Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny: Železná lady (Simone Gbagbo)

Po měsíci na Pobřeží slonoviny si pomalu zvykám na nové aspekty života v metropoli. Zdá se mi, že cizinců je tu stále pomálu, vrací se váhavě a rodiny raději zatím nechávají v bezpečí Evropy. Že můj pocit bude správný dokazuje, že jedna ze dvou nejpresižnějších mezinárodních škol v Abidjanu má pro následující školní rok zapsáno pouze třicet procent z loňského počtu žáků. Ale to se zajisté změní, protože prezident Sarkozy s sebou přivezl v květnu kolem sta francouzských podnikatelů a premiéra Fillona doprovázela před 14 dny další stovka, takže se dá očekávat, že zájem o podnikání v zemi, zejména z francouzské strany, zaznamená rozkvět. Jen se zatím těžko bude mezinárodní i místní smetánka setkávat např. v oblíbeném golfovém klubu, protože je stále uzavřený a obsazený vojáky. Také cesta k němu podél laguny je složitejší, protože se u ní nachází dům nového prezidenta Ouattary a tak byla zřízena objížďka po úzké silnici, která při množství vozidel, které z tamní části města jezdí, žádného řidiče nepotěší. Obzvláště při africkém způsobu jízdy. Třetí nezbytný most přes lagunu, ke kterému byl položen základní kámen již před více než deseti lety, dále zůstává snem obyvatel města. Příběh stavby mostu je kapitola sama pro sebe a tak vizi světlých zítřků člověk získal jen na předvolebních plakátech, kde bylo vidět sci-fi most v plné kráse a před ním jednoho z prezidentských kandidátů. Když jsem po silnici podél laguny jela, překvapilo mě množství bílých transportérů a vojáků OSN, kteří zde hlídkovali. Skoro jsem měla v první chvíli pocit, že blokáda hotelu Golf, který se tu také nachází, a ve kterém byl prezident tři měsíce obklíčen, ještě nezkončila.

Malý jezdecký klub, který je vedle hotelu přežil a koně se prý poté, co si zvykli na těžkou střelbu v bezprostředním sousedství, popásali v klidu u laguny. V klubovém domku se tehdy zabydleli vojáci OSN, kteří měli chránit hotel Golf a spoluorganizovat jeho vzdušné zásobování a spojení se světem. Byli ze Senegalu a proto neměli na rozdíl od místních obyvatel strach ze zvířat a tak soužití probíhalo hladce. Když došlo v obleženém prostoru krmivo, požádal majitel velení modrých přileb, zda by nepomohlo ve svízelné situaci a nepřepravilo mu ho vrtulníkem, protože pozemní cesty byly uzavřeny Gbagbovými vojáky a průjezd nemožný. Narazil ale na chaotickou organizaci a přesouvání kompetencí z osoby na osobu, takže se v zoufalství obrátil na francouzskou jednotku, která pytle s krmivem pro koně promptně přepravila na člunech přes lagunu.

Podél silnice, která vede od hotelu Golf a tedy i od rezidence nového prezidenta, byly vykáceny obrovské stromy a na přilehlých prostranstvích, kde vyrostla nelegálně nuzná lidská obydlí, se začalo bourat a pálit. Spolu s chatrčemi mizí i řady bud, ve kterých byly malé živnosti a před nimi se nabízel nově udělaný nábytek, řezané africké květiny, rostliny do domů i zahrad a další všemožné věci. Když jsem tudy projížděla, nemohla jsem toto dříve tak známé prostředí poznat a měla pocit biblického konce světa. Zatím panují dohady, zda jde o uvolnění pozemků, které údajně patří univerzitě anebo o zpřehlednění okolí silnice, po které jezdí denně nejvyšší představitelé státu. Vypravila jsem se tam v sobotu ráno, abych tu zkázu zpovzdálí vyfotila, ale odradil až zastrašil mě projíždějící vládní konvoj s četnou vojenskou technikou. Auta, na nichž stáli rozkročení vojáci u velkých kulometů nástup míru příliš nepřipomínala. Přesuny vládních elit v Africe jsou většinou typické svojí bezohledností a arogancí, zde však byly cítit více obavy z nestabilní situace ve městě. Jednotky FRCI (bývalí rebelové ze severu země, dnes Republikánské síly Pobřeží slonoviny) ke klidu nepřispívají, spíše naopak a Ouattarovým faktickým vítězstvím se nic nezměnilo na faktu, že polovina obyvatel města byla a stále je pro bývalého prezidenta Gbagba.

Bezpečně se necítí ani ostatní obyvatelé města, protože kriminalita je na vzestupu , zejména kvůli velkému množství zbraní, které se ocitly mezi civilisty. V době bojů je Gbagbovi lidé rozdávali svým civilním přívržencům, ve velké míře také dětem, nyní se navíc dá na místním trhu vedle kalašnikovů koupit vpodstatě cokoliv. Moje místní známá mi vyprávěla, jak při cestě vozem taxi, zde zvaným woro woro, kterým jezdí po stálé trase víc pasažérů najednou, přistoupili dva chlapci kolem čtrnácti let. Přisedli si k ní dozadu a ona si všimla, že mají pod košilí zbraně. Neodvažovala se ani pohnout. Nejnebezpečněji začne být samozřejmě poté, když nastane tma, což je v této zeměpisné šířce pravidelně o půl sedmé a tak se město postupně vylidní a téměř každý si rozmyslí vyjíždět, není-li to nezbytně nutné. Minulý týden jsme k ránu opět zaslechli střelbu, první noc vzdálenou, tu další bohužel velice blízko. Bylo to v ulici, kde bydlí převážně Evropané a bylo prý slyšet i sténání zraněných. Dodnes se však nevyjasnilo, o jaký incident se to vlastně jednalo. Jasnější byla situace pracovníka jednoho z evropských velvyslanectví, který už měl dříve tu smůlu, že mu byl vyplundrován dům a který dal nedávno své auto na opravu do dílny v centru města. V neděli, když šéf autodílny s autem vyjel, aby ho dopravil majiteli, ho obstoupili ozbrojení muži v uniformách, fyzicky ho napadli a s autem odjeli. V jiných čtvrtích prý s kradenými auty pachatelé dále veřejně jezdí a stalo se také, že v jednom z nich suverénně přijeli k šokovaným okradeným majitelům.

Tisk se dále dohaduje o osudu bývalého prezidentského páru, který byl ve svých dočasných nucených domicilech rozdělen. Říká se, že o manželku bývalého prezidenta, neblaze proslulou Simone Gagbo, se musí starat a vařit pro ni sama sestra prezidenta současného, protože jinak hrozí nebezpečí, že by byla otrávena. A tím se dostávám k druhé a závěrečné části o ženách prezidentů na Pobřeží slonoviny. Simone Gbagbo jsem také měla tu pochybnou čest spatřit na vlastní oči, budou to asi dva roky. Byla jsem se módní přehlídce, na kterou měla dorazit i tehdejší první dáma. Pro zúčastněné to bohužel znamenalo, jak je v zemi obvyklé, že začátek se zpozdil o více než tři hodiny než konečně dorazila. Skutečně nezapomenutelný moment ale nastal, když paralizovaný moderátor ohlásil otrávenému publiku příchod nejkrásnější ženy Pobřeží slonoviny! Na pódiu se zjevila postarší, korpulentní žena v typickém africkém oblečení a s copánky na hlavě. V případě Simone Gbagbo se nějak zdráhám použít slova dáma, protože tahle nesmiřitelná osoba údajně neváhala při snaze o udržení se u moci použít jakýchkoliv prostředků. Na Pobřeží slonoviny ji novináři přezdívali lichotivě Hillary Clinton tropů nebo také přiléhavěji Železná či Krvavá lady. Když se člověk podívá na její webovou stránku, která je stále ještě v provozu, vidí celkem pohlednou ženu s tvrdou a panovačnou tváří, snažící se působit příjemně až lidsky. S tím dramaticky kontrastuje fotografie z nedávné doby, která je rovněž k vidění na webu, kde se s ní Ouattarovi vojáci fotografují po dobytí bunkru. Klečí na zemi, v rozedraném oblečení, ponížená a vystrašená.

Čím je tedy známá Simone Gbagbo?

Narodila se v roce 1949 v Grand Bassamu, ležícím nedaleko Abidjanu, jako jedno z osmnácti dětí policisty a učitelky. Má patnáct sester. Vystudovala dějiny a kvůli marxistickému přesvědčení a aktivitám v odborovém hnutí, stejně jako veřejné kritice prezidenta Houphoueta-Boignyho byla několikrát v 70. letech uvězněna. V roce 1982 založila spolu se svým budoucím manželem Laurentem Gbagbem, také vystudovaným historikem, Lidovou frontu Pobřeží slonoviny. O sedm let později si ho ve druhém manželství vzala a měla s ním dvě ze svých pěti dcer. V té době byla zvolena poslankyní za lidovou čtvrť Abobo, která byla v nedávném konfliktu překvapivě jednoznačnou baštou Gbagbových odpůrců. V roce 1998 přežila i s manželem vážnou dopravní nehodu, což považovala za zázrak a také důvod, odvrátit se od katolicismu a marxismu a stát se horlivou evangeličkou. Od té doby se nechávala často vidět s biblí v ruce a její revoluční slovník se obohatil o božská podobenství. Měla také dobré vztahy s evangelíky z USA.

Když byl v roce 2000 její manžel zvolen prezidentem, dostala se na špičku státní hierarchie a jejím jediným cílem se stalo, se tam udržet. Formálně byla prezidentkou parlamentní skupiny a víceprezidentkou Lidové fronty. V jednom z nemnoha rozhovorů, které poskytla, řekla časopisu L'Express: „Všichni ministři mě respektují. Často mě považují za někoho, kdo stojí nad nimi.“ V praxi měla hlavně velký vliv na svého muže. Ten přetrval, i když si Laurent Gbagbo rok po dosažení nejvyššího postu v zemi vzal při kmenové svatbě druhou ženu, o více než třicet let mladší žurnalistku Nadine Bamba. Jednalo se o tradiční africký ceremoniál, který však považuje většina obyvatel země za platný. Překvapující bylo nejen to, že Nadine, která psala pro provládní noviny Le Temps, byla muslimka ze severu, ale zejména skutečnost, že Gbagbo jako křesťan k podobnému kroku neměl žádné oprávnění. Jeho druhá oficiální manželka žila poté i s jejich společným synem ve vile v nové luxusní čtvrti Riviéra a veřejně nevystupovala, až při volbách v roce 2010 se Gbagbo snažil využít jejího původu z muslimského severu v předvolební kampani. Světový i místní tisk se nad druhým prezidentovým manželstvím velmi rozhořčoval, styl Françoise Mitteranda nebo Arnolda Schwarzeneggera jim patrně přišel vhodnější. Skutečnost vystihl ale snad nejlépe žurnalista z Le Patriote, který napsal: “Gbagbo nerespektuje žádný zákon“.

Ještě méně je dokázala respektovat jeho první (nebo hlavní?) žena. Když se po dvou letech Gbagbovy vlády projevilo markatnější rozdělení země na křesťanský jih a muslimský sever, zůstávala zastánkyní tvrdé linie, brojila zejména proti bývalé koloniální mocnosti Francii, kterou obviňovala z neokolonialismu a Ouattarovi, muslimskému rivalovi svého muže. Ve svých veřejných vystoupeních ráda nazývala francouzského prezidenta Sarkozyho ďáblem a Ouattaru šéfem banditů. Když bylo v roce 2003 dosaženo vlády národní jednoty, ve které se stal premiérem vůdce jednotek rebelů z muslimského severu Guillaume Soro, aktivně ji sabotovala.

V roce 2005 informovalo Radio France International o černé listině OSN, na které byly osoby z Pobřeží slonoviny, obviňované z porušování lidských práv. Jednou z nich byla právě Simone Gbagbo, za organizaci tzv. Vražedných komand, která likvidovala odpůrce jejího muže. Není bez zajímavosti, že dalším obviněným byl premiér Gbagbovy vlády národní jednoty a i současný premiér ve vládě Alassaneho Ouattary, Guillaume Soro, velitel jednotek rebelů ze severu, dnes Republikánské armády Pobřeží slonoviny. Ten se na listině octl za nezákonné popravy. Pověst Simone Gbagbo nezlepšila ani její údajná účast v tzv. Kieffrově aféře. Jednalo se o francouzsko-kanadského žurnalistu Guye Andrého Kieffra, který na Pobřeží slonoviny sbíral informace ke korupčnímu skandálu a zapojení vlády do obchodů s kakaem. V roce 2004 zmizel při cestě na schůzku se švagrem Simone a množství důkazů a svědectví poukazovalo zřetelně na aktivní účast prezidentovy manželky v jeho únosu a pravděpodobné vraždě. Později byla dvakrát formálně předvolána francouzskými vyšetřovateli k výslechu, ale případ objasněn nebyl. Přes své činy, neslučitelné s jakoukoliv vírou, neztratila svoji náboženskou horlivost a přesvědčení a poslední dny odporu v bunkru prezidentského sídla probíhaly pravidelné bohoslužby, kde ona i její manžel žádali naléhavě o boží pomoc. Jak psal místní tisk, byli údajně pevně přesvědčeni, že na jejich pomoc přijde sto andělů nebo sám Kristus.

Někteří by Simone Gbagbo rádi přirovnávali k Imeldě Marcosové nebo manželce Roberta Mugabeho Grace, ale luxus jí údajně mnoho neříkal, nelítala vládními letadly na nákupy ani ke kadeřníkům do Paříže. Byla posedlá mocí. Jak napsal časopis Jeune Afrique: “Dělá politiku od rána do večera.“ Bohužel její krvavá komanda a blízkost k Mladým patriotům byla tím nejhorším prostředkem. Říká se, že to byla právě ona, kdo přesvědčoval Gbagba, aby neuznal údajnou porážku ve volbách a bránil se vojensky, nehledě na oběti. Teď se za oběť považuje sama, obviňuje tisk, že ji vždycky démonizoval a čeká na svůj další osud.

Rozdílnější ženy, které tak silně ovlivnily poslední dva prezidenty Pobřeží slonoviny by se těžko mohly najít. Nejen vizuálně, ale i přístupem k honbě za mocí a bohatstvím. Obojeho dosáhly, jedna i druhá, cena nerozhodovala.