Je překvapující, že když se člověk nachází v krizové až válečné oblasti, důležité informace se dozví buď ze „šeptané propagandy“ nebo z internetu. Bude to tím, že v takové situaci většinou špatně funguje objektivní místní zpravodajství, protože režimy mají zájem na tom, aby zprávy byly buď jemu vyhovující nebo raději vůbec žádné. Obzvláště pokud má dotyčný režim potíže. A to je zcela jistě případ Pobřeží slonoviny, kde už před týdny jeden z prezidentů, ten, který má k tomu mocenské prostředky, zakázal denní tisk, který straní jeho protivníkovi. Stejný osud postihl i zahraniční vysílání rozhlasu a televize. A tak se typickým obrázkem ranního centra Abidjanu stali místní obyvatelé, postávající před polopráznými stojany s vystavenými novinami a snažící se z tendenčních titulků usoudit, co se děje. Pokud se to nedozví od svých známých nebo nezažijou či nezaslechnou střelbu na vlastní uši.
Mě z letargie očekávání nejhoršího vytrhla moje japonská kamarádka, která mi ve chvíli, kdy jsem zamýšlela poslat jí mail s dotazem, zda je živá a zdravá, sama napsala: „ Dozvěděla jsem se, že začíná boj o Abidjan. Prosím, dej na sebe pozor. Já jsem v Tokiu. Moje rodina i já jsme v bezpečí při zemětřesení". Už se mi zdá pomalu divné, opět zmiňovat ten řetěz absurdit, který jak se zdá, provází vytrvale všechny neobvyklé životní situace, protože ona musela v prosinci, stejně jako já, opustit z hlediska své země nebezpečný Abidjan a odletět do Japonska, kde právě před několika dny vypuklo peklo na zemi. Možná jen s tím rozdílem, že tam ho způsobila příroda, kdežto v Africe se o to neméně úspěšně snaží lidé. Měla jsem ještě trochu tendenci, nebrat její varování příliš vážně, protože její manžel, který zde zůstal, se ještě nedávno naivně domníval, že si v bance vybere peníze, přestože banky již nefungovaly, takže jsem měla důvod, pochybovat o kvalitě jejich informací.
Ale stačilo se podívat na internet, kde vševědoucí světový tisk upozorňoval, že se velké, hustě zalidněné čtvrti Abidjanu staly válečnými zónami a boje nevyhnutelně směřují k centru nejen města, ale celého problému, prezidentskému paláci prezidenta Gbagba, toho, který se přes mezinárodní tlak nechce vzdát úřadu a který bohužel disponuje podporou armády a policie. Ovšem jak se člověk dozví právě „na ulicích“, pomalu ale jistě ho opouštějí příslušníci armády, kteří, jak mi vyprávěl majitel jedné z cizích firem, tajně svléknou a zlikvidují uniformy a jednoduše utečou. To by bylo jistě dobré znamení, protože armáda je největším trumfem, kterým Gbagbo disponuje. Koresponduje to i s včerejší oficiální zprávou, že se setkal se svojí nejvyšší generalitou, pravděpodobně proto, aby čelil zprávám, že nad nimi ztratil kontrolu. Další velká pozitivní (šuškaná) novina je, že také nejvyšší velitel armády zmizel, což znamená, že usoudil, že je na čase opustit potápějící se loď. Asi to bude pravda, protože v jeho domě začaly okamžitě úřadovat rabující bandy nebo spíše rabovali ti, kteří ho dřívě střežili.
Horší zpráva byla, že Gbagbo ohlásil tvrdá opatření, jak čelit současné situaci. Jaká ale, zatím nikdo netuší. Nicméně z toho člověku přeběhne mráz po zádech když si představí, že odmítl nabízený azyl v Evropě i Africe, vysoké posty v mezinárodních orgnizacích (poněkud zvláštní nabídka pro člověka tohoto typu) a dal tím jasně najevo, že budoucnost pro něj znamená buď anebo. Mě osobně mrazí ve čtyřiceti stupních tepla i z faktu, že se boje budou nezadržitelně koncentrovat na jeho prezidentský palác, v jehož blízkosti bydlíme, protože to v minulosti bývala nejlepší abidjanská adresa. Teď by se asi těžko našla horší.
Neodvažuji se už ani zavolat svému známému, který bydlí ve čtvrti Abobo, kde probíhaly a opět probíhají nejhorší boje. Minule na moji otázku, jak se mu vede, odpověděl s typickou postkoloniální zdvořilostí: „Situace zde je poněkud bizarní, madam“, aby mi pak sdělil, že kolem jeho domu leží lidská těla, která nikdo neodklízí. To bylo po první fázi bojů, spíše ozbrojené šikany ze strany Gbagbových milicí, kdy z Aboba odešla velká část obyvatelstva (pro srovnání asi jako kdyby odešla desetina obyvatel Prahy). Poté nastala éra tzv. Neviditelných komand, ozbrojených skupin, které tvrdily, že nepatří ani k jedné straně. Nyní Abobo dobyly oddíly „rebelů“ tedy příslušníku Forces Nouvelles (Nových sil), jednotek ze severu, které stojí na straně prezidenta Ouattary. Po počáteční zdrženlivosti se probojovaly do Abidjanu a tak je najednou pozice bezmocného prezidenta v Golf hotelu, který se úspěšně vrátil z Addis Abeby, potvrzený v úřadě Africkou unií, náhle úplně jiná. Jeho soupeř se sice pokusil mu v návratu zabránit zakázáním letů OSN a francouzských jednotek nad územím Pobřeží slonoviny, ty ho ale jednoduše ignorovaly. Prohlásily, že jeho zákazy nepovažují za závazné, neboť ho za prezidenta neuznávají.
Další rána pro Gbagba by mohla být neověřená zpráva, že „zmizel“, tedy nejspíš byl zavražděn, unesen nebo uvězněn jeho ministr mládeže, štvavý řečník typu Goebbelse a zároveň velitel obávaných Mladých patriotů, kteří jsou nejhorší metlou civilního obyvatelstva. Těžko říct, zda je to pravda, i když mi ji potvrdil i šéf jedné místní firmy, kterého jsme včera potkali v centru Abidjanu. Když jsme s vraceli domů v pekelném poledním vedru, dvakrát nás zastavili příslušníci jednotek Mladých patriotů a nesmlouvavě prohledali auto. Protože bylo bez diplomatického označení, jen se zelenou značkou cizince žijícího na Pobřeží slonoviny a navíc jsme úspěšně předstírali neznalost francouzštiny, proběhlo vše hladce. Ale není to žádný příjemný pocit, být zastaven skupinou rozčilených mužů a výrostků, kteří nemají pravděpodobně práci, prostředky ani budoucnost, jen pocit momentální moci a doufat, že jejich vystoupení proběhne v klidu. Moje známá, která se před pár dny také vrátila z Evropy na vlastní nebezpečí s optimistickou představou, že bude pokračovat ve své práci v humanitární organizaci, mi vyprávěla, jak byla poprvé kontrolována na cestě autem městem. Když jí bylo řečeno, že by se samozvaní obránci pořádku rádi napili, protože je teplo, čekala disciplinovaně, až se napijí a nechápala, že to byla jemná výzva k finančnímu příspěvku. Dnes jsem s ní jela i já a s pomocí zdvořilosti, úsměvu (poněkud strnulého) a připravených mincí v hodnotě kolem 2O Kč jsme byly po kontrole zavazadlového prostoru téměř s omluvou propuštěny. Když jsme se u jednoho zátarasu už vzbouřily, že jsme tu platily při cestě opačným směrem, byla naše námitka akceptována. To všechno ještě pořád ukazuje na civilizované formy jednání, šlo by to zajisté i násilím, ale také na to, že nervozity a proto i kontrol, zda někdo nepřeváží zbraně, v samém centru Abidjanu přibývá.
Mladí patrioti ale také umí jinak, jak před několika málo dny dokázali v centru města, kde při večerní kontrole aut došlo k hádce, jejímž výsledkem byli čtyři mrtví.
Jednotky Forces Nouvelles dnes údajně sváděly těžké boje ve čtvrti Adjamé, necelé tři kilometry od naší čtvrti. Pokusily se dobýt hlavní stanoviště elitních policejních jednotek, což se jim nepodařilo. Kdyby se jim to podařilo, měly cestu do centra města volnou.
Nevím, jak se má zachovat člověk, který válku nikdy nezažil a teď ví, že boje se nezadržitelně blíží do jeho jindy klidného přechodného afrického domova. Zatáhne a zamkne všechny mříže, kterými je jeho tropický dům dle místních zvyklostí vybavený, začne používat povinné osvětlení zahrady, které má odradit podle jeho zaměstnavatele lupiče, ale těžko zabrání přechodu armády s těžkou vojenskou technikou, opatří si střelnou zbraň, která by možná zapůsobila na dav, který má chuť rabovat, ale proti armádě je směšná. Nakonec mu asi nezbyde než doufat, v co nejspíš doufají všichni civilisté při bojích, kde si mocní a rádobymocní vyřizují své účty, že bude mít štěstí. Pokud je štěstí opravdu muška jenom malá, byla by tady v Africe jistá šance...
Posledními útočišti budou budovy velvyslanectví, i když si těžko představit, jak by se právě jim mohly boje tohoto typu vyhnout. Jsou spíše shromaždišti k následné evakuaci ze země. A to je poslední krok, ke kterému, pevně doufám, nedojde. Ale když teď slyším nepříliš vzdálenou střelbu, je mi jasné, že čekat se dá všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat