Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Čerti, andělé a volby

Po Mikulášovi nebyla v Abidjanu v pondělí večer ani stopa, jen před francouzským supermarketem se dmul nafukovací Santa Klaus, který mi ho na první pohled měl snahu připomenout. Po letech v tropech má člověk poněkud posunutá měřítka i na samotného Mikuláše. Uvnitř už vládla vánoční výzdoba přesně jako před rokem a atmosféra možná také trochu nervózní, i když na hony vzdálená té loňské. Tehdy všichni horečnatě nakupovali zásoby a obávali se, co přijde v následujících týdnech. Co se tehdy jasněji profilovalo, na rozdíl od mého Santa Klause-Mikuláše, byla role čerta a anděla. Prezident Laurent Gbagbo, který prohrál prezidentské volby, jež po pěti letech odkladů konečně připustil, odmítl výsledek uznat a po slavnostním ceremoniálu, kterému z diplomatické a zahraniční komunity přihlížel jen papežský nuncius, se oficiálně znovu ujal úřadu. Jeho sok Alassane Ouattara, který získal ve volbách většinu, se uchýlil i s vládou do hotelu Golf, který obklopili vojáci OSN. To vše obklíčila armáda, stojící podle hesla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ na straně Gbagba. Celé seskupení by připomínalo obrovskou matrjošku, kdyby to nebyl začátek dramatu, jehož finále, bitva o Abidjan a boj o prezidentský palác v prominentní čtvrti Cocody Ambassades skutečně nevypadal jako peklo. Do toho jsem bohužel měla možnost nadhlédnout, protože několik dlouhých dní se náš dům nacházel přesně uprostřed bojové linie. Byl to zážitek, na který se nezapomíná.

Rok poté stojí Pobřeží slonoviny opět před volbami, tentokrát parlamentními, které se budou konat v neděli a které mají dovršit proces demokratizace a národního usmíření, pojmu, který patří k nejfrekventovanějším v politickém životě země. Nejvyšší představitel OSN, Holanďan Bert Koenders, který se nedávno ujal svého postu po Korejci Young-Jin Choiovi oznámil, že sedm tisíc příslušníků modrých přileb bude v pohotovosti, aby podpořilo dvacet pět tisíc místních policistů, kteří budou zabezpečovat bezpečnost při volbách. Teoreticky to zní sebevědomě a organizovaně, pokud ovšem člověk neprojížděl v posledních týdnech po širokém bulváru kolem policejní školy, který se změnil v rozsáhlé ležení. Mezi prodejci, kteří pružně dodávali jídlo a vše potřebné k několikadennímu pobytu, se vinula jako had nekonečná fronta tisíců čekajících, mužů i žen, kteří se hodlali ucházet o volná místa u policie. Dalším faktem, kterého si asi není vědom každý je, že policie nemá žádné zbraně! V tomto případě je to možná tak lepší, i když ve městě, kde má zbraně jinak téměř každý, mi tak ochranná složka společnosti připomíná želvu bez krunýře. Gbagbovi se totiž podařilo v posledních týdnech u moci rozdat zbraně mezi své civilní stoupence a snahy nové vlády, zbavit město této trvalé hrozby, například jejich vykupováním, se zatím nesetkaly s výraznějším úspěchem. Většina majitelů zbraní, stejně jako bývalí žoldnéři, které si Gbagbo najal, považuje své kalašnikovy za výnosné pracovní nástroje. Modré přilby čím bojovat sice mají, ale jejich nasazení je natolik omezeno, že budí spíš despekt, i když si v posledním roce svoji image u ivorijské veřejnosti značně vylepšili. Nejvýznamnější ozbrojenou skupinou je armáda, kterou tvoří z velké části rebelové ze severu, kteří do Abidjanu přišli na jaře tohoto roku, aby porazili Gbagba. S nimi jsou paradoxně spojeny jiné současné problémy, protože zatím chybí jejich přísná organizace a určení. V minulých letech byli na severu země zvyklí si na živobytí vydělávat nejen bojem, ale i šikanováním obyvatelstva a tyto mafiánské metody se snažili přenést i do Abidjanu. Nedávno mě zamrazilo, když jsem slyšela, že první otázka místní policie, když se dostaví k vyšetření nějakého loupežného přepadení zní, zda útočníci měli uniformy.

Přesto nebo právě proto mě předvolební atmosféra zanechává celkem klidnou. Nezdá se, že by v zemi nebo v Abidjanu byla reálná, organizovaná a ozbrojená síla, která by mohla a chtěla znovu rozbouřit situaci v souvislosti s volbami. Mladí patrioti, kteří se stali po prezidentských volbách před rokem největší metlou města, se nijak výrazně neprojevují. Když v minulých dnech ohlásili své shromáždění a liknavě a v nepříliš slavném počtu se nakonec sešli, po dvou hodinách protestů kvůli slunečnímu žáru a únavě raději zanechali. Ojedinělé výstřely, která se občas, hlavně v noci, ozvou, mi přijdou ve srovnání s událostmi po prezidentských volbách bezvýznamné. Poněkud souvislejší střelbu bylo slyšet tu noc, kdy média oznámila, že Gbagbo byl přepraven k mezinárodnímu soudu v Haagu. Nikde jsem se ale nedozvěděla, kdo a proč střílel. Každopádně si myslím, že bylo moudré bývalého prezidenta odvézt právě teď ze země. Fyzicky mohl sice těžko organizovat nějakou rozsáhlou revoltu, ale stále je to člověk, kterého volila téměř polovina populace. V předvečer Mikuláše se konalo jeho první vystoupení před haagským tribunálem, kde se bude zodpovídat za zločiny proti lidskosti, které v povolební krizi svým odporem zavinil. Uvádí se, že nebude jediným obžalovaným z Pobřeží slonoviny, takže doufám, že ho bude brzy následovat zejména jeho nechvalně proslulá manželka Simone, pro kterou by se nejlépe hodila přezdívka Čachtická paní, kdyby tu byla známá. Řada dalších lidí na vysokých postech také nemá čisté ruce, OSN v minulosti nařkla i premiéra Sora z nezákonných poprav a je otázka, kdo se bude zodpovídat za masakry, kterých se dopustili na západě země vojáci, kteří bojovali pro současného prezidenta Ouattaru.

Ten se po své inauguraci neprodleně pustil i s vládou do bleskové činnosti. Podnikl řadu zahraničních cest a dosáhl mnoha půjček a přislibů pomoci pro svoji zemi. Je to zkušený ekonom a jeho počínání dává na rozdíl od deseti minulých let naprosté stagnace smysl. Okamžitě se začalo s opravami a rozšiřováním univerzity a stavbou třetího mostu, který je nezbytně nutný pro fungování města. Na pláni, kde má stavba začít, byla umístěna informační tabule, že do dvaceti šesti měsíců se po mostě bude jezdit. Bohužel jsem z kompetentních zdrojů slyšela, že chybí přibližně čtvrtina finačních prostředků a také studenti jsou zoufalí, protože univerzita má být zavřena další rok! Samotný Abidjan se hodně změnil, zejména proto, že byly zlikvidovány všechny nelegální stavby a prodejní boudy na pokrajích ulic, bohužel s nimi za oběť padla i řada obrovských stromů a zeleně. Byla to místa, kde pulsoval život všedního Abidjanu a podobně to popsal nedávno také V. Klaus na své státnické cestě do Senegalu: „Život se zde odehrává na kraji silnice.“ Nicméně jsou velké komunikace v Abidjanu teď přehlednější a zejména Boulevard de France, kudy prezident Outtara denně projíždí, se změnil v pláň bez překážek. Když vidím jeho konvoj vozů s odstřelovači na začátku i na konci a s řadou vojáků a pozorovatelů, kteří obsadí předem všechny křižovatky i nejmenší odbočky, chápu, že má oprávněné obavy o svůj život. Asi každému je jasné, že pokud by se mu mělo něco stát, byl by to asi jediný a jasný důvod k nové destabilizaci země. Do prezidentského paláce v Cocody se každopádně nastěhovat nechce, nevím, z jakého důvodu a tak ruiny dále hlídají modré přilby a celek na mě působí jako město duchů. Z mého egoistického pohledu je ale uklidňující, že s duchy snad nikdo už bojovat nebude.

Řada známých, zeména těch, kteří zde válečný konflikt neprožili, se mě se zřejmými obavami ptá, jestli si myslím, že je Abidjan v těchto volbách bezpečný a zda se nemůže opakovat předchozí situace. Snažím se je uklidnit, protože situace je naprosto jiná. Uvědomila jsem si to hlavně na recepci k japonskému státnímu svátku, která se konala v hotelu Golf, protože rezidence je stále ještě silně poškozená poté, co jí prošli Gbagbovi žoldnéři. Před rokem při stejné příležitosti tam bylo připraveno prvotřídní pohoštění pro stovky pozvaných, ze kterých ale nikdo nepřišel, protože v souvislosti s volbami byl vyhlášen večerní zákaz vycházení. Pár měsíců poté se japonský velvyslanec stal nedobrovolným hrdinou jednoho z největších dramat konfliktu se šťastným koncem. Je to opravdu tak, že ti, kteří zde toto životu nebezpečné období prožili, si žádné velké obavy nepřipouštějí. Patrně vědí, že nic horšího nemůže už přijít. Můj známý, Švýcar, který ze svého bytu s manželkou slyšel, jak vojáci na ulici upalují civilisty, Francouzka Laurence, která bydlela nedaleko prezidentského paláce s manželem a nešťastnou náhodou tam zůstala úplně sama, když se kolem začalo bojovat. Obložila stěny matracemi, spala na podlaze, zahradou procházeli vojáci a ona čekala, kdy si pro ni přijdou Mladí patrioti, jako to dělali v roce 2004, kdy je Gbagbo povzbudil heslem„chyťte si každý svého Francouze“. Neodvážila se ani používat mobilní telefon. Přesto museli kupodivu vyhledat pomoc psychologů hlavně ti z našich známých, kteří tyto měsíce prožili jako evakuovaní v sousední Ghaně nebo dokonce v Evropě. Nehmatatelné nebezpečí, kterému se člověk nemůže aktivně bránit, ale jen si ho představuje a dohaduje se, je pro lidskou psychiku asi destruktivní. Právě proto teď vládnou v Abidjanu neurčité obavy, jak se bude situace vyvíjet, ale většina lidí si přesto zachovává klidnou hlavu. Každé předvánoční období jsem si tu vyslechla teorie o hrozícím vánočním puči, v zemi „oblíbeném“, ale tentokrát žádné indicie podobnému vývoji nenasvědčují. Nezbyde než souhlasit s jedním z prefektů ze západní části země, který výstižně a zároveň odevzdaně v souvislosti s nadcházejícími volbami poznamenal: „ Člověk by musel být Bůh, aby odhadl, co se tady stane.“