Kde začíná novověk?

Dnes v časném sobotním ránu jsme si vyšli na procházku. Bylo den po Tabaski, největším muslimském svátku, srovnatelném co do důležitosti s křesťanskými Vánocemi a já jsem doufala, že hlavní část tradice má Abidjan už za sebou. Včera, když jsem projížděla centrální částí města, jsem viděla skupinku mužů v bílých dlouhých hábitech, muslimských dželabách, jak přímo na ulici podřezávají berana. Navečer jsem trávila hodinu sportem a vrátila se omámená kouřem, jak se přímo za zdí areálu na otevřeném ohništi opékalo jiné obětované rohaté zvíře.  Můj známý, křesťan, který bydlí ve čtvrti Adjamé  vyprávěl, že to tam vypadá jako na jatkách, při přípravách slavnostní hostiny. Ale tradice je tradice, obětování berana k ní patří, a když mi bylo mírných bíločerných zvířat líto, vždycky když jsem viděla, jak je svázané cpou do taxíků nebo vozí na střechách autobusů, musela jsem si opakovat, že čeští kapři asi také nebudou z Vánoc úplně nadšení. A za způsob jejich prodeje a porcování na místě jsem si od cizinců také už vyslechla mnohé, včetně slova barbaři. 

Vyrazili jsme směrem k univerzitě, protože jsem si chtěla prohlédnout pokračující práce a dál směrem ke staveništi třetího mostu přes lagunu, který by měl být podle velkých informačních cedulí za rok hotový. Staveniště univerzity působí neobvykle organizovaně a zvenku jsou změny přímo převratné. Nadšení mě ovšem přešlo, když jsem se nedávno dozvěděla, že náklady hradí Evropská unie a práce provádí španělská firma. Přes slavnostní otevření areálu 3. září akademický rok stále nezačal a univerzita je tak zavřená už dva roky. Problémem nejsou stavební práce, ale změny vnitřní, kdy se už měsíce jedná o nové organizaci a změnách učebních plánů, aby více odpovídaly současným trendům univerzitní výuky a ne dobám před Komenským. Bohužel není většina vyučujících ochotna k jakýmkoliv změnám a tak budou studenti dál poslouchat v moderních učebnách monotónní předčítání ze zastaralých spisů, dělat si poznámky bez možnosti jakékoliv otázky či diskuze, protože to je v místním přísně hierarchickém systému považováno za nebývalou troufalost. 

Výsledkem jsou pak studenti, kteří ač nadaní a motivovaní, nebudou mít šanci obstát v současném životě. Nemají knihy, počítače, jen velmi omezený přístup k internetu a navíc jim chybí základní znalosti, které nám připadají naprosto automatické. V době zavření univezity nejlepší z nich, kteří studují jazyk, našli alespoň malou možnost vypomáhat v knihovně. Ač  plni dobré vůle, stáli bezradně nad knihami, které bylo třeba zařazovat, katalogizovat apod. Jak zařazovat? Podle autorů? Podle názvů? A navíc podle abecedy? To vše pro ně bylo naprosto neznámé, každý detail jim bylo nutné vysvětlovat jak žákům základní školy. Velký kámen úrazu nastal rovněž, když bylo třeba jen napsat adresu  na obálku, ve které byla pozvánka k návštěvě akce v knihovně. Adresu? Jakou, kam a jak?  Když dostali příslušnou vizitku, přepsali na obálku všechny údaje včetně adresátova telefonního čísla. Nezbylo než si vzpomenout  na návštěvu vesnic, ze kterých dva ze studentů pocházeli, na nuzné příbytky a na otce jednoho z nich, v chatrčích uprostřed polí s většinou z jeho deseti dětí. Ten nejspíš nikdy také adresu na obálku nepsal, pokud vůbec psát uměl. A komu by ji posílal? Pošta vnitrostátně nefunguje...

Přes neuspokojivé poměry dostali tři nejlepší studenti, myslím, že z velké částí díky podpoře své lektorky, měsíční stipendium v zahraničí.  Nějak jsem si neuměla představit, jak celou akci zvládnou, když vlastně kromě občasných informací z televize netuší, jak funguje moderní svět. Jejich život je nepředstavitelně omezený i v Abidjanu, kde kromě svého  jednoduchého příbytku, cesty autobusem do školy nebo na venkov k rodičům nic neznají. Jídlo kupují u pouličních prodejkyň, pohybují se městem po stále stejné, nezajímavé ose. Nikdy se nešli  podívat do supermarketu, hotelu, kina nebo třeba na letiště, jen z prosté zvídavosti, protože tu v nich nikdy nikdo  nepodporoval. Zvyk jim nařizuje poslouchat autority, ať už v rodině nebo společnosti, neprotestovat, nediskutovat, nepátrat. 

Když se tři mladí muži po měsíci ze studijního pobytu vrátili, dostali pozvánku na oběd od organizace, která pobyt organizovala, aby povyprávěli o svých zkušenostech. Už jen při té představě mě zamrazilo, neboť  mě dosud neopustila neodbytná vzpomínka na loňské Vánoce, kdy měla jejich lektorka bohulibý nápad, vzít je do „západní“ restaurace. Chtěla, aby v předvánočné době poznali atmosféru a aspoň jednou ochutnali  typická jídla země, jejíž jazyk studují. Úmysl dobrý, realizace těžší. Poté, co jsme se usadili za prostřeným stolem a dostali jídelní lístek, začalo vysvětlování a poučování, které by si žádný jejich evropský vrstevník nenechal líbit ani pět minut. Přesto vše běželo poměrně hladce až do chvíle, kdy byly na stůl přineseny talíře s hlavním jídlem.  A příbory. Ukázalo se, že vysokoškolští studenti ve věku jedenadvaceti let nikdy příborem nejedli a tudíž to ani neumí. Nastalo další vysvětlování a praktické ukázky. Nikdy bych neřekla, že příbor může být tak záludná věc. Ubrus za chvíli vypadal jako odkladná plocha a zdrcená lektorka zdůrazňovala, že v její zemi se odchází od čistého stolu...

Naštěstí se ukázalo, že se studenti mnohému naučili. Po počátečních rozpacích se rozpovídali, jak na ně zapůsobil západní svět. Předně byli fascinování, že viděli věci, pro které se naučili cizí slova, ale nedokázali si ony předměty představit. Třeba parkovací automat. Nedokázala jsem se ubránit úsměvu, když jsem si vzpomněla na divoké muže na ulicích Abidjanu, kteří mávajíc  rukama skáčou před auta a křičí „pour garer pour garer“, tedy něco jako parkuj, parkuj, aby si vydělali svých sto franků. Méně překvapující bylo, že si studenti neodkázali poradit s myčkou, mikrovlnnou troubou ale ani se sporákem na kolejích, kde byli ubytováni. Výlety do města také nebyly bez problémů, překvapily je jezdící schody a pro jednoho z nich to byl dokonce problém nepřekonatelný a musel na ně být vnesen. O všech svých těžkostech mluvili s nadhledem a sympatickou sebeironií a nazývali se hloupými vesničany, kteří si nedokázali poradit ani s nákupem lístků nebo s mraženou pizzou. Nejvíce ale byli překvapeni demokratickými vztahy  mezi studenty a vyučujícími, diskuzemi a  poptávkou po vlastním názoru. Smutně vyprávěli o moderních učebnách a knihovnách. Pro ně je životním cílem už jen mít slovník! Podle toho ale také bohužel vypadá jejich mluva, ač jsou nejlepší z nejlepších, lingvisti, mluví pomalu a ve složitých, málo používaných frázích poplatným starým učebnicím a metodám svých vyučujících. 

Přesto se v  Abidjanu na všech úrovních  neustále omílá stejná a populární písnička, jak je bezpodmínečně nutné pro obyvatele Pobřeží slonoviny zajistit v první řadě kvalitní vzdělání a zdravotní péči, podporovat dopravu, právo a pořádek.  Přitom se množí případy lidí, kteří denně mírají kvůli nedostatku léků a právě zdravotní péče. Pro méně majetného člověka  může znamenat například akutní slepé střevo ortel smrti. Operaci je třeba zaplatit hotově a mít úspory nepatří k místním zvykům. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na vlastní zážitek ze začátku našeho pobytu v Abidjanu. Jednoho odpoledne jsem našla našeho burkinského hlídače, zaměstnaného hlídací agenturou, jak se svíjí na zemi v prachu dvora, s rukama přitisknutýma na břicho. Na čele se mu perlil pot a neustále drmolil: „ Já musím umřít, já umřu“. Napadlo nás, že může jít o slepé střevo, informovali se rychle, kolik stojí operace a vypravili ho do nemocnice. Za sto tisíc franků mu v nemocnici operací zřejmě zachránili život. Jeho měsíční plat činil v té době osmdesát tisíc a většinu posílal ženě a devíti dětem do Burkiny Faso. Z nemocnice ho bezprostředně po operaci „propustili“ a protože mu chyběly  další peníze a nám si o ně neřekl, neměl žádné léky, dostal do rány infekci a dlouho se potom zotavoval. Mnohdy ale nepomůžou ani peníze, když chybí vybavení. Nedávno se poměrně movité rodině narodila dvojčata a jedno z nich nutně potřebovalo inkubátor. Přestože zoufalý otec jezdil s balíkem bankovek po Abidjanu a hledal zařízení s inkubátorem, nesehnal ho a dítě zemřelo. 

Také předsudky a neznalost dělají své, už byla řeč o malárii, která má na svědomí množství životů, stejně jako AIDS. Původce těchto nemocí obyvatelstvo v převážné většině nezná. Jako  ilustraci  středověkých poměrů musím zase uvést vysokoškolské studenty, elitu národa. Jeden příklad za všechny: za svojí zahraniční lektorkou přišla v době konzultací dvacetiletá studentka Élodie. Znám ji také, protože mi nedávno vyprávěla, že jí právě umřela sestřenice, stejně stará jako ona.  Kupodivu věděla, že na AIDS. Svoji lektorku také zdráhavě požádala, zda by se mohla zeptat na něco soukromého. Počkala, až své studijní záležitosti vyřeší ostatní studenti a pak ji mezi čtyřma očima požádala, zda by jí  mohla vysvětlit, jak je to s tou periodou. Tedy ve kterých dnech neotěhotní. Dále se svěřila, že na ni její matka a ostatní příbuzné ženy z rodiny dělají nátlak, aby se nevyhýbala mužům, protože jinak onemocní. Jenom ženy, které střídají partnery nebo jich spíš mají několik najednou zůstanou prý zdravé. Élodie měla jednoho přítele, zcela neafrickou představu o věrnosti, ale bála se odporovat starším  a nebyla si jistá, čemu vlastně věřit. 

Kromě proklamované podpory vzdělání a zdravotnictví by jistě neškodilo ze sum, které plynou ze zahraničí, také provést kampaně pro informovanost obyvatelstva. Na silnici z Assinie do Abidjanu jsem kdysi viděla velké bilboardy, upozorňující na nebezpečí HIV. Zvláštní bylo, že veškerý text byl v angličtině, přestože na Pobřeží slonoviny se mluví francouzsky. Včera jsem objevila dobře provedený, ale osamělý bilboard upozorňující na vykořisťování dětské práce.  Jen mě překvapilo, že stál ve čtvrti, kde žijou většinou cizinci a blízko novému vjezdu na univerzitu, kterou právě před dvěma dny navštívil prezident Evropské unie Barosso. 

Dobrou zprávou pro Abidjan je, že výstavba mostu přes lagunu, prováděná francouzskou firmou běží spořádaně podle plánu. Staveniště vypadá jako z reklamy a údajně by most skutečně měl za rok stát. Financuje ho z velké části fima, která bude následujích třicet let vybírat poplatky za jeho používání. Reorganizace pořádkových sil je složitější, policie nemá podle mezinárodních dohod zbraně a tím je většině lidí spíš pro smích. Nedávno jsem byla  svědkyní scény na křižovatce, kterou se snažil řídit policista. Přestože v jednom směru měla doprava podle jeho pokynů stát, řidič taxíku přede mnou neustále popojížděl směrem k němu, nakonec  zastavil a začal s policistou diskutovat. Viděla jsem jen, jak ho najednou strážce pořádku chytil za uši a tahal z auta. Taxikář se hádal dál a tak byl vyvlečen z auta a policista do něj začal bušit pěstmi. Zákazník, který seděl v taxíku vystoupil a zcela podle místních zvyklostí vytáhl mobil a začal scénu filmovat. Nato přiběhli další dva policisté a začali ho bít také. V tu chvíli jsem se konečně rozhodla policisty v jednom klubku s osazenstvem taxíku objet a zmizet...

Čekání na Tabaski

Práce na univerzitě

Vjezd před rokem...

...a nyní

Hlavní budova před rokem...

...a nyní

Budování třetího mostu v Abidjanu

Proti vykořis´tování dětí

Krátká pošťácká nepohádka

Mám slabost pro pohlednice. Ráda je dostávám a proto je často i  posílám. A přiznávám, že i to mi dělá radost. Vybírat nejpřitažlivější a nejtypičtější záběry z navštívené země, města nebo pamětihodnosti, přemýšlet, komu je pošlu, hledat poštu, obdivovat známky a pak  doufat, že pohledy dojdou na místo určení. Poslat snímek z mobilu je určitě jednodušší, ale žádné velké vzrušení.

Jsou země nebo města, kde pohledy nejsou ke koupi, jako třeba v metropoli Nigérie, kde se po krátké, teprve padesátileté existenci města nejspíš nikdo nezabýval myšlenkou jej zvěčnit pro turisty. Je pravda, že turisté  moc do Abudji nejezdí.  K sehnání nejsou pohlednice kupodivu ani v Číně, kde se nejspíš neposílají. A Evropanů, kteří po nich touží, je ve srovnání s masou čínských turistů zanedbatelná hrstka. Překvapivě krásné pohledy se dají koupit v Laosu nebo Vietnamu. Dalším dobrodružným momentem poté, kdy člověk kýžené obrázky přece jen sehnal a opatřil  textem, je pošta. Ve většině zemí se známky kupují právě tam a odeslat pohlednice přímo z poštovního úřadu je jistou zárukou budoucího úspěchu. A tak jsem navštívila pošty mnoha zemí Asie i Afriky a většinou ve mně zanechaly nezapomenutelnou vzpomínku. Ponejvíce jsem měla pocit, jako bych se octla o sto let zpět v minulosti, v poklidném a poněkud omšelém devatenáctém století, s mohutnými šaltry, ohmatanými sešity s ručními záznamy, nezbytnými razítky  a pomalými a důstojnými úředníky. Od toho se většinou odvíjela i výkonnost a tedy i rychlost této instituce a tak si moji přátelé na pohledy z Mexika počkali rovné dva měsíce, pošty zemí jihovýchodní Asie byly většinou o něco rychlejší, ovšem na doručení z Indie čekají od roku 2008 dodnes. 

Jak to vypadá v západní Africe? Po zkušenostech z Nigérie jsem si nedělala iluze, ale když jsem navštívila Lagos, pohlednice jsem kupodivu koupila. Stejně tak tomu bylo v  Ghaně, ovšem Ghana s Accrou a se svými známými otrokářskými pevnostmi patří mezi oblíbené turistické destinace. Co čekat od Pobřeží slonoviny? Poté, co jsem se zabydlela v Abidjanu, jsem ke své radosti zjistila, že zde existují četná knihkupectví, která  prodávají většinou také časopisy a papírnické potřeby. „Librairie de France“, velký obchod s knihami, který se nachází v obchodní čtvrti Plateau, patří údajně mezi nejlepší v západní Africe. A navíc, téměř ve všech těchto obchodech byly k vidění i typické kulaté stojany s pohlednicemi! Na výběr byla bazilika v Yamoussoukru,  Abidjan dnem i nocí s nezbytnými nápisy „perla na laguně“, vesnice s tradičními hliněnými kulatými stavbami, ženy s náklady dříví na hlavách a všudypřítomné děti. Přibližně polovinu nabídky tvořily místní dívky, obnažené do pasu a patřičně fyzicky vybavené, které na hlavách držely jako dekoraci banány či kokosové ořechy, což dalo ještě více vyniknout jejich přednostem. Tyto snímky jsem zavrhla, ale patrně je zde klientela, která si něco podobného žádá. Anebo snaha prezentovat Pobřeží slonoviny jako druhé Thajsko?

Po neočekávaně hladkém nákupu pohlednic jsem čekala, že s další fází nastanou potíže. Kupodivu jsem bez problémů objevila poštu v obchodním areálu, kde byl supermarket a další menší obchody. Na dveřích visely na ceduli rukou napsané otvírací hodiny a přestože by byl čas pro veřejnost, skleněné dveře byly zavřené. Dovnitř vidět nebylo, protože ve výkladním okně byly umístěné podivné prázdné regály, ale kolemjdoucí mě hned ujistili, že úředník se dostaví. Skutečně po chvilce dorazil mladý muž, díval se na mě jako na zjevení a pustil mě dovnitř. Nebyla jsem zklamána, zařízení tvořil prastarý dřevený stůl s omšelými sešity se školními štítky, pár prázdných regálů a židle pro návštěvníky před úředníkovým stolem. Byla jsem vyzvána, abych si sedla a přednesla své přání.  Když jsem vyjevila záměr poslat pohlednice do České republiky, nastalo bezradné listování v sešitu, kde mezi listy byly založeny archy známek různé hodnoty. Když hledání trvalo delší dobu, vysvětlil mi pracovník, že není jednoduché vybrat odpovídající známky na tak velké množství pohledů a vše vykalkulovat. Bylo jich pět. Asi po deseti minutách známky skutečně našel, stejnou dobu trvala platební transakce. Odcházela jsem s pocitem, že tyto pohledy už nikdy nikdo neuvidí. A po několika týdnech byly na místě.

Byla jsem tímto úspěchem tak povzbuzena, že jsem se po několika letech rozhodla akci zopakovat. Říkala jsem si, že když se celá země modernizuje, lze očekávat změny i na poštovním úřadě. A skutečně: starý stůl zmizel, místo něj tam nyní stály tři moderní, s počítači, které byly ještě napůl zabalené v igelitech. Poté, co jsem přednesla třem upřeně mě pozorujícím dámám svůj požadavek, byla jsem odkázáná k nejmladší kolegyni. Sedla jsem si před její stůl a na řadu přišel mě již důvěrně známý sešit se známkami. Po zkušebním listování dopředu a zase dozadu slečna najednou vykřikla směrem ke kolegyním, kdeže je Česká republika. Protože další pohledy jsem posílala do Rakouska a Německa, nesměle jsem podotkla, že jsou to všechno sousední státy. Evidentně mi nevěřila, až starší pán, který právě vešel potvrdil, že Československo opravdu leží v Evropě. Vybrala tedy příslušné známky, vzala si na pomoc mističku s mokrou hubkou a začala lepit. Místo na pohledu, označené vytištěným čtverečkem, kam by se známka eventuelně měla nalepit, nechávala zásadně volné a lepila známky všudu možně, hlavně do mého textu. Celé dílo, patřičně zamokřené, přejížděla prsty všemi směry. Šly na mě mrákoty a problesklo mi hlavou, že si adresáti budou myslet, že mi při lepení známek nejspíš přeskočilo nebo jsem lila něco do sebe i na pohlednice. Proto jsem podotkla, že bych známky radši nalepila sama, ale bylo mi řečeno, že to je práce „úřednice“. Když byly známky umístěny, mokré lístky jsem přece jen dostala do ruky s tím, že mám popojít dva metry a vhodit je do obrovské dřevěné bedny, která stála naproti. Když jsem měla platit, ukázalo se, že na poště nemají drobné. Neměli ani kasu, jen obálku s pár bankovkami. Přísahala jsem si, že tím s průzkumem pošty končím.

Kupodivu když jsem vyprávěla o svých zážitcích z místní pošty, téměř každý cizinec byl fascinován. Hned se přihlásila početná skupina zájemců o organizovanou prohlídku.  České kamarádky poznamenaly, že by to bylo „na blog“ a jedna se mnou neprodleně vyrazila do obchodního centra, kde jsme v knihkupectví koupily pohlednici a poté jsem ji vyvedla na poštu, kde se už vyznám. Přestože už v zemi žije mnoho let, pracuje tu a ničeho se nebojí, připadalo mi, že se chovala nejistě,  jako v minovém poli nebo na recepci u anglické královny.  Asi jsem své vyprávění moc dramatizovala. Po necelých třech týdnech mi poslala zprávu, že její pohled došel!

Vše připomíná Cimrmana, ale většina cizinců se domnívá, že zásilky se z Pobřeží slonoviny nedají posílat a pošta tu vlastně nefunguje. Tento pocit nejspíš pramení z toho, že nikdy na ulici nepotkali pošťáka a už vůbec nikdy nezazvonil u jejich dveří, ať jim poslal kdo chtěl co chtěl. Je pravda, že doručování, jak ho znají  z domova,  se tu nekoná, už také proto, že většina lidí nemá adresy. Ulice totiž nemají zpravidla označení a domy ani čísla. Na poště je  ale možné si zaplatit schránku, tedy box a tam si vybírat zásilky, což dělají  velké  organizace,  kvůli ceně a pravidelným zásilkám.  Že posílat zásilky do zahraničí lze, jsem zjistila svým smělým a opakovaným činem. 

A nedávno mi vzrušeně vyprávěla kamarádka, zasvěcená do poštovní problematiky, že vícekrát na ulici viděla opravdového doručovatele! Měl údajně uniformu a jel na motocyklu. Její zážitek se potvrdil, když se mi do ruky dostal letáček, že ivorijská pošta přichází se speciální nabídkou: po registraci a příslušném poplatku bude soukromým zájemcům pošta doručována na udanou adresu. Doručovatel tedy bude muset být trochu i detektivem, ale fakta dokazují zřetelně: poštovní vývoj se nedá zadržet!