Sousedé z Burkiny Faso

Za zdí našeho domu, na nezastavěném, zarostlém, prudce se svažujícím pozemku s luxusním výhledem do údolí se krčí dřevěná bouda, místy vyspravená kusy černé plachty, se střechou z vlnitého plechu. Na šňůře vlaje prádlo, na prostranství před stavbou se povalují různé předměty, patrně ještě schopné použití, jako polámané plastové židle a prázdné lahve, zbytky kabelů  nebo staré plážové lehátko. Nedávno tu přibyl dřevěný přístřešek nad improvizovaným stolem s konvicemi, lavory a hrnci, tedy kuchyně.  Dveře chatrče jsou přes den pečlivě zavřené a visí na nich zámky. Život zde začíná při rozednění, kdy začnou kokrhat kohouti. Pak se  ozve  křik dětí a ženské hubování.  Poté odtud vychází malý průvod,  ženy s plnými lavory na hlavách a malé děti, buďto přivázané na jejich zádech nebo  pobíhající kolem. Viděla jsem odtud vyjít i školáky v uniformách.  Když jsem se rozhodla poptat, co se to tam děje, dozvěděla jsem se, že  zde bydlí burkinská rodina. Muž pracuje v okolních rezidencích jako zahradník, jeho žena chodí na trh. Nejvíc mě překvapilo, že mají jen čtyři děti, protože jsem jich odtud viděla vycházet houfy a nebály se naší Tesly, znaly její jméno a dokonce ji hladily, takže tu evidentně nebyly jen na návštěvě. Večer se ruch opakuje, ženy s dětmi se vracejí i s náklady dříví na hlavách, určeného k vaření. V tuto chvíli je vypuštěna z dřevěné klece opět drůbež a člověk si připadá jako na venkově, o to víc o víkendu, kdy mají hrabavci volný výběh celý den, protože zvuky ani vysoká zeď nezastaví. Elektřina? Voda? Toaleta? 

Pozemek je velký, voda se dá přinést z bazénu dalšího sousedního domu, který je neobydlený a  o který se muž z Burkiny stará a na prostranství před chatrčí dopadá světlo ze zděného domku, kde máme generátor a který je přes noc osvětlený. Podobných staveb je mezi honosnými rezidencemi mnoho, vmáčknou se na každý volný pozemek a člověk tak často vidí, jak mezi vysokými zdmi rezidencí  a auty s diplomatickými značkami procházejí ženy s náklady dříví na hlavách, venkovsky oblečené, s ušpiněnými dětmi. Když se spustí tropický liják, musím myslet na to, zda chatrč dokáže příval vody zastavit a když se máchám v bazénu a slyším za zdí děti, vnucuje se mi otázka, kde se vlastně umývají. Vypadá to jak dekadence, budiž omluvou, že neúmyslná. Když začala bitva o prezidentský palác, který je nedaleko, myslela jsem často na přístřešek, ukrytý na zarostlém pozemku a říkala si, že to musí být ideální místo, kde se ukrýt před boji. Nastěstí měla burkinská rodina víc rozumu než já a včas odešla. Tento pozemek si následně vybrali vojáci jako přístupovou cestu k  paláci a okolní zdi jsou  plné velkých děr po střelách. 

Lidé, žijící za naší zdí jsou obyvatelé sousední Burkiny Faso, která zásobuje Pobřeží slonoviny levnou pracovní sílou.  Přesuny lidí v Africe tu byly od nepaměti, řídily se sezónními pracemi a pohybem za potravou nebo pastvinami, dokud je nepřerušily nelogické rovné čáry na mapě, které rozdělily etnika  a vytvořily státy s jednotnou řečí, těmto etnikům cizí. Obyvatelstvo tehdejší Horní Volty, dnešní Burkiny Faso  však stále proudilo na jih, na Pobřeží slonoviny, stejně tak francouzské kolonie a dělo se tak i po osamostatnění v roce 1960. Tehdejší prezident Houphouet-Boigny dokonce tuto migraci podporoval a na Pobřeží slonoviny se přesunuli chudí Burkiňané, kteří přicházeli pracovat na plantážích, hlavně s kakaem anebo zkusit štěstí ve velkých městech, zejména Abidjanu. Dnes jich tu žije  kolem tří milionů. 

Vykonávají hlavně nejjednodušší práce v zemědělství nebo ve stavebnictví, jsou hlídači, uklizeči, kuchaři nebo zahradníci, tedy činnosti, nad které je místní obyvatelstvo povznesené. Život na Pobřeží slonoviny však pro ně nebyl vždy procházkou růžovou zahradou. Poté co starý prezident Houphouet-Boigny po 33 letech v úřadě zemřel, nastoupil Henry Bedié, který vyhlásil princip „ivoirité“ tedy v podstatě státního nacionalismu. Byl politicky namířen hlavně proti jeho rivalovi Ouattarovi, jehož matka byla údajně právě z Burkiny Faso, ale postihl zákonitě všechny imigranty. Situace se zhoršila nástupem Gbagba na prezidentský trůn a zejména v době krize a  boje s protikandidátem Ouattarou na přelomu let 2010/2011. V té době  docházelo k útokům na obydlí a majetek  zahraničních dělníků, jejich fyzické napadání i zabíjení. Nejhorší moment nastal, když veřejná televize před dvěma lety vyzvala k vyhnání obyvatel Burkiny ze země, protože jen tak bude možné zamezit válce. To byl samozřejmě nesmysl, pravdou ovšem bylo, že prezident Burkiny Blaise Compaoré otevřeně podporoval Ouattaru a rebely ze severní části rozdělené země a dodával jim zbraně. 

Naši oba hlídači jsou občané Burkiny. Už jsem se o nich několikrát zmínila, protože jsou součástí našeho života, tráví s námi 24 hodin denně a nikdy nás nezklamali. Zní to nabubřele, ale kupodivu je to pravda, po mnoha zkušenostech z ciziny nebývalá. Oba jsou muslimové, ale maximálně tolerantní, mírní, rozvážní a loajální. Nikdy od nich nepřišla žádost o peníze nebo jinou podporu, ačkoliv místní obyvatelstvo skloňuje slovo „cadeau“ (dárek=žádost o peníze) ve všech pádech a při každé přiležitosti. Když nastala povolební krize, oba byli ve svých domovech fyzicky napadeni a neodvažovali se tam vrátit, nejhorší útoky, které se přehnaly kolem našeho domu jsme strávili společně v chodbičce, která se zdála nejchráněnější. Když nás evakuoval konvoj OSN, zůstali v domě, aby zabránili rabování, přestože šlo pořád o život a měli možnost také odejít. Dostali klíče od domu a k dispozici veškeré potravinové zásoby, které byly důkladné. Dodnes nevycházím z údivu, že vlastně skoro nic nevzali, jen potraviny, které znali, tedy rýži, čokoládu nebo mléko. Z mého hlediska drahé nebo luxusní potraviny jako maso, alkohol nebo džusy zůstaly nedotčené. A zachránili Teslu, psa, kterého jsme tam museli nechat a které Ivorijci zrovna nemilují.

Oba jsou typickým příkladem toho, jak imigranti z Burkiny v Abidjanu žijí. První je tu sám, pracuje a peníze posílá rodině do vlasti, kam jezdí na dva týdny ročně na dovolenou. Jednou za rok ho navíc  většinou navštíví jeho žena. Po minulé dovolené mi radostně sdělil, že se mu právě nedávno narodilo další dítě a poté, co odjel zpět do Abidjanu, byla jeho žena opět těhotná. Podeváté. Uniklo mi nechtíc typické „ježíšmarjá“ a následoval udivený výraz. Děti jsou v Africe přece důchodovým zabezpečením, kdo by se o něj ve stáří staral a živil ho, až se do Burkiny jednou vrátí? Otázky typu, že své děti vlastně vůbec nezná, mi přišly tak nějak zbytečné.

Druhý hlídač je mladší, mluví francouzsky tak, že mu dobře rozumím a dokonce nám vyká. Takový detail rozlišují jen ti, kterým se dostalo lepšího nebo vůbec nějakého vzdělání. Ten je případem už nové vlny imigrantů: v Abidjanu má rodinu, mladšího bratra a ženu a děti. Žena je dokonce z Beninu a vybral si ji sám, protože jeho rodiče už nežijí a hlavou rodiny a tedy i svojí vlastní je on sám. Přesto se chce vrátit do Burkiny, až se mu podaří našetřit nějaké peníze a žít poté ve vesnici, odkud pochází. On také přepravil Teslu z našeho domu přes válečný Abidjan, když se ukázalo, že závěrečné boje by mohly být horší než byly dosud a staral se o ni, doteď nechápu kde, když si představím stísněná obydlí zahraničních dělníků, která jsem viděla. Nevím, jestli bych měla odvahu putovat s tak nápadným psem hladovým městem plným vojáků a ozbrojenců  obou stran, kteří upalovali lidi zaživa pro mnohem  nesmyslnější záminky. Zbytečná otázka, tu odvahu bych určitě neměla...

Občané Burkiny Faso jsou tedy nejen levnou pracovní sílou na Pobřeží slonoviny, ale také cílem útoků v době frustrace. Bohužel ale pocházejí ze země, která je podle údajů OSN na předpředposledním místě na světovém žebříčku, který zohledňuje délku života, gramotnost a životní úroveň jednotlivých zemí. Proto pracuje každý pátý obyvatel v zahraničí, z toho dvě třetiny na Pobřeží slonoviny. Původně byla imigrace dokonce řízená, každá rodina se snažila vyslat vydělávat aspoň jednoho svého člena, po schválení tradičním náčelníkem komunity, tedy vesnice. Na Pobřeží se o něj již postarala burkinská sociální síť, lidé ze stejné komunity, kteří ho ubytovali a našli mu práci. Dnes odcházejí mladí lidé spíš na vlastní pěst, aby se nemuseli zodpovídat starším a náčelníkovi vesnice. Najít práci je pak ale velmi obtížné a pokud nakonec ze zoufalství vezmou podřadnou práci, např. na jatkách, návrat se stigmatem do rodné komunity je téměř nemožný. 

V současné době je spjat závažný problém s Burkiňany na venkově Pobřeží slonoviny, pro který ani současná vláda nedokáže najít řešení. Když v šedesátých letech přicházeli do země a začali ji kultivovat, platilo heslo prezidenta Houphoueta-Boignyho „půda patří tomu, kdo ji obdělává“. V následujících desetiletích vznikly planatáže a prosperující farmy. Jeho nástupci však toto pravidlo začali zpochybňovat, což vedlo ke konfliktům a v současné době platí, že půda patří burkinské rodině, dokud žije její vedoucí člen. Poté má připadnout místním, kterým se ale tak dlouho čekat nechce...

Běžná je údajně také praxe zaměstnávání dětí, protože jsou ještě levnější pracovní silou. Do vesnic v Burkině Faso přicházejí lidé, kteří rodičům nabízejí, že se jejich děti naučí pracovat jako tesaři, mechanici nebo krejčí a následně budou zaměstnány. Překupníci dají rodičům 50 – 100 dolarů a děti jsou dále prodány do novodobého „otroctví“, kde pracují bez nároku na mzdu. V roce 2004 byly údajně rozbity čtyři podobné překupnické sítě a zatčeno kolem čtyřiceti lidí. V témže roce však také zmizel kanadský novinář  Guy André Kieffr (zmínila jsem se o něm v souvislosti se Simone Gbagbo), který se přijel na Pobřeží slonoviny zabývat korupcí a otrockou prací v kakaovém průmyslu. Byl unesen a nikdy ho už nikdo neviděl. Ze stejného roku pochází film dánského novináře Miki Mistratiho „Špinavá čokoláda“, který líčí poměry na kakaových plantážích na Pobřeží slonoviny. Pracují na nich děti ve věku 10-14 let, které pocházejí z okolních států a jsou nuceny k práci na plantážích. Velké koncerny v čele s Nestlé tvrdí, že plantáže jsou soukromé a ony na dění na nich nemají vliv. Rodiny navíc zaměstnávají hlavně své vlastní děti. Faktem  je, že nákupní ceny kakaových bobů u zemědělců jsou tak nízké, že si těžko mohou dovolit regulérní pracovníky. A svět má levnou čokoládu tak rád!

Obydlí burkinské rodiny nebo spíš asi vice rodin

Zastřešená kuchyně

Příbytky zahraničních pracovníků

Není expat jako expat

V minulých třech týdnech, kdy jsem byla dočasně slaměnou vdovou, se mi dostalo řady různých pozvání, jak už to v Abidjanu mezi cizinci chodí. Byla zajímavá tím, že byla velmi různorodá a tak jsem si uvědomila, jak rozdílně tu tato komunita, označovaná jako expats, žije. (Expat, zkratka z anglického expatriate, je podle Wikipedie osoba, která dočasně nebo trvale žije v jiné zemi a kultuře než odkud pochází). Samozřejmě to není žádné převratné zjištění, také u nás bydlí někdo ve vile a jiný v činžáku, ale jak praví vševědoucí pořekadlo z Laosu: "Same same...but different."

Nejprve jsem váhala nad pozváním k narozeninám, které by nebylo samo o sobě nijak neobvyklé, kdyby oslavencem nebylo tříleté dítě. Zvát dospělé na dětské narozeniny se mi zdá divné, ale toto byl zvláštní případ. Protože dnes už tříletou Léu a její maminku, Francouzku Florence jsem poznala za mírně dramatických okolností na Štědrý den před dvěma lety na letišti v Bruselu. V Abidjanu právě proběhlo druhé kolo prezidentských voleb, ze kterého vzešli dva prezidenti a ozbrojený konflikt byl nasnadě. Ti, kdo mohli, v panice opouštěli zemi a vítala je Evropa se sněhovou kalamitou. Letiště v Paříži nepřijímalo a jediným řešením byl let přes Brusel. Když tam pasažéři s několikahodinovým zpožděním po nočním letu z Abidjanu dorazili, čekalo je přeplněné letiště ve sněhu a chaosu s tisíci lidmi, kteří nemohli pokračovat do svých cílů. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že tu strávím Štědrý den i večer, protože ani do Prahy žádné letadlo nehodlalo letět. Najednou ke mně přistoupila mladá Francouzka, ověšená taškami a s malým kudrnatým dítětem v náručí s otázkou, zda jsem přiletěla z Abidjanu. Než jsem stihla odpovědět, strčila mi dítě, k nohám odhodila tašky a zmizela směrem ke dveřím označnými panenkou. Byla to Florence, provdaná v Abidjanu za Afričana, která odtud rovněž prchala před nevypočitatelností událostí. Tak začalo naše přátelství. Toho dne večer jsem do Prahy přece jen odletěla a vyčerpaná Florence s malou Léou, která ještě nechodila, do Marseille k rodičům také. Do Afriky jsme se v lednu obě vrátily, když se situace zdála klidnější, Florence pak boje v Abidjanu přece jen přečkala opět ve Francii, na rozdíl ode mně, ale od té doby jsme se  scházely. 

Proto jsem se rozhodla na Léiny narozeniny tento rok dorazit. Florence pracovala poté, co se do Afriky vdala, jako učitelka a má to štěstí, že je placena z Francie  na základě programu francouzské vlády. Její muž je též učitel na místní škole. Bydlí v tzv. cité na okraji Abidjanu. Cité jsou městečka tvořená  domky, obehnanými zdí s hlídaným vjezdem. Vypadá to, jako bychom naše satelitní městečko namačkali víc k sobě, oplotili vysokou betonovou hradbou a u vjezdu se závorou by seděli hlídači, kteří si kriticky prohlížejí každé přijíždějící auto. Cité, kde bydlí Florence, na mě působí jako Kvítečkov z knihy o Neználkovi. Nechci propadnout zdrobnělinám, ale uzounké uličky jsou tu lemovány domečky s minizahrádkami a protáhnout se tudy autem  není jednoduché. Orientovat se v některých cité je nemožné, hlavně v těch s levnějšími domky, zde byly kupodivu uličky pojmenovány po řekách Pobřeží slonoviny a domky měly dokonce i čísla. Každý z nich byl opět obehnán vysokou zdí a vcházelo se přímo do obývacího pokoje a přes kuchyň do minizahrádky, kde už se prohánělo  klubko dětí v čele s oslavenkyní. Při pohledu na pozvané jsem pochopila, že toto jsou expats, které normálně tak často nepotkávám. Ženy byly až na pár výjimek bělošky, oblečené do oděvů z afrických látek západního nebo volného střihu, ověšené velkou africkou bižuterií, kterou Afričanky zase až tak moc nenosí. Něco jako pokus o vlastní africký styl. Děti byly smíšené či černé a několik málo mužů, kteří byli přítomni, byli bez výjimky Afričani. 

Předala jsem Lée DVD krtečka, usadila se na schody, protože plastikových židlí bylo málo a dala se do řeči se sympatickou ženou vedle mě. Možná byl její příběh prototypem pro všechny ostatní přítomné? Byla to Švýcarka, která přišla do Abidjanu v době jeho rozkvětu v devadesátých letech jako úřednice velvyslanectví. Líčila mi, jak se do země okamžitě zamilovala, cítila, že tady je „doma“, zkráceně řečeno, dala nakonec výpověď a v Abidjanu se usadila-jako učitelka francouzštiny, podobně jako asi většina přítomných. Ty si mě většinou velice kriticky prohlížely a moje sousedka mi objasnila, že také neudržuje kontakty s cizinci  z firem a z velvyslanectví, protože jsou tu jen na čas, zemi nemají skutečně rádi, netouží ji často ani poznat, jsou povrchní a namyšlení. I kdyby byli sympatičtí (jako třeba já ;-), nevyplatí se do nich investovat přátelství, protože dříve či později odjedou. Když jsem z oslavy odjížděla, už se stmívalo a čtvrť kolem cité začala být velmi africká. Nevím, jak moc tam zapadnou bělošky v etnostylu. Když jsem se Florence ptala, jak ji přijala manželova rodina, odpověď byla většinou neurčitá. Při našich setkáních s sebou měla téměř vždycky  další děti „příbuzných“, kteří u nich byli na návštěvě a jejího muže jsem mnohokrát neviděla, protože v afrických rodinách tráví muži a ženy volný čas odděleně. Druhý den jsem obdržela nadšenou sms, jak moc se Lée líbí krtkova dobrodružství a důvěrnou zprávu, že za několik měsíců se jí narodí sourozenec.

Druhé pozvání bylo také od příslušnice skupiny expats, ale z těch, kteří přijeli na Pobřeží slonoviny za prací na určitý čas. Ve vile v drahé čtvrti Riviéra nikdo neměl šaty z afrických látek, naopak, styl jako by chtěl ukázat, že tyto přítomné s Afrikou nemají nic společného. Před domem stála auta, jako by tam byla státní recepce. Obývací hala vily byla velká asi jako celá plocha domku Florence i se zahrádkou, společná byla přítomnost pomocnice v domácnosti, kterou má podle místních zvyklostí i ona. I tyto rezidence jsou bez výjmky obehnány vysokými zdmi, za kterými nejsou většinou vidět, zabezpečené kotouči ostnatých drátů a hlídači, kteří se střídají v dvanáctihodinových službách. Navíc má každý dům smlouvu s bezpečnostní agenturou, která na stisknutí knoflíku malého zařízení do několika minut dorazí s ozbrojenou skupinou. Tyto domy jsou navrženy většinou podle stejného vzoru: obrovská obývací hala s  prosklenými dvěřmi na terasu a do zahrady s bazénem, jídelna, malá kuchyňka se zvláštním vchodem pro personál a v patře  ložnice s koupelnami. Součástí areálu jsou také  prostory s příslušenstvím pro zaměstnance, kterými jsou většinou uklizeč a kuchař, často v jedné osobě, v případě zahrady zahradník a osoba, která se stará o bazén, pokud má rodina malé děti pak chůva, často také řidič či dokonce bodyguard. Abych uklidnila své známé, nám "jen" vypomáhá třikrát týdně žena, která uklízí a žehlí a zahradník, který se stará kromě zahrady  také o bazén. Vaříme a nakupujeme sami, k údivu místních známých a stejně tak si sami i řídíme.  Naše pomocnice v domácnosti je žena, přestože jsou většinou preferováni muži, protože spíše umí i vařit a údajně tráví v zaměstnání rádi veškerý čas, aby nemuseli být ve svých stísněných příbytcích spolu s početnou rodinou. Navíc nezůstanou doma s nemocnými dětmi. Když jsem před lety přijímala do pracovního poměru mladou těhotnou ženu, klepala si většina lidí na čelo. Personál jsou většinou obyvatelé sousední Burkiny Faso, i když v poslední době je jako hospodyně začínají nahrazovat právě místní ženy. Kromě měsíčního platu mají podle  zvyklostí nárok na třináctý plat na konci roku, zdravotní ani sociální pojištění neexistuje. Pokud onemocní, je na zaměstnavateli, do jaké míry jim pomůže. Nepřestane mi být záhadou, proč tu mají všichni cizinci, i s malými byty své „sluhy“, když doma zvládají domácí práce automaticky sami. Je to zvyklost, tropická pohodlnost  nebo postkoloniální arogance? 

Třetí zajímavé pozvání, které jsem dostala, přišlo od kamarádky, která měla strávit  víkend u známých v Assinie. Assinie leží u moře nedaleko ghanské hranice a je oblíbenější než Bassam, protože je tam oceán  mírnější, pláže čistší a klidnější.  Za malého provozu se tam dá dorazit z Abidjanu za necelé dvě hodiny. Na pobřeží, mezi mořem a lagunou stojí jeden vedle druhého plážové domky, vilky či vily, které dřív patřily převážně Francouzům. Po krizích v letech 2002 a 2004 jich většina přešla do rukou Libanonců, kteří tvoří další, velmi početnou a poměrně neoblíbenou skupinu cizinců na Pobřeží slonoviny. Věnují se hlavně podnikání a obchodu a jejich praktiky jsou často nevybíravé a za hranicemi zákona. Jejich chování tomu bohužel odpovídá. Dramatický zážitek měla nedávno moje známá, Evropanka, která se vracela za nedělního dopoledne spolu s přítelem Kanaďanem po jedné z rychlostních silnic Abidjanem domů. Na čtyřproudé komunikaci byla sama a protože v jejím pruhu byly ve vozovce díry, zpomalila a přejela do druhého. Tím zpomalila velké auto, které se znenadání a s velkou rychlostí vynořilo za kopcem a přibližovalo se. Řidiče z její domnělé drzosti patrně chytil amok, protože na ni nejprve začal najíždět a pak se ji snažil vytlačit ze silnice. To mu patrně nestačilo a tak stáhl neprůhledné postranní okno a z něho na ni namířil kalašnikov. Šok nemohl být horší, ale tím případ nezkončil. Kamarádka pokračovala v cestě dál, ale auto ji pronásledovalo a nakonec donutilo zastavit. Z místa řidiče vyskočil bílý muž, Libanonec, ještě bělejší vzteky, se samopalem v ruce. Vzadu se otevřely dveře a vystoupil uniformovaný Afričan také se zbraní, patrně  bodyguard. Největším překvapením bylo, když se objevil spolujezdec, což byla mladá žena v dlouhém kabátě a hlavou zahalenou do šátku, s nemluvnětem v náručí. Ta se snažila řvoucího a vyhrožujícího řidiče uklidnit a to se jí také  naštěstí  podařilo, i když prokletí do desátého kolene a nadávky nejdrsnějšího kalibru se sypaly na hlavy obou provinilců včetně neopakovatelných obvinění kamarádčina přítele, jak může  vůbec dovolit, aby  řídila žena...

Nicméně u moře se žádné takovéto historky neodehrávaly, jen libanonské děti rušily božský klid a procházky pískem svými divokými jízdami na motorových čtyřkolkách. Domek, ve kterém jsem strávila idylický víkend, nepatřil ani Libanoncům ani k těm největším, ale byl solidně a chytře vystavěn pro svůj účel. Měl dvě postranní křídla s kuchyní a ložnicemi, uprostře byl k pláži a na druhou stranu k laguně velký otevřený obývací prostor. Za domem měl jednoduchý příbytek muž, který se o dům v době nepřítomnosti majitelů staral a pomáhal také v kuchyni. Jednotlivé domy byly odděleny ploty nebo palmami a patřila jim také příslušná část pláže. Dostat se tam dalo pouze lodí přes lagunu, která ležela mezi silnicí a úzkým jazykem pobřeží. Přijeli jsme už potmě a cesta motorovou lodí přes lagunu a pak klopýtání s baterkou k domu nemohly být romantičtější. Dům však už byl osvětlen, připraven a muž, který se o něj staral, vzal okamžitě dvoukolák a vydal se zpět k laguně pro zavazadla a zásoby, které jsme přivezli z Abidjanu. Za denního světla  jsem si vše důkladně prohlédla, včetně živých zásob v podobě všudepřítomné drůbeže a zjistila, že pro případ tsunami by to byla ztracená situace, na víkendový únik z přehřátého Abidjanu se špatným vzduchem by se však těžko našlo něco lepšího. Při dlouhé procházce po pláži jsem si prohlédla všechny výstavné, bizarní i obyčejně stavby a uvědomila si, že pro cizince ze skupiny expats nemusí být život na Pobřeží slonoviny až tak nepříjemný. 

Zahrádka domku v cité

Místo domů jsou v "bohatých" čtvrtích Abidjanu vidět jen zdi, zde i se zahradníkem-akrobatem

Domky na pláži v Assinie...

...větší

Vodní cesta přes lagunu k silnici

Vlastní kus pláže - co si víc přát?

Když jsem dopsala tento z mého hlediska optimistický příspěvek, ozvaly se z přilehlých místností domu prudké rány. Z televize a z manželova počítače se valil nepříjemně páchnoucí kouř. Elektřina samozřejmě nefungovala, stejně jako voda, kterou tu  teď denně vypínají kvůli nějakým opravám.  Ukázalo se, že sousedi elektřinu mají a po delším pátrání byla objevena příčina: do rozvodné skříňky se dostali termiti a spolu s vlhkostí fušérský systém bez problémů dovedli ke zkratu.  Škody na různých přístrojích byly nedozírné a hlavně v Africe těžko nahraditelné. Podařilo se nám zapojit generátor a abych přišla na jiné myšlenky, vyrazila jsem na promítání filmů k lidským právům. Na programu byl film o dětských vojácích v Ugandě. Když jsem se vrátila, tonul dům opět ve tmě. Generátor zkolaboval.  Nevím, jestli jsem neurazila nějaké voodoo nebo jestli v Africe optimismus prostě není na místě. 

Práce termitů