Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Poslední období dešťů

I když jsem měla, jako vždy na poslední chvíli, ještě tolik naléhavých a zajímavých témat, která jsem chtěla na blogu popsat a nafotit, události nabraly rychlý spád a já si je budu už muset nechat pro sebe. V Abidjanu stejně jako v celé jižní části Pobřeží slonoviny pomalu začalo období dešťů, což znamená, že se občas, zatím ne každý den, nebe ze dvou třetin překrylo černou pokličkou a pak se strhl liják, před kterým nemohlo nic obstát. Myslím, že neexistuje deštník, který by ty hrozné proudy vody zastavil, neexistují stěrače, které by je stihly stírat a kdyby ve všech částech města existovala kanalizace, stejně by neměla šanci je pojmout.

Není to nejlepší období na to, aby se člověk z Afriky stěhoval, ale nedalo se nic dělat a do našeho domu vtrhla skupina baličů se stohy složených kartonů, kotouči lepících pásek, obrovskou rolí bublinkového igelitu a začala náš africký domov přeměňovat v hromady krabic a monstrózně zabaleného nábytku. Loď, na kterou měly být naše kontejnery naloženy, měla z Abidjanu do Evropy odplouvat za deset dní. Samozřejmě nastaly drobné zádrhely, které mě už nikterak nevyvedly z míry: řidič auta, které přiváželo velký kontejner, se marně snažil vmanévrovat do naší úzké uličky. Přestože to jeho kolega před pěti lety zvládl, tento akci po několika marných pokusech vzdal a oznámil mi, že má speciální zařízení, které by na tak malém prostoru stejně nedokázalo kontejner z auta sejmout. Posadil ho tedy na sousední větší komunikaci, tam, kde nás před dvěma lety děsil svými výstřely Gbagbův tank. Tak mělo celé okolí dobrou možnost pozorovat naše stěhování a zájem byl samozřejmě značný. Druhý řidič s menším kontejnerem sice do úzké uličky vjel, ale když ho hydraulická ruka posadila před naše vrata, začala najednou stříkat ven proudem kapalina. Zaměstnanci stěhovací firmy, kteří se do té doby vyznačovali naprostou letargií, se najednou začali pohybovat nebývalou rychlostí. Přestože se rybník kapalin zvětšoval, nějak se jim podařilo gejzír zastavit a hydraulický jeřáb se z posledních sil zvedl. Bylo mi vysvětleno, že kdyby zůstal na zemi, nikdo by s ním už nepohnul a zahradil by tak jediný příjezd do našeho domu. Asi bychom se v tom případě z Afriky neodstěhovali.

Nakonec byly oba kontejnery úspěšně naplněny, zaplombovány a pak čekaly se vším naším majetkem před domem ve vedru i dešti stejně celý další týden, než loď s několikadenním zpožděním vyplula z přístavu v Abidjanu. Cesta do Evropy by jí měla trvat 20 dní. Náš odlet nebyl žádný problém, jen jsem se snažila nezapomenout, abychom s sebou jako vždy měli antimalarika pro případ, že bychom až v Evropě dostali malárii. Její inkubační doba je deset dní a komáři jsou nejúspěšnější právě když je člověk ve stresu, vyčerpaný a neopatrný.

Jako největší organizační oříšek se ukázal transport naší fenky Tesly. Protože jsem byla již varována, studovala jsem měsíce dopředu na internetu příslušné požadované doklady a certifikáty. Myslím, že se mohu směle prohlásit za odbornici na "dovoz psů, koček a fretek v zájmovém chovu ze třetích zemí do Evropské unie". Zádrhel jsou právě ty „třetí země“, ze kterých je potřeba potvrzení nejvíc. A mezi ně Pobřeží slonoviny samozřejmě patří. Záludný je také požadavek dopravit měsíce předem do certifikované evropské veterinární laboratoře krevní sérum psa, aby zde stanovili obsah jeho protilátek proti vzteklině. O tom by se dal napsat samostatný článek, ale nakonec se kupodivu podařilo. Místní veterinář, který sice neumí zavést ani čip, natož zvířata operovat, ale rád dává razítka, by mi myslím potvrdil i vývoz psa, přešitého z krokodýla. Problémy naopak dělaly evropské letecké společnosti, které požadovaly, abych při přestupu vyzvedla padesátikilovou bednu se psem a sama ji na letišti přepravila k dalšímu letu do Prahy. Po dlouhém hledání a vyjednávání se nakonec ukázala jako nejschopnější společnost Emirates a tak Tesla absolvovala třídenní cestu z Abidjanu do Prahy přes Dubaj, kde strávila kvůli (ne)návaznosti letů noc v „pet centru“. Tam ji údajně oslovili jménem, změřili krevní tlak, dali občerstvení a vzali na procházku... Cena letenky i pobytu v Dubaji tomu odpovídala a do Evropy by za ni doletěli dva dospělí lidští jedinci.

Já jsem se o týden dříve bez mezipobytu v jakémkoliv centru přepravila do Prahy a než jsem si stačila užít pobytu v jarních Čechách, projevily se následky vytrvalého deště. Čechy i Prahu zaplavila velká voda a tak nebylo příliš prostoru pro to, být sentimentální. I když deset let, strávených v rozvojových zemích, z toho poloviny na Pobřeží slonoviny, se podepíše na každém, v pozitivním i negativním smyslu.

Přežila jsem malárii i válečný konflikt, jehož závěrečné boje se odehrávaly kolem našeho domu, ba co víc, přestala jsem tyto zásadní fenomény západoafrického života brát na lehkou váhu. Zvykla jsem si na každodenní trable, vyplývající z života v cizí zemi a kultuře, náročné podnebí, neustálé pocení a soužití s hmyzem všeho druhu. Naučila jsem se akceptovat mentalitu místního obyvatelstva. Na druhou stranu jsem si zvykla na ochotné hlídače, uklizečku, zahradníka, nosiče v obchodech a vůbec úsluhy všeho druhu a také na nebezpečné pravidlo, že za volantem auta je vše dovoleno. Odnaučila jsem se chodit pěšky, jezdit veřejnými dopravními prostředky, nosit jiné než otevřené boty a vycházet večer bez spreje proti komárům. To vše učinilo život v Africe snesitelný, ale obávám se, že pro život v evropském velkoměstě jsou tyto nové návyky nepoužitelné. Němečtí expats s nadsázkou označují lidi s podobným chováním jako „verbuscht“, něco jako zpustlý, křovácký, prostě ten, který byl dlouho v buši.

Vedle stěhování stejnou mírou nenávidím loučení. Přišlo mi najednou zatěžko opustit dům, ve kterém jsem prožila pět let, přestože jsem často při procházení přízemní chodbou musela myslet na hodiny a dny, které jsme tu strávili na podlaze v poloze na břiše s myšlenkou, že tu budeme zastřeleni, zraněni nebo zasypáni sutinami. Teprve teď jsem vyhodila schované záclony, hvězdicovitě propálené výstřely, které zasáhly okna domu. Ale jak to zlehčila moje jihoafrická kamarádka, vypadaly jednoduše na „ironing problem“ a s podobnou lehkostí pomalu mizelo drama z mé paměti. Spolu s domem jsme opouštěli i lidi, kteří pro nás pracovali a po společných dramatických zážitcích z bojů o Abidjan se naše vztahy staly ještě srdečnějšími. Naštěstí se nám podařilo pro všechny zajistit další zaměstnání a zároveň jsme je velmi potěšili darováním nesčetných věcí, které jsme nashromáždili pro pobyt v tropech a velkém domě, v bytě v Evropě je však rozhodně nebudeme potřebovat. Pak nastala větší či menší rozlučovací setkání a večírky a emoce proudily plnou silou. Když člověk žije každé čtyři roky v jiné zemi, má tu výhodu, že poznává stále nové a nové lidi, získává známé a přátele, se stejnou frekvencí je však také ztrácí. Některé vztahy vydrží, ale hodně často je jasné, že to je loučení navždycky.

Na závěr našeho pobytu jsem přesto chtěla uzavřít definitivně ve své hlavě zážitky z válečného konfliktu a prohlédnout si ruiny sousedního prezidentského paláce, kolem kterého jsem tisíckrát projela nebo prošla, ale nikdy jsem nebyla v jeho areálu. Bylo to pro mě něco jako Zakázané město. První dva roky proto, že tam bydlel prezident, který o moji návštěvu nejspíš nestál, další rok kvůli bojům o něj a poté vjezdu bránily hlídkující modré přilby OSN. Při naší poslední procházce s Teslou nás s manželem napadlo vojáky oslovit a dozvěděli jsme se, že je možné si opatřit povolení ke vstupu. Na to vše však již bylo příliš málo času a prohlídku jsme už neuskutečnili. Takový nápad má ale asi málokdo, pozornost je jednoznačně obrácena k novému prezidentovi, který se po letech čekání a neúspěchů konečně prodral k moci. Spolu s jeho vítězstvím nastaly velké problémy s armádou bývalých rebelů ze severu, která mu „pomáhala“ dobýt zemi a Abidjan. Po dvou letech se konečně začaly realizovat plány, jak těchto 64 000 mužů zaměstnat, aby zapomněli na střílení, loupení a terorizování obyvatelstva vlastní země. Velká část měla např. nalézt uplatnění jako dozorci ve věznicích, bohužel se ukázalo, že nebyli schopni absolvovat třítýdenní kurs, který by je na výkon nového zaměstnání připravil. Z valné většiny byli negramotní, ve školní lavici nikdy neseděli a nebyli schopni se soustředit a učit se.

Studenti na univerzitě, kteří by se učit chtěli, jsou ve svém na pohled krásně renovovaném areálu také nespokojeni. Zcela absurdně tam každý den přijíždí cisterna s vodou, která kropí nově zasazené stromy, květiny a trávníky, toalety v areálu však nefungují, protože není voda. Renovované pokoje na kolejích zejí prázdnotou, neboť se údajně ztratily klíče od všech dveří a nikdo si s tím neví rady. Začínají se zde opět vytvářet ozbrojené skupiny jako za minulé vlády, které terorizují ostatní studenty. Centrální knihovna, úctyhodná budova s klimatizací dosud nedokázala nově zkatalogizovat zbylé knihy a dát je studentům k dispozici. Ve studovnách nejsou skoro žádné židle. EU, která na renovaci poskytla peníze, židle asi nezaplatila... Veřejně se mluví se o tom, že část peněz z předraženého projektu jako vždy skončila v místních soukromých kapsách. Když jsem naposledy z univerzity odjížděla, nabídl se mi nepopsatelný pohled na to, jak se studenti dopravují. Do autobusu, který po několikahodinovém čekání konečně přijel, se nacpal neuvěřitelný počet mladých lidí, až se dveře nedaly zavřít a hrozny postav z nich visely ven. V té chvíli začali čekající cpát své kamarády dovnitř okny, jako klády. Nikdy jsem nic takové neviděla a už se nedivím, že přetížené autobusy mají tolik tragických nehod, včetně pádu do laguny. Nejhorší však byla zpráva, že studentovi jazyků ze skupiny mé kamarádky-lektorky, který se též držel dveří autobusu, projíždějící auto utrhlo nohu. Při návštěvě ministra vzdělávání se asi divil jen on sám, že na něj studenti místo ovací začali házet kameny. Rodině paní Clementine, která celý život pracovala a živila dvacetičlennou rodinu jako masérka v rodinách cizinců, došly po pár týdnech peníze na její léčení. Nastoupily bylinky z buše a její stav se zhoršuje. Převážná většina obyvatel nemá peníze ani na návštěvu lékaře.

To je Pobřeží slonoviny, které po pěti letech opouštíme. Změnil se prezident, vláda, ale řadoví obyvatelé země si nijak nepolepšili. Na západě země vládnou nepokoje kvůli nevyřešenému vlastnictví půdy a existují obavy, že tento stav může opět eskalovat do zásadního konfliktu. Když už jsou sociální jistoty v zemi nulové, přála bych jejím obyvatelům, aby se alespoň nemuseli obávat dalšího ozbrojeného teroru. Přála bych jim samozřejmě, aby se změnilo všechno a oni mohli žít život bez strachu, co přinese příští den a zda dokáží zajistit přežití sebe a svých rodin. Po pěti letech na Pobřeží slonoviny a zkušenostech s africkými "demokraciemi" jsem však velmi skeptická.

Tímto končím své osobní zpravodajství z pětiletého pobytu v Abidjanu na Pobřeží slonoviny. Psaní mi dělalo radost, i když si uvědomuji, že témata asi nebyla vždycky úplně veselá a že nejsem žádná profesionální spisovatelka či novinářka. Také proto chci poděkovat všem, kteří se mnou mé zážitky sdíleli a věnovali čtení svůj čas. Třeba někdy příště z jiné země...

(Edit 2017: nová země je tady!
Myanmar nebo také Barma
www.myanmarcz.blogspot.com)