Sloni, Drogba a vítězství v prachu

Jednoho dne počátkem února se Abidjan probudil do šedavé mlhy. Byla provázena pro Afriku nezvyklým chladem, slunce bylo zcela zakryto tmavými mraky a řada zmatených a nezkušených cizinců se před odchodem z domu začala shánět po deštníku z obavy, že je během krátké doby zastihne tropický liják. Ale to, co se snášelo z nebe, nebyla žádná voda. Naopak, bylo to suché, škrábalo to v krku, znemožňovalo dýchání i vidění. Byl to jemný písek, spíš prach  ze Sahary, který přináší suchý vítr, zvaný harmattan. Byl velmi silný a vytrval na tuto část kontinentu nezvykle dlouho, téměř celé dva týdny. Za minulé roky se napamatuji, že bych ho v Abidjanu nějak výrazněji zažila. V paměti ho mám spíš z hlavního města Nigérie, kde každoročně v lednu začne pravidelné harmattanové období, které trvá dva až tři měsíce. Tam jsem ho měla  celkem ráda, protože slunce, zcela překryté mraky z prachu nemělo možnost bez ustání pálit a bylo také chladněji. Chladněji pro mě,  pro návštěvu z Evropy, která právě přijela, to bylo stále nesnesitelné vedro a důvod zchladit se v bazénu, zatímco místní obyvatelstvo bylo po ránu k vidění v péřových bundách a s pletenými kulichy, což mi v kombinaci s  pískem, poletujícím mezi palmami a hrozivě zimní teplotou kolem 25 stupňů nad nulou přišlo úsměvné. 

V Abidjanu byly ale temné dny bez deště překvapením a měly výhodu snad jen v tom, že na zaprášených ulicích lépe vynikly jasně oranžové dresy a trička v pánském, dámském i dětském provedení ve stejně zářivé barvě, které prodávala většina schopnějších obchodníků a nosil každý příznivec národního reprezentačního fotbalového týmu, nazývaného Sloni. Mě ponechával Africký pohár národů, který se koná jednou za dva roky bez většího zájmu, přes mohutnou propagaci a přípravy, posvěcené nejvyššími státními představiteli. Přesto jsem pod vlivem všeobecné nálady před  svojí lednovou cestou do Prahy zakoupila  oranžový dětský dres s číslem 11  a jménem místního fotbalového poloboha Didiera Drogby, abych měla dárek pro šestiletého syna své kamarádky, když už mi s africkými dárky začala docházet fantazie. Malý Kuba mě překvapil, protože ač o Drogbovi nikdy neslyšel, hned si dres oblékl a trval na tom, že v něm půjde druhý den bez ohledu na mráz do své vinohradské školky. Poté se za pomoci tatínka, který se právě nic netušíc vrátil z práce a za asistence internetu poučil, kdo to ten Drogba vlastně je. Taková neznalost je u  dětí na Pobřeží slonoviny téměř vyloučená. Proslavený rodák, přestože v zemi žil jen zhruba do Kubova věku, je prezentován všude. Reklama na mobil, na cokoliv? Didier vás bude z televizní obrazovky přesvědčovat o výhodě po něm pojmenovaného telefonu, můžete si dát pivo s jeho jménem, které je obzvlášť silné a hned v litrové láhvi, nechat udělat účes Drogba, zatančit tanečním krokem Drogba... Ale abych mu úplně nekřivdila, tak  povrchní, jak bych od fotbalisty čekala, asi nebude, protože údajně dává příjmy z reklam do své nadace, která podle jeho nedávného  prohlášení v Abidjanu přispěje na stavbu nemocnice. 

Já jsem jeho existenci zaznamenala poprvé před rokem, kdy se snažil ze své současné domoviny na britských ostrovech přes média apelovat k zastavení rozhořívajícího se povolebního konfliktu v zemi, kde se narodil a kde je tak populární. Samozřejmě bez úspěchu. Sport asi těžko může ovlivnit politiku, ale naopak, na Pobřeží slonoviny se politika právě pružně  pokusila vyžít sportu. Prezident Ouattara, který ještě před rokem seděl se svými věrnými obklíčen v hotelu Golf,  je sice neustále na zahraničních cestách a  známý svým zničujícím pracovním tempem, přesto nepromarnil šanci a prokázal dobrou znalost PR.  Ve chvíli, kdy se fotbalový tým jeho země dostal do finále, nehledě na své pracovní povinnosti i  nebezpečný harmattan, který silně snižuje viditelnost,  sedl do letadla a vyrazil do Gabunu podpořit Slony  v rozhodujícím střetnutí. Noviny tento jeho počin kvitovaly se souhlasem a spekulovaly o tom, zda v případě vítězství  vyhlásí v zemi dva nebo tři dny placeného pracovního volna na oslavy a přivítání  hvězd. Vedle toho mě zaujaly články ve víkendových vydáních deníků, které na jedné straně střízlivě upozorňovaly, že vítězství Slonů není přes jejich favorizovanou roli jisté a na druhé straně zcela vážně vyzývaly věřící bez ohledu na náboženství, aby se odebrali do  motliteben a prosily své bohy, fetiše či cokoliv spirituálně vlivného o jejich přízeň a podporu ve finále. Poukazovaly na již jednou ztracené finále v Egyptě v roce 2006, kde domácí tým nastoupil na hrací plochu vyzbrojen koránem a Sloni následovně prohráli. 

Obyvatelé Abidjanu v nekonečných diskusích rozebírali další nadpřirozené, ale pro ně neopominutené faktory, které by mohly ovlivnit utkání. Zejména se proti sobě stavěly morální nároky na vítězství obou týmů. Zatímco Sloni měli svým ziskem poháru oslavit památku několika tisíc mrtvých z nedávného povolebního konfliktu, zambijský tým, který byl jejich soupeřem ve finále, měl silnou motivaci v uctění obětí leteckého neštěstí, při kterém před devatenácti lety ve vlnách oceánu zahynul celý zambijský fotbalový reprezentační tým. A to právě u břehů Gabunu, jen několik kilometrů od místa konání fotbalového utkání. Mohla jsem přispět i prezencí českého prvku ve všeobecném spirituálním varu. Mezi mrtvými zambijskými fotbalisty byl tehdy totiž i exsparťan Timothy Mwitwa, první africký hráč v České republice, zatímco v současném týmu Slonů z Pobřeží slonoviny byl bývalý sparťan Bony Wilfried, který mimochodem mluví docela slušně česky. 

Finále bylo skutečné drama, jak také jinak. Když v sedmdesáté minutě Drogba neproměnil penaltu, myslím, že na chvíli přestalo růst kakao. Po bezbrankovém prodloužení následoval penaltový rozstřel. Hráči obou týmů se střídavě modlili a já jsem se začala vážně obávat toho, aby přepracovaný Outtara přesto, že se stále zářivě usmíval do kamer, nedostal infarkt. Nakonec měli větší štěstí hráči v zelených dresech a poté, co se nabažili okamžitého momentu vítězství, poklekli a za zpěvu národních zambijských písní a motliteb znovu vzpomenuli památky svého nešťastného národního týmu, který teď údajně konečně nalezl klid. Pohár převzal prezident klubu, jediný přeživší, který se shodou okolností tehdy nedostal do osudného letadla. Hráči Zambie nebyli  žádnými mezinárodními hvězdami jako  tým Slonů a snad i proto jim člověk musel vítězství přát.  Následovalo okamžité prohlášení zambijské vlády, že každý fotbalista dostane nevídanou odměnu ve výši 59.000 amerických dolarů. Pro  jejich evropské kolegy spíš kapesné, ale v zemi s hrubým národním produktem nižším než 1 500 dolarů je to jakoby naši fotbalisté dostali každý asi dvanáct milionů korun. 

Plačících Slonů v oranžových dresech muselo být snad každému líto. Během šampionátu neinkasovali jediný gól a pohár získali jejich předchůdci jen jednou a to v roce 1992. Tehdy vyhlásil starý prezident Houphouet-Boigny  dvoudenní státní svátek a nynější prezident Outtara nechtěl zůstat pozadu. Dnem pracovního klidu bylo na Pobřeží slonoviny stanoveno alespoň následující pondělí  a fotbalisty přijel po jejich příletu do Abidjanu přivítat na letiště nejen on a jeho manželka, ale také ministerský předseda a velká skupina osob z politického a vojenského života. Přesto se Ouattarovi, který si na letišti nenechal vzít privilegium, před kamerami jako první opět stisknout Drogbovi ruku, jeho snaha stále se prezentovat jako fotbalový nadšenec a přiživovat se na popularitě hráčů skoro obrátila proti němu. Jeho útěšná prohlášení „osušte si slzy“  zněla pateticky, den volna po prohraném finále považovala řada lidí za „trapné“ a ozývaly se zlomyslné hlasy, že Ouattara těžko mohl očekávat vítězství, když neměl za zády francouzskou vojenskou jednotku a modré přilby OSN, jako tomu bylo před rokem v boji o prezidentský úřad. Takže nakonec se jako moudřejší ukázal Drogba, který prohlásil, že o politické posty na Pobřeží slonoviny v budoucnu určitě usilovat nebude, ale přestoupí z Anglie do nějakého nejspíš ruského nebo čínského klubu, aby si „vydělal ještě nějaké“ peníze. 

"Všichni se Slony"

Televize Samsung, Drogbova volba

Deníky před finále: Pokora, motlitba a naděje. ADO (Alassane Dramane Ouattara) po boku Slonů. Napětí vstupuje do Abidjanu i do Lusaky.

                                      

Prodej dresů

Den volna využili movitější obyvatelé k nákupům

Cesta do doby ledové a zase zpátky

Po třech týdnech v Čechách jsem se vrátila do Afriky plná dojmů a pěkně nachlazená. Žádný div, když byl můj organismus nucen vyrovnat se s teplotním rozdílem rovných padesáti stupňů! Když jsem před pár dny odlétala v ranních hodinách z Prahy, ukazoval teploměr osmnáct pod nulou, zatímco při večerním přistání v Abidjanu hlásil kapitán letadla třicet dva stupňů, samozřejmě nad nulou. Extrémněji jsem si těžko mohla vybrat. Ale člověka láká cesta právě v tomto období, aby nezapomněl, jak zima vypadá a studí a aby pak tolik neproklínal nikdy nekončící africké teplo. Také kulturní a společenský život je v té době v plném proudu a kamarádi nejsou na dovolených, nýbrž připraveni scházet se, popíjet svařené víno a konfrontovat pocity ze života v Evropě v krizi s životem v Africe po válce. Dojímala jsem se nad osvětlenými ulicemi, tramvajemi, které přijížděly podle jízdního řádu, divadly a kavárnami, i nad prostým faktem, že většina lidí kolem mě mluvila česky, rozuměla mi, já jim a konečně jsem na pár týdnů nebyla cizinkou, ale v zemi, kde jsem věděla, jak se chovat a co očekávat  bez velkých kulturních faux pas. 

Po příletu do Abidjanu mě tyto pocity rychle opustily. Hned na letišti do mě uhodil horký a prádelnově vlhký vzduch a přestože jsem po cestě odložila postupně zimní boty, teplé prádlo, svetr, rukavice a další v Africe absurdní části oblečení, v ruce jsem nesla kabát a vypadala v letištní hale jako Marťan. Naštěstí podobných mému druhu bylo víc, nejvíc mě zaujal pán, kupodivu Afričan, který se, zřejmě ještě omámen pobytem v mrazivé Paříži, před výstupem z letadla pečlivě zahalil do teplé šály a těžkého kabátu. Možná na něj čekal řidič s autem s výkonnou klimatizací... 

Vstupní formality byly nekonečné. První bariéru tvořili muži v bílých pláštích, kteří po cestujících žádali předložení očkovacího průkazu se záznamem o žluté zimnici. Poté následovaly pomale se  šinoucí fronty u imigračních přepážek, kde úředníci nejen pořizovali fotky cestujících, ale také jim odebírali otisky prstů. Byla jsem udivena, protože otiskovou proceduru jsem prodělala už při odletu a předpokládala, že to jednou stačí. Ale vzpomněla jsem si na příběh pána z Brna, který musel za minulého režimu znovu každý rok předkládat lékařské potvrzení, že mu chybí prsty, aby dostával invalidní dávky. Takže když  mohly v Čechách eventuelně dorůst chybějící prsty, proč by se v Africe nemohly změnit jejich otisky... Každopádně jsem byla  ráda, že po kontrole zavazadel  tím byly formality ukončeny. Když se ke mně při odchodu z příletové haly vrhnul šéf francouzské bezpečnostní skupiny, aby se zeptal, jak jsem byla spokojena se servisem, brněly mě nohy i hlava a neměla jsem velkou chuť na diskusi v sauně, s kabátem a zavazadly v ruce. Jistě byl hrdý na pomoc, kterou Francie poskytuje Pobřeží slonoviny, ale přístroje na odebírání otisků na letišti mi připadaly v zemi, která má tisíc základnějších problémů absurdní.  Přehřátý organismus mi ale radil nediskutovat a  akceptovat fakt, že vláda přijme prostě každou pomoc, kterou jí cizina nabídne, bez ohledu na smysl. 

Cestování mezi Pobřežím slonoviny a Evropou je celkově specifické. Letecké společnosti na této destinaci nemají velký zájem a z  evropských sem proto létají jen dvě: Air France a Brussels Airlines. Nedostatek konkurence přeje cenám a tak stála nejlevnější letenka v lednu z Abidjanu do Prahy rovných třicet tisíc korun. Do New Yorku, který je o tisíc kilometrů blíž,  se pro srovnání dá doletět i za třetinu této ceny.  Odlet z Abidjanu je protkaný kontrolami, jen cestovní pas jsem musela ukázat celkem osmkrát, dvakrát mi byla kontrolována příruční zavazadla, jednou přístrojem, podruhé znovu dámou v gumových rukavicích, vážilo se všechno, kromě mě. Při přestupu v Paříži jsou cestující stále nuceni si obligátně sundat boty a při příletu do  Prahy není potřeba ukazovat ani sundávat vůbec nic.  Protože na Ruzyni nebylo dosud žádné podivné opatření, přišli asi z tohoto důvodu alespoň s podivnou konstrukcí, kterou se musí při odletu prostrčit kabinové zavazadlo. Vypadá to jako hlavolam, ale pokud ho člověk nevyřeší, do letadla se nedostane. Tady jsem se naposledy mohla radovat, že jsem Češka, protože usměvavá slečna, která měla pomáhat bezradným cestujícím, jiným jazykem nemluvila.

Po příjezdu domů, kdy jsem po cestě nočním Abidjanem odložila poslední nevhodné kusy oblečení a hromadila použité  papírové kapesníky, jsem obhlédla naši tropickou domácnost. Velké starožitné zrcadlo, které přežilo se ztrátou skla  přímý zásah kulkou za válečného konfliktu, spadlo ze zdi i s novou výplní a rozpadlo se. Ukázalo se, že bylo provrtáno skrz na skrz nějakými pilnými africkými červotoči a nezbylo než ho vyhodit.  Také mravenci získali v domě  navrch a úměrně tomu se zvýšila i přítomnost malých ještěrek, zvaných gekka. Na chudákovi Tesle se Afrika rovněž podepsala, opouštěla jsem bílého chlupatého psa, teď mě přivítala spíš hyenka s tmavými fleky a polovypadanou srstí. Přesto neztratila dobrou náladu, zdokonalila se ve francouzštině a sedala si na jazykolomný povel „Assois-toi“.  Vztah k muslimskému hlídači se ještě víc upevnil a jeho večerní motlitbu na dvoře pozorně sledovala, sedíc vzorně metr od jeho motlitebního koberečku. Tomu jsem způsobila velkou radost darovanými brýlemi na čtení, které jsem zakoupila v Tescu. Už dřív jsem si všimla, že svůj telefon drží na metr od očí a jeho zaměstnavatel z hlídací agentury dokonce tvrdil, že je negramotný. Na rozdíl od něj jsem neuvěřila, že číst zapomněl, když agentura přijímá jen muže, kteří umí číst a psát, ale přičetla jsem to slábnoucímu zraku a darovala mu brýle. A voilà, negramotnost byla tatam. 

Druhý den jsem hned vyrazila koupit léky pro psa a nějaké potraviny. Auto mě přivítalo oplesnivělými sedačkami a vyběhl na mě pavouk střední velikosti,  na rozdíl od psa dost chlupatý. Na silnici jsem se v první chvíli cítila jak v Jiříkově vidění, mátli mě taxikáři, mávající z okének rukama místo používání blinkrů a na první zmatenější křižovatce byla samozřejmě k vidění  srážka. Vzápětí jsem zaznamenala jen lehce udivený pohled řidiče, který se blížil zprava a v poslední chvíli zastavil, když viděl, že já to nemám v úmyslu. Na tuto přednost se tu příliš nedbá, i když od Evropana by se respektování tohoto pravidla dalo spíš očekávat a tak jsem si znovu uvědomila, že jako řidička v Evropě bych mohla mít asi dost problémů se svým africkým stylem. 

Už jsem byla s Afrikou zase celkem smířená, když jsem vystoupila na parkovišti před velkým supermarketem a míjel mě pár, mířící ke svému autu. Muž se najednou otočil a zavolal: „La blanche!“ Představila jsem si scénu, kdy bych před Kotvou potkala Afričana a křikla na něj: „Černochu!“ Asi jsem po třech týdnech v české zimě byla bělejší než je obvyklé. Protože byl pátek, supermarket neměl výjimečně polední pauzu, ale část zaměstnanců stejně ležela na betonu ve stínu budovy a tvrdě spala. Ostatní uvnitř se pohybovali poněkud mátožně, což jsem připsala na účet vrcholnému období horké sezóny. Přestože je nesnesitelné vedro, občas se přižene prudký liják a tak se daří malárii. Jako první novinku jsem si proto vyslechla, kdo všechno jí v poslední době onemocněl a pokolikáté.  Následovně mě rozesmála kamarádka, která mi vyprávěla, jak si před několika dny šla nechat udělat test, protože se necítila dobře a lékař skutečně potvrdil malárii. Když se stavila v kanceláři, aby oznámila pracovní neschopnost, africká kolegyně pravila: „ Jenom malárie? Fuj, to jsem si oddychla, už jsem se bála, že bys mohla mít chřipku!“