Vídeňská káva, španělské ptáčky a česká komunita v Abidjanu

Teplo, horko, vedro,  k nevydržení...začátek každé konverzace dnešních abidjanských dní. Suché a horké období dostoupilo svého vrcholu, slunce nemilosrdně pálí a každý člověk, pokud  je to jen trochu  v jeho možnostech, si nezbytný pohyb po městě plánuje na ranní nebo alespoň dopolední hodiny. Odpoledne slunce sálá jako otevřená výheň a rozžhavuje nejen předměty, ale i lidi do běla či spíše do ruda. K tomu všudypřítomná vlhkost téměř sto procent prosákne všechno, co nestojí před klimatizací.  Pokud se sportovně nadšený jedinec, jako třeba já,  rozhodne pro intenzivnější sport pod širým nebem, byť předvídavě v sedm hodin ráno, musí  počítat s tím, že si jeho obličej podrží barvu zralého rajčete nejméně po další dvě hodiny a přehřáté tělo se bude stejně vytrvale chladit proudy potu bez ohledu na sprchování a osušování. Je logické, že žízeň mají i policisté v Abidjanu a přes nová a pěkná auta, dodaná právě z Francie, kterými se  pohybují po městě jako v americkém filmu, se vrátili ke starým osvědčeným praktikám a žádají po kontrolovaných řidičích nejen příspěvek na nápoje, ale prostě úplatu pod jakoukoliv záminkou. Také další instituce hýří, teplo neteplo, pro ně výhodnými nápady a tak začali v poslední době  obyvatele jedné ze čtvrtí Abidjanu navštěvovat „kontroloři“  elektroměrů. Bez ohledu na to, zda je přístroj nový a funkční a jeho uživatel vzorný plátce místní drahé elektřiny, výsledek kontroly je vždy stejný: elektroměr je údajně porušený, jeho uživatel podvodník a tak buď okamžitě zaplatí poměrně vysokou sumu nebo se s dodávkami může ihned rozloučit. Moje švýcarská známá, která bydlí v luxusním domě s několika byty se hodlala bránit, hledat advokáta a pomoc, ale její ivorijští sousedé ji od takového údajně předem ztraceného počínání odradili a tak nezbylo než  zaplatit a doufat, že to tím  zkončí. I když všeobecné zkušenosti s vyděrači bývají jiné.  

Toto její rozčilené vyprávění jsem před několika dny vyslechla na pravidelném každotýdenním  setkání anglicky mluvících cizinek, které se příznačně nazývá „coffee morning“. Když jsem se před několika lety ocitla  poprvé v Abidjanu a doslechla se o této skupině, vzbudil ve mě už jen název nechuť. Okamžitě jsem si představila znuděné dámy, jak si u kafíčka stěžují na svůj nemožný domácí personál, propírají mezinárodní komunitu a venku na ně v horku čekají černí šoféři. Ale poté, kdy jsem si uvědomila, že jsem sama v africké zemi, kde nikoho neznám, názor jsem přehodnotila. Z našich predešlých destinací jsem byla zvyklá na skutečnou mezinárodní komunitu, jazykovou rozmanitost a nepřeberné možnosti. Když jsem v Abidjanu při pohledu na oddělení supermarketu se „zahraničním“ tiskem uviděla  řady francouzských novin a časopisů a mezi nimi dva pomačkané výtisky The Economist, pochopila jsem, že tady je všechno jinak. Zahraničí zde znamená Francii a cizinec je Francouz. Někteří místní obyvatelé na ulici si fakt, že francouzština není evidentně mým mateřským jazykem, na základě této rovnice  nedokázali srovnat v hlavě.  A tak jsem hlavně zpočátku ocenila, že se každý týden mohu podle své chuti a nálady zúčastnit setkání cizinek, které do Afriky přišly také jen na určitou dobu, cítí se jistěji s angličtinou a z nichž jedna vždy dobrovolně zorganizuje setkání ve svém domě či bytě, rozešle popis cesty a připraví občerstvení pro skupinu hostů, jichž může přijít deset, ale také třicet.  Různorodá skupina žen, která se tu scházela, byla přátelská, poskytla  mi všechny dostupné a potřebné informace a pocit, že nejsem úplně sama v cizím  novém prostředí. Líbil se princip naprosté dobrovolnosti a nezávaznosti, nebyla zde žádná volená prezidentka, pokladní nebo stanovy.  Zajímavé bylo, že před volebním konfliktem nebyla ve skupině jediná rodilá mluvčí, až relativně klidné následující období přiválo několik Američanek, Australanku a dokonce dvě Angličanky.  Já jsem tak potkala několik svých skutečných pozdějších kamarádek a postupem času jsem si jinde našla i další známé, německy mluvící z Německa a Švýcarska, ale i z Finska, Brazílie a Číny a rusky mluvící z Ukrajiny, Ázerbajdžánu nebo Běloruska.  

Sportovní aktivity mě časem nevyhnutelně svedly dohromady i s rodilými Francouzkami a tím i do jejich spolků.  „Abidjan Accueil = Přivítání v Abidjanu“ fungovalo na podobném principu jako anglická skupina, jen jeho členky většinou žily už dlouhá léta v Africe. Platila zde přísná pravidla členství, příspěvků a aktivit, které mi někdy přišly úsměvné. Jedna z přítomných mě přesvědčila, abych se připojila před Vánoci k Mezinárodní asociaci žen, která připravovala dobročinný bazar. Přestože mi podobné akce nepřipadají příliš smysluplné, nechtěla jsem hned odmítnout a na setkání jsem dorazila. Konalo se v soukromém domě a kolem velkého stolu v obrovské hale štěbetalo asi dvacet Francouzek. K mému naprostému překvapení se rozhovor točil kolem výběru motivů ze stohu ubrousků, které se vystřihovaly a lepily na dřevěné krabičky, které předtím zhotovil truhlář. Následovalo barvení a lakování, to vše za dlouhých a zasvěcených diskuzí o barvě a odstínu. Byla jsem mile přivítána, téměř všechny přítomné dámy  si hned zapamatovaly mé jméno a dostala jsem nůžky, ubrousky, krabičku a informaci o výši členského poplatku, který byl určen na organizaci asociace a charitu. Takže jsem si ujasnila, že budu platit krabičky, ubrousky a lepidla, na  dobročinném bazaru výrobky pak nabízet a vydělané peníze, které možná vyrovnají náklady, půjdou na dobročinné účely. To vše mi nepřišlo logické a navíc ve mě lepení ubrousků pořád vyvolávalo představu lepení jiných artefaktů v jistém zařízení a tak jsem do asociace nevstoupila. 

Od začátku svého pobytu jsem nijak nedoufala, že bych na Pobřeží slonoviny mohla potkat někoho, kdo mluví česky nebo dokonce je z Čech. Velvyslanectví zde bylo před několika lety zrušeno, stejně jako ve všech ostatních afrických frankofonních zemích, které údajně nejsou pro Českou republiku prioritou. Ani se  moc nedivím, protože prosadit se proti jednoznačným zájmům bývalé koloniální velmoci se nedaří ani jiným silným státům. Překážkou je rovněž jazyk. Zuby nehty se drží jak se svými miniaturními velvyslanectvími, tak zástupci hospodářské sféry Belgičani a Švýcaři, jejichž tradiční zájem v zemi má sladkou příchuť a čokoládovou vůni. Velká Británie má v Abidjanu jediného zástupce, skandinávské země svá zastupitelství definitivně zrušily, zato je tu však velvyslanectví Číny, Korey, Japonska, Indie nebo Iránu a samozřejmě afrických zemí. Jaké bylo proto moje překvapení, když mi abidjanská mezinárodní komunita zanedlouho po mém příjezdu promptně dodala informaci, že pro OSN zde pracuje nějaká mladá Češka! Volební manévry pak  pracovně zavály do Abidjanu další rodačku z Moravy a česká komunita byla na světě. Právo na dobrovolné spolučlenství bez charitativních cílů dostal i můj manžel, který mluví česky a dodatečně jsme se dozvěděli o paní z Beninu, pracující pro jednu z humanitárních organizací, která strávila jedenáct let na střední a vysoké škole v Brně. Když jsem poprvé uslyšela její roztomilé „ahóój, jak se maš“, nemohla jsem se ubránit myšlence na Mirečka z Básníků. Poprvé po mnoha letech v zahraničí jsme poznala výhody vlastní národní komunity. Nastal čilý  pohyb českých knih, časopisů a filmů a dodávky nedostatkových surovin a zboží z Česka podle toho, kdo z nás odtud zrovna přiletěl. 


Po čem vlastně touží česká duše v Africe? Samozřejmě po rozhovoru v rodné řeči, i když v dobách skypu už nehrozí, že by člověk začal hned mluvit jako Lendl po pár letech v USA. Poté samozřejmě po čtivu a filmech, nostalgických starých nebo neznámých nových a o slovo se hlásí vedle duše také žaludek. Ať už je kuchyně hostitelské země jakkoliv přitažlivá, nakonec člověk stejně chce to, na co byl zvyklý odmalička. Takže se do země  vozí kufry plné dětských piškotů, tatranek a perníčků, becherovky, pudinkového prášku, majoránky nebo papriky, kypřícího prášku, granka, parenice a  máku.  Já jsem k Vánocům od českých kamarádek dostala medovinu a  své oblíbené sojové suky, profitoval i manžel, který obdržel reprezentativní korbel plzeňského pivovaru a Tesla velký pytel sušených prasečích uší. Národní komunita má velké výhody!  Když se nám konečně podařilo sejít se tento týden ke společné večeři, lámala jsem si hlavu, jaké připravit české menu. V cizině nejvděčnější bývá bramborák nebo knedlo, vepřo, zelo, v Africe ale smažit bramboráky znamená torturu a vepřové maso, které se tu dá koupit, nevypadá moc poživatelně. Takže nepřipadal v úvahu ani řízek, po kterém toužila bývalá studentka z Brna a zvítězily co do dostupnosti ingrediencí španělské ptáčky. Českých předkrmů se mi zdá, že  moc není a představa teplé polévky v tropickém vedru je zničující. Takže jsem se uchýlila k tradiční šunkové rolce s křenem ze skleničky, nechyběl koláč, becherovka a vídeňská káva. To vše jsme spořádali za příjemného hovoru v rodné řeči na večerní terase, když se sluneční žár trochu zmírnil a venku se dalo dýchat i jíst. Přišlo mi to všechno tak výjimečné, že jsem najednou získala pochopení všechny ty krajanské spolky po světě, které mi dřív připadaly přehnané. 

Jinak ale nejsou stopy Čechů minulých ani současných na Pobřeží slonoviny nijak hluboké. Kromě žárovek Tesla, které se sem nedávno dostaly na trh patrně s novou žárovkovou politikou Evropské unie a malé škodovky, kterou si převezl německý zaměstnanec jedné ze zahraničních organizací, jsem tu bohužel nikdy žádný český výrobek neviděla. Žádná velká národní pýcha se tu našince nemá šanci zmocnit. Když jsme žili na Srí Lance, navštívila jsem jednou se svým zaměstnavatelem bývalý cukrovar, který byl několik let mimo provoz a  měl být obnoven. Procházeli jsme s mezinárodní skupinou obrovskou budovou a mě napadlo se zeptat, odkud jsou všechny ty zaprášené stroje, jestli z Anglie. Odpověď zněla: „Z Českoslovenka, byl to dar Čechoslováků Srí Lance“. Žádný div, při tehdejším příklonu Srí Lanky k socialismu. Na Pobřeží slonoviny, kde prezident Houphouet-Boigny podobný vývoj a vztahy zásadně nepřipouštěl, se nic takového nedá očekávat. V Ghaně, ve městě Cape Coast jsem na jednom ze sešlých koloniálních domů objevila alespoň polosmazanou malovanou reklamu na boty Baťa. Ty se dodnes vyrábějí také na Srí Lance. Podle svých deníků do Colomba zavítal i můj pradědeček  v roce 1920 při plavbě leginářů z Ruska zpět domů. Za mého pobytu tam přijela tehdejší miss World Tatiana Kuchařová.  Co je ale na Pobřeží slonoviny českého kromě nás tří Češek, jedné škodovky a pár žárovek Tesla, se mi bohužel zatím nepodařilo vypátrat. 

Import z České republiky

Svatební horečka

V posledních dvou týdnech  nočním Abidjanem pravidelně začaly otřásat  hromové rány, doprovázené dlouhými záblesky oslnivého světla. Většina spících lidí instinktivně vyskočila z postelí, naštěstí však ne proto, aby utekla do sklepa nebo do bezpečnější části domu ze strachu před útokem jako před rokem, ale proto, aby  odpojila internet, pozavírala okna nebo zajistila předměty, které by mohla přicházejí tropická bouřka odnést.  Protože skoro nemá smysl pokoušet se za ohlušujícího rachotu hromu, vichřice a  lijáku biblických rozměrů  znovu usnout a je  lepší zabavit se četbou, pokud funguje elektřina či generátor nebo pozorovat bezplatnou světelnou show, pocit, že se jedná „jen“ o přírodní divadlo a před městem nestojí armáda rebelů ze severu, aby ho dobyla, je  uklidňující. 

Kdo ale nahlédl v posledních dnech do novin nebo popřál sluchu zprávám z ulice, musel si nutně  uvědomit, že propadnout pocitu bezpečí a bezstarostnosti přesto není na místě. Usmíření, skloňované ve všech pádech současnou politickou elitou a  stabilita země jsou spíš zbožným přáním. Obyvatelstvo, které nedisponuje ochrankou a vysokými zdmi kolem domů,  sužují  ozbrojené noční  i denní přepady, jejichž cílem se stávají také menší obchody, školy, sídla církví a malých nadací, kde se dá očekávat jakákoliv kořist. Problematickými se staly opět oba mosty přes lagunu, kudy není radno v noci projíždět.  A tak má Abidjan i nadále svoji „zavírací“ dobu:  o půlnoci vojenské hlídky přehradí příjezdové silnice a do města se nikdo nedostane. Nebezpečí hrozí v ještě vyšší míře mimo ekonomickou metropoli a pohybovat se po silnicích na venkově po setmění soudný člověk neriskuje. Zejména tah mezi městy  Bangolo a Duékoné na východě země patří k nejnebezpečnějším. Páteční noviny přinesly obšírný článek, upozorňující na úspěšnou akci armády, které se podařilo dopadnout skupinu ozbrojených mužů, jež přepadávala vozidla na jedné z velkých silnic. Na velké fotografii je vidět bandity, všechno mladé muže, jak klečí polonazí  uprostřed  velkého nádvoří, v pozadí s postávajícími  vojáky s červenými barety a slunečními brýlemi. Žádný pěkný pohled, už kvůli fotografii samotné. 

Přes všechny tyto strázně a všeobecné napětí se mi v poslední době zdá, že vypukla sňatková epidemie a společenský život plně ovládly svatby a zásnuby. Nevím, zda je to dokázáno sociologicky, ale i v poválečném Československu se v prvních letech po  osvobození  uzavíraly sňatky jako o závod a rodilo se velké množství dětí. Moje babička to jednou, když se nakupily oslavy kulatých narozenin  generace jejích potomků komentovala slovy: „Já nevím, co jsme to všichni po té válce bláznili...„ Abidjan tedy blázní také a mě se, v roli hosta,  týkají  hlavně svatby smíšené, tedy africko-neafrické. První v pořadí se konala včera, kdy si náš známý bral po poměrně krátké známosti  místní studentku. Protože je muslimka, neváhal kvůli sňatku  přestoupit na její víru. Tradiční svatba se konala již před několika měsíci, byla záležitostí hlavně ženskou, která se ženicha údajně příliš netýkala. Teď šlo o úřední akt na radnici, kvůli kterému přijeli z Evropy jeho rodiče, přítomny byly hlavně další smíšené páry a početní zástupci rodiny nevěsty. Obřad na radnici byl v hrubých rysech podobný našemu, překvapila mě snad jen stísněná oddací síň, vyzdobená křiklavými barvami a „moderátor“, který s mikrofonem v ruce organizoval obřad. Měla jsem možnost si vše dokonale prohlédnout při dlouhém čekání, protože čas nehraje v Africe žádnou velkou roli podle známého hesla „Vy máte hodiny, my máme čas...“  

Poté, co uplynula asi hodina od ohlášeného začátku obřadu, vešel konečně ženich, provázený matkou v decentním kostýmku, po dalším nekonečném čekání konečně za potlesku vplula do místnůstky  spolu se svým otcem nevěsta v bílých dlouhých šatech, složitým vysokým účesem z umělých vlasů a zahalená do závoje. Do té doby ji nikdo nesměl vidět. Reproduktory hrály Mendelsonův svatební pochod a dojetí mělo snahu ovládnout atmosféru. V tuto chvíli se ale zmocnil slova moderátor a s vtipnými komentáři ve francouzštině a přívalem zkomolených  slov v dalších jazycích zahájil obřad. Představil snoubence, zeptal se jich veřejně nikoliv na to, jak bych ještě čekala, zda znají vzájemný zdravotní stav, ale zda budou mít společný či oddělený majetek a snažil se bavit všechny přítomné. Po vážné atmosféře byla veta, chlapík s mikrofonem mluvil a mluvil a  neustále upozorňoval rozpačitého ženicha, aby bral věc s humorem. Poté přišla na řadu starostka městské části, rezolutní a sympatická žena, která přečetla vážným tónem několik odstavců z ivorijského civilního zákoníku, týkajících se manželství. Zaujal mě zejména paragraf říkající, že muž je hlavou (doslova šéfem) rodiny, rozhoduje v jejím zájmu o společném majetku a disponuje jím. Jeho povinností je zajistit manželku a budoucí děti podle svých možností a schopností. Pokud tak nečiní, bude se zodpovídat před soudem. Tato jeho povinnost zanikne v případě, kdy  ho žena opustí bez udání důvodu a odmítne se vrátit do společného bydliště. O bydlišti  rodiny rozhoduje též muž, žena je povinna ho následovat. Jejím úkolem je starost se o domácnost a výchovu dětí, v určitých případech, jako je nepřítomnost manžela, přebírá funkci hlavy rodiny.  Nikdo jí nebrání pracovat nezávisle na povolání manžela... Následovaly prstýnky, polibek a nekonečné focení přímo na místě. 

Jak to ohodnotit? Nevěsta byla krásná, i proto, že zářila štěstím, její rodina ze severu země poněkud nevyzpytatelná, ženich viditelně pohnutý, jeho rodiče vzhledem k prvnímu pobytu v Africe a neznalosti francouzštiny trochu nejistí. Svědkyní nevěsty byla její matka. Obřad připomínal spíš estrádu, byl hlučný, svatebčané se při něm hodně smáli a nakonec to mělo něco do sebe. Ne důstojnost a vážnost, jak jsme zvyklí z našich svateb, ale spíš uvolněnost a radost ze života. Poté se svatební hosté přesunuli do malé restaurace u moře, která patří postaršímu Evropanovi, za kterého se před několika málo lety provdala příbuzná nevěsty. Nazývala ji sestrou, ale po podrobnějším dotazu se ukázalo, že nevěsta je její teta, i když jsou stejného věku. Rodinné vztahy jsou v Africe celkem spletité. Živá hudba nepřipouštěla žádnou velkou konverzaci a večeře se značně opozdila, protože podle slov majitele se personál v kuchyni dal do tance, když hudba začala hrát a nebylo snadné ho přimět k přípravě svatební hostiny. Ke konci se krájel velký svatební dost a jako výslužku každý dostal malé bonbónky, které vypadaly jako vajíčka a byly zabalené po třech do  barevných balíčků. Kytici měla nevěsta umělou, ale dort byl krémově opravdový. Na Srí Lance jsem totiž kdysi  zažila nemilé překvapení když se ukázalo, že obrovský a krásný dort, vystavený na odiv v centru sálu, je umělý a novomanželé „vykrojili“ kvůli fotografiím jen připravený  klínek. Také pyramida sklenic, do které se velkoryse lilo "šampaňské" byla jen rekvizita. Svatba v Africe byla skutečnější, ale přesto se svatebčané  po desáté hodině večerní jako na povel rozloučili a v konvojích kvůli bezpečnosti vyrazili zpět do Abidjanu. 

Byla to první svatba, kterou jsem na Pobřeží slonoviny zažila a začínám být zvědavá, zda ty ostatní budou podobné. Následovat by měla další známá, Evropanka, která o Vánocích  potkala muže svého života a ihned se rozhodla přes svoji jinak velmi racionální povahu pro sňatek. Sesypaly se na ni starostlivé kamarádky, které se snaží ji přimět k rozvaze, ale celkem zbytečně. Ani mě to nepřekvapuje, protože mám dosud v paměti manželovu kolegyni, která přijela před několika  lety  na pár měsíců do Abidjanu. Téměř okamžitě začala chodit s jedním z hlídačů kancelářské budovy, kde pracovala a v nejkratší možné době si ho vzala a odvezla poté do Evropy. Námitky či rady nepřipouštěla.  Typičtější skupinu kandidátů smíšených manželství tvoří přesto spíš muži všech věkových skupin, i když ti starší, s mladými manželkami a malými dětmi jsou k vidění nejčastěji. Smíšené dvojice samozřejmě čelí řadě neočekávaných nedorozumění, vyplývajících z odlišných kultur. Pokud pár zůstane v zemi, patří k nejobvyklejšímu zádrhelu  tlak rodiny afrického partnera, která očekává, že „bohatý“ cizinec se postará o všechny příbuzné, kteří to potřebují. Pokud pár odejde do Evropy, po čase  se v některých případech ukáže, že manžel je ve skutečnosti už v Africe dávno ženatý. Pak není nic lehčího než současnou partnerku opustit, případně se rozvést a importovat svoji původní rodinu, která na tento okamžik trpělivě čekala.

Zvláštní kapitolu tvoří známosti internetové, které dělají těžkou hlavu hlavně konzulárním  pracovníkům cizích velvyslanectví v Abidjanu. Daly by se rozdělit do dvou skupin. První tvoří dotazy a požadavky na urychlené vyřízení víz pro „snoubence a snoubenky“ z Pobřeží slonoviny, které jejich parner v Evropě zná většinou jenom z internetové komunikace. Druhou jsou pak nekonečné stížnosti a žádosti o pomoc, kdy byly do Afriky převedeny peníze na letenky, víza, léčení, pomoc rodině apod. internetové známosti, která po obdržení peněz už většinou o další kontakt nejeví zájem. Pokud  zamilovaní vidí svět přes růžové brýle, tak v těchto případech sedí před svými počítači v Evropě asi rovnou se slepeckou holí. 

Než jsem dopsala tento příspěvěk, přistálo mi ve schránce pozvání k zásnubám další známé, původem z Jihoafrické republiky, kterou jsem kvůli jejímu studiu dlouho neviděla. Výjimka potvrzuje pravidlo: ona i její snoubenec, rodilý Francouz, jsou stejného věku i barvy pleti,  oba vyrostli v Africe, poznali se v Abidjanu a chtějí tam žít i nadále. A svatební lavina by mohla být už 1. dubna  korunována událostí domácí, protože mi moje svobodná kamarádka, otrávená neustálými zásnubami a veselkami napříč mezinárodní komunitou v Abidjanu  nedávno zcela vážně sdělila: „Mám toho dost. Rozhodla jsem se uzavřít registrované partnerství.“ Moje překvapení neznalo mezí a tak jsem stěží vykoktala, s kterým že to, tedy vlastně s kterou že to šťasnou. Odpověď zněla: „S vaší Teslou...“

I kdyby Tesla byla rodu lidského, nebyla by tato její volba možná, protože homosexuální svazky nejsou na Pobřeží slonoviny dovolené. Přesto  je často vidět na veřejnosti mladíky, kteří se vodí za ruce, ale ne vždycky to znamená, že jsou pár. Nedávno jsem se zúčastnila setkání s profesorem z evropské univerzity, který měl přednášku a poté diskusi na téma homosexualita. Studenti byli tématem spíše zaraženi, jen jeden starší účastník hlasitě a rozzlobeně protestoval, že podobné věci „jsou proti Bohu“. Okamžik překvapení přesto teprve nastal, když se na stěně objevilo  foto německého ministra zahraničí s usměvavým mladým mužem po boku. Informace, že to je jeho partner, zbavila nastupující inteligenci národa naprosto řeči. A tak budu i nadále slavit svazky sice jen heterosexuální, zato ale s myšlenkou na to, co věděl už Karel IV. a co jsem zažila na vlastní kůži: že svatby jsou lepší než války.

Radnice

Oddavky v plném proudu

Svatebčanky...

...a svatebčané

Hostina u moře