Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Let nad Abidjanem aneb žádný učedník z nebe nespadl

Pobyt v červencovém Abidjanu má svá pozitiva i negativa. Příjemné je, že se jedná o tzv. velké období dešťů, kdy, jak už název napovídá, hodně prší, obloha je většinu času šedavá a zatažená a teplota klesne o několik důležitých stupňů, takže se dá dýchat bez klimatizace a když zrovna nepadají proudy vody, pohybovat se venku i mimo časné ráno nebo večer. Nezanedbatelné zpestření života přináší také sladké obohacení jídelníčku, protože je to sezóna manga, podle mě nejchutnějšího tropického ovoce. Všude na pokrajích silnic posedávají ženy vedle umně narovnaných pyramid a nabízejí ke koupi veliká, šťavnatá a sladká manga.

Období dešťů s sebou ovšem přináší také řadu nepříjemností, jako jsou záplavy a stržené silnice, navíc životadárné vlhko povzbudí k životu vedle plísní také řadu dalších organismů jako jsou klíšťata, mravenci, kousavé a mrštné stonožky a v první řadě komáři, přenášející malárii. Kromě malárie panuje právě v Abidjanu také epidemie jí podobného horečného onemocnění, která je pravděpodobně podpořena chladnějším a vlhkým počasím. Do naší garáže si našel cestu od laguny dokonce krab, krásný, lesklý, připomínající svýma očima mimozemšťana. Když jsem se nad jeho přítomností na souši podivila, uklidnil mě hlídač, že to není nic zvláštního, protože před několika lety se objevil u brány do dvora dokonce krokodýl! Takže když mi volala rozrušená kamarádka, která právě dorazila po dovolené, že má ložnici plnou klíšťat a při návštěvě v jedné nablýskané rezidenci jsem si málem sedla na velkou stonožku, nechalo mě to v klidu, protože co to je proti krokodýlovi, čekajícímu na vstup do domu!

Dalším negativem letních měsíců v tropech je, že téměř všichni cizinci, kteří zde žijí, odjedou na dlouhou dovolenou do svých domovských zemí a společenský život se víceméně zastaví. Zůstane jen několik málo jedinců, kteří udržují ve stand-by režimu firmy a velvyslanectví a vymýšlí se možné i nemožné, jak se zabavit a nemyslet na nejkrásnější letní měsíce v Evropě. Když jsem se vrátila před třemi týdny já, pozvala mě hned nápaditě kamarádka na oběd, protože tušila, že doma nejenže nic nemám, ale nemám ani chuť se vydat do afrického chaosu za nákupy. Kromě sdělení, že kvůli mému jistě zchoulostivělému trávicímu ústrojí omyla salát v dezinfekčním prostředku pro batolata mi vylíčila, že si právě dělá v místním leteckém klubu pilotní licenci. Nejprve využila akční nabídky, zkusit si nezávazně tři hodiny létání a protože se jí to zalíbilo, rozhodla se pokračovat, tedy projít lékařským vyšetřením a odlétat čtyřicet hodin, aby se stala majitelkou leteckého řidičského průkazu. Při té příležitosti mi nabídla, zda bych nechtěla o víkendu letět na její další výukový let s ní. Samozřejmě, že jsem chtěla!

Jako reakce se ale okamžitě vyrojily příspěvky z Černé kroniky: manželův kamarád se zabil před pár lety ve svém malém letadle, v Čechách nedávno došlo také k podobnému neštěstí, což moje rodiče po zkušenostech s maláriemi a střelami, které nám před rokem létaly přes i skrz dům neplnilo vůbec nadšením pro další pochybné dobrodružství. Nejvíc mě překvapila moje neohrožená německá kamarádka, která bez mrknutí oka také absolvovala válečný konflikt v Abidjanu, sedíc při střelbě pod stolem s motoristickou přilbou na hlavě výrokem, že by do podobného stroje raději nesedla. Její argument byl, že tento typ malých letadel nemá zařízení pro detekování jiného blížícího se letadla a v hustých mracích za období dešťů není nic vidět. Tedy ani žádné jiné blížící se letadlo. Ve stejném duchu jsem si sama chtě nechtě musela vzpomenout na nedávné, mediálně hojně propírané letecké neštěstí na Pobřeží slonoviny, kdy známý mediální magnát při letu z přímořského Assinie na urgentní schůzku do Abidjanu ignoroval mlhu, která je údajně právě podél pobřeží velice častá, zachytil právě nedaleko Bassamu o stromy a přišel o život při pádu do laguny. Přes všechny tyto připomínky ve mně nicméně opět zvítězila touha po neobvyklém zážitku a důvěra ve zkušeného letce-instruktora. A stálo to za to.

Abidjanský aeroklub je součástí mezinárodního letiště, kde je vedle hangárů s různorodou spoustou malých letadel a vrtulníků příjemná venkovní restaurace, u jejíchž stolů neexistuje jiné téma rozhovorů než letadla a létání. Ostatně jako v každém klubu, všude jsou členové posedlí svojí vášní a kromě golfu nebo koní, případně letadel pro ně nic jiného důležitějšího neexistuje. My jsme ale s Terezou zamířily do kanceláře, kde se zapsala do tlusté knihy, dostala klíčky a také velká sluchátka s mikrofonem, aby se mohla domlouvat s věží. Já jsem je dostala také, bohužel bez možnosti spojení s navigátory, jenom jako ochranu proti hluku. Před hangáry už čekalo malé letadlo, jako auto před autoškolou. Tereza začala zkušeně a podle předpisů kontrolovat stav letadla. Otevřela motor, měřila kapaliny, kopala do pneumatik. Já jsem ho zatím opatrně obcházela a zdálo se mi hrozně malé, jako hračka, asi proto, že jsem nikdy ničím podobným neletěla. Byla jsem zvyklá jen na obrovské aerobusy a když jsem náhodou někdy letěla menším letadlem, nebyla jsem nadšená, protože otřesy jsou často citelné. Opomíjím naši evakuační cestu vojenským letadlem z Abidjanu do Accry před patnácti měsíci. (viz duben 2011, Prezident je zajat, ať žije prezident) Tehdy se mne po prožitém nebezpečí v našem odstřelovaném domě už nic nemohlo dotknout, jen mi v živé paměti zůstalo vedle hrozného hluku strmé přistání a zoufalá reakce mého naštěstí prázdného žaludku.

Na ploše před námi stál vyřazený velký dopravní letoun, s omšelými barvami a nepůsobil zrovna optimisticky. Protivný vnitřní hlas mi našeptával, že vypadá jako ohořelý. Rozhodla jsem se ho ignorovat, přes křídlo vlezla do našeho čtyřmístného stroje a usadila se vzadu. Znovu mě překvapilo, jak byla kabina malá, určitě užší než v osobním autě. Palubní deska obsahovala spoustu pák, páček a „budíků“, ale vypadala zvládnutelně. Tereza provedla další kontrolu a nastoupil její instruktor, sympatický Bretoněc, který profesionálně létá mezi Abidjanem a přímořskými městy. Pak se na mě otočila a mrkla, protože poté musela z okénka silným hlasem zvolat: „Nikdo před letadlem!“ Také mi to připadalo legrační, ale muž v montérkách, který chtěl zrovna projít kolem, se jako na povel zastavil a pak zašel ke stěně hangáru. Projeli jsme po letištní ploše kolem velkých dopravních kolosů, počkali na povolení z věže, pak se letadélko rychleji rozjelo a najednou bylo ve vzduchu. Za pár minut se pod námi objevilo pobřeží oceánu a už jsme letěli nad ním. Podél pobřeží se na souši táhly stovky jednoduchých obydlí, dílniček a tržišť, lemujících silnici do Bassamu, přímořského „letoviska“ vzdáleného 40 km od Abidjanu (viz září 2011, Víkend v Grand Bassamu).

Let nad mořským pobřežím byl úžasný, protože tuto cestu tak dobře znám, ale nikdy jsem si neuměla představit, jak vypadá z výšky. Byly vidět detaily domů, palmy, silnice vinoucí se podél oceánu, zelené, žluté a červené krabičky taxíků. Doletěli jsme do Bassamu, rozpoznala jsem městské centrum, hřbitov, udělali jsme ostrou zatáčku a vraceli se do metropole. Viditelnost do té doby nebyla špatná, jen lehce zamžená, teď jsme ale vlétli do šlehačkovitých mraků a letadélko sebou začalo nepatrně házet. Snažila jsem se nemyslet na to, co se stane, když se ze šlehačky vynoří jiný letoun a zároveň se snažila se přesvědčit, že mi není špatně. Ale bylo a tak jsem si ujasnila, že se rozhodně budu muset obejít bez pilotní licence. Kamarádka mě později uklidňovala, že jí je špatně pokaždé...

V závěrečné části letu jsme udělali okruh nad samotným Abidjanem, což mi připadalo ještě zajímavější. Když jsem uviděla nesčetné laguny, poloostrovy a ostrovy uvědomila jsem si, proč se vlastně říká Abidjanu „perla na laguně“. Nedaleko jedné bydlím, stejně jako téměř každý v Abidjanu, krabi k nám chodí na procházku, ale teprve pohled z výšky mi ukázal, jak různorodá a zajímavě členitá je to krajina! Rozeznala jsem přístav s označenými krabičkami kontejnerů, čekajících na přepravu, depo autobusů Sotra, z nichž jeden vloni spadl plně obsazený z mostu právě do laguny a obrovské válce, sloužící patrně k uchovávání vytěženého zemního plynu.

Pak přišla známá část města, oba mosty, hotel Ivoire ve čtvrti Cocody a obchodní centrum Plateau s výškovými budovami a moderní katedrálou Svatého Pavla. Silnice k letišti vedoucí po úzké šíji mezi lagunami vypadala z výšky malebně, ale strategicky je to past. Kdo ji uzavře, má v moci i letiště. Opět se mi vybavilo, jak jsme touto vysoce nebezpečnou cestou jeli časným ránem vloni v dubnu s nadějí, že nás nikdo nenapadne a dostaneme se až k evakuačnímu letadlu. Viditelnost nebyla dnes ideální, ale i tak jsem byla fascinovaná a snažila se o spoustu záběrů. Kroužili jsme nad krajinou na okraji metropole, nad spoustou ostrovů a ostrůvků, na kterých kromě zeleně nic není. V Abidjanu znám jen jeden obydlený, kterému se říká ostrov milionářů a nacházejí se na něm jen luxusní rezidence, protože je nutné se tam dopravovat loděmi. Ostatní ostrůvky k bydlení evidentně nikoho nelákají, patrně je to v místních podmínkách příliš drahá a riskantní záležitost.

Po ostré zákrutě jsme se dostali nad přistávací ranvej a letadlo měkce dosedlo na asfalt. Pak si Tereza zkusila přistávání ještě několikrát, ale moc šťastně na konci nevypadala, i když mě se to zdálo víc než dobré. Instruktor ji utěšoval, že přistávání je záležitost citu a cviku a mě se chtělo dodat, že žádný učený z nebe nespadl, ale právě toto nevinné rčení mi nepřišlo v tuto chvíli vhodné. S rozbouřeným žaludkem jsem vystoupila z letadýlka a uklidnila ho ledovou colou v restauraci aeroklubu. Celkově shrnuto, byl to opravdu zážitek a cestou domů jsem si bezděčně vzpomněla na svoji dětskou knížku Kocour Vavřinec ve vzduchu i na vodě a předsevzala si, že příště si Abidjan prohlédnu z člunu při plavbě po lagunách. Tereza se přihlásila, že pojede se mnou. Nevím, jak to bude s krokodýly a doufám, že nám nebude špatně.