Tříměsíční blogovací pauza nebyla způsobena žádnou dramatickou politickou nebo dokonce válečnou zápletkou na Pobřeží slonoviny, ale jednoduše mým pobytem mimo černý kontinent. Válečných dramat bylo doufám dost a tak mě v Evropě znepokojila pouze zpráva, že na východě země bylo zabito sedm příslušníků jednotek OSN, tzv. modrých přileb. Mandát OSN pro Pobřeží slonoviny měl vypršet v létě tohoto roku, ale je nabíledni, že bude prodloužen.
Každý, kdo žije dlouhodobě v zahraničí ví, že nejdůležitějším předmětem jeho úvah je, kdy pojede zase „domů“ a pokud je toto zahraničí v rozvojové zemi, touží v první řadě po změně bez typických neduhů tohoto způsobu života. Nemít na čas strach z komárů a malárie, hadů a mušek, jejichž larvy se zavrtají pod kůži, vlhka, které zatočí s každým sebekvalitnějším párem bot, plísně, zelenající se na každém předmětu, kterého se člověk dotknul a skříní se zatuchlým šatstvem. Konec handrkování se na trhu, žebrajících dětí a stylu dopravy, která řidiče, vycepovaného v Evropě, přivádí k šílenství.
Po příjezdu domů ovšem nastane další extrém, kdy se člověk začne po počáteční euforii cítit cize i tam, protože život běžel dál i bez něho, řada věcí je mu už nepochopitelná a korupční kauzy nemají s romantikou nic společného. Dobrou cestou je tedy pobyt v třetí zemi a tak jsem si pro začátek vybrala Mexiko. Nechci teď probírat svůj podrobný itinerář, jen se podělit o pár postřehů a fotek z cest pro všechny ty, se kterými jsme k tomu už neměli příležitost.
Do Mexika jsem jela za poznáním a toho se mi dostalo vrchovatě. Památky Toltéků, Mayů i Aztéků nemohou zklamat nikoho. K tomu chrámy a historická centra měst, vystavená Španěly, přírodní zajímavosti a neopominutelná kulinářská stránka věci. Nejvýznamnějším pozitivem byli Mexičané sami, ne tak servilní jako místy v jihovýchodní Asii, ani chladně odmítaví jako v Číně a také ne lační setkání a rozhovorů s cizinci jako v Sýrii či Iránu. Byl to ten správný mix zájmu a hrdosti, doplněný velkou tolerancí pro moje omezené znalosti španělštiny. Českou republiku nebo alespoň Československo znal téměř každý, zdálo se mi, že nejsme považováni za nepříjemný národ a cestování probíhalo bez jakýchkoliv zádrhelů. Bylo právě před prezidentskými volbami a v úřadě končil Felipe Calderón, který se neúspěšně pokoušel bojovat proti narkomafii, která z Mexika udělala drogovou stezku mezi Jižní Amerikou a odběrateli v USA. Údajně to stálo život 50 tisíc lidí a přítomnost policie a armády byla nepřehlédnutelná. Kromě rutinních prohlídek dopravních prostředků kolem hlavního města se o nás ale nikdo příliš nestaral a pas nebylo třeba s jedinou výjimkou ukazovat ani v hotelech. Ideální prostředí pro lidi, kteří mají potřebu se „ztratit“.
Z pohledu, omezeného třítýdenním pobytem, zarážel nejvíc obrovský rozdíl mezi městy a venkovem. Města, i ta menší, byla srovnatelná s vyspělými zeměmi, venkov – to byla pro mě Afrika. Domky velikosti naší garáže, s jednou místností a houpacími sítěmi ke spaní, jednoduché krámky, domácí zvířectvo. Ženy s dětmi přivázanými na zádech, v huňatých sukních stažených širokým pásem, část látky nad pásem sloužila jako kabelka. Kočárky jsem stejně jako v západní Africe nikde neviděla. Africká paralela mě napadla také, když jsem viděla Mexičany, postávající u stánků s novinami, kde si četli titulní stránky deníků, vystavených na dřevěných tabulích. Proti tomu opět přepychové hotely a zařízení u Karibiku, výborné silnice a luxusní dálkové autobusy, jaké jsem ještě nezažila.
Jednou z nezapomenutelných zkušeností byla cesta metrem v Mexiko City, kde jízdné stojí v přepočtu pět korun, má 176 stanic na 11 trasách, která mají nejen svá jména, ale i obrázky - symboly pro negramotné. Je přehledné, dobře značené a přečisté, ve špičce ale pro město s 22 milióny obyvatel naprosto nedostačující. Stejně jako v Teheránu je několik vagónů každého vlaku vymezeno jen ženám, pro čas vrcholných masových přesunů cestujících úžasný nápad, protože tou dobou praskají ve švech a nástupiště jsou plná pasažérů, kteří se dovnitř již nenatlačili (ženy mohou cestovat samozřejmě i ostatními vagóny, pokud chtějí a stejně tak je to i v Iránu a ne naopak, jak se často tvrdí. V Teheránu se ovšem v „dámských“ vagónech ihned rozběhl prodej spodního prádla a pohled na ženy, zabalené v povinných šátcích a dlouhých kabátech, předávajících si se štěbetáním podprsenky, byl nezapomenutelný. Na to v mexickém metru nebyl prostor). Taxíky nejsou drahé, ale ne vždy bezpečné, proto je na řadě nádraží a dalších veřejných místech stanoviště oficiální taxislužby, kde si pasažér neprve zaplatí fixní cenu podle svého cíle a s řidičem se již nemusí dohadovat. Myslím, že to je ideální způsob, jak zatočit s nepoctivými taxikáři. Dalších zážitků a úsměvných příhod bylo nepřeberně, což je jedno z největších pozitiv nezávislého cestování. Amatérského lingvistu pobaví např. i český význam některých španělských slov (ropa=prádlo, nevera=lednička, curva čti kurva=zatáčka) a když na mě policistka u ranního autobusu z Mexiko City k pyramidám v Teotihuacánu vyhrkla „močila“, neznamenalo to otázku ani intimní sdělení, ale žádost, abych jí ukázala batoh před vstupem do vozu (mochila čti močila=batoh).
Jednou z nezapomenutelných zkušeností byla cesta metrem v Mexiko City, kde jízdné stojí v přepočtu pět korun, má 176 stanic na 11 trasách, která mají nejen svá jména, ale i obrázky - symboly pro negramotné. Je přehledné, dobře značené a přečisté, ve špičce ale pro město s 22 milióny obyvatel naprosto nedostačující. Stejně jako v Teheránu je několik vagónů každého vlaku vymezeno jen ženám, pro čas vrcholných masových přesunů cestujících úžasný nápad, protože tou dobou praskají ve švech a nástupiště jsou plná pasažérů, kteří se dovnitř již nenatlačili (ženy mohou cestovat samozřejmě i ostatními vagóny, pokud chtějí a stejně tak je to i v Iránu a ne naopak, jak se často tvrdí. V Teheránu se ovšem v „dámských“ vagónech ihned rozběhl prodej spodního prádla a pohled na ženy, zabalené v povinných šátcích a dlouhých kabátech, předávajících si se štěbetáním podprsenky, byl nezapomenutelný. Na to v mexickém metru nebyl prostor). Taxíky nejsou drahé, ale ne vždy bezpečné, proto je na řadě nádraží a dalších veřejných místech stanoviště oficiální taxislužby, kde si pasažér neprve zaplatí fixní cenu podle svého cíle a s řidičem se již nemusí dohadovat. Myslím, že to je ideální způsob, jak zatočit s nepoctivými taxikáři. Dalších zážitků a úsměvných příhod bylo nepřeberně, což je jedno z největších pozitiv nezávislého cestování. Amatérského lingvistu pobaví např. i český význam některých španělských slov (ropa=prádlo, nevera=lednička, curva čti kurva=zatáčka) a když na mě policistka u ranního autobusu z Mexiko City k pyramidám v Teotihuacánu vyhrkla „močila“, neznamenalo to otázku ani intimní sdělení, ale žádost, abych jí ukázala batoh před vstupem do vozu (mochila čti močila=batoh).
 |
| Tulum, pozůstatky mayského města na břehu Karibiku |
 |
| Kukulcanova pyramida v Chichén Itzá, 8.-11.stol |
 |
| Palenque - zbytky mayského města |
 |
| San Cristóbal de las Casas - 2 100 m n. m, 1994 povstání Zapatistů za práva původních obyvatel |
 |
| México City s katedrálou na místě dobytého centra říše Aztéků Tenochtitlánu |
 |
| Teotihuacán - kdysi sídliště pro 300 000 lidí, předchůdců Aztéků |
 |
| Vulkán Popocatépetl probuzený právě k životu |
 |
| Cypřiš z Tule=mexický národní strom=nejtlustší strom světa |
 |
| Campeche v Mexickém zálivu, dříve pro své bohatství trpělo útoky pirátů... |
 |
...od r. 1999 je na seznamu UNESCO a při pohledu z hradeb připomíná potěmkinovské vesnice  |
 |
| Čističi bot čekají na první zákazníky, Mexičané si boty nechávají čistit rádi |
 |
| Mexiko plné brouků (vyráběli se zde do r. 2003, jezdí jich tu dosud kolem milionu, desetina jsou taxíky) |
Mexicko-africké paralely
(první obrázek vždy z Mexika, druhý z Pobřeží slonoviny)
-------------------
-----------------------
-----------------------------
----------------------
Rakouské intermezzo
Po zajímavém, ale přesto náročném cestování po Mexiku následoval oddych v rakouských Alpách. Ubytávání jsme měli předem zajištěno na statku v jednom ze zapadlých údolí, kde jsme byli již před třemi lety. Tamní „Bauernhof“ je z počátku minulého století, s vrzajícímí dřevěnými podlahami, selským nábytkem a obrovskou hospodářskou budovou. Více než z výnosu hospodaření žijí jeho obyvatelé z dotací EU a tak je pronájem dvou letních bytů vítaným přivýdělkem. Selka a sedlák tam žijí sami, všech šest jejich dětí si našlo práci jinde a já jsem byla zvědavá, zda se změnil jejich názor na Českou republiku. Při posledním pobytu se mnou chtěla totiž řečná selka stále navazovat hovor, aby zjistila, co to je za ty "lidi z Afriky“. Když zjistila, že jsem z Čech, potěšila mě vzápětí sdělením, že byla nedávno s mužem v Praze a na dalších místech naší republiky. Nedokázala si sice vzpomenout, jak se ta jiná místa jmenovala, ale vyhrkla, že v Praze to bylo hrozně „schmutzig“. Na mojí otázku, kde to bylo tak špinavé odpověděla nezapomenutelně, že tam, „kde bydlí lidi“. Výjimečně jsem se zdržela komentáře a při dalším pokusu o konverzaci jsem se dozvěděla, že do druhého prázdninového bytu na statku přijedou „páni z Bruselu“, kteří volali již několik měsíců předem. Skutečně dorazil manželský pár s autem s belgickou poznávací značkou a selka nás všechny sezvala do parádní světnice, abychom se společně seznámili a pobavili. Přišlo mi nápadné, že pán z Bruselu měl tričko se znakem Karlovy univerzity a skutečně mluvil česky tak, že se mi nechtělo věřit, že je Angličan. Byl tlumočníkem u Evropské komise a jeho manželka Češka, která studovala na stejné vysoké škole jako já. Nemluvila ale německy a tak rozhovor nevyhnutelně běžel v češtině, kterou můj manžel také bez problémů ovládá. Jediný, kdo nerozuměl ani slovo, byla selka. Boží mlýny...
Byla jsem zvědavá, s čím přijde tentokrát, ale dávno už na tuto historku zapomněla stejně jako na to, odkud pocházím a z MF Dnes, která se v blízkém městečku dala kupovat s jednodenním zpožděním, na mě neustále útočila reklama na zvláštní vydání pod názvem „Krásné Rakousko“.
 |
| Na statku |
Dohra
Někdy se mi nezdá příliš od věci teorie, že Češi jsou téměř ke všem národům velmi kritičtí, přímo bych řekla, že proti každému něco mají a recipročně předpokládají, že ti ostatní musí mít zase něco proti nim. Francouzi a Angličané nás zradili v Mnichově, Rusové v roce 68, Poláci šišlají, za Rakouska jsem tři sta let úpěli v monarchii a protěžování tam byli jen Maďaři, Švédové si to pokazili třicetiletou válkou, Američané jsou omezení a o Němcích už Dalimil tvrdil, že „spíše had se v ledu zhřeje nežli Němec Čechu spřeje“. Někdy se cítí dotčeni ve svém zdánlivém slovanství anebo pro změnu zmínkou o východní Evropě. S takovými genetickými předpoklady je těžké nebýt vztahovačný. Při letu zpět do Abidjanu mě na letišti v Paříži opět ohromila africká realita, ženy s dětmi přivázanými na zádech, ověšené nákupy, s dalšími dětmi, které sotva chodily, ale každé vleklo dvě zavazadla. V letadle se samozřejmě ukázalo, že zavazadlový prostor je beznadějně plný a tak poté, co letadlo se značným zpožením konečně vzlétlo, jsem se chtěla odreagovat a připravit na změnu jazyka nějakým ryze francouzským filmem. Výběr nebyl velký a tak nezbylo než pustit si komedii Didier, která slibovala příběh labradora, milujícího fotbal. Zdálo se mi sice troufalé, že by se pes měl jmenovat jako nejslavnější africký fotbalista, ale jistě náhoda. Vrchol přišel, když se ve slabomyslném ději milý labrador přes noc proměnil v pohledného mladíka. který byl sportovně sice nadaný, ale zachoval si při lidské podobě zvířecí chování. Jeho páníček to vysvětlil slovy:" Je to cizinec. Je... z Litvy... ve východní Evropě vládne jiná kultura!“
Poté se letadlo v turbulencích několikrát otřáslo, cestující si vylili teplé nápoje na šaty a před Abidjanem se třikrát hluboko propadlo, takže panika a následky z reakce žaludků plných letadlové stravy dokonaly zkázu.
Přistání proběhlo nicméně hladce a byli jsme v Abidjanu.
 |
| Letiště v Paříži, ve frontě pasažérů do Abidjanu |
Žádné komentáře:
Okomentovat