Kopřivy Afriky. Rostou banány na stromech?

Už to zavání trochu stereotypem, psát, že je v Africe teplo a tak obrátím. Je tu zima! Zatímco v Evropě panují nevídaná horka, vytáhla jsem poprvé za několik let svetr a přemýšlela dokonce i o ponožkách, které jsem tu kromě sportu nikdy neobula. Přesto jsme se vydali  k moři a vydrželi tam jen pár hodin. V restauraci u pláže jsme byli jediní hosté, časopisy nám promáčela mlha a spršky z obrovských vln, které burácely, až to nahánělo strach. Část pláže byla zpevněná pěti tisíci pytli s pískem, které laskavě a jistě nezjištně poskytlo nějaké ministerstvo. K tomu jsme byli varováni před procházkou, aby nás nestrhla vlna. Rádi jsme se vrátili do Abidjanu, oslavujícího konec muslimského ramadánu.

Když jsem před rokem napsala, že  silnice k prezidentskému paláci pomalu zarůstá banánovníky, ozvaly se udivené hlasy. Myslím tím snad, že zbožňované banány jsou plodem nějakého plevele? Tak nějak jsem to opravdu myslela a rozhodla se v té souvislosti podívat zdánlivě banální banánové otázce více pod slupku. Asi i proto, že mám také ještě v paměti doby, kdy byly banány luxusním artiklem a mít je na vánočním stole byla otázka vytrvalosti nebo konexí. Představa, že někde rostou jako plevel byla jednoduše nemyslitelná a o tom, že bych si je mohla jednou natrhat  na dvoře, se mi ani nesnilo. Kromě svého předurčení být součástí jídelníčku nachází toto ovoce údajně i  jiné využití. Na první pohled vtipné historky vypráví, že humanitární pracovníci při kampaních v boji proti AIDS používali údajně v afrických vesnicích při názorných demonstracích k nasazování kondomů právě banány. Když se po nějakém čase vrátili, aby vyhodnotili úspěšnost akce, byly prý všechny banány na okolních stromech vzorně potažené gumovou ochranou... 

Vtipné by to bylo, kdyby AIDS nebyl jedním z hlavních problémů Afriky, vedle malárie. Ale senzibilace Afričanů v rurálních regionech, abych mluvila osobitým jazykem velkých humanitárních organizací, není asi opravdu jednoduchá. Poučila mě o tom známá, která se při jiné kampani snažila obyvatelům venkova osvětlit, jak dochází právě k onemocnění malárií. Pro demonstraci měla ona a její kolegové  tentokrát s sebou plakáty, kde byli znázorněni mnohonásobně zvětšení komáři, přenášející malárii. Při pozdějším hodnocení výsledků projektu se ukázalo, že rozdané  moskytiéry se na  vesnicích stejně nepoužívaly. Vesničané to vysvětlili tím, že tak velké komáry, jako na těch plakátech, tam prostě nikdy neviděli... Na obranu zčásti negramotných obyvatel afrického venkova bych citovala  z článku, který jsem nedávno četla v seriozních švýcarských novinách. Podle dotazů na australských školách se ukázalo, že sedmdesát procent dětí  u protinožců se domnívá, že bavlněné ponožky se vyrábí ze zvířat a třetina z nich myslí, že jogurt roste na stromě. Docela by mě v této souvislosti zajímalo, jak si představuje průměrný Evropan banánovník! 

V první řadě, banánovník není strom, ale bylina a to největší na světě. Nemá tedy dřevěný kmen, ale obrovský stonek, pevně obalený tuhými, několik metrů dlouhými  listy. Po přibližně roce růstu na konci začne kvést veliký bílý květ a kolem něj se objeví v kruhovitých trsech  malé zelené banánky. Když dorostou konečné velikosti, celý mnohakilogramový zelený trs se usekne a postaví  do tmavé místnosti, kde banány pomalu zežloutnou. Stejně nezralé se v chlazených kontejnerech dopravují do zemí určení, kde pak dozrávají. Nezdá se mi, že by banány dovezené a uzrálé v Evropě měly jinou chuť než v Africe.  Banánovník se může pod tíhou trsu vyvrátit a uschnout. Pokud je dostatečně odolný, plodí několik let.  Obrovské tuhé listy slouží v Africe k pokrývání jednoduchých přístřešků proti slunci. V Asii se listy používají např. i k balení čerstvých rýžových pokrmů, jako u nás plastové krabičky, květy se také konzumují. Tady jsem nic takového neviděla a informace, že jinde ve světě se jedí i květy, se zdála místním obyvatelům víc než slaboduchá. 

V Abidjanu jsou vidět banánovníky na každém rohu, kde je jen kousek volného prostoru. Vtlačí se kamkoliv, rostou jako z vody, které potřebují ke svému životu dostatek a po pouhých devíti měsících růstu jsou schopné dát první plody. Podobné banánové invaze jsou typické právě pro země, kde se toto ovoce pěstuje ve velkém na plantážích. Obzvláště na nezastavěných plochách v Abidjanu, v zanedbaných rozích města, smetištích a málo frekventovaných ulicích se objeví banánové rostlinky mžikem oka. Ještě v době volební krize, kdy ceny potravin stouply a nebyla práce, procházely naší čtvrtí ženy s dětmi a odnášely si na hlavách zelené trsy banánů. Dnes se o ně nikdo příliš nestará. Těžko si představit, že v hladem mořené Africe se banány válejí u silnice a nikomu nestojí za to, si je odnést.

Banánovníky většinou věrně doprovázejí papájovníky a úžasné, ale méně známé  ovoce papáju je možné si také natrhat na každém rohu. Jsou to velké zelené plody, které po utržení rovněž za několik dní uzrají a po okrájení slupky se objeví oranžová, vynikající dužnina, uvnitř s černými kuličkami semínek.  Králem tropického ovoce je pro mě přesto mango, jehož plod na první pohled vypadá podobně jako papája. Uvnitř nejsou kuličky, ale tvrdá velká pecka. Mangovníky v Abidjanu znám jako obrovské stromy s hustým listovím, které poskytují dokonalý stín.  A do třetice podobného tvaru je avokádo, i když se jedná o zeleninu a jeho dužnina je i po uzrání zelená. Nechci psát encyklopedii tropických vitamínových zdrojů, ale když jsem své pražské a velmi zcestovalé kamarádce ukázala fotky jednotlivých druhů, nerozeznala je a tak se mi nezdá zbytečné, se o této chutné stránce mého afrického života podrobněji zmínit. 

V Africe se pěstují také ananasy, které se vejdou ve zmenšené podobě i na městskou zahrádku. Samozřejmostí jsou pomeranče a grapefruity, ani ne tak k jídlu, jako k přípravě džusu. Na venkově jsem viděla u silnic obrovské hromady pomerančů na prodej, v poměrančových hájích se válely další kazící se tuny. Nikdo je nesbíral, protože by se pro ně stejně údajně nenašel kupce. Ke koupi je také passion fruit neboli marakuja, která vypadá jako zmačkaný citron. Uvnitř je hustá oranžová šťáva s černými semínky, nakyslá, ale vynikající do ovocného salátu, džusu nebo marmelády. Sezónně se objevují mangostýny, fialové koule s tuhými lístky. Po rozloupnutí se uvnitř objeví fantasticky šťavnaté a sladké bílé stroužky, které vypadají tvarově jako česnek. V rámci vitamínových orgií jsem si na trhu pořídila sušené ibiškové květy, které jsou všude vidět v obrovských pytlích. Po důkladném uvaření vznikne sytě červený nápoj, údajně překypující vitamínem C.  Mně ale připadalo, že piju ocet a přidávat hromady cukru se mi zdálo kontraproduktivní. 

Ovoce se dá z mého pohledu v Abidjanu získat několika způsoby. Buď si ho někde utrhnout, například na vlastním dvoře, kde se nám v suchém koutku ošklivě vybetonovaného dvora okamžitě uchytily banánovníky. Nebo za domem, kde na volném prostranství vyrašila papaja nebo na kterémkoliv malém smetišti, což asi nebude nejzdravější. Druhá možnost je prodej na ulici, kde u umně vyrovnaných pyramid s ovocem sedí ženy s dětmi a prodávají. Jeden čas jsem kupovala mango u takové skupinky, s myšlenkou umožnit jim výdělek. Zastavila jsem vždy na chodníku na opačné straně ulice, ale zdálo se mi nemožné ji přejít, protože auta jezdila v hustých kolonách a nebrala ohled na nikoho. Mladá žena, která mě už znala, nechtěla přijít o obchod, v minutě si „hodila“ na hlavu velký plechový lavor s narovnaným mangem, odhadem nejméně  dvanáctikilovým a s dítětem na zádech ke mě ulici přeběhla.  

V některých ulicích existují také kryté stánky,  kde se prodává ovoce a zelenina. Protože je tam jeden vedle druhého, prodejci, většinou ženy, si svých zákazníků hledí. K nákupu přidají nejen malý dárek, třeba pár minibanánků, ale také několikrát zopakují své jméno. Od té chvíle je jasné, že zákazník patří jim a příště se při vyslovení tohoto jména veškerá dravá konkurence stáhne a respektuje zákazníkovu „příslušnost“. Nakupovat zde má tu výhodu, že ovoce a zelenina jsou opravdu čerstvé a prodejkyně se vyzná. Při nákupu papáji, manga či avokáda se vždy zeptá, na kdy  je ovoce určené. Odpověď může např. znít, že na dnes jeden kus a pak na každý den další. Žena odborně ohmatá plody, poklepe na ně, odhadne dobu dozrání a plní je do všudypřítomných plastikových sáčků, moru Afriky. Ceny se většinou udávají v počtu kusů za tisích místních franků, tedy za čtyřicet korun. Dostanou se za ně podle sezóny většinou tři ananasy, pět malých mag nebo čtyři papáji. Požadovat jiný než násobný počet uvedených kusů znamená vyvést prodejkyni z konceptu a je lepší netrvat na jednom ananasu. To je bezproblémové v supermarketech, kde se tropické ovoce a zelenina také prodává, vedle toho dovozového, hříšně drahého. Ale ač je domácí, je kvalita ovoce nevalná a kromě pohodlného nákupu je lepší to z ulice. 

Některé zdroje uvádějí, že banány představují nejen na Pobřeží slonoviny, ale i v celé západní Africe tzv. základní potravinu, nebo-li hlavní součást stravy. Jiné zmiňují kasavu nebo yam. Přestože se mi banánová produkce v zemi jeví jako enormní, marně jsem hledala její pozici na předních místech světových producentů. Nejvíc banánů na světě se údajně pěstuje v Indii, Brazílii, Ekvádoru, Číně a na Filipínách. Přesto patří  Kamerun spolu s  Pobřežím slonoviny mezi nejvýznamnější vývozce tohoto ovoce do Evropy. Také v České republice jsou ke koupi banány s nálepkou Côte d'Ivoire a určitě to nejsou ty ze zanedbaných koutů Abidjanu, ale z ukázkových plantáží na venkově. A některým cizincům v Abidjanu se na čas splnil dětský sen, mají banánky ze své zahrádky...

Banánovníky na každém volném prostoru...

...u silnice k bývalému prezidentskému paláci...

...na našem dvorku...

...v Yopougonu...

Papája

Mango

Avokádo

Passion fruit nebo-li marakuja

Mangostýn

Ananasy na městské zahradě

Společenský život ve stínu mangovníku

Kokosové ořechy, mangovník a zákaz močení

Prodej ovoce

Pojmenovat nepojmenovatelné

V předvečer státního svátku – Dne nezávislosti Pobřeží slonoviny na mě i doma u psacího stolu útočila hlasitá hudba. Hlasitá v afrických poměrech znamená, že když se člověk nakonec odhodlá jít spát, má pocit, že si ustlal na prahu diskotéky. Podobné bezohledné oslavy probíhají občas i v honosných rezidencích ve čtvrti Cocody-Ambassades.  Není to nic nového, tak tomu bylo i za bývalého prezidenta Gbagba, který zde sídlil v nyní opuštěném prezidentském paláci a který se za pár dní bude obhajovat před haagským tribunálem. Rozdíl je v tom, že tehdy to byly domy jeho ministrů, oblíbenců a přívrženců, ty, které jsou dnes opuštěné anebo se jejich majitelé snaží chovat spíše neviditelně. K těm halasným aktuálně patří ty „ostatní“ nebo prostě ty „druhé“ domy“, které byly dřív nenápadné, šedivé či dokonce chátrající. Po roce se skvějí v plné kráse, přinejmenším se  opravují, zkrášlují a dostavují a na dříve prázdných oplocených pozemcích s výhledem na lagunu rostou vily jako hrady. Vysvětlení není nijak záhadné: s výměnou prezidenta došlo k přesunu moci na jinou skupinu lidí, která pravděpodobně neinvestuje své za rok v potu tváře vydělané peníze, ale rve si svůj podíl, dokud je u moci. Nová elita je stejná jako ta stará, arogantní a ziskuchtivá. Sama se také značkuje, zvláštními SPZ na svých autech. Není třeba nikoho podplácet, ty světle žluté  patří státním zaměstnancům, jen se mi jich zdá nepřiměřeně hodně a potkat se s nimi v dopravním ruchu není žádná radost. Ale až potud ve srovnání s českou vlastí nic omračujícího. 

Je nutné říci, že se dějí i pozitivní věci, město je na hlavních bulvárech vyčištěné, silnice místy opravené, autobusy staví u moderních zastávek, mluví se o řešení problému s pitnou vodou pro Abidjan a dokonce staré vysoce korupční kauzy jedovatého odpadu, o které se někdy ještě zmíním. Univerzita je sice už druhý rok zavřená, ale pracuje se tam jako o závod a zdá se, že studenti neuvěří svým očím, až se v září setkají v učebnách s podlahami, skleněnými tabulemi v okenních rámech a dokonce elektrickým proudem!  Na čas  se sice zdálo, že i přes takové vyhlídky se řada z nich bude muset se studiem rozloučit, protože zápisné mělo být závratně zvýšeno. Po vlně kritiky se ale zase snížilo... 

Problémem i nadále zůstává ohromné množství zbraní mezi civilisty. Ten se vyřešit nedaří, zbraní je všude víc než dost, četla jsem, že kalašnikov se dá dokonce „půjčit“ na jeden den, třeba za  účelem provedení ozbrojené loupeže,  cena cca 30 eur, koupě vyjde na 230 až 300 eur. Revolver se dá pořídit v obou relacích o mnoho levněji. Nespokojeni jsou hlavně bývalí bojovníci, nyní nepotřební a také etnické třenice nabývají na intenzitě, jak prokázalo nedávné ozbrojené přepadení uprchlického tábora u města Duékoué na západě země. Zde svoji špatnou pověst  potvrdily modré přilby OSN, které měly tábor „pod ochranou“. Přesto nedokázaly zabránit zradikalizované mládeži z přilehlého města etnika Malinké (příznivci Ouattary), aby tábor se 4 500 utečenci kmene Guéré (ti tradičně podporovali Gbagba) nerozehnali, nevypálili a nezanechali zde jedenáct mrtvých. Stejně nezanedbatelný je fakt, že bývalý prezident  má stále velký počet příznivců a patrně dostačující finanční prostředky, protože u moci byl on i jeho klika deset let. 

Je to vývoj, ve kterém se cizinec někdy těžko orientuje, zejména na úrovni skutečného reálného života, mimo oficiální zprávy z médií a tak není na škodu, popovídat si občas o aktuálním vývoji s některým místním známým. To jsem také udělala a sešla se na kávu s člověkem, jehož znám už několik let, akademikem, který pochází z venkova, ale v Abidjanu vystudoval, žije v jedné z lidových čtvrtí, je sečtělý, mluví třemi světovými jazyky, je znalý západní kultury a zvyklostí, mírný a rozvážný. Má spustu známých, jak už to v Africe chodí a jeho informace jsou zábavné i zajímavé. Společně jsme s zasmáli tomu, jak dřív nikdy nechtěl při našich diskuzích jmenovat  Gbagba a nazýval ho  „votre voisin“ (váš soused) a dál jsme řešili, proč se prezident Ouattara nechtěl nastěhovat do jeho paláce. Pověrčivost a víra ve zlá kouzla je v západní Africe silně zakořeněná a tak vzaly za své i všechny památníky a sochy v Abidjanu, jak jsem o tom již před rokem psala. Důvodem bylo, že se tam hledaly fetiše – voodoo, údajně i pohřbení odpůrci  a kdo ví, co všechno. Pravdou je, že za své vzali jak sloni v Plateau, tak i sv. Jan v centru Cocody. Můj známý mi popisoval, že pod ohromnou skulpturou se slony se údajně našlo přes padesát pohřbených albínů, korektně řečeno lidí s poruchou pigmentace, kteří zde platí za prokleté, nositele neštěstí, oběti trestu temných sil a stojí proto na samém okraji společnosti. Sama jsem mnoho takových lidí potkala, jsou zde obzlášť nápadní, ne ovšem pro mé oči, protože na první pohled vypadají jako  běloši. Těžko posoudit, co je pravda a co fantazie, skutečností je, že všechny sochy  zmizely a také jejich podstavce byly do hloubky rozkopány. 

Dostali jsme se i k životu na vesnici, kde můj známý jako dítě musel chodit hlídat rodinné pole s kukuřicí. Na to měla spadena tlupa opic, která čekala celý den, až se dá na odchod a pak hned začala olamovat klasy a hodovat. Chlapec měl strach, že ho otec zbije a tak potom opičí stopy maskoval, vytrhával prázdné rostliny, protože by byl nařčen, že spal a nehlídal. Prý ale také často opravdu spal... Dobře jsme se bavili a rozhovor se nevyhnutelně stočil na události z jara minulého roku, kdy jsme oba zažili boje dvou prezidentů o úřad a tím o moc v Abidjanu. Když jsem mu tehdy volala, vždycky byl přes zoufalou situaci klidný a jen se zmínil, že kolem jeho příbytku leží těla mrtvých, která nikdo neodklízí. Bylo mi jasné, že situace tam je hrozná a také jsem příliš dramaticky nepopisovala vojáky  a palbu, která obklopovala náš dům. Přestože i nám šlo o život, zdá se mi dnes, že  to bylo ve srovnání se situací v lidových čtvrtích  luxusní nebezpečí. 

Na stole vedle šálku s kávou ležely dva jeho mobily, protože všichni Ivorijci jsou posedlí telefonováním a ty také střídavě zvonily nebo ohlašovaly přišlé zprávy. Po jednom krátkém rozhovoru si nechal mobil v ruce a něco v něm hledal. Pak mi ho předal se slovy, že mi jako vzpomínku na prožité boje „něco“ ukáže. Na malém displeji běželo video, napřed jsem nechápala, na co se mám podívat, co to má být. Z nahrávky se ozýval  agresivní křik, míhaly se tam postavy v uniformách i afrických oděvech, viděla jsem  nějaké větve, pohybující se hromady a kouř. Jedny postavy brutálně strkaly a vláčely jiné postavy směrem k ohni. Pak jsem s hrůzou rozeznala, co se tam dělo. Někde ve městě, mezi domy, mezi lidmi, hořely na ulici  ohně z větví a nějakých dřevěných zbytků. Za hrozného křiku muži v uniformách i v civilu chytali jiné muže, vláčeli je k ohni a házeli je do něj. Bitím a řevem je nutili, aby v něm zůstali...

Nevím, kolik dlouhých sekund  mi  trvalo, než jsem se vzpamatovala a mobil odhodila. Byla jsem v šoku. Něco takového jsem nikdy neviděla a myslím, že  nikdo z vás. To nebyl film. Několik dalších minut jsem nedokázala mluvit, ani nebylo co k takové hrůze říci. Jen okrajově jsem vnímala informaci, že k této scéně, jedné z mnoha podobných došlo na nádraží v Yopougonu, kde příslušníci Gbagbových milic, členové organizace Mladých patriotů a jejich příznivci na výstrahu likvidovali  „odpůrce“ a  také africké cizince. Údajně jednodušše lidi, kteří se jim nelíbili. Byla jsem omráčená tím, co jsem viděla, nechtěla jsem vysvětlení, v hlavě mi běžely  jiné otázky. Proč tenhle člověk, slušný, vzdělaný a rozvážný, stál u podobné scény a s telefonem v natažené nebo vztyčené ruce to filmoval?! Nemohla jsem se zbavit představy té natažené ruky v bílé košili, jak ji strká s mobilem k člověku, kterého bitím a kopáním nutí zůstat ležet v ohni. Proč si tuhle strašnou nahrávku na svém telefonu víc než rok nechal?! Určitě na mě bylo vidět, že předvedená  ukázka na mě měla jiný účinek než se očekávalo. Že nebylo úplně dobře, mi něco takového ukázat. Člověk naproti mě něco mluvil a mluvil, snažil se zachránit situaci, ale já jsem se nakonec vzpamatovala a zeptala se na to, co mi bilo v mozku. Odpověď už byla akademická, s citací Bertolta Brechta a Matky Kuráže.  Situaci prý nebylo možné zabránit, protože každý z přihlížejících, kdo by protestoval, by skončil stejně, jako oběti v ohni. Nahrát tohle šílenství bylo hrdinství a slouží jako důkaz toho, co se dělo. Pro mě to nebylo vysvětlení.

Schůzku jsem ukončila a myslím, že naše setkání bylo poslední. Pochopila jsem, že po tolika letech v téhle zemi nic nechápu. Pokud jsem válečný konflikt a vlastní ohrožení přečkala se zachováním zdravého rozumu, teď si myslím, že s tímhle zážitkem se hned tak nevyrovnám. Vedle zločinu jako takového ani s faktem, že na záznam se pak lidé dívají v kavárně mezi café au lait a dortíkem. 

Halasné přípravy na oslavy státního svátku vystřídalo rozpačité ticho. V noci došlo ke třem   překvapujícím ozbrojeným útokům na policejní a vojenské stanice. Jedna z nich se nachází na západě země, v Abengouru, druhé dvě v Abidjanu, ve čtvrtích Yopougon a Cocody. Ztráty na životech vojáků FRCI jsou zatím na počtu jedenácti, z útočníků zemřel jeden, ale rozrušení je velké. Prezident Ouattara se na krizovém sezení setkal dnes odpoledne se špičkami ozbrojených složek, aby řešil ohroženou bezpečnostní situaci v zemi. 

V tuto chvíli se spekuluje, zda místo oslav nezávislosti nebude vyhlášen spíš noční zákaz vycházení.

Práce na univerzitě

Soukromá píle

Již neexistující sloni z Plateau