Zvuk helikoptér

Situace se  pro obyvatele Abidjanu v blízkosti Gbagbova domicilu   vyvíjí ve čtvrtek ráno tak špatně, jak jen to jde. Včerejší naděje na evakuaci se ukázaly jako liché, podle mých zpráv je naše čtvrť plná dobře vyzbrojených Gbagbových vojáků.  Večer jich bylo větší množství  viděno v nedaleké silně progbagbově  čtvrti Blokosso, kam přišli zcela nenuceně „na pivo“ a jejich motivace dál bojovat se zdála velmi vysoká. Evakuace za tohoto stavu jakýmkoliv způsobem je velmi nebezpečná a technicky riskantní. 

Včera odpoledne jsem se dozvěděla šokující zprávu, o které v detailech informuje dnes také webová stránka  abidjan.net. Do rezidence japonského velvyslance pronikli včera Gbagbovi žoldnéři, protože pozemek má úžasnou vyhlídku z obrovské terasovité zahrady, prorazili  vchod do domu a dostali se na střechu. Podle slov japonského velvyslance, který poskytl dnes několik rozhovorů, se jemu ani jeho sedmi spolupracovníkům nic nestalo, jeho čtyři místní strážci „zmizeli“, jeden byl zraněn. Dům byl po jejich odchodu, cituji: „plný krve a patron, jeho obyvatelé se obávali, že se vojáci vrátí“. Japonsko požádalo Francii o pomoc a v noci ve 22 hodin začaly nad japonskou rezidencí kroužit helikoptéry, které střílely, takže jsme si mysleli, že zahájily znovu také útok na  Gbagbovo sídlo. Nabízela se domněnka, že situaci francouzské jednotky využily, aby znovu zopakovaly útok na Gbagbův palác a další těžké zbraně ve čtvrti, smyslem ale bylo podle dnešních vyjádření zachránit japonského velvyslance. Byla to velice riskantní akce, protože Gbagbovi vojáci i žoldnéři, pravděpodobně z Angoly, stříleli ze všech sil a je to jen zázrak, že helikoptéru s Japonci nesestřelili. 

Chystali jsme se ke spánku kolem půlnoci s vědomím, že ráno opět začne ofenzíva Ouattarových jednotek, které se sice údajně dostaly k branám jeho rezidence, nedokázaly si ale poradit s jejich obránci. V tu chvíli začaly přestřelky mezi vojáky, kteří kroužili kolem našeho domu a tankem, který stojí vzdálen asi 500 metrů  na prázdném pozemku. Trvalo to až do rozednění. 

Od té chvíle je už téměř čtyři vzácné hodiny klid. Probíhají jednání, jak by bylo možno situaci neohroženějších sousedů Gbagbova domu řešit. Nabízí se evakuace s konvojem OSN, ale zdá se mi vyloučené, že by sem dokázal projet. Náš soused, kterému jeho zaměstnavatel nařídil, se takto pokusit dostat pryč, vidí své šance na úspěch 1:1. Já osobně navíc nemám příliš velkou důvěru ve vojenské schopnosti  modrých  přileb.  Naše vyhlídky doma také nejsou nejlepší. Jediný optimistický okamžik je zvuk francouzských helikopter v dálce, i když nevím, kde jsou a co přesně dělají. Jinak je ticho a nikdo neví, co se vlasně děje a co by mělo přijít.

Nemyslím si, že by Gbagbo měl v nejmenším chuť se vzát. V tuto chvílí má jednoznačnou podporu Angoly, v posledních rozhovorech se vyjádřil, že „sice není kamikadze, ale pokud smrt přijde, tak ji přijme.“ Dál se považuje za právoplatného prezidenta Pobřeží slonoviny. 


Právě jsem se dočetla na internetu pozitivní zprávu, že francouzská jednotka Licorne vyjednává prostřednitvím Izraele s Ouattarovými a Gbagbovými jednotkami o možnosti evakuování svých diplomatů. Francouzská rezidence, kde žijí všichni její zaměstnanci, se nachází v bezprostřední blízkosti vchodu do paláce, kde se údajně v podzemí opevnil Gbagbo. Dodává se v ní, že obdržela i řadu dalších žádostí o pomoc. Oznámil to oficiálně francouzský ministr zahraničí. To se mi zdá jako záblesk naděje, pokud se pokusí něco udělat.

Teď je 10,00 místního času, pokračovat budu později.

Celé odpoledne se nedělo nic, byl naprostý klid, který všechny spíš znervózňoval. Vypadalo to skutečně na klid zbraní, ale nikdo netuší, kdo, co, jak nebo proč. Když jsem vyšla ven, zeptal se mě s vystrašenou tváří náš hlídač (v Africe má každý dům pro svoji ochranu najatou některou z četných hlídacích  agentur), zda je pravda, že z japonské rezidence při včerejším incidentu "zmizeli" čtyři jeho kolegové. Viděl je navíc několik dní předtím, když si přišli pro potraviny, které jsme tam posílali. Dozvěděl se to evidentně prostřednictvím své vysílačky, kterou komunikuje s centrálou. Také jsem nevěděla víc, ale bylo mi jasné, kam míří. Navrhla jsem mu tedy, aby se převlékl alespoň do civilního oblečení, aby nezářil svojí žluto-černou uniformou. Našla jsem rychle nějaké tričko a přinesla mu ho. Myslím, že se mu hodně ulevilo, i když z Gbagbových vojáků, kteří by se dostali do našeho domu měl dál stejný strach jako já. 


Internet žádné podstatné zprávy nepřináší, nikdo ze známých žádné nové informace nemá, jednání o evakuaci se táhnou do ztracena. Moje myšlenky pořád ubíhaly k tanku, který číhá v blízkosti našeho domu. Před několika minutami přišla osvobozující zpráva, i když po všech zkušenostech s nepřebernými dezinformacemi ji beru s velkou rezervou: Outtara právě přislíbil, že do Cocody pošle 150 mužů, kteří by v noci měli zaručit klid a pořádek. Představa, že nebudu muset trávit noc na podlaze chodby a představovat si, jak se na mě řítí stěny domu nebo vojáci, je víc než lákavá, ale uvěřím jí, až se stane realitou.