Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Není trh jako trh

Ruka ruku myje, a to i ve zcela korupce prostém prostředí mezinárodní komunity. Moje dvě známé, původem ze dvou asijských velmocí, které žijí první rok v Abidjanu, chtěly za každou cenu konečně navštívit turistický trh Cava, aby si pořídily první africké artefakty, ale netroufaly si samy, protože netušily, co je čeká. Já už mám s Cavou své zkušenosti a pro změnu jsem se zase chtěla vydat na trh do lidové čtvrti Treichville, kam bych také nerada jela sama, nechala tam stát auto a vydala se do útrob hrůzné betonové budovy, kde je neafričan raritou. Takže mi přišlo vhod, že k dispozici bylo auto s řidičem, entuziastický doprovod a s „nákupy“ jsem souhlasila.

Vyrazily jsme nejprve na turistický trh, který není žádným velkým dobrodružstvím, alespoň z mého hlediska. Ohrazený úpravný areál uprostřed živé abidjanské čtvrti restaurací, obchodů a firem je připraven na mezinárodní klientelu a žádné velké trable nehrozí, kromě těch finančních. Poměrně úhledné stánky jsou nacpány dřevěnými soškami všeho druhu, výrobky z kůže krokodýlů, hadů a pštrosů, západoafrických hudebních nástrojů, ubrusů a malovaných látek z Korogha, bižuterie, krabiček a truhel potažených načervenalou kůží, obrazů malovaných na skle, látkových panenek ušitých ze zbytků látek, které drží v ručkách toaletní papír, nádob na led, vyrobených z kokosových ořechů nebo výrobků zhotovených z plechovek od nápojů či pivních víček. Nabízené předměty jsou na první pohled fascinující svojí rozmanitostí a nápaditostí, na druhý pohled je jasné, že je třeba rozlišovat kvalitu a že často používaný termín „starožitný“ znamená, že nabízený předmět má za sebou speciální úpravu, ale rozhodně ne historii. Oblíbená technika výroby antikvárně vyhlížejících předmětů je jejich ponechání v doutnajícím ohništi a poté zahrabání na nějaký čas do země - a starožitnost je na světě! Pokud je zákazník s těmito postupy srozuměn, musí se připravit kromě vyčerpávajícího vedra na pouhé dva další zádrhely: přehnanou pozornost až neodbytnost prodejců a pak smlouvání o ceny. Na jejich obranu je však nutno říci, že oproti praktikám v arabských zemích se jedná o nevinnou dětskou hru.

Já osobně těžím z průpravy, které se mi dostalo v Nigérii, kde jsem na trh chodila s ženou kolegy, která byla původem z Gabunu. Myslím, že jsem dostala školu k nezaplacení. Je třeba říci, že nákupní poměry v hlavním městě Nigerie byly znatelně drsnější než na Pobřeží slonoviny. Nechvalně známý obrovský trh Wuse v Abuje, chaotické uskupení konstrukcí zastřešených černými igelitovými plachtami, nabízel ke koupi téměř vše. Člověk však musel mít odvahu a energii se tam vydat, protože vedro, uzounké uličky, špína a spousty lidí, kteří zde nakupovali, prodávali nebo se jen potulovali, vysály entuziasmus z každého. Cizinec se tam také nepouštěl sám, ale s „průvodcem“, který mu byl „přidělen“ při jeho první návštěvě trhu a při každé další se k němu už automaticky přidal. Dále bylo obvyklé angažovat nosiče, tedy muže vybaveného kolečkem, který jezdil za mnou, dohlížel, aby věci, které jsem koupila, byly ve správné kvalitě, uspokojivě zabaleny a nic se neztratilo nebo nezapomnělo. Průvodce, v mém případě Mohamed, malý, asi padesátiletý Afričan, který jinak celé dny postával spolu s dalšími před trhem, si před vstupem do igelitového pekla vyslechl, co všechno mám v úmyslu koupit či obstarat, naplánoval rychle nejlepší postup labyrintem a pak jsem se v závěsu za ním, následovaná mužem s kolečkem a svým řidičem, bývalým řidičem autobusu z Lagosu jménem Audu, vydala do útrob trhu. Přitom jsem vždycky měla na paměti základní poučení své mentorky Léy: 1/ buď přátelská, usmívej se a nikdy neukaž, že se zlobíš 2/ povídej si s prodejci, zajímej se o jejích rodiny a zdraví 3/pokud něco chceš koupit, neprojevuj přílišný zájem. Rozmysli si, kolik chceš zaplatit, začni vyjednávat a mírně, ale rozhodně trvej na svém 4/ pokud se na tržišti strhne hádka nebo pranice, vezmi nohy na ramena a utíkej nekratší cestou k autu a pryč. Její vysvětlení znělo: Nigerijci jsou výbušní, rvačka se rozšíří a tržiště začne hořet, člověk ani neví jak. Na poslední poučku jsem si vzpomněla vždy, když se mi doneslo, že Wuse market je v plamenech... Řídila jsem se Léinými pokyny a až na jednu fatální chybu, ke které se ještě dostanu, jsem byla v nakupování úspěšná. Tato taktika se ukázala stejně použitelná i na Pobřeží slonoviny, navíc s to výhodou, že místní obyvatelé i prodejci jsou o hodně mírnější a klidnější než v Nigérii.

Když jsme začaly procházet Cavou po pískem vysypaných cestičkách mezi stánky, ozývalo se sice Madame, madame, podívejte se sem, pojďte sem, kupte tohle, ale ve zcela umírněné podobě. Byla jsem šťastná, že obě přítelkyně mluví francouzsky a nebudu za ně muset smlouvat. Bohužel se ukázalo, že tím jejich znalosti končí, protože u prvního stánku se jedna z nich hned zeptala na cenu a když jí prodejce řekl kosmickou a nereálnou sumu, znechuceně se dala bez odpovědi na odchod. Muž sám byl nešťastný a vysvětloval jí, že je to začátek prodeje, cena je „orientační“ a následovat musí hlavní bod programu, tedy vyjednávání. Vzala jsem si přítelkyni stranou a vysvětlila jí, že reálná cena bude přibližně třetina z té, kterou udal prodejce. Smlouvat musí začít hluboko pod sumou, kterou chce zaplatit, pak být trpělivá, tlačit přátelsky prodejce, aby snižoval, zatímco on ji bude nutit zvyšovat a nakonec se setkají na ceně, přijatelné pro oba. Každý zákazník nakonec vyvine svoji osobní taktiku, ta moje většinou je, že víc peněz nemám, rodina úpí hlady a manžel je hrubián, který mě drží zkrátka. Když mě prodejce poté vidí pokračovat v nákupech, nic nenamítá, protože mu je jasné, že každý hraje svoji hru. Nakonec jsme všechny úspěšně nakoupily, já jsem si odnášela královské leopardy z Beninu, kterým jsem už dlouho odolávala, jedna kamarádka byla šťastná z pořízení dvou „starobylých“ břichatých sošek a druhá koupila tradiční stolní nádoby na vodu. Prodejci byli spokojeni, mnozí se mě vyptávali na mé známé, se kterými jsem na trhu byla předtím a nákupy jsme završily chlazeným nápojem v pěkném maquis (jednoduché restauraci) uprostřed tržiště. Nemohla jsem zase nevzpomenout na Nigérii, kde mi Léa při první návštěvě Wuse marketu nabídla coca colu z „automatu“. Automat byl asi dvanáctiletý hošík, který měl na těžké dřevěné káře velký sud s ledem a v něm láhve s nápoji. Otevřel mi colu a když jsem se už už chtěla napít, vytrhla mi Léa láhev z ruky a požádala kluka o brčko. Osobně jsem si ho musela vytáhnout z igelitového pytlíku a byla poučena, že jsem si koledovala o případné velké zdravotní problémy. Nápoj jsme musely vypít na místě a láhev hned vrátit do dřevěné káry.

Podobné poměry jako na nigerijském Wuse marketu nás čekaly v Treichville. Trh zde není na otevřeném prostranství, ale v ošklivé betonové nepřehledné budově. Tato část Treichville nepatří k těm, kde by se právě zdržovali cizinci a při pohledu z mostu, který se přes ni klene, se jeví jako slum. Chtěla jsem sem proto, abych si pořídila máslo z rostliny karité, která roste na severu Pobřeží slonoviny a ve světě se přidává do kosmetických prostředků, které jsou pak náležitě drahé. Česky se mu říká bambucké máslo. Opustily jsme klimatizované auto s řidičem a vnořily se do budovy, která vyvolává představu, jak by asi vypadal náš starý obchodní dům, který by buď několikrát vyhořel, zůstal bez podlah a oken anebo se v něm filmovala část bitvy o Berlín. Uzounké uličky, prodejní pulty, sbité z prken, na nich občas spící ženy – prodejkyně, přítmí, vedro, vlhko, ruch, pod nohama odpadky a děti nejrůznějšícho věku. Naštěstí jsme vešly sekcí zeleniny a ovoce, což se mi zdálo lepší než se octnout třeba hned v části s masem, což není nic pro slabší povahy. Přesto mě přítelkyně překvapením chytla za ruku, když uviděla velkou tmavou hromadu, která se líně pohybovala. Při bližším pohledu se ukázalo, že to byli velcí hlemýždi. Náhle se ozval pekelný rámus a začaly jsme kýchat, to když se dala do pohybu tentokrát opravdu starobylá drtička sušených chili papriček, aby z nich vyrobila prášek. Když jsem vyslovila přání po bambuckém másle, prodejkyně hned pověřila mladého muže, který nás zavedl na příslušné místo, kde jsem koupila kilovou hroudu žluté hmoty za cenu espresa v restauraci. Povzbuzeny hladkým průběhem nákupu jsme se rozhodly vyjít do prvního patra. Nedařilo se nám ale dlouho objevit schody, protože celý prostor byl naprosto přeplněn prodejci a všude se pletly děti, které byly našimi zjevy naprosto fascinované. Nakonec jsme objevily polorozpadlé schodiště a vyšly do patra, kde převládaly, eufemisticky řečeno, kadeřnické a kosmetické služby. Některé podnikatelky už na schodech držely v rukách paruky nebo svazky umělých vlasů, jiné je zákaznicím rovnou přišívaly na hlavy. Všude se pletly copánky, myly vlasy hrnky vody v malých lavorech a do prostoru trčely nohy a ruce, na kterých se pilně dělala manikúra a pedikúra. Byl to fascinující pohled a na rozdíl od Cavy si nás nikdo zjevně nevšímal. Přesto jsem si byla vědoma, že jsme centrem pozornosti a neodvažovala se fotit až na několik povšechních snímků mezi zeleninou. Určitě to byla škoda, protože by to byly jedinečné záběry.

Důvod, proč se bojím fotit, a to zejména na trhu, teď znovu odvyprávím, přestože většina mých známých tuto rozvernou historku z Nigérie zná. Ale poučení nikdy neškodí...

Tak tedy bylo nebylo, na velkém odkrytém tržišti na okraji Abuji, zvaném New market. Chodila jsem tam pravidleně s Léou nakupovat zeleninu a ovoce, měla jsem už své prodejce i nosiče. Průvodce na tomto trhu nebyl nutný, na obrovské ploše jsem se už orientovala dobře a také řidič zůstával u auta. Léa ale ve smluvený čas nedorazila a tak jsem se vydala na trh sama. Náhodou jsem měla v tašce malý fotoaparát a také asi přechodnou ztrátu soudnosti a rozhodla se udělat pár snímků na památku. Párkrát jsem stiskla spoušť a už u mě stál rozzlobeně se tvářící chlapík v uniformě. Dost nepřátelsky mě poučil, že v Nigérii je zakázáno fotit, že jsem evidentně špiónka a že mě tímto zatýká. V paměti se mi začaly vyynořovat rady, jak jednat v případě podobných konfliktů, které většinou směřují k žádosti o úplatek. Nabídla jsem mu tedy napřed peníze, pak foťák, pak oboje. Kupodivu ale odmítl a řval, že půjdeme na stanici. Když jsme tam tržištěm došli, pochopila jsem rčení „dát někoho do díry“. Tak policejní stanice totiž přibližně vypadala. Přítomna byla policistka, což mě trochu uklidnilo a čekala jsem víc zdravého rozumu, ale ječela na mě, že pokud ve své hnusné zemi můžu fotit, kde mě napadne, tak v krásné Nigerii to rozhodně nesmím (doslovný překlad). Protože pak bych ukazovala fotky doma. Logika mi ucházela, snažila jsem se jí mírně oponovat, ale nebylo s ní ani s jejím kolegou řeči. Ten pak rozhodl, že mě převedou jinam. Opět mě vedl tržištěm, celá historka se rozkřikla a za námi se táhl dav těch, kteří „zatčení“ viděli a dalších, které to zajímalo. Pro začátek asi padesát lidí. Další policejní vyšetřovna neměla ani okna a tak se pozorovatelé zvenku pohodlně rozmístili v okeních rámech jako při sledování nějakého představení. Byli mezi nimi hlavně „moji“ prodejci a nosič, tedy lidé, kteří mě znali a také řidič, pro kterého doběhli. Mohla jsem ho tedy poslat, aby dojel pro pomoc, ale představa pozdvižení a ostudy mi v tom bránily. Věřila jsem, že se situace, která mi přišla absurdní, vysvětlí. Ale ne v Nigérii. Když jsem si musela sednout na udupanou zemi a nekonečnou dobu čekat na údajný příchod nadřízeného, postupně jsem ztratila zbytek sebejistoty. Události dostaly nečekaný spád, když kolem mě proběhlo zvířátko s lysým ocasem, které jsem nerada viděla i na obrázku. Vyhrkly mi slzy, vyskočila jsem a pozorovatelé v oknech předali davu za sebou zprávu, že bílá madam pláče, protože jí ubližují. Venku nastala vřava, mlácení na dveře a stěny a mě jen napadlo, že teď dav zapálí policejní boudu a bude konec. Najednou jsem si směla sednout na židli a dostala jsem papír, kde jsem měla popsat, co se stalo. Než jsem tak mohla učinit, vtiskli mi do ruky vysílačku, do které jsem měla vylíčit totéž. Na papír jsem pak napsala pouze své jméno a adresu a byla propuštěna! Dav venku mě uvítal s jásotem, jako bych právě zvítězila v gladiátorských zápasech. Doprovodil mě k autu a dál vzrušeně diskutoval o události. Když jsem se roztřesená a vyřízená dostala domů, bylo mi řečeno, že jsem měla velké a nepochopitelné štěstí, protože na Wuse marketu byli nedávno zatčeni dva polští novináři, kteří zde fotografovali a dosud nebyli propuštěni.

Od té doby na tržišti nefotím. Nedělám ani snímky jakýchkoliv veřejných budov, protože mám ještě na paměti mladého diplomata, který si první den své začínající kariéry v Colombu chtěl vyfotografovat budovu bývalého parlamentu. Byl to zároveň jeho poslední den. Příběh českých občanů, zadržených v říjnu loňského roku v Zambii také mluví za vše.

Pozitivním faktem je, že jsem ztratila fóbii z krys.