly, spíš chtěly být jen s námi, nabažit se pohledu na ty neuvěřitelné bílé lidi, kteří jsou tak jiní. Vedle mě šel neustále asi desetiletý chlapeček, čistě oblečený a s jasným a chytrým pohledem. Zkusila jsem s ním mluvit francouzsky, přestože děti mluví jen Baoulé a francouzštině se učí teprve ve škole. Rozuměl všem otázkám a odpovídal nebojácně a jasně. Ve vesnici se všude v poklidném tempu pracovalo, zpracovávaly se zejména zemědělské plodiny, sušilo kakao a okra, lisovala kassava-maniok a všude se na ohni připravovalo jídlo. Konečně jsem viděla, jak to funguje: mezi tři hliněné hrboly se položí  dlouhé silné větve, zapálí, na to se postaví hrnec a už se vaří. Ve vesnici byla společná studna, ze které se ručně, na provaze tahala nádoba naplněná vodou a před většinou obydlí stály tradiční velké hliněné nádoby na její shromažďování, jinde plechové sudy. Ty byly asi považovány za modernější, ale o to byly ošklivější. Ženy vařily, praly v lavorech a myly batolata. Děti nosily  dříví, vodu a velké palmové listy, které se kladly na dřevěné konstrukce mezi domy. Pod nimi bylo možné odpočívat  ve stínu a přesto na čerstvém vzduchu, protože v domech bylo dusno a vedro k zalknutí. Z jedné nevzhledné dřevěné boudy se ozývala hlasitá hudba a uvnitř byly vidět dřevěné lavice. To byla místní hospoda. Nedaleko ní stál stav, na kterém čtrnáctiletý chlapec tkal typickou místní látku.  Všude se batolila drůbež a malé kozy.

Po prohlídce následovalo jídlo, které jsme naštěstí jako „vegetariáni“ nemuseli jíst, protože na počest hostů obsahovalo maso, ale bylo také pro studenty a ti se aspoň najedli dosyta. My jsme dostali banány, papaji a pomeranče, nejen k jídlu, ale i s sebou a zaplnily mi zbylé místo v kufru auta. Opět jsme usedli na plastové židličky na návsi  a podle místních zvyklostí jsme jejího nejstaršího představitele „požádali o cestu“, tedy o souhlas s odjezdem. Následovalo potřásání rukama, děkování a loučení.  

Přivítání 

Domy ve vesnici s tradičními nádobami na vodu

Obydlí s kuchyní v exteriéru

Zásoby dříví k vaření

Kuchyně

Dvojsporák

Tábor  studentova otce byl poměrně daleko. Z Yamoussoukra vedla nejprve udržovaná a prázdná silnice do asi třicet kilometrů vzdáleného městečka, odtud už opět jen polní cesta. Byla ale horší, plná obrovských výmolů naplněných vodou a projíždět by po ní podle mě mohly maximálně traktory nebo tanky. Z ní jsme odbočili na cestu, kterou se cestou zdráhám nazvat. Poté, co jsem  uvízla v propadlině a po výjezdu s náhonem na všechna čtyři kola auto balancovalo několik dlouhých sekund na hraně s tendencí se převrátit, jsem ztratila nervy a odmítla dál jet. Naštěstí následovala další menší víska, kde jsme auto odstavili a pokračovali pěšky. Byl to dobrý nápad. Myslím, že tudy už dlouho žádné vozidlo neprojelo a student patrně věřil v naše nadpřirozené schopnosti. Když jsme dorazili zpocení do tábora, čekala na nás už jeho nejbližší rodina. Tábor byl shluk několika jednoduchých hliněných domků, bez elektřiny, vody i studně. Voda se zachytávala do sudů ze zkosených střech a nezdála se mi nejčistší. Domky sloužily k přespání, měly malinká nebo žádná okna. Vařilo se venku, nedostatek vody byl vidět všude. Dostali jsme láhev s koupenou vodou a umělou nádobku na pití, ze které pili evidentně všichni. Asi jsem nedokázala dostatečně skrýt své rozpaky a tak jsem dostala skleničku, která byla ještě horší. Těžké rozhodování, jak se zachovat... Šéfem místní komunity byl na pohled velmi starý pán, studentův otec, vdovec a s ním tam byl houf jeho dětí ve věku od jedenácti do třiceti let a dalších několik příbuzných a zvědavců. Pěstovali zde kakao, kávu a další obvyklé plodiny, jeden z bratrů se pokoušel i o chov drůbeže a v překvapivě úhledné stavbě nám ukázal desítky bílých slípek. Byl to druhý nejstarší syn a přestože byl ve škole nadprůměrně úspěšný, údajně víc než ten, který je nyní na univerzitě, musel ze školy ve dvanácti letech odejít, když  jeho otec ovdověl a bylo třeba, aby se někdo postaral o nejmenší děti a domácnost. Působil inteligentně a sympaticky a bylo mi ho líto, ale zdálo se, že je se svým osudem smířený. Znovu jsme usedli pod stromy, abychom předali dárky, otci evropský likér a udělali společnou fotku. Najednou vyběhly jak bílá záplava bílé slepičky a rozprchly se mezi kakaovníky. Večer se prý vrátí. Bratři ale odchytili dva bílé kohouty, zručně jim svázali nohy prutem a předali nám je jako živý dar. Nebylo zbytí, dar se nedal odmítnout. Na cestě k autu nás provázelo asi patnáct lidí a nesli nám kohouty a ovoce, které jsme dostali na rozloučenou. 

Otec s částí svých dětí na rodinném hospodářství

Auto ve vísce bylo obklopeno zvědavými ženami a dětmi, které se doslechly o nevídané návštěvě, ale naprosto v pořádku a po zdolání rallye jsme po silnici dojeli do Yamoussoukra. Tam jsme navštívili matku druhého studenta, která tam coby vdova žije a byli opět pohoštěni. Čekal nás i nejstarší bratr z jeho š e s t n á c t i sourozenců a oznámil nám, že s námi příští den pojede do vesnice, aby nám ukázal rodinné hospodářství. K mému nezměrnému překvapení vykouzlil z dusného malinkého domku láhev šampaňského a trval na tom, že si ji vezmeme jako dárek s sebou. Nechali jsme tam na noc kohouty a odjeli do malého hotelu, který jsme si našli v průvodci. Nechtěla jsem spát v hotelu Président, protože my i auto jsme vypadali, jako bychom orali rozvodněné pole a celkově se mi to zdálo nepřiměřené z pohledu toho, co jsme viděli a vidět chtěli. Hotýlek údajně měl patřit dvěma francouzským bratrům, ale už žili asi dlouho v Africe, protože čistota byla poněkud zaostávající a když jsem ráno chtěla zabalit jablka, která jsem nechala na stole, bylo jedno do poloviny ohlodané...

Druhý den jsme i s nejstarším bratrem a šéfem rodiny v jedné osobě vyrazili do vesnice, vzdálené asi padesát kilometrů. Poté, co se cesta začala měnit v terénní past, jsem auto odstavila u chatrčí, kam se naštěstí dalo ještě odbočit. Rozhodnutí jít pěšky se ukázalo sice jako fyzicky náročné, ale správné. V noci pršelo a cesta byla spíš vodní. Měla jsem sice na nohou vysoké gumové holiny, ale na jednom místě byla louže-jezero tak hluboké, že i ty musely dolů. Když jsem po přebrození přemýšlela, čím si nohy osuším, vyřešilo mé dilema stádo buvolů, kteří nás následovali do vesnice. Skočila jsem do holínek a pádili jsme asi půl hodiny, protože buvoli nejsou zrovna mírumilovná domácí zvířata. Bylo  poledne, vedro, ale po cestě  byly kakaovníky a hlavně nádherné vysoké stromy, které místní nazývají fromagers, v mém překladu sýrovníky. Vesnice, do které jsme tentokrát přišli, byla velká jako ta první, ale rozhodně nebyla „šoko“.  Domy byly jednoduché, často hliněné, prostory mezi nimi rozblácené, chyběla tady ta slunečná až domovská atmosféra, jako v první vesnici. Lidé byli ale stejně klidní a přátelští, i když víc překvapení a zvědaví a na většině dětí bylo poznat, že ještě neviděly bělocha. Všude se zase pracovalo, sušily plodiny, hlavně kakao. Byli jsme poučeni, jak zdravit v domorodém jazyce rozdílně muže a ženy, ale naše pokusy vyvolávaly spíš salvy smíchu. Úspěšnější bylo užívání slova jó, které je kladnou odpovědí na všechny otázky.  Dostali jsme občerstvení, ovoce a následovalo focení, které si obyvatelé sami přáli. Měla jsem kolem sebe spoustu žen, které mě zvědavě zkoumaly a při focení mi nejstarší a nejváženější z nich držela ruku na rameně. Neměli jsme moc času a tak jsme brzy vyrazili dál, další asi tři kilometry směrem k táboru studentovy rodiny. Všichni muži z našeho doprovodu si vzali na cestu mačety, jako základní pracovní nástroj, kterým se dělá vše. Tábor tvořil jen  jeden domek, který sloužil jako sklad a kuchyně, u střechy stál obvyklý sud s dešťovou vodou na pití, před ním sedělo asi patnáct mužů, členů rodiny, kteří zde pracovali. Prohlédli jsme si kakaovníky, ochutnali zelené kakaové boby, které se dají jíst a chutnají jako nezralé ořechy, ananasovníky, grapefruitovníky a pomerančovníky. Konečně jsem viděla, jak roste kassava. Údajně je to nenáročná rostlina, stačí ji zapíchnout do země a čekat, až narostou obrovské jedlé hlízy. Proto by prý kassavu kradl jen nejlínější člověk pod sluncem. Na zemi se válely hromady pomerančů a grapefruitů, které nikdo nesbíral ani nezpracovával, protože by je neměl komu prodat. Sedli jsme si před domek na tradiční židličky a dostali na pití donesenou colu a místní palmové víno z obrovského sudu, kterému jsem se raději vyhnula. Mezi stromy se procházela drůbež a před naším odchodem začal divoký hon na kohouta mezi kakaovníky. Dostali jsme darem třetí živý exemplář. Následovalo pět kilometrů pochodu rozžhavenou subtropickou krajinou a poté pětihodinová cesta do Abidjanu s půlmetrákem ovoce a třemi živými kohouty v autě. Tomu svému jsem dala jméno Bosch a doufala, že utvoří s naší fenkou Teslou pěkný značkový pár, ale jejich zájmy se ukázaly jako neslučitelné. Po dvou dnech jsem se z cesty fyzicky zotavila a přemýšlím o další, protože Abidjan není Pobřeží slonoviny, jednotlivé regiony a kmeny v zemi se od sebe hodně liší a je co objevovat. 

Cesta do vesnice s překážkami

Sušení kakaových bobů ve vesnici

Kakakovník s plody

Nezralé kakao

Kam se půjdeme najíst?

I když by možná zhýčkaný Evropan neřekl, je tato otázka v Abidjanu velmi snadno a různorodě řešitelná. Na poměry v jiných afrických zemích přímo luxusně.  Důvodem je určitě fakt, že Pobřeží slonoviny bylo francouzskou kolonií a převzalo logicky zálibu Francouzů ve vybraném jídle (na rozdíl např. od bývalých anglických držav, kde nebylo v tomto ohledu příliš co převzít) a dále díky vysokému standartu života v hlavním městě po získání nezávislosti. Abidjan byl nazýván Paříží Afriky a k Paříži bezvýhradně patří výborné – a drahé – restaurace. 

A tak, když jsme se o víkendu rozhodly s kamarádkou jít oslavit její narozeniny nějakou opulentní večeří, měly jsme na výběr. Francouzská kuchyně? Nebo snad ruská, japonská, německá, vietnamská, thajská, čínská, libanonská, indická nebo  italská? Je libo raclette, fondue nebo pierrade? Nakonec jsme se rozhodly pro italskou kuchyni a vyrazily do oblíbené  restaurace La Taverne Romaine. Jejími majiteli jsou sice Francouzi, ale kuchyně je opravdu skvělá. Na výběr byl i široký sortiment vín a přestože jsme se kvůli pozdní večerní hodině a myšlenkám na nepříjemný pohled na váhu příští ráno celkem držely zpátky, byl konečný účet na úrovni večeře v centru Paříže nebo měsíčního platu gramotného hlídače u dobré místní hlídací agentury, který pracuje šest dní v týdnu, dvanáct hodin denně.  Podobné je to např. i ve francouzské restauraci Chez Georges na Plateau a ještě luxusněji to jde v podniku Montparnasse ve čtvrti Zone 4, kde člověk dostane na přivítanou sklenku pravého šampaňského, sotva vstoupí dovnitř. Všechny tyto restaurace mají společné dvě věci: na večeře se chodí na české zvyklosti hodně pozdě a prostory jsou tak silně klimatizovány, že vzít si s sebou teplé oblečení je nezbytností. To je ale typické pro většinu tropických rozvojových zemí: podchlazené místnosti jsou  důkazem přepychu, čím chladněji, tím lépe. 

Pokud člověk nechce vydat přemrštěnou sumu, nabízí se řada restaurací střední kategorie, evropských, asijských nebo blízkovýchodních, kde se dá dobře najíst za přijatelnější ceny, ale proti Evropě pořád ještě relativně vysoké. Západní Afrika je celkově drahá, s Asií např. zcela nesrovnatelně. Z této kategorie jsem si oblíbila restauraci Nuit de Saigon, která už v Abidjanu funguje nejméně deset let a kde jsem také poprvé v životě ochutnala žabí stehýnka, která jsou v restauracích i supermarketech v Abidjanu běžně k mání.  Když se mi zasteskne po něčem podobném české kuchyni, vyrazím do bavorské restaurace v Cocody, kterou vlastní rodilý Němec a podává také nefalšovaná národní jídla, z nichž některá lze při dobré vůli považovat za typicky česká-třeba vídeňský řízek s bramborovým salátem. Není divu, že se zde s oblibou schází německy mluvící komunita, ale já jsem sem nejvíc chodila s mojí japonskou známou, která se „šniclu“ také nemohla nabažit. A co teprve, když jsem jí představila becherovku, která byla také k dostání!

Seznámit se s typickou africkou kuchyní je nejlepší v tzv. maquis, což jsou jednoduché venkovní jídelny,  unikátní a typické pro Pobřeží slonoviny.  Po Abidjanu jsou v chudších čtvrtích k vidění na každém rohu, hlavně v té nejjednodušší podobě. Na okraji ulice stojí prostý přístřešek sbitý ze dřeva a  plachty proti nepohodě, na pultě je pár talířů a přílohy, vedle pultu bublá nad plamenem velký hrnec s pokrmem. Lepší maquis mají také plastové stoly a židle, v nejlepším případě pak i zděný příštřešek, jídelní lístek a chlazené nápoje. V opačném případě sedí na stoličce žena u velkého kouřícího hrnce nad ohněm, vedle igelitový pytel nebo jinou nádobu s přílohou a strávníci přicházejí s vlastním nádobím.

Typické místní jídlo se skládá z přílohy a omáčky, kterou dělají zajímavou použité ingredience. Pokrm může být jednoduchý nebo rafinovanější podle kuchařových schopností, použitých přísad a hlavně zákazníkových finančních možností. Pro ivorijskou kuchyni jsou nejtypičtější tři přílohy: rýže, foutou (z Nigérie ji znám pod jménem foufou-fufu) a attieké. Foutou vypadá na pohled jako velký kulatý knedlík, ale je to neskutečně lepivá hmota, připravená z rozdrcené a uvařené kassavy, z yamu či z plantainů, tedy zelených (jedlých? k vaření? český název chybí) banánů. Často je to všechno dohromady. Kassava, jinak také maniok, se do západní Afriky rozšířila z Brazílie a  její hlízy, které mají vysoké množství škrobu, zde nahrazují  obilí nebo brambory. Hlízy dorůstají údajně až čtyř metrů,  já je znám  ve velikosti od půl do dvou metrů. Obsahují bohužel i jedovaté mléko, takže je nutné je napřed rozkrájet, rozstrouhat, vylisovat a výsledek usušit. Suchá kassava se dobře skladuje a po smíchání s tekutinou patří k základním potravinám regionu. Yam je další kořen nasládlé chuti, který však nemá nic společného s batáty, čili sladkými brambory, které jsou na místním trhu také ke koupi. Plantainy či zelené banány, které jsem u nás ještě neviděla, jsou asi dvakrát nebo třikrát větší než známé žluté banány a považovala bych je  spíš za zeleninu než ovoce. Jsou o hodně moučnatější a před konzumací je nutné je uvařit nebo usmažit. Nakrájené na silné plátky a usmažené v palmovém oleji s chilli jsou oblíbenou přílohou, která se na Pobřeží slonoviny nazývá aloco. Tohle slovo jsem si moc ráda zapamatovala a aloco patří mezi mé  preferované, i když ne zrovna dietní přílohy nebo samostatné pokrmy. Snad ještě víc mi chutnají vařené plantainy, které se podávají k masu či zelenině jako naše brambory. Ovšem pokud jsou uvařené a rozmačkané a smíchané s kassavou nebo yamem v nahodilém poměru  a podávané jako foutou, ztrácejí veškerý šarm. Nejen že se  hmota strašně lepí na patro, ale chutná  hlavně nijak. Víc nadšená jsem pro attieké, což je rozemletá kassava, která chutná nákysle a připomíná na pohled kuskus.  

Omáčky se připravují ze všeho dosažitelného (a jedlého), například arašídů,  ze zeleniny  rajčat, okry, lilků, cibule nebo zelených fazolek, ale i mladých listů kassavy. K dochucení se používá chilli nebo všudepřítomné Maggi kostky. Podle stavu financí se přidává  do omáček drůbež nebo ryby, někdy přijatelné části, jindy hlavy, ocasy a kosti. Maso patří na Pobřeží slonoviny mezi luxusní záležitosti. Před časem jsem pomáhala na  projektu, který dával nepatrné půjčky ženám k rozjetí vlastního „byznysu“. Většinou se jednalo o nejjednodušší druh vývařovny, k čemuž byl zapotřebí velký hrnec, stolička na sezení a peníze na zakoupení základních ingrediencí. (Byl to jeden z mála projektů, který měl podle mě smysl , náklady byly nepatrné a navíc  ženy půjčky většinou splatily. Ale o tom také jindy...) U jedné z nich jsem také viděla velký plát nevábného sušeného masa s kůží a chlupy,  který sloužil jako základ omáčky.  Když mě můj známý, lékař, ujistil, že pouliční jídlo můžu ochutnat, pokud si přinesu vlastní nádobí, protože je dlouho vařené  a tedy neškodné, tak jsem tak samozřejmě učinila, ale nemůžu říct, že by mi chutnalo. Foutou se lepilo, omáčka byla tučná, pro mě bez chuti a radši jsem nemyslela na to, co obsahuje. Cena byla 100 CFA, tedy 4 Kč, kterou si většina místních obyvatel může dovolit maximálně jednou za den.

Lepší maquis, jak jsem už zmínila, mají širší nabídku, do které patří i maso, tedy drůbež nebo ryby, servírované většinou s  ostrou směsí na dochucení z rajčat, cibule a chilli. Téměř národním jídlem je kedjenou, vařené kuře se zeleninou v celkem nevýrazné omáčce. Maquis jsou oblíbené i mezi cizinci, přestože jejich zařízení je většinou hodně jednoduché. Důležitá je hlavně úroveň hygieny a nezanedbatelný i fakt, aby  člověk dostal k jídlu příbor. Protože jinak se na Pobřeží slonoviny jí rukama, tedy rukou a to pravou a  žmoulání koule z foutou a namáčení do společné mísy z omáčkou vyžaduje cvik a  chuť. Tímto způsobem se společně stoluje samozřejmě také na venkově, kde začínají jíst jako první nejstarší lidé, kteří údajně vyzkoušejí, zda je pokrm v pořádku a mohou ho jíst i děti a mladiství. Tam se také jedí hadi, veverky, žáby, krysy  i psi. Za oběť už padla většina opic a dalších druhů zvířat. 

Co se týče nápojů, kromě drahých restaurací, kde je ke koupi vše, se pije místní pivo Flag, vařené v licenci nebo menší Flagette, lokální palmové víno bandji a tvrdý alkohol koutoukou, vyrobený z cukrové třtiny. Na ulici se dají koupit kokosové ořechy, holé a větší  než ty typické a známé v Evropě, kterým prodávající usekne mačetou vršek. Voda se prodává v lahvích v obchodech nebo v sáčcích na ulici. Nebojím se tady ani kostek ledu v nápojích, protože voda v Abidjanu je z kohoutku pitná, což je opravdový zázrak na černém kontinentu.  To je, stejně jako bagety, croissanty, káva (bohužel většinou ne moc dobrá) pozůstatkem francouzského vlivu, který trvá dodnes. V praxi ho nahradili do značné míry Libanonci, ale celkově se dá říci, že oproti jiným africkým zemím je nabídka restaurací, barů, jídelen, cukráren a několika kaváren v Abidjanu  naprosto ohromující.

Restauace Chez Georges v čase oběda

Pouliční maquis

Jednodušší stravovny

Foutou

Tradiční příbor 

Attiéké, smažené ryby, aloco, ostrá rajčato-cibulová směs, vařený yam

Balená voda

Libanonská cukrárna

Pojízdný pouliční prodej kávy