Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Konec roku v Africe

Trochu se zdráhám toto období nazvat Vánoci, protože zelené palmy v záplavě bujné vegetace, zářící slunce, lehké oblečení a večírky v tropických nocích opravdu adventní období a následující vánoční svátky podle našich představ a tradic nepřipomínají. I když se o to zejména cizinci, žijící na Pobřeží slonoviny, ze všech sil snaží. Do určité míry se snaží i obchodníci, kteří si jako všude na světě slibují zisk, ale ve srovnání s Evropou je to zanedbatelné. Místní obyvatelé, kteří mají rozhodující slovo, pak mají vztah k Vánocům, řekla bych, poněkud nejednoznačný.

Jak už jsem dříve zmiňovala, je Pobřeží slonoviny nábožensky velice tolerantní, což ještě více vynikne ve světle nedávných atentátů v Nigérii, kde právě o prvním svátku vánočním nechali islamisté vybuchnout bomby v blízkosti kostelů s cílem připravit o život co nejvíce křesťanů. V Abidjanu něco takového nehrozí. Tak jako křesťané neváhají slavit muslimský svátek tabaski, účastní se muslimové podle chuti a možností oslav křesťanských Vánoc. V Abidjanu má řada muslimských rodin dokonce vánoční stromeček a pokud patří mezi movitější, dostávaji děti také dárky. Křesťané nebo členové rodin tohoto vyznání zamíří na Štědrý večer na mši a někde trvají bohoslužby celou noc. Teprve ráno se pak smí příchozí najíst a odpočinout po spirituálním maratonu. Ten musí být náročný, protože jsem se stala nedobrovolným svědkem pouhých příprav a bylo to naprosto vyčerpávající. V pátek brzy ráno před Štědrým dnem jsem jako obvykle vyrazila za sportem a ke svému překvapení zjistila, že otevřená hala mého sportovního klubu se změnila v motlitebnu, která se křiklavou výzdobou a hlavně silnými reproduktory už od rána připravovala k zítřejšímu nočnímu představení. Kázání jsem slyšela sice jen ze záznamu a rozuměla mu jen částečně, ale jeho bojový tón mixovaný s popem ve mě vyvolával spíš zmatek než stav klidu a míru v duši. Se zadostiučiněním jsem si vzpomněla na svého známého, muslima z jinak převážně katolické rodiny, který vyprávěl, že než se jeho příbuzní vrátí z celonoční mše, spolu s ostatními spoluvěrci využijí čas k likvidaci značné části připraveného jídla.

Nicméně hlavní oslavy se konají v zemi poslední den v roce a následujícího rána jsou obdarovány hlavně děti. Na venkově dostávají nové oblečení, které si mohou vzít hned na sebe a ukázat se v něm celé vesnici. Je to období, kdy zemědělci prodají své produkty, hlavně kakao a mohou si nákupy dovolit. Podařilo se mi o místních zvycích diskutovat se skupinou univerzitních studentů a přestože byli všichni příslušníci velké etnické skupiny Baolé, byly jejich zvyky, v závislosti na existenci dalších podkmenů, velmi rozdílné. Nejvíc všechny pobavil jeden z nich, který vyprávěl, že v jeho vesnici se 30. prosince tradičně vymění role mužů a žen. V tomto jediném dni v roce muži uznají, jak těžká je práce, kterou musí na venkově vykonávat ženy, obléknou ženské oblečení a už od časného rána začnou nosit v nádobách na hlavě vodu, sbírat dříví, vařit, prát a starat se o děti. Žádný špatný nápad... Většina studentů pocházela z nuzných poměrů a o dárcích si ve svých rodinách mohla dát leda zdát. Vánoční stromy a sníh znali sice většinou z televize, ale přibližovat jim pojmy jako námraza, sněhulák, vánoční trhy nebo zvyky bylo obtížné. Já jsem je celkem zaujala líčením českých Vánoc, bez mrknutí oka schválili nákup živého kapra a jeho zamordování pro štědrovečerní stůl. Tam, kde nás západní cizinci a ochránci zvířat považují za barbary, měli Afričani naprosté pochopení. Líbilo se jim i lití olova a rozkrojení jablka s výkladem budoucnosti a kdyby nebyla jablka v Abidjanu tak drahá, možná, že by se tento zvyk s úspěchem rozšířil, protože pověry a iracionalita, vydávané za tradici, tu mají dostatek živné půdy.

Také Abidjan zaznamenal v prosinci další změny. Na mostě, pojmenovaném podle prvního prezidenta Houphouëta-Boignyho, který „vládl“ třicet tři let, se začalo s instalací vánoční výzdoby, která by si nezadala ani s leckterým českým městem. Bohužel jsem neviděla komety a hvězdy, které se vznášely nad vozovkou, rozsvícené, ale určitě to musí být neuvěřitelný pohled. Podobná výzdoba se objevila postupně po celém městě, včetně lidových čtvrtích jako Yopougon. V obchodní čtvrti Plateau, sídle firem a bank, která je o víkendech a večerech zcela vylidněná, se v pozdních hodinách podle vyprávění mé kamarádky procházely davy lidí, obdivovaly rozsvícenou výzdobu, fotily si ji mobily a celkově nevycházely z údivu. Bylo to také poprvé, kdy se v Abidjanu podobné dekorace objevily, roky předtím byl vyzdoben pouze malý úsek silnice, vedoucí k prezidentskému paláci, který dnes stojí opuštěný a v rozvalinách. Jen mě každý rok udivovalo, že tehdejšímu prezidentu Gbagbovi nevadilo, dívat se na komety v ivorijských barvách na sloupech pouličního osvětlení několik měsíců, dokud se vlivem ničivého podnebí samy nerozpadly.

Zcela vánočně se tvářilo i mezinárodní letiště, s barevnými girlandami, koulemi a něčím jako malý betlém před letištní lékárnou. Jen vzduch v příletové hale, připomínající prádelnu, svědčil o pravém stavu věci. Jinak se o vánoční atmosféru snažily hlavně francouzské supermarkety, výzdobou i oděvem zaměstnanců, i když lákat zákazníky na řezníky s červenými kravatami a čapkami Santa Klause snad ani nebylo třeba. Nakupujících, hlavně z bývalé koloniální velmoci bylo víc než dost, přestože francouzské šampaňské a pečivo bûche de Nöel, které vypadá jako roláda a jí se právě na Vánoce, čerstvé sardinky z Bretaně, italská Panacotta, hlemýždi, paštiky z husích jater a další vybrané delikatesy stály neuvěřitelné sumy. K mání byly i vánoční jedle, dopravené letecky a už téměř suché. Přestože nebyly ve srovnání s paštikami ani tak drahé, připadala mi jejich koupě už vrchol dekadence. Přidružený obchod s květinami nabízel ekologičtěji smýšlejícím zakazníkům araukárie v květináčích, což je v tropech docela podařená náhrada vánočního stromku.

Ale ekologické myšlení do této části Afriky příliš nepatří a stejně tak má většina koupěschopných obyvatel představu o Vánocích ve stylu největšího kýče. Ten byl k mání hlavně v libanonském obchodím domě Orca, kde lze koupit vše pro domácnost, má-li člověk blízkovýchodní vkus. Přestože ceny za barevné koule z plastu, svítící řetězy a svíčky s andílky a kočičkami byly nehorázné, třípatrová budova praskala ve švech. Několik dní před Vánoci už nebylo možné se do této nákupní části Abidjanu dostat, protože se městem a po obou mostech přes lagunu vinul had ztěžka se pohybující dopravní zácpy. Pro méně movitější zájemce se nabízel všude nákup „ pochodujícím supermarketu“, tedy u prodejců na silnicích. Nabízeli bílé a modré umělé vánoční stromky, barevné koule, cédéčka s americkou vánoční hudbou a k tomu se mnozí vyzbrojili červenými čapkami s bambulí. Vrcholem pak pro mě byla četa žen, která pilně zametala rušnou křižovatku a měla zelené oblečky a na hlavách červené klobouky. Nevím, jestli to měly být vánoční kostýmy nebo jestli to byla fata morgána...

Co se týče české duše v Africe o Vánocích, je to boj sentimentu s realitou. Rodina a přátelé jsou daleko, většina známých z Abidjanu se rozjede domů a přes všechna popsaná pozitiva to prostě s českými Vánoci nemá vůbec nic společného. Rozumně vzato se nic takového nedá ani očekávat a tak jsem se rozhodla, že se tentokrát nebudu blamovat. Bylo to hlavně pod vlivem neblahých událostí minulého roku, kdy touto dobou začínala povolební krize a s ní panika a zaměstavatel mého manžela mě přiměl, abych odletěla ze země. Jediná letenka byla na večer 23. prosince a v Bruselu, kam jsem na Štědrý den dorazila přecpaným letadlem plným vystresovaných lidí, vládla sněhová kalamita a naprostý chaos. Díky skvělým a spolehlivým českým přítelkyním jsem se dostala nejen večer do Prahy, ale i do rodiny s prostřeným stolem, kaprem a stromkem s dárky. Přesto byly vzpomínky zejména na to, co následovalo, spíš nepříjemné a tak jsem nechávala letos všechny araukárie i další jehličnanům podobné stromy v okolí v klidu, nepřehrávala koledy, ani nepřemýšlela o dostupných ingrediencích na vánoční cukroví. Ale ostatní se o předvánoční atmosféru snažili a tak když jsem prošla několika dýchánky s vánoční výzdobou, pečivem a hlavně atmosférou a korunoval to dar v podobě velkého balíku čerstvých jedlových větviček, propadla jsem předvánoční náladě. Abych přispěla k všeobecně rozšířenému kýči, vyfotila jsem Teslu v zahradě pod palmami s čepicí Santa Klause na hlavě a rozeslala s přáním Merry Christmas do všech světových stran. Absolvovala jsem saunu a test trpělivosti v kuchyni při pečení cukroví, protože teplota v neklimatizované místnůstce, kde si člověk pilně přitápí pečením v troubě se vyšplhá do závratné výše a práce se dá kombinovat jedině s litry tekutiny k pití i k omývání. Navíc je třeba držet v šachu mravence, kteří přilákáni vůní sladkých ingrediencí útočí ze všech stran a práškový cukr se změní ve sladkou polevu během několika minut. Stihla jsem dokonce pozvat pár přátel, oslnit je nazdobenými perníčky, pečenými plněnými jablky a dostat do nálady svařeným vínem. To samozřejmě při místní teplotě není žádné velké umění ani při zapnuté klimatizaci, která pracuje na nejvyšší obrátky. Následný efekt rány do hlavy se projeví hned při konfrontaci s venkovním žárem. Vánoční čas je také vhodný na šíření slávy českých pohádek, které se naštěstí prodávají na DVD s anglickými titulky.

Na Štědrý večer samotný jsem vyrobila bez problémů bramborový salát a obalila pláty nějaké mořské ryby. Slavnostní večeři dostal také hlídač, ač muslim a Tesla, ač pes. Buď to byla nějaká výživná ryba nebo to bylo nezvyklou přípravou, ale noční hlídač ve svém domečku už po jejím požití nebyl k probuzení. V duchu křesťanské tolerance jsem ho nechala spát a dlouho do noci jsme na terase za přizvukování cikád poslouchali koledy. Myslela jsem na sirotčinec, kam jsme několik dní předtím dovezli krabice s čistícími a pracími prostředky, velké plechovky sušeného mléka, sebrané oblečení po dětech známých a dvě stě malých, jednotlivě zabalených balíčků s dárky pro všechny děti.

Protože tohle je poslední příspěvek v letošním roce, ráda bych poděkovala čtenářům blogu za jejich zájem, rodičům a přátelům za trpělivost se svojí osobou a všem společně popřála jen to nejlepší do Nového roku.