Po třech týdnech v Čechách jsem se vrátila do Afriky plná dojmů a pěkně nachlazená. Žádný div, když byl můj organismus nucen vyrovnat se s teplotním rozdílem rovných padesáti stupňů! Když jsem před pár dny odlétala v ranních hodinách z Prahy, ukazoval teploměr osmnáct pod nulou, zatímco při večerním přistání v Abidjanu hlásil kapitán letadla třicet dva stupňů, samozřejmě nad nulou. Extrémněji jsem si těžko mohla vybrat. Ale člověka láká cesta právě v tomto období, aby nezapomněl, jak zima vypadá a studí a aby pak tolik neproklínal nikdy nekončící africké teplo. Také kulturní a společenský život je v té době v plném proudu a kamarádi nejsou na dovolených, nýbrž připraveni scházet se, popíjet svařené víno a konfrontovat pocity ze života v Evropě v krizi s životem v Africe po válce. Dojímala jsem se nad osvětlenými ulicemi, tramvajemi, které přijížděly podle jízdního řádu, divadly a kavárnami, i nad prostým faktem, že většina lidí kolem mě mluvila česky, rozuměla mi, já jim a konečně jsem na pár týdnů nebyla cizinkou, ale v zemi, kde jsem věděla, jak se chovat a co očekávat bez velkých kulturních faux pas.
Po příletu do Abidjanu mě tyto pocity rychle opustily. Hned na letišti do mě uhodil horký a prádelnově vlhký vzduch a přestože jsem po cestě odložila postupně zimní boty, teplé prádlo, svetr, rukavice a další v Africe absurdní části oblečení, v ruce jsem nesla kabát a vypadala v letištní hale jako Marťan. Naštěstí podobných mému druhu bylo víc, nejvíc mě zaujal pán, kupodivu Afričan, který se, zřejmě ještě omámen pobytem v mrazivé Paříži, před výstupem z letadla pečlivě zahalil do teplé šály a těžkého kabátu. Možná na něj čekal řidič s autem s výkonnou klimatizací...
Vstupní formality byly nekonečné. První bariéru tvořili muži v bílých pláštích, kteří po cestujících žádali předložení očkovacího průkazu se záznamem o žluté zimnici. Poté následovaly pomale se šinoucí fronty u imigračních přepážek, kde úředníci nejen pořizovali fotky cestujících, ale také jim odebírali otisky prstů. Byla jsem udivena, protože otiskovou proceduru jsem prodělala už při odletu a předpokládala, že to jednou stačí. Ale vzpomněla jsem si na příběh pána z Brna, který musel za minulého režimu znovu každý rok předkládat lékařské potvrzení, že mu chybí prsty, aby dostával invalidní dávky. Takže když mohly v Čechách eventuelně dorůst chybějící prsty, proč by se v Africe nemohly změnit jejich otisky... Každopádně jsem byla ráda, že po kontrole zavazadel tím byly formality ukončeny. Když se ke mně při odchodu z příletové haly vrhnul šéf francouzské bezpečnostní skupiny, aby se zeptal, jak jsem byla spokojena se servisem, brněly mě nohy i hlava a neměla jsem velkou chuť na diskusi v sauně, s kabátem a zavazadly v ruce. Jistě byl hrdý na pomoc, kterou Francie poskytuje Pobřeží slonoviny, ale přístroje na odebírání otisků na letišti mi připadaly v zemi, která má tisíc základnějších problémů absurdní. Přehřátý organismus mi ale radil nediskutovat a akceptovat fakt, že vláda přijme prostě každou pomoc, kterou jí cizina nabídne, bez ohledu na smysl.
Cestování mezi Pobřežím slonoviny a Evropou je celkově specifické. Letecké společnosti na této destinaci nemají velký zájem a z evropských sem proto létají jen dvě: Air France a Brussels Airlines. Nedostatek konkurence přeje cenám a tak stála nejlevnější letenka v lednu z Abidjanu do Prahy rovných třicet tisíc korun. Do New Yorku, který je o tisíc kilometrů blíž, se pro srovnání dá doletět i za třetinu této ceny. Odlet z Abidjanu je protkaný kontrolami, jen cestovní pas jsem musela ukázat celkem osmkrát, dvakrát mi byla kontrolována příruční zavazadla, jednou přístrojem, podruhé znovu dámou v gumových rukavicích, vážilo se všechno, kromě mě. Při přestupu v Paříži jsou cestující stále nuceni si obligátně sundat boty a při příletu do Prahy není potřeba ukazovat ani sundávat vůbec nic. Protože na Ruzyni nebylo dosud žádné podivné opatření, přišli asi z tohoto důvodu alespoň s podivnou konstrukcí, kterou se musí při odletu prostrčit kabinové zavazadlo. Vypadá to jako hlavolam, ale pokud ho člověk nevyřeší, do letadla se nedostane. Tady jsem se naposledy mohla radovat, že jsem Češka, protože usměvavá slečna, která měla pomáhat bezradným cestujícím, jiným jazykem nemluvila.
Po příjezdu domů, kdy jsem po cestě nočním Abidjanem odložila poslední nevhodné kusy oblečení a hromadila použité papírové kapesníky, jsem obhlédla naši tropickou domácnost. Velké starožitné zrcadlo, které přežilo se ztrátou skla přímý zásah kulkou za válečného konfliktu, spadlo ze zdi i s novou výplní a rozpadlo se. Ukázalo se, že bylo provrtáno skrz na skrz nějakými pilnými africkými červotoči a nezbylo než ho vyhodit. Také mravenci získali v domě navrch a úměrně tomu se zvýšila i přítomnost malých ještěrek, zvaných gekka. Na chudákovi Tesle se Afrika rovněž podepsala, opouštěla jsem bílého chlupatého psa, teď mě přivítala spíš hyenka s tmavými fleky a polovypadanou srstí. Přesto neztratila dobrou náladu, zdokonalila se ve francouzštině a sedala si na jazykolomný povel „Assois-toi“. Vztah k muslimskému hlídači se ještě víc upevnil a jeho večerní motlitbu na dvoře pozorně sledovala, sedíc vzorně metr od jeho motlitebního koberečku. Tomu jsem způsobila velkou radost darovanými brýlemi na čtení, které jsem zakoupila v Tescu. Už dřív jsem si všimla, že svůj telefon drží na metr od očí a jeho zaměstnavatel z hlídací agentury dokonce tvrdil, že je negramotný. Na rozdíl od něj jsem neuvěřila, že číst zapomněl, když agentura přijímá jen muže, kteří umí číst a psát, ale přičetla jsem to slábnoucímu zraku a darovala mu brýle. A voilà, negramotnost byla tatam.
Druhý den jsem hned vyrazila koupit léky pro psa a nějaké potraviny. Auto mě přivítalo oplesnivělými sedačkami a vyběhl na mě pavouk střední velikosti, na rozdíl od psa dost chlupatý. Na silnici jsem se v první chvíli cítila jak v Jiříkově vidění, mátli mě taxikáři, mávající z okének rukama místo používání blinkrů a na první zmatenější křižovatce byla samozřejmě k vidění srážka. Vzápětí jsem zaznamenala jen lehce udivený pohled řidiče, který se blížil zprava a v poslední chvíli zastavil, když viděl, že já to nemám v úmyslu. Na tuto přednost se tu příliš nedbá, i když od Evropana by se respektování tohoto pravidla dalo spíš očekávat a tak jsem si znovu uvědomila, že jako řidička v Evropě bych mohla mít asi dost problémů se svým africkým stylem.
Už jsem byla s Afrikou zase celkem smířená, když jsem vystoupila na parkovišti před velkým supermarketem a míjel mě pár, mířící ke svému autu. Muž se najednou otočil a zavolal: „La blanche!“ Představila jsem si scénu, kdy bych před Kotvou potkala Afričana a křikla na něj: „Černochu!“ Asi jsem po třech týdnech v české zimě byla bělejší než je obvyklé. Protože byl pátek, supermarket neměl výjimečně polední pauzu, ale část zaměstnanců stejně ležela na betonu ve stínu budovy a tvrdě spala. Ostatní uvnitř se pohybovali poněkud mátožně, což jsem připsala na účet vrcholnému období horké sezóny. Přestože je nesnesitelné vedro, občas se přižene prudký liják a tak se daří malárii. Jako první novinku jsem si proto vyslechla, kdo všechno jí v poslední době onemocněl a pokolikáté. Následovně mě rozesmála kamarádka, která mi vyprávěla, jak si před několika dny šla nechat udělat test, protože se necítila dobře a lékař skutečně potvrdil malárii. Když se stavila v kanceláři, aby oznámila pracovní neschopnost, africká kolegyně pravila: „ Jenom malárie? Fuj, to jsem si oddychla, už jsem se bála, že bys mohla mít chřipku!“
Žádné komentáře:
Okomentovat