Stalinovy varhany

Někdy  se dostane i racionálně založený člověk do situace, kdy začne přemýšlet, zda na  údajných Nostradamových proroctvích nebude něco pravdy. Obzvláště velké katastrofy pro svět z pohledu lékaře, žijícího v 16. století, měly být připraveny  pro rok 2011 a to se ani nejzavilejšímu realistovi nemůže zdát  být vzhledem k skutečnosti až tak daleko od pravdy. Obzvlášť silně tento dojem začne působit, když má člověk v  postižených regionech známé a přátele a navíc se sám nachází v podobné, nezáviděníhodné situaci. Ještě začátkem února si dělala moje kamarádka, žijící s manželem a tříletou dcerou v Tripolisu, o mě starosti a snažila se mi vymluvit rozhodnutí, vrátit se do Abidjanu. V té době už se šířila arabským světem vlna nepokojů, ale obě jsme se shodly, že jakýkoliv náznak odporu proti režimu v Libyi nemá šanci na úspěch. Za několik týdnů nato byla i s rodinou narychlo evakuována do Velké Británie, odkud se mnou dále řešila, za jak dlouho se do Tripolisu, odkud odjeli s nejnutnějším povoleným minimem, budou moci vrátit. V pondělí mi napsala: “Vyřešeno. Britská rada (její zaměstnavatel) definitivně zavřena, náš dům zničený. Už není důvod se  vracet.“ Mohla jsem ji jen utěšovat a její dcerce poslat nového krtečka, jinak nic. 

O mnoho bojovněji se k tragédii, která postihla její zemi, postavila moje kamarádka v Tokiu, která tam musela v prosinci odletět kvůli rostoucímu nebezpečí občanské války na Pobřeží slonoviny. Přes vrozenou  japonskou zdrženlivost a ohleduplnost mi naposledy napsala: „Mnoho ambasád, mezi nimi i česká,  evakuovalo svoje lidi z Tokia. Je to přehnaná reakce, ale pochopitelná.“ Kdo už trochu poznal japonskou povahu, umí si představit, že políček a komentář typu: “Tak i Češi patří mezi zbabělce, kteří opustili hostitelskou zemi v nesnázích, jak nepochopitelné“ by vyjadřoval totéž. 

Pod dojmem všech těchto  dramatických událostí jsem si říkala, že bych měla dění kolem sebe také brát s větším odstupem a nenechat se vyvést z míry. Možností je nepřeberně. V pondělí k našemu domu nečekaně dorazil cizí vůz. Vystoupil muž v obleku, s akty pod paží, evidentně připravený na jednání na nejvyšší úrovni. Poté, co se ukázalo, že si jeho řidič  spletl adresu, jsem mu vysvětlila správnou cestu s varováním, ať se rozhodně vyhne prezidentskému paláci. Asi minutu poté, co auto zmizelo, se ozvala krátká, ale  v tom okamžiku výmluvná střelba. Černý humor vnucoval jediný komentář „A teď ho zastřelili...“.  Když jsem vyběhla na ulici, viděla jsem jen jeho vůz, ujíždějící správným směrem.

Bohužel mnoho příčin k humoru v Abidjanu není. Oficiální zprávy, které se k nám dostanou, jsou trvale špatné. Vojáci spustili střelbu do lidí na tržišti,  25 mrtvých, přes  60 zraněných.  V nemocnicích umírají lidé, protože ošetření a operativní zásahy se dějí jen proti hotovosti, kterou většina z nich nemá. Na Pobřeží slonoviny opustilo své domovy už půl milionu lidí. Sever země je bez elekřiny a vody, utečenecké tábory v Liberii nezvládají příliv uprchlíků, stejně jako hranice s Ghanou.  Také světová ekonomika reaguje a to jak jinak, než ekonomicky. Obchod s kakaem ustal, ceny vzrostly o 40 procent. Ovšem první velký odběratel z Hongkongu se nechal slyšet, že pokud se situace nezmění do konce března, zaplatí daně z kakaa současnému prezidentovi, tedy Gbagbovi. To údajně „znervóznilo“ i ostatní hráče na trhu. Takže udělají totéž, jestli tu nervozitu správně chápu.  Zákazník žádá čokoládu a obchod je obchod. Daně z prodeje kakaa by Gbagbovi vynesly 300 miliónu dolarů. Pro vydržování svých stoupenců v armádě a mezi úředníky potřebuje měsíčně 150 miliónů. 

Víkend byl v Abidjanu schizofrenický. V sobotu mířily davy lidí  na nádraží dálkových autobusů v Adjamé, kde se snažily dostat své rodinné příslušníky do autobusů směrem na sever, pryč z Abidjanu. Moje místní známá vyprávěla: „Z bytu jsme museli nakonec odejít. Týdny a týdny nás terorizovali (sousedi, kteří jsou pro Gbagba a bandy Mladých patriotů), protože se ví, že jsme volili Ouattaru. Manžela několikrát zbili. Napřed jsme museli platit dvojnásobný nájem, pak poplatek každý den za to, že jsme  směli jen vejít dovnitř. Před pár dny jsme  našli  zamčené dveře a ještě jsme stihli včas utéci. Jsme u příbuzných, ale je nás tam moc. Já pracuji, ale moje sestra s našimi dětmi musí pryč. Manžel směl zůstat v domě svého zaměstavatele. Bála jsem se, ale musela jsem se postarat o děti. Autobusy byly plné. Nakonec se mi podařilo je  poslat na venkov za všechny peníze, které jsem dokázala dát dohromady.“  Podobně se vede i studentům, protože na univerzitě, kde jsou i ubytovny, vládnou militantní jednotky Fesci a ty vyhánějí a lynčují nepohodlné (muslimy a studenty ze severní části země, což je většinou totéž). Lékař, která se vrátil na vlastní nebezpečí z Evropy, aby zde dále přednášel, se přeorientoval na záchrannou  stanici pro „své“ studenty, které uklidní, nakrmí,  vybaví penězi na jízdenku a odváží na nádraží, aby mohli odjet k rodinám a přečkat nejhorší. 

Ve stejný den, kdy se stovky lidí pokoušely dostat z města, hřímal  ministr mládeže Gbagbovy vlády k několikatisícovému shromáždění mladých mužů a vyzýval je, aby neváhali položit život za svoji zemi, vstoupili do armády a pomohli ji osvobodit  od „banditů“ a neokolonialistů.  Optimisté se snažili mě přesvědčit, že je to dobré znamení, protože to musí znamenat, že armáda má problémy kvůli dezercím, ale euforie mě přešla hned v pondělí, když jsme viděla zástupy mladíků, kteří čekali před náborovým střediskem. Raději nemyslet na to, co bude, až budou v rukách držet  samopaly.  Propaganda je velice účinná zbraň.

Vím, že jsem  minule tvrdila, že dotyčný ministr mládeže a vůdce Mladých patriotů zmizel, ale ukázalo se, že to nebyla pravda. Ale nebyla jsem jediná, i mistr tesař se utne, praví přísloví. Generální tajemník OSN pro humanitární operace se v minulých dnech omluvil běloruské vládě, že ji OSN obvinilo z porušení embarga na dodávky zbraní na Pobřeží slonoviny. Mluvilo se tehdy o dvou bojových vrtulnících, které si Gbagbo pořídil z Běloruska a které byly údajně dopraveny na jeho  základnu. Nebyla to pravda... OSN mluvilo emocionálně o „ohavné“ chybě, mě to jen potvrdilo fakt, že informace na všech úrovních jsou víc než nespolehlivé.

Co bohužel nejspíš jisté je,  že prezident Gbagbo si pořídil Stalinovy varhany. Trvalo mi, než jsem se dovtípila, že se jedná o zbraně, u nás známé jako kaťuše!  Nevěděla jsem, že ještě existují, protože je znám, asi jako většina vrstevníků, hlavně z filmů typu Velká vlastenecká válka. Není to dobrá představa, když si uvědomím, co po koncertu těchto varhan zůstávalo z cílů, na které byly zaměřeny.  


K velkým excesům proti cizincům v Abidjanu zatím nedochází, drobné události jsou proti roku 2004 bezvýznamné, i když šokující, obzvláště když postihnou lidi, které znám. Tak poprvé v třicetiletých dějinách její existence zavřel místní bavorskou restauraci její majitel poté, co mu bylo vyhrožováno, údajně proto, že si u něj v minulosti pochutnávali na proslaveném  prasečím kolínku  i lidé z OSN. Další  známý ze švýcarského velvyslanectví se dostal do konfliku s Mladými patrioty u zátarasů na silnici, které se množí jako houby po dešti. Poté, co byl po zevrubné kontrole  vyzván, aby otevřel také víko motoru, ztratil nervy a odmítl. Vytáhli ho z auta a začali bít. Kolem auta se ale shromáždili kolemjdoucí a začali protestovat, takže bitka ustala a otřesený Švýcar směl odjet. 

To svědčí o tom, že  agresivita roste, ale obyčejní lidé si uchovávají zdravý rozum.  Ještě nedávno  jsem se odvážila dokonce vyjet směrem k hotelu Golf, kde sedí obklíčený druhý prezident. Část silnice byla volná, poté  už ji zahrazovaly Gbagbovy vojenské  hlídky. Svoji převahu se snaží dávat najevo doplňky, které se při bujné fantazii blíží image Ramba - "zlaté" kříže na krku, kukly, černé návleky na pažích, které ladí s kalašnikovy. Byli tak překvapeni mojí přítomností, že nevěděli, jak se zachovat. Pak jednoho napadlo požadovat řidičský průkaz, což bylo opravdu opět absurdní. Už jsem viděla ty titulky: „Bílá žena se pokusila o útok na hotel Golf, nejhlídanější místo v rovníkové Africe, a to (!) bez řidičského průkazu... „  S moderní kartičkou, kterou evidentně nikdy neviděli, si nevěděli rady a pustili mě dál, na objížku prašnou cestou, stranou od hotelu, na který nejspíš míří kaťuše. Horší pocit jsem měla z hlídky Mladých patriotů, kteří si na obličeje nasadili masky. Nevím, jestli proto, aby naháněli strach nebo  aby zůstali anonymní. Já jsem strach měla, hlavně když obestoupili auto a jeden z nich si výmluvně pohrával s baseballovou pálkou, druhý s železnou tyčí. Tenhle drobný teror funguje  dobře, stejně jako  vyhrožování a štvaní. Je cítit, že smyčka se stahuje, život ve městě se stává  stále méně únosným, situace napjatější a zdá se, že už  to nemůže takhle jít dál. Přesto nedokáže nikdo odhadnout, jak dlouho bude ještě tahle noční můra trvat.

Nábor do progbagbových ozbrojených složek