Pomáhat žít i zemřít (Lotti Latrous)

Téměř na konci pobytu na Pobřeží slonoviny jsem uskutečnila dávný záměr,  který jsem během let, strávených v zemi, překryla novými vjemy a zážitky. Už na začátku jsem se chtěla seznámit s Lotti Latrous a na vlastní oči uvidět, co dokázala sama vybudovat v africkém slumu, uvést do chodu a úspěšně provozovat

Její jméno je  známé patrně každému cizinci v Abidjanu, protože kniha „Lotti, La Blanche“ (Běloška Lotti) patří  vedle turistického průvodce zemí k prvním informačním nezbytnostnem. Její příběh je krátký, ale výmluvný: Švýcarka, kvalifikací zdravotní sestra, se vdala za ředitele mezinárodní firmy Nestlé. S manželem  měla tři děti a na jeho pracovních postech žila životem privilegované mezinárodní smetánky, jak sama uvádí, s kuchařem a šoférem v domě s velkým bazeném. Po pobytech v Saudské Arábii, Nigérii a Káhiře je firma poslala do Abidjanu, kde Lotti začala pomáhat v sirotčinci. Otřesena poměry ve slumu založila a začala provozovat v roce 1999 spolu s místním lékařem bezplatnou ošetřovnu pro chudé. To vše s plnou podporou svého muže, který byl však v okamžiku, kdy ošetřovna začala fungovat, přeložen zpět do Káhiry. DVD, které jsem o Lotti Latrous viděla, se jmenuje Egoistka a to kvůli skutečnosti, že se v tomto okamžiku rozhodla zůstat v Abidjanu a pokračovat ve své práci ve slumu. Muž se třemi dětmi, z nichž nejmladší dceři bylo právě deset let, odešel za prací do Egypta. Lotti chtěla zpočátku pendlovat, což se ukázalo jako nemožné, protože se plně chtěla věnovat svému objevenému poslání. A to neslo výsledky: brzy získala velkou mezinárodní, vysoce dotovanou cenu, v roce 2004 byla jmenována Švýcarkou roku a vedle ošetřovny vznikl postupně také sirotčinec pro děti s AIDS a hospic. Kdo by čekal lvici salónů, která šaramantně okuzluje sponzory, byl by zklamán. Takový člověk by asi ve slumu trvale žít nedokázal. V pětačtyřiceti letech se vzdala pohodlného života, rodiny a vyměnila je za pobyt v tvrdých podmínkách, práci pro nejchudší spodinu abidjanské společnosti, pro nemocné, sirotky a umírající. Postupně ve svých třech zařízeních poskytla pracovní místa padesáti lidem, sama podle své webové stránky byla jedinou neplacenou sílu, organizovala, konzultovala s pacienty a chovala a utěšovala smrtelně nemocné děti a sbírala umírající ve slumu, které jejich rodina zavrhla, aby jim umožnila umřít v důstojných podmínkách. 

Stačí se podívat na DVD,  ukazující každodenní rutinu života Lotty Latrous ve slumu Adjouffou, který se táhne podél pobřežní silnice k Bassamu, aby se člověk hluboce zamyslel nad světem, ve kterém žije, nad jeho hodnotami, nad africkou společností a nevyhnutelně také sám nad sebou. Když jsem se rozhodla, že se do Adjouffou a Centre l'espoir (Centrum naděje) musím konečně podívat, bylo bohužel na setkání s Lotti už pozdě. Na její webové stránce jsem se dočetla, že v lednu kvůli těžké nemoci musela svoji činnost v Centru s konečnou platností vzdát a odejít se léčit do Švýcarska. Nahradily ji tři její krajanky, které se v pravidelných intervalech ve slumu střídají. 

Kdybych byla v západní Africe poprvé, už jen cesta slumem by byla nepopsatelný zážitek. Prašná  ulice plná obrovských louží, dřevěné, igelitové nebo plechové boudy sloužící jako příbytky, obchůdky, kadeřnické či krejčovské „salóny“, dřevěné pulty s potravinami na prodej a všude stovky lidí a hlavně dětí, které si hrají mezi odpadky a drůbeží. Dalo by se vznosně říci, že na tenhle velký kout země Bůh zapomněl, pravda je však taková, že na něj zapomněli vlastní spoluobčané, jimi zvolená vláda a to, co chápeme jako stát. 

Žlutý dům s nápisem Centrum naděje byl jediný zděný na desítky kilometrů daleko a působil jako zjevení. Strážný personál mě pustil dovnitř a ocitla jsme se na zvláštním vydlážděném prostranství, uprostřed kterého se košatil strom a všude byly lavičky a židle plné čekajících. Na africké poměry tu vládl nezvyklý klid a organizovanost, lidé a děti vstupovali do jednotlivých dvěří, vycházeli s papíry v ruce, míhali se bíle odění zaměstnanci. Po chvíli jsem pochopila, co na mě působilo tak zvláštně: „budovy“, které obklopovaly prostranství se stromem ve tvaru písmene U byly ve skutečnosti velké plechové kontejnery, které se používají na přepravu nákladů, se schůdky k jednotlivým  dveřím. Přestože jsem si nedomluvila návštěvu, sympatická a energická zástupkyně Lotti mi promptně  přidělila jako průvodce mladého Francouze, který podle svých slov v Centru pracuje tři měsíce. Vstoupili jsme do kontejnerové miniordinace jednoho ze tří lékařů, který měl na stole velkou knihu se jmény a dalšími záznamy o pacientech, vedle sebe asistenta a jinak mi jako lékař vůbec nepřipadal. Podle jeho slov přijímal denně kolem padesáti návštěvníků, z nichž většina trpí typickými nemocemi slumu: tyfem, hepatitidou, tuberkulózou, malárií, dengue horečkou a co hlavně, přes  osmdesát procent pacietnů je nositeli viru HIV. Dále jsme se podívali do bělostné laboratoře, která je údajně vybavena nejmodernější technikou a dokáže okamžitě dodat nutné expertizy. V dalším kontejneru pak byla velká lékárna, kde pacienti za symbolické finanční spoluúčasti dostanou  potřebné léky. 

Poté jsme se s Pierrem vydali pěšky do sirotčince vzdáleného asi kilometr. Děti byly zrovna ve škole, přítomné byly jen ty menší nebo neschopné školní docházky. Osmiletá holčička, která vypadala na pět let, měla trojúhelníkový obličej a končetiny jako hůlky. Do Centra přišla s tak těžkou podvýživou, že plakala pokaždé, když ji nutili přijmout jen malé množství potravy. Čtyřletého přítulného chlapečka našli před dvěma lety před policejní stanicí, je hluchoněmý, ale dokázal po Pierrovi zopakovat hlásku A a O. Celou dobu pobytu v sirotčinci nereagoval, až poslední tři měsíce začal projevovat zájem a snahu. Čeká ho operace a škola pro hluchoněmé a patrně nějaká, i když nezřetelná budoucnost. Těžký případ už na pohled byla dívčina se zdeformovanou tváří, která trpí bakteriální chorobou, která narušuje a poté ničí ústní sliznici, kosti a celý obličej.  Už podstoupila jednu drahou operaci, další ji čekají, každopádně je její záchrana na nejlepší cestě. Horší zjištění bylo, že všechny děti jsou nositeli viru HIV. Je mezi nimi i synovec populárního ivorijského fotbalisty, malý chlapec, kterého jeho rodina odmítá vzít na vědomí, navštívit či dokonce podporovat.

Problémem společnosti na Pobřeží slonoviny je stigmatizace nemocných AIDS. Přestože je postiženo kolem osmi procent obyvatel, všichni se tváří, že něco takového neexistuje. Nemocné ženy a děti jsou vyloučeny z rodin a končí na ulici, muži dál roznášejí nákazu. Jak mi vyprávěl Pierre, v jiných zemích západní Afriky  jako je např. Senegal či Mali funguje osvěta řízená státem za spolupráce s církvemi, o tom, co je HIV, AIDS, jak se chránit apod. To se na Pobřeží slonoviny kvůli nezájmu nedaří. Co však funguje dobře, jsou zisky podvodníků: na řadě míst ve městě je vidět ručně psané nebo tištěné cedule „specialistů“, kteří slibují vyléčit AIDS do sedmi dnů...

Další smutný fakt je, že stát zdraví jeho občanů v podstatě nezajímá. Také proto je průměrná délka života 55 let. V sousední Ghaně je to pro srovnání 64 let. Průměrný občan Pobřeží slonoviny si lékaře nebo léky těžko může dovolit a tak umírají lidé v produktivním věku na běžně léčitelné choroby. Konzultace u lékaře jsou velmi drahé a když už se na ni rodina složí, chybí peníze na léky. Pak nastupují „léky z buše“, tedy byliny a různé šamanské procedury. Jak mi vyprávěl jeden můj známý,  jeho strýc byl nemocný a když se začal léčit „přírodními“ prostředky, „bylo mu čím dál hůř.“ Potom umřel. Přitom Evropan, šikanovaný doma lékařskými předpisy na většinu medikamentů, se v místních lékárnách cítí jako v ráji. Jsou dobře vybavené, personál profesionální a všechny (!) léky bez předpisu. Levnější variantou je prodej na trhu, kde jsou k vidění obrovské igelitové pytle s pilulkami,  roztříděné podle barev  nebo dokonce v originálně vypadajících krabičkách. Prodejce pak zájemci sám doporučí potřebná léčiva. Bohužel se v mnoha případech stává, že léky jsou falešné a tedy bez jakéhokoliv účinku. V případě tolik obvyklého onemocnění malárií to nemocného často stojí život.

Abidjanští lékaři a místní lékařská zařízení by stála za samostatný popis, jistě ale mluví samo za sebe, že většina politiků a movitých místních létá za lékařkým ošetřením za moře. Mě stačilo k představě několik málo příběhů, například mé německé kamarádky, která se rozhodla čelit strachu ze špatné pověsti místních zdravotních zařízení a nechat očkovat svého ročního syna v jednom z nich. Poté, co strávila dvě hodiny čekáním ve špinavé místosti, kde se v řadě pohybovala tělo na tělo s matkami, které držely v náručí novorozence, žena se sluchátky na uších v téže místností a v civilním oblečení vrazila chlapečkovi stříkačku do ramene s takovou necitelností, že všechny ostatní ženy jen hrůzou vydechly. Pak směla zaplatit a jít, žádné otázky, vysvětlování. Po této zkušenost se rozhodla, že kvůli dalšímu očkování bude létat domů. Když jsem uviděla ošklivou ránu na čele pokladní v obchodě, dozvěděla jsem se, že utrpěla zranění v hromadném taxi, do kterého narazil velký vůz. Ona vyvázla ještě dobře, bez zlomenin. Řidič, který nehodu zavinil, kupodivu nabídl, že raněným zaplatí ošetření. Velkou ránu jí v blízké nemocnici tedy zašili, ovšem bez použití narkózy a léky si měla koupit sama. Protože na ně neměla peníze, rána se jí zanítila a nevěděla, co si dál počít. 

Centrum naděje ve slumu v Adjouffou potřebuje na svůj měsíční provoz  v přepočtu 1.300.000 Kč. Všechny prostředky přicházejí ze zahraničí, od ivorijského státu či jeho občanů nedostalo nikdy nic, s výjimkou drobných příspěvků v podobě potravin od spíše nemovitých lidí. Je soběstačné co do zabezpečení elektřinou, má vlastní zařízení na čistění a dezinfekci vody, kterou k pití zdarma poskytuje obyvatelům okolního slumu. Má též chladící zařízení na uchování těl zemřelých. V komerčních zařízení stojí den  40.000 franků, což je  měsíční plat, který má ve slumu málokdo. Z nemocných, kteří trpí AIDS a o které se Centrum stará, jich zemře 70%.  Když se do Centra dostanou, je pro ně většinou již pozdě. Většina zaměstnanců jsou někdejší pacienti nebo obyvatelé sirotčince. 

Přestože se netajím velkou skepsí, která se týká „pomoci“ Africe jak vůči těm, kteří si myslí nebo předstírají, že pomáhají, tak kvůli těm, kteří jsou objektem pomoci, mám v tomto případě  pocit, že tady je pomoc skutečně pomocí, dostává se těm, kteří ji nutně potřebují a neokrádá  ty, kteří ji chtějí poskytnout. 

Centrum naděje - lékařské konzultace

Bývalé kontejnery

Slum Adjouffou

Na výstavě afrických artefaktů ve Francouzském kulturním institutu se představil před rokem i tento pán (PIPI AU LIT=močení do postele, DEVELOPPEMENT DES SEINES ET DES FESSES=růst poprsí a hýždí, KYSTE OVARIENNE=cysta na vaječníku, BAGUE CONTRE ACCIDENT=prsten proti nehodě, DOULEUR SCIATIQUE=ischias...)