Největší křesťanský chrám na světě

...se nenachází ani v Římě,  Paříži či Londýně, ale v západní Africe, v hlavním městě Pobřeží slonoviny Yamoussoukro. Podle Guinessovy knihy rekordů i všech oficiálních zdrojů  bazilice Notre Dame de la Paix s její výškou158 m patří nesporné světové prvenství. Není to sice přesná kopie chrámu Sv. Petra v Římě, jak se s oblibou tvrdí, stavba se jí  pouze  inspirovala, ale spatří-li ji člověk po několikahodinové cestě  jednotvárnou africkou savanou, neskutečnou, majestátní a zářící, přísahal by, že se ocitl když ne  přímo v ráji, tak přinejmenším v  jeho předpokoji, což nemůže být jinde než v Římě či Vatikánu. Přitom se nachází uprostřed africké buše ve zvláštním městě, kde je  k vidění  několik rozhozených, rozsáhlých luxusních staveb a kde jsou pro očekávaný hustý provoz připraveny široké bulváry a víceproudé výpadovky, lemované více než deseti tisíci pouličními světly. Budovy ale zejí prázdnotou, rozpadající se vozovky nevedou k žádnému cíli a pobíhají po nich většinou stáda rychlonohých koz a batolí se kuřata s kvočnami. 

Když jsme se měli přestěhovat na Pobřeží slonoviny, pátrala jsem samozřejmě nejprve po informacích, které se země týkaly. Měla jsem v podvědomí nějaký zmatek s hlavními městy a založenou poznámku o  velkém chrámu, který si tam postavil velikášský prezident. Po příjezdu do země přirozeně vedla jedna z mých prvních cest, podobně jako  se děje všem cizincům, kteří  na Pobřeží slonoviny na kratší či delší dobu zavítají, do Yamoussoukra, navštívit největší křesťanský chrám světa.

V západoafrickém státě, kde se nacházejí dva z největších katolických chrámů na Zemi, (druhá je katedrála sv. Pavla v Abidjanu), je jen kolem jedné třetiny obyvatel křesťanů, z toho většina  katolíků, spolu s protestanty a příslušníky  několika výstředních afrických sekt. Křesťanství převažuje na jihu země, pro  severní část je určující islám, zejména vlivem přistěhovalců ze sousedních muslimských zemí. Ještě do 80. let minulého století praktikovala velká část obyvatelstva tradiční africká náboženství, která jsou však od té doby na pozvolném ústupu zejména pod vlivem islámu. Údaje  o náboženském složení obyvatelstva se v pramenech značně různí, většinou se ale uvádí převaha muslimského vyznání.  V praxi je život v  zemi po náboženské stránce naprosto mírumilovný,  jak křesťanské, tak muslimské svátky existují  jako dny oficiálního volna, které  slaví příslušná skupina věřících. Ostatní části obyvatelstva je akceptují a všeobecně vládne náboženská tolerance bez významných konfliktů.   

Přesto se podle dostupných údajů rozhodl roce 1915 ve svém ranném teenagerském věku studentík, pocházející z malého bezvýznamného městečka na břehu řeky Bandama v centru francouzské kolonie Pobřeží slonoviny  konvertovat ke katolicismu, který mu připadal pokrokovější než jeho původní muslimské vyznání a navíc schopný postupu islámu účinně bránit. Při této příležitosti si přál přijmout jméno Félix. Ani poté,  kdy po ukončení studia jeho kariéra vedla přes práci lékaře, plantážníka, kmenového vůdce až k ministru ve francouzské vládě a poté prvnímu prezidentu nezávislého státu na své rodiště, pevnou základnu své moci, nezapomněl. Naopak, když   stabilizoval svoji téměř diktátorskou pozici a dovedl zemi k rozkvětu, se rozhodl zvýšit jeho význam v první řadě tím, že z něj udělal nové hlavní město státu. Ospalé městečko, vzdálené od Abidjanu 240 kilometrů severním směrem, které  mělo v té době několik málo tisíc obyvatel, jím bylo oficiálně prohlášeno v roce 1983. V Africe nebyl tento postup nikterak neobvyklý, k přestěhování metropole došlo předtím již například v jiné velké západoafrické zemi, Nigérii. Tam byly však ve hře  jiné motivy, původní hlavní město Lagos zápasilo s obrovskou kriminalitou a navíc se nacházelo  na jihu země,  území jednoho silného etnika, čímž vznikala značná nerovnováha a základna konfliktů v  zemi. Přestěhování úřadů, ambasád, bank, ministerstev a ostatních důležitých institucí do Abudji, města navrženého a postaveného „na zeleném drnu“ uprostřed země se skutečně podařilo uskutečnit. Prvnímu prezidentu Pobřeží slonoviny však šlo zejména o upřednostnění svého rodiště a etnické skupiny Baoulé, ke které náležel. Ve městě se začalo horečnatě budovat, vznikaly mnohaproudé silnice, hotely, z nichž ten dodnes nejvýznamnější, pod názvem jak jinak než Prezident, nabízel nejvyšší luxus. Nové mezinárodní letiště bylo schopno jako jedno ze dvou jediných v Africe přijímat na své přistávací ploše i Concordy. Vznikla nová univerzita, řada prestižních škol, byla postavena budova  parlamentu a reprezentativní sídlo prezidentovy PDCI (Demokratické strany Pobřeží slonoviny), jediné existující v zemi. Ve městě vyrostl i protestantský kostel a velká mešita jako symbol náboženské tolerance. Následoval honosný prezidentský palác s nesmírným pozemkem a jezerem, ve kterém se proháněli oblíbení krokodýli „Starého“, jak se přezdívalo Houphouetu-Boignymu, který vytrval v prezidentském úřadě celých 33 let. 

Nejvýznamnějším pomníkem, Taj Mahalem jeho osoby, výnamnosti a nesmrtelnosti se pak měla stát bazilika Notre Dame de la Paix (Panny Marie Vítězné), která se začala budovat v roce 1985 v novém hlavním městě Yamousskoukro. Její stavba byla svěřena ivorijskému architektu libanonského původu Pierru Fakhourymu. Ten při svém návrhu vycházel sice z podoby baziliky sv. Petra ve Vatikánu, nejednalo se však o repliku nýbrž originál,  na svoji dobu ultramoderní stavbu ze skla a mramoru. Při jednáních Houphoueta-Boignyho s Vatikánem o stavbě chrámu si papež stanovil jako jednu ze dvou podmínek, že stavba  bude nižší než Svatopetrská bazilika, do té doby držící prvenství největšího křešťanského chrámu lidstva. Ivorijský architekt sice skutečně postavil kupoli o něco málo nižší než je ta v Římě, umístil na ni ale vyšší kříž, čímž dosáhl výšky 158 metrů a tím i dozajista zamýšleného prvenství. Další papežova podmínka, aby v blízkosti stavby vznikla nemocnice pro chudé, byla odbyta položením jejího stavebního kamene. Stavba byla uskutečněna za neuvěřitelné tři roky a tři měsíce, pracovalo na ní 1 500 vybraných místních dělníků, kteří se střídali ve dvou směnách v nepřetržitém provozu. Je-li možné provést srovnání, byla finální podoba předlohy ve Vatikánu provedena v letech 1505-1629. Tehdejší římští papeži se však v pozdním středověku potýkali  s nedostatkem financí na stavbu chrámu a pomáhali si vybíráním nepopulárních odpustků, jejichž kritika vyústila v reformační hnutí. Novodobý vládce Pobřeží slonoviny si finanční starosti nepřipouštěl, přestože se jeho země v roce 1978 ocitla na počátku ekonomické krize, která byla způsobena poklesem ceny kakaa a kávy na světových trzích. Následovalo obrovské sucho a propad životní úrovně, stále více obyvatel se ocitalo pod hranicí bídy. (1985 – 11% obyvatelstva, 1993 – 31% podle údajů Světové banky). Bazilika, která byla dokončena v roce 1989, stála údajně 300 milionů dolarů a oficiálně byla financována ze soukromých zdrojů prezidenta. Ten další kritiku odbyl tím, že byl použit pozemek, patřící jeho rodině. Stavbu věnoval velkomyslně celé Africe a oficiálně Vatikánu. Papež však danajský dar  odmítal přijmout, protože s ním byl spojen i závazek financování provozu baziliky, který ročně stojí kolem 1,5 milionu dolarů. Dále trval na uskutečnění projektu nemocnice a odmítal dlouho pozvání do země, aby chrám vysvětil. Teprve po osobní intervenci prezidenta Houphoueta-Boignyho v Římě Jan Pavel II. Yamoussoukro v rámci své africké cesty navštívil a baziliku 10.9.1990 slavnostně vysvětil. 

Většina lidí, kteří se rozhodnou vážit cestu do Yamoussoukra, vyjede časně ráno z Abidjanu, prohlédne si baziliku, podívá se na krmení krokodýlů před prezidentovým palácem, poobědvá v jedné z  malých, jednoduchých místních restaurací, které čekají na tuto příležitost a spěchá zpět do Abidjanu. Někteří ztráví noc v hotelu Prezident s tím, že ve městě není už ale poté co dělat, jen si užívat luxus hotelu. My jsme vyjeli  typicky také brzy ráno. První polovina cesty vedla po dálnici, celkem zachovalé komunikaci, která byla pak bohužel nahrazena silnicí, která byla o poznání horší, s četnými výmoly, ale na africké poměry pořád velmi dobrá. Zdolání 240 kilometrů nám trvalo kolem tří hodin a výhodou jistě bylo, že silnici jsme měli poté, co jsme nechali Abidjan za zády, stále více jen pro sebe. Po krajích vozovky  pochodovaly skupinky lidí, matky s dětmi uvázanými na zádech a s náklady dříví nebo nádob na hlavách, muži a výrostci buď pěšky nebo na starých kolech. Městečka nebo vesnice nikde nebylo vidět. 

Když jsme se blížili k městu, změnila se silnice náhle v neuvěřitelně širokou, několikaproudou komunikaci, lemovanou nákladným osvětlením. Nikde však žádná jiná auta, jen prostě oblečení lidé, drůbež a domácí zvířectvo. Obrázek města se nijak nelišil od typických afrických měst, prodejci sedící u silnice, boudy s obchody nebo dílnami, odpadky, mezi tím si hrající děti. Bazilika, která je vidět zdaleka, vypadala v tomto rámci jako objekt z jiného světa. Její pozemek je obehnán tepanými mřížemi, před ním špína a dotírající děti, za ním klinická čistota a ostré linie stavby, kterou by nikdo v Africe nečekal. Po předložení dokladů a  zaplacení vstupného nám byl přidělen průvodce. Jeho informace nebyly bohužel nijak objevné, také koupě jakýchkoliv informačních materiálů byla fatou morgánou. Bílá barva baziliky mě ale oslepovala v poledním slunci a člověk si vedle ní  připadal nepatrný a zanedbatelný. Neuvěřitelné bylo, že jsme v celém prostoru byli opět téměř sami. 

Náměstí či plaza před bazilikou o rozměrech tří hektarů je vydlážděno  mramorem a granitem. Obkružuje  ho  128  sloupů, které jsou seřazeny do tvaru elipsy a   připomínají rozevřenou náruč. Jejich výška 21 metrů a průměr přes dva metry bere dech. Chrám samotný je celý rovněž z mramoru, dovezeného z Itálie, Španělska a Portugalska. Vnitřní prostor nemá se svou italskou předlohou mnoho společného, postrádá malby, sochy, tapisérie nebo řezbářská díla. Je tvořen šedesáti vnitřními sloupy, které slouží jako galerie pro 36 ručně foukaných skleněných mozaikových  oken. Tato okna o celkově ploše 7.000 metrů čtverečních byla zhotovena na zakázku ve Francii během 18 měsíců a   údajně bylo  použito na 5.000 různobarevných odstínů. Bylo pravé poledne, slunce svítilo a  uvnitř   docházelo k  neuvěřitelné hře barev. V jednom z centrálně umístěných oken bylo vidět i podobu prezidenta, který se nechal zvěčnit s Ježíšem a dvanácti apoštoly. Uvnitř baziliky je  místo k sezení pro 7.000 osob, sedadla jsou individuálně klimatizovaná, celá stavba má i centrální, stále fungující klimatizaci. Bohoslužbu může sledovat ve stoje dalších 11.000 osob. Ve sloupech jsou skryty výtahy, kterými jsme se dopravili na ochoz, prohlédli si hlavní loď z výšky 40 metrů a vyšli na prostorný vzdušný balkon. Odtud jsme sledovali  architekturu celého prostoru. Kolem se rozprostírá zahrada, napodobující park zámku ve Versailles. Nachází se zde  i dvě identické stavby, z nichž jedna slouží jako soukromý příbytek papeže, který v něm pobýval jen jednou. Je stále klimatizován a 20 ložnic a bazén stále čekají na další papežovu návštěvu. Druhá vila se 40 pokoji má sloužit jako příbytek jeho doprovodu. 

Poté, co jsme si prohlédli baziliku, jsme se vydali k prezidentovu paláci. Dovnitř není možné vstoupit, je možné ho jen vidět za pětikilometrovou zdí, která ohrazuje komplex. Většina návštěvníků přichází hlavně kvůli  krokodýlům, kteří žijí v jezeře před palácem a sluní se na betonové ploše u vody. Jeden z nich se mi stal  málem osudným, když jsem se vydala, asi oslněna nesmrtelností baziliky, přímo k tomuto nehybnému  šedému monstru v domnění, že to je socha krokodýla! Naštěstí mi můj duchaplný doprovod zabránil se k „soše“ chtít přiblížit. Krokodýl byl tak neskutečně obrovský a nehybný, že jsem nemohla uvěřit, že je skutečně živý. Když jsme se po krátké procházce kolem jezera vrátili, bylo jeho místo prázdné. O tom, že místní hlídači na přání turistů a za jejich peníze krokodýly krmí živými kuřaty jsem slyšela, ale vůbec netoužila podobné představení shlédnout, k velkému zklamání starého pána, který tam dohlížel nejen na krokodýly, ale možná i na šílence, kteří by si je snad chtěli pohladit. 

Tím byl program návštěvy hlavního města vyčerpán. Dnes tu sice žije 160.000 obyvatel, ale status metropole je ryze teoretický. Ekonomickým centrem města s ministerstvy, velvyslanectvími a firmami zůstal čtyřmilionový Abidjan. Kromě jedné návštěvy málokdo věnuje Yamoussoukru více pozornosti a záměrné zájezdy afrických katolíků či evropských turistů se nekonají. Výjimkou byla květnová inaugurace nového prezidenta Ouattary.  Před dvaceti lety sem zavítal Michael Jackson, tím je ale má povědomost o významných návštěvnících vyčerpána. Také cesta z Abidjanu není příliš bezpečná, občas dochází k přepadům aut, postiženo bylo dokonce v nedávných dobách vozidlo OSN se dvěma pracovníky na služební cestě. Když jsem své kamarádce z Prahy, která mě v Abidjanu na tři týdny navštívila, vylíčila klady a zápory cesty do hlavního města a půvaby baziliky, krátce se zamyslela a odpověděla:
 „Tu cestu buší si klidně odpustím a raději se podívám na originál v Římě.“ Obávám se, že to naprosto charakterizuje osud výjimečné, krásné, ale nepochopitelné a právem kritizované stavby daleko od center lidské civilizace. 

Příjezd do Yamoussoukra

Ulice hlavního města

Budova parlamentu - prázdná

Největší křesťanský chrám světa 

Africká realita

Řidičem v Africe

Před dvěma týdny v časných ranních hodinách jsem měla  schůzku s  paní, žijící v lidové čtvrti Koumassi, která se nachází na druhé straně města. Přepravit se odtud dá  pouze po jednom ze dvou  mostů, vedoucích přes lagunu, které bývají v určitých částech dne beznadějně ucpané. Tak brzy ráno se ale zdržení nedalo očekávat a tak také dotyčná osoba dorazila včas. Bylo to zajisté proto, že se jednalo o schůzku s Evropanem, kteří jsou nechvalně známí pro africkou povahu nepochopitelným trváním na domluveném čase. Pro Afričany je domluvená hodina jen velice orientační záležitostí, která téměř nikdy není dodržena. Přesto jsem se zhrozila, když jsem ji uviděla, rozrušenou a  bez paruky, která je pro místní ženy takovou součástí vycházkové garderoby asi  jako v Evropě kabelka. Vyprávěla mi, že jela ranním spojem firmy SOTRA (Dopravní společnost Abidjan) a plně obsazený autobus stejné linky,  který jel za nimi, spadl z mostu do laguny! Teprve po několika hodinách se městem rozšířila otřesná zpráva, že autobus se skutečně na mostě vyhýbal vozidlu, které mělo poruchu a zřítil se z výšky mnoha metrů  do vody. Po několika dnech pátrání, při kterém pomáhali i vojáci OSN a francouzské jednotky Licorne, se počet obětí, vyzvednutých ze dna laguny, ustálil na počtu 51. 

Za několik dní nato proběhla tiskem zpráva o další velké havárii mimo hlavní město, při které zahynulo  24 osob, cestujících minibusem.

Jak se tedy vlastně jezdí na Pobřeží slonoviny? Po zkušenostech z jiných afrických a také asijiských zemí musím říct, že sice poměrně chaoticky a bez respektování obecně známých pravidel, přesto ale relativně pomalu, opatrně až bezpečně. Je nutné ale srovnávat srovnatelné. Když se mnou jezdili autem kamarádi z Evropy, kteří nás přijeli navštívit, byli většinou zděšeni a někteří si téměř hrůzou  zakrývali oči. Jeden z nich vždycky jen komentoval můj způsob řízení slovy: „Tak to bylo dobré. U nás se to sice nesmí, ale...“ Opravdu si myslím,  že ve  srovnání s jinými rozvojovými zeměmi je zdejší  silniční provoz přes obě zmíněné tragické nehody opravdu téměř pohodový.

Řidiči cizinci se zde řadí do dvou katergorií. První lpí na pravidlech silničního provozu, jak je znají ze své přísné domoviny, tedy na zastavování na semaforech, dodržování předností v jízdě apod. a   pohybují se  zde logicky stále na hranici infarktu. Druhá skupina se přizpůsobila a jezdí „africky“. To s sebou bohužel  nese nebezpečí, že v jakékoliv jiné zemi budou jako řidiči nepoužitelní. Buď se uplatí při pokutách nebo budou jako moje jiná známá zdržovat provoz v Evropě tím, že budou brzdit na všech křižovatkách, i když mají zelenou a rozhlížet se, zda se do ní někdo neřítí na červenou, nevěřit na jakoukoliv přednost v jízdě a uvidí-li taxi,  očekávat nejhorší.

 Já bych způsob jízdy v Abidjanu charakterizovala asi takto: 

1/ na silnici je vše  dovoleno 

2/ nikdo se ničemu nediví a většinou ani nerozčiluje

3/ platí právo  drzejšího a otrlejšího

4/ je nutné neustále počítat s jakýmkoliv neočekávaným manévrem jiných řidičů

5/ je nutné počítat s tím, že někteří neznají nebo nerespektují základní pravidla nebo téměř neovládají vozidlo

Pokud se  člověk smíří s  pěticí těchto pravidel, je celkem dobře vyzbrojen pro úspěšnou jízdu. A tak jezdí opatrně, křižovatky, kde má zelenou, projíždí krokem, pokud auto, jedoucí před ním  bliká doleva a odbočí doprava, je rád, že vůbec naznačilo, že hodlá odbočit. Pokud bliká trvale, nediví se. Na křižovatkách je zvykem, že auta nezastavují tak, aby řidič viděl na semafor, ale tak, aby jako první mohl vyrazit, takže nástup zelené nevidí. Proto ostatní v řadě za ním  běžně troubí, což není znamení arogance, ale upozornění, že je možné jet. Při předjíždění se troubí také, protože řidiči většinou  nerespektují jízdu v jednom – svém- pruhu. Mohou tedy kdykoliv kamkoliv vybočit. Na silnicích je navíc množství menších až obrovských děr, kterým se všichni vyhýbají a tím neustále manévrují ze strany na stranu nebo vjíždějí do protisměru. Pruhy většinou vyznačeny nejsou a pokud někde toto překvapivé opatření existuje, nikdo na ně nedbá. Silniční provoz v Abidjanu se řídí pravidlem flexibility: byly-li někde pruhy dva a došlo k problému, v zápětí se sunou auta ve čtyřech či dokonce pěti kolonách. Pokud je vedle silnice  plocha, která je sjízdná, okamžitě se zde objeví podnikavci, kteří tam začnou navigovat řidiče, kteří tak mohou objet překážku a tím i zácpu po chodníku nebo soukromém pozemku, ovšem za poplatek. Zataví-li se někde provoz, vzápětí se tam přemístí řada prodejců, kteří obcházejí auta a nabízejí své zboží. Jinak se stabilně pohybují u velkých křižovatek a nabízejí nejneuvěřitelnější věci. Já jsem tak třeba z auta koupila obojek pro psa, třebaže psů v Abidjanu k vidění moc není. Minule mi byla nabízena hra Monopoly, souprava pro manikúru, obraz Ježíše, vrtací souprava Bosch (z Číny) a nějaké suché kořeny, ke kterým jsem dostala výklad, jak pozitivně působí na organismus. Pokud řidiče zaujme nabízený artefakt, zajede ke kraji, prodavač doběhne a obchod se dokončí. Pokud není kde zastavit, auto popojíždí, prodejce dobíhá anebo se prostě na chvíli zablokuje doprava. U křižovatek mají svá stanoviště také žebráci, většinou staří lidé, matky s dětmi nebo invalidé. Obchází auta a žádají příspěvek. Na cizince se soustřeďují přednostně, protože ví, že je spíš obměkčí a dostanou vyšší částku. Pro takový případ mám v autě malá balení sušenek a oplatků, protože odolat dětským očím a malým ručkám, které se drží okýnka, je leckdy nemožné. 

Co se týče parkování v Abidjanu, je to kapitola sama pro sebe. Stejně jako zastavit, lze i parkovat všude. Přesto mě nedávno fascinovalo auto, které řidič nechal na moment stát uprostřed křižovatky a odběhl si něco koupit. Parkování je byznys. Ve většině rušných ulic řidičům do cesty skáčou zuřivě mávající mladí muži, kteří je nechtějí ohrozit, ale jen  vmanipulovat na parkovací místo, které „obhospodařují“. Patří k tomu navigace do vymezeného prostoru, otevření dvěří, pohlídání auta, zastavení dopravy v ulici při vyjíždění a závěrečné zamávání. Poplatek se pohybuje v Abidjanu stabilně kolem 100 CFA, tedy 4 Kč. Vmanévrování na parkovací místo většinu cizinců překvapuje nebo dokonce obtěžuje, afričtí řidiči a zejména řidičky to považují za normální. Zejména dámy většinou jezdí hodně zvláštně, pokud nechci říci špatně, takže zaparkovat je pro ně téměř nemožné, ale navigátoři zvládají svůj úkol brilantně a při couvání dokonce ukazují, na kterou stranu točit volantem, aby auto zajelo tam, kam je potřeba. Na oficiálních parkovištích velkých supermarketů, hotelů nebo  restaurací jsou uniformovaní hlídači, kteří dělají totéž, bez poplatku a je vidět, že jejich úkolem je zabránit jakýmkoliv parkovacím nehodám, protože okolostojící auta brání doslova vlastním tělem. K malému výdělku se většinou snaží přijít tím, že na přední sklo položí kus kartonu proti slunci a očekávají za to od řidiče odměnu.  Mně osobně se tito parkovací asistenti zdají  víc než dobří, hned bych ji přenesla do Evropy!

Stav silnic v Abidjanu je na africké poměry úžasný, od moderních víceproudých až po nezpevněné prašné cesty. Fenomen děr i dešťů jsem již zmínila. Auta, která se zde pohybují, jsou také různé kvality. V drahých čtvrtích jsou k vidění velké terénní vozy, které zde nejsou vzhledem k počasí a mimoměstským komunikacím jen pouhým znakem snobství. Ostatní nové osobní vozy jsou většinou francouzské nebo korejské výroby, oblíbené jsou starší mercedesy, na kterých je k vidění ještě často označení D nebo CH, země, kde si odjezdily svá nejlepší léta než byly vypraveny do Afriky. Téměř všechna auta na silnicích nesou známky malých nehod, promačkané blatníky svědčí o tom, že přednost v jízdě je věc náhody. Řada aut jsou vyslovené ruiny, kdy si člověk klade otázku, jak to, že vůbec ještě mohou jet. Pospravovaná jsou tak, že někdy přechází zrak. Nedávno jsem viděla na jedné centrální abidjanské křižovatce novou službu-vylepšení karosérie na počkání. Skupina podnikavců stála na ulici s velkými koly izolepy, kterou bravurně až umělecky oblepovali díry v karosérii aut zájemců. Poté, co je „vyspravili“, je velkorysým gestem odmávli do provozu, jako by posílali na start nejméně Formuli 1. Viděla jsem také mnohokrát ceduli s nápisem „moderní myčka aut“, za čímž se neskrývá nic jiného než kbelík s vodou a hadry. Modernost tkví nejspíš v pokrokových saponátech. Mycí linku jsem tu nikde neviděla.

 Čerpací stanice ve městě jsou  moderní, samozřejmě s obsluhou jako za dávných časů i u nás a tak  řidič při tankování nemusí vůbec vystoupit z auta. Ke koupení tam není mnoho, ale všude je k mání   led ve velkých pytlích, nasekaný na kostky, který se používá ke chlazení nápojů. Ne do pití samotného, ale do polystyrénového boxu, kam se nasypou ledové kostky, vloží lahve a i při místním vedru je studený nápoj zaručen.  Ne všichni mají ledničky nebo dostatečnou kapacitu... 

Když jsem přijela do Abidjanu, byla jsem překvapena, když jsem občas viděla skutečné zastávky městských autobusů. V hlavním městě Nigérie např. nic takového není, asi i proto, že tam nejezdí ani ty autobusy. Kromě městské zde existuje autobusová síť,  která propojuje celou zemi. Frekventovaná je zejména linka, která spojuje Abidjan s Lagosem v Nigérii přes  Ghanu, Togo a Benin. Z města vyjíždějí také malinké krabicovité minibusy, kam se ale srovná neuvěřitelné množství lidí. Autobusy jsou samozřejmě zatíženy obrovským množstvím zavazadel, umístěných hlavně na střeše. Kamarádka mi vyprávěla, jak míjela na silnici za Abidjanem autobus, na jehož střeše byli přivázáni před největším muslimským svátkem, v západní Africe nazývaným tabaski, převážení berani, určení k porážce při rodinných oslavách. Když autobus vjel prudce do zatáčky,  zvířata skouzla a visela za hlavy ze střechy autobusu... Pro slabší povahy dodávám, že prý zastavil. 

Podle místního názoru ale autobusy používají k přepravě ve městě jen nejchudší jedinci. Když jsem se na to ptala svého známého, ne příliš movitého učitele, řekl mi, že je přece obtěžující jít na zastávku a čekat. Pochopila jsem více, když zmínil, že nikdy není úplně jisté, kdy autobus dorazí. Navíc jezdí bezohledně, takže  dojde často ke zranění pasažérů.  Pád do laguny byl asi nejjasnějším vysvětlením.  Takže kdo může, používá žlutá, zelená nebo modrá taxi (barva podle části města), zvaná woro-woro, která jezdí po stejné trase a je možné do nich nastoupit na určených místech, vystoupit kdekoliv. Často je vidět řidiče s vystrčenou ruku z auta,  počet natažených prstů znamená, kolik má ještě volných míst. Největším luxusem jsou pak oranžová taxi, která fungují jako u nás. O ceně je nutné smlouvat, což v praxi znamená vědět, kolik má cesta asi stát a mít drobné bankovky, kterých je chronický nedostatek, protože jedním z oblíbených taktik taxikářů je tvrzení, že nemají nazpět. Domluva ceny je vyčerpávající až stresová záležitost, protože pro cizince jsou ceny nadsazovány přímo nestoudným způsobem. Je-li tma, nechávají si zákazníci, kteří nastupují do prázdného taxi, ukázat zavazadlový prostor, protože se objevily případy, kdy se tam ukrýval komplic taxikáře, který spolu s ním cestujícího okradl. Jízda taxikářů připraví o nervy i největšího flegmatika. Neustále troubí při snaze na sebe upozornit, zastaví kdykoliv a kdekoliv a předjížděli by snad i  letadlo. Většinou se za nimi valí kotouče černého dýmu, protože míchají do benzínu levnější přísady. Člověk se trochu uklidní až když zjistí, jak vysokou částku peněz musí řidič taxi denně odevzdat majiteli auta než si vydělá také něco pro sebe. Pro srovnání: kilometr jízdy stojí cizince asi 150 CFA, tedy 6 Kč, místní nejméně o třetinu méně. Taxíků jsou ve městě neuvěřitelné počty, někdy jsou ulice jen oranžové. Jak mi vyprávěl jeden známý, většina taxikářů proto žije na kávě, cigaretách a povzbuzujících prostředcích, aby denně vydrželi jezdit co nejvíce hodin. Na zadní části auta mají často výrazně provedené nápisy typu Ježíš je můj bratr, Řídí mě Bůh ap.

A jak řidičům pomáhá policie? Pomáhá občas řídit dopravu,  což většinou provoz jen zkomplikuje a zpomalí. Škoda, že při tom uniformovaní příslušníci aspoň netancují uprostřed křižovatek jako v Nigérii, kde se tak řidič aspoň pobaví.  Dále policie ráda zastavuje a pokutuje cizince, které neklamně pozná podle zelené poznávací značky. Oblíbeným přestupkem je překročení rychlosti. Když se obviněný zeptá, jak že bylo překročení změřeno, policisté poukazují na moderní radary, které viděli nejspíš v amerických seriálech. Odzbrojující je tvrzení: "Vy jste ale určitě musel jet rychle!" Někdy jde dokonce jejich nápaditost tak daleko, že žádají od cizinců očkovací průkazy, protože je prý  nutné je u sebe mít. Nechá-li se řidič  překvapit nebo zastrašit, platí a platí. Dojde-li k nehodě, je nutné policisty na stanici vyzvednout, protože nemají auta a po zdokumentování nehody je opět odvézt. 

Líbí se mi, jak se v Abidjanu pojmenovávají křižovatky. Jedna se jmenuje „Křižovatka madam“, protože se vedle ní nachází  obrovský dům vdovy po legendárním prezidentovi Houphouetovi-Boignym. Jiná je známá jako „Křižovatka života“ a bylo mi vysvětleno, že na ní došlo již k několika smrtelným nehodám. Proto byla takto pojmenováná v naději, že optimistický název zabrání dalším ztrátám na životech.  (Asi jako kdybychom Nuselský most pojmenovali Most milovníků života...)

Mně  křižovatky bez semaforů většinou připomínají mraveniště, kam někdo hodil kostku cukru. Všichni se vrhnou kupředu bez ohledu na pravidla a přednosti a někdy dojde k neřešitelné situaci, kdy se všichni navzájem zablokují. Pak se najde přece jen několik rozumných jedinců, kteří vystoupí a začnou jednotlivá auta posunovat o decimetry a pomalu rozmotávat chumel. 

Přestože jsem  začala líčením dvou velkých tragických nehod, musím znovu konstatovat, že poměry na silnicích v Abidjanu se mi zdají snesitelné, pokud se člověk přizpůsobí a pochopí. Kupříkladu že větvě či drny uprostřed silnice fungují jako výstraha, ponejvíce před stojícím autem či havárií. Výstražné trojuhelníky tu nikdo nemá. V Nigerii se  většina cizinců bála řídit, protože při známé agresivitě obyvatelstva hrozilo, že při nehodě, kdy byl zraněn nebo usmrcen člověk, vykoná rozzuřený dav na místě exekuci řidiče. Navíc způsobem, který je  v Africe častý. Naházením pneumatik na viníka a zapálením... Proto tam  platila rada, došlo-li k nehodě, okamžitě a rychle ujet! Ne všichni měli na řízení s touto představou nervy. Viděla jsem v Abidjanu několik nehod, také mrtvá těla na silnici, ale nikdo nikoho neupaloval. Také zde existují nemocnice a dokonce i vozy rychlé pomoci, které zraněné odvezou. V Nigerii bylo tělo odklizeno jen stranou a někdy ho prostě auta jen rozjezdila...

Po naturalistických vzpomínkách zkusím zkončit  aspoň humoristicky. V pátek jsem byla v rušné části města a zaparkovala jsem bez „parkovacích asistentů“ na chodníku plném odpadků. Když jsem auto po několika hodinách vyzvedla a ujela pár metrů, ukázalo se, že přední pneumatika je prasklá.  Byl hustý provoz, vedro, slunce pralo a já stála uprostřed rušné silnice u nepojízdného auta. Okamžitě přiběhli dva muži, slušně oblečení a informovali se, zda mám rezervu. Otevřela jsem příslušný prostor a dál jen přihlížela, spolu se skupinkou Afričanů, kterým se scéna evidentně zamlouvala, jak jim jde práce dobře od ruky. Když jsem chtěla pokusně nadzvednout odložené kolo, skoro jsem s ním nepohnula... Po dvaceti minutách jsem odměnila podle vlastního uvážení  odvedenou práci a všichni se spokojeně rozešli.  Vzpomněla jsem si na svoji autoškolu, když jsme měli mít na programu právě výměnu kola. Mne a další ženskou účastnici poslal  instruktor domů s poznámkou, že nám to kolo vždycky někdo vymění. Neříkal sice nic o placení, ale i tak mě už asi viděl v Africe...

Taxi a úklid ulice...

...a zase taxi

Žebráci na křižovatkách

Pochodující supermarket

Právě v nabídce: portrét prezidenta s celou vládou...

...slušivé oblečky...

...noviny či manikúra...

Pak že  nejsou výstražné trojúhelníky!

Nabídka koberců,

lůžkovin,

ručníků

Těžká diskuse (i fotografování)

Primitivní, ale k zastavení auta účinné

Období dešťů a malárie

Velké období dešťů,  které trvá od května do července a je jedním ze čtyř pravidelně se opakujících ročních „období“ na Pobřeží slonoviny, právě vystřídalo na dva měsíce malé období sucha (srpen-září). Poté nastane malé období dešťů (říjen-listopad) a vystřídá ho velmi horké počasí bez srážek, tzv. velké období sucha v prosinci, které potrvá do konce dubna a svými teplotami a neúprosným slunečním žárem bude všechny nutit k nostalgickému vzpomínání na to, jak krásně byl za dešťů.

Červenec byl tedy ve znamení tropických lijáků, které zpomalily chod města. Zděné stružky, které měly kdysi odvádět vodu a byly vybudované patrně v dobách největší slávy Abidjanu při krajích některých ulic, jsou beznadějně zarostlé a zaplněné odpadem, takže ji nedokážou pojmout. Níže položené ulice se  změnily v obrovské louže, silnice v jezera.  Velká a důležitá silnice, ústící  do města, byla podemleta a utrhla se, což způsobilo kolaps v dopravě. Četla jsem, že na vině byla řada staveb, které vyrostly navzdory zákazům kolem a způsobily sesutí půdy a tím i silnice. Takže se na hlavní spojnici, která spojuje dvě části města, oddělené lagunou, vytvořily hodinové zácpy. Nikdy mě nepřestane udivovat, jakou podnikavost a kreativitu vyvolá v obyčejných lidech jakákoliv přírodní, politická nebo jiná kalamita v téhle zemi. A tak se v koloně stojících nebo zvolna popojíždějících aut proplétají prodejci a do okének aut nabízejí od vody, balené v igelitových pytlíkách, novin, ručníků, dálkových ovladačů, mobilů, papírových kapesníčků, nástěnných hodin možné i nemožné. Jak to přiléhavě charakterizovala jedna moje kamarádka, kterou jsem kdysi navštívila v Lagosu – „sedíš v autě a kolem tebe prochází celý supermarket!“ Tady ovšem došlo ještě ke zdokonalení, pěší supermarket se pružně přesunuje tam, kde právě vznikla zácpa a je větší naděje, že si znudění řidiči a spolucestující něco koupí. 

Na zatopené ulici ve městě jsem pak uviděla  na kusu kartonu písemně inzerovanou  jinou službu, vzniklou z potřeby situace. Skupina mladíků nabízela za poplatek zájemcům, že je přenesou přes komunikaci na vlastních zádech a ušetří jim tak zmáchání. Ručně psaná cedule uváděla i cenu – 100 CFA . V přepočtu sice 4 Kč, v Abidjanu ale pro místní obyvatele cena za nejjednodušší bezmasé teplé jídlo na ulici, s masem stojí dvojnásobek, pro cizince je to nejnižší cena za parkování, pohlídání auta, odnos nákupu ap.  Jak jsem si všimla, nabídka podchytila poptávku a dobře oblečené ženy a muži s aktovkami  putovali na zádech podnikavců na druhou stranu ulice.  Předpokládám, že cena za přenesení mé, zde tak  exotické maličkosti, by byla nejméně 500 CFA. Ale o tuto službu jsem zájem neměla, využila jsem zato jinou, kterou bych nazvala navigací jezerem. Při cestě z obchodní části města  Plateau se totiž ukázalo, že hlavní tah je beznadějně ucpán stojícími kolonami aut. Nezbývalo než projet silnicí pod mostem, která je v malém údolí. Za sucha je to téměř luxusní víceproudá komunikace, po deštích páchnoucí stoka, kterou není radno projíždět, aby auto nezůstalo vězet v některé z obrovských děr, které nejsou pod vodou vidět. Protože jsem neměla na výběr, vydala se tam a hned uviděla mladíky, mokré a spoře oblečené, kteří se okamžitě vrhli k mému autu. Normálně bych měla asi strach, ale teď se nedalo  nic dělat než přistoupit na obchod a nechat se provést zatopenou silnicí mimo nebezpečné díry a doufat, že tam nezůstanu uvězněna uprostřed nechutné  vody plné odpadků. 

Období dešťů ale nepřipravuje lidi v západní Africe jen o obydlí a silnice, ale také o zdraví a často i život. Na vině je malárie, největší metla tropů, nemoc, šířená komáry, kteří se v této době množí a vyskytují v hojném počtu.  Na světě údajně ročně zemře na tuto nemoc  milion lidí, zejména dětí.  Povědomí o malárii je naprosto katastrofální, jak v Africe, tak v Evropě. Když jsme se zeptali deseti studentů na univerzitě  v Abidjanu, jak si myslí, že k tomuto onemocnění dochází, rozpačitě se pohihňávali, evidentně nevěděli, až nakonec jeden z nich přece jen řekl, že "nějakým hmyzem".  Moji známí, Evropani, byli velmi překvapeni, když do jejich domu v „dobré“ čtvrti Abidjanu přišla dáma z místní organizace, která pracovala pro projekt boje proti malárii a hodlala jim přidělit moskytiéry, sítě, které se zavěšují nad postel a chrání tak před komáry. Na jejich udivený dotaz, proč je raději nerozdávají v lidových čtvrtích, jim bylo řečeno, že tamní lidé stejně neví, jak a proč je používat... K této katastrofální nevědomosti přistupuje smutný fakt, že většina lidí nejen na Pobřeží slonoviny, ale celkově v západní Africe  nemá dost peněz, aby si v lékárně koupila účinný lék proti místní formě malárie Coartem (v přepočtu za 250 Kč) a obstará si v lepším případě na trhu levné pilulky, které jsou buď slabé nebo většinou napodobeniny skutečných léků. Většina neužívá  léky žádné. Jedna z teorií tvrdí, že Afričané snášejí malárii lépe a můj místní známý mi vyprávěl, že  ji mají v rodině opravdu velice často a berou asi jako Evropané chřipku, i když se často vyvine daleko hůř, zejména u dětí. Je to těžké posoudit, protože si samozřejmě nenechají udělat drahý krevní test a tak se ani nezjistí, jakou nemocí opravdu trpí.

Neinformovanost, podcenění nebo  nešťastné náhody stojí  život i mnoho cizinců, kteří finanční problém  nemají. První tragédie se málem stala v mé vlastní rodině, hned na počátku pobytu na Pobřeží slonoviny. Manžel, který se začal cítit špatně a měl hned podezření na malárii, odjel do místní velmi dobré nemocnice, kde mu lékař udělal složitý test.  Na výsledky jsme čekali několik hodin a poté nám oznámili, že se o malárii v žádném případě nejedná a  doporučili mu, vzít si paracetamol na bolesti hlavy. Bohužel v Africe existuje řada infekčních onemocnění, která mají podobné příznaky, tedy horečku, zimnici, bolesti a tak jsme mu uvěřili. Šestý  den trápení a užívání nesmyslných léků  upadl do kómatu. Dopravila jsem ho do téže nemocnice, kde mu v poslední chvíli zachránili život. Po úspěšné resuscitaci  mu  transplantovali krevní destičky a po třech dnech na jednotce intenzivní péče mě konečně poznal. V této dramatické story s naštěstí dobrým koncem   hrál významnou roli fakt, že přišel do zdravotnického zařízení, které přesto, že udělalo při diagnoze fatální chybu, v kritické situaci okamžitě vědělo, co dělat a dokázalo ho zachránit. 

A tak vzniká absurdně velké nebezpečí, vydá-li se člověk na jakékoliv cesty.   Malárie má totiž inkubační dobu 10 až 14 dní, takže může dojít k  infikaci komárem a nemoc se projeví až po dvou týdnech na druhém konci světa, který neví, co si s tím počít.  Nemohu si nevzpomenout na rádoby humornou historku z Prahy sedmdesátých let, kdy do nemocnice přišel pacient zalitý potem a volal, že má malárii, ať mu pomohou. Nakonec byl umístěn v psychiatrické léčebně (tedy na blázinci), protože tvrzení, že má tuto exotickou a neznámou nemoc působilo na tehdejší lékaře asi jako prohlášení, že přilétl z Marsu. Příběh údajně skončil dobře, nakonec mu prý uvěřili...O hodně smutnější případ se mne dotknul osobně, když má  známá z Abidjanu odjela pře dvěma lety s maželem a malou dcerkou na dovolenou do jižní Evropy, kde onemocněla. Dostala se do nemocnice v hlavním městě Makedonie, kde byla hospitalizována několik dlouhých dní, ale tamní lékaři si s neobvyklou nemocí nedokázali poradit. Před rokem stejně tak šokovala mezinárodní komunitu ve městě zpráva, že neočekávaně zemřela vedoucí britského zastupitelství,  která měla mnohaleté zkušenosti z tropických zemí. Přičinou byl typ malárie, lidově zvaný  studená, při které nemocný nemá horečky a může se domnívat, že se jedná pouze o chřipku.  Když upadla do kómatu, ani v abidjanské  nemocnici ji už zachránit nedokázali. 

 Je zvláštní, že o malárii, ve světovém měřítku jedné z nejzávažnějších chorob dneška, se toho opravdu moc neví. Těměř každý se mě na ni v Evropě ptá a tři čtvrtiny tazatelů, bez ohledu na IQ a vzdělání (kamarádi prominou), přidají doplňující otázku, proč nejsem tedy proti této nemoci očkovaná, když je tak nebezpečná. Odpověď: KDYBY SE PROTI MALÁRII DALO ÚČINNĚ OČKOVAT, NEUMÍRALO BY NA NI TOLIK LIDÍ! Je možné, že si mnozí pletou malárii se žlutou zimnicí, která je také vyvolávána komářím štípnutím, je většinou smrtelná a typická pro rovníkovou Afriku. Protože na ni však existuje vakcína, byla ve frankofonní Africe již většinou vymýcena a podařilo se to v 80.letech dokonce i v Nigérii. Očkování proti žluté zimnici je při cestě do těchto oblastí povinné. Jinak je tomu však v případě  malárie. Řada cestovatelů si nechá předepsat antimalarika, tedy léky proti malárii jako prevenci, která berou, aniž by byli nemocní, ale výsledky jsou nezaručené a hlavně je to řešení krátkodobé. Já jsem se o to při své první cestě do tropů také pokusila a musela přestat, potože mi z tehdejšího doporučovaného léku bylo  špatně a silně mě bolela hlava. Nedávno mi potvrdil jeden Belgičan, že mu jeho lékař v Evropě doporučil Lariam jako prevenci, po kterém trpěl halucinacemi a silnou žaludeční nevolností. 

Nejlepší ochranou proto pořád zůstává klasická moskytiéra nad postelí nebo sítě v oknech, večer a v noci pak dlouhé rukávy a nohavice ve světlých barvách a stejná vůně pro všechny- Autan nebo jiný prostředek proti komárům. A žádný parfém, protože ten je přitahuje. Jak to hezky (znechuceně) komentoval jeden gentleman na večerní párty, když na přivítanou zulíbal všechny přítomné dámy:“A zase všechny stejný parfém...“ Myslel tím samozřejmě prostředek proti komárům, který nevoní příliš přitažlivě. Je to  těžké rozhodování zejména večer, když si člověk chce vyjít, protože  Abidjan leží na laguně (v místních prospektech zvaný Perla na laguně), kterou mají bohužel v oblibě i komáři (název malaria vznikl  ze slov mal aria, tedy špatný vzduch) a kdo přičichl zblízka k laguně v Abidjanu, tomu je  jasné, že to má něco do sebe. Takže nezbývá než riskovat nebo se zahalit jako na severní pól do třicetistupňového nočního tepla a korunovat to přitažlivým nástřikem. Pro kůži to není také trvale příjemná záležitost, protože když jsem si několikrát stříkla protikomáří odpuzovač na nalakované nehty, lak se rozpustil...

Nejlepší ochrana vůbec je večer sedět  doma, protože v noci jsou samičky komára, který malárii přenáší, údajně nejaktivnější. Ve většině jazyků včetně latiny se mu říká moskyto a i mě se zdá tento název případnější, protože český komár je proti němu vysloveně dobráček.  Při bodnutí se do lidského těla dostane parazit plasmodium, který napadne játra a červené krvinky a s přehledem se vyhýbá obranným akcím zoufalého organismu. Postupně a v klidu se vyvine do formy, kdy je schopen infikovat dalšího moskyta, který z něj nasaje krev a  pro změnu nakazí pak bodnutím dalšího člověka. Paraziti pak dále čile  poškozují a rozkládají červené krvinky, případně mohou ucpat krevní kapiláry, které zásobují mozek (cerebrální malárie) nebo jiné životně důležité orgány. Cerebrální malárie je bohužel typická pro západní Afriku.  Pokud nejsou pacientovi podány léky  nebo je parazit vůči těmto lékům odolný, infekce se rychle rozšíří a ohrozí život člověka. 

Z vlastní zkušenosti se to jeví takto: v převečer vypuknutí malárie se člověk  cítí asi se jako  před nástupem chřipky, přidává se deprese.  Pak začne vysoká horečka, zimnice spojená s třesavkou, silné bolesti hlavy, kloubů, svalů... A do toho většinou potřeba běhat na toaletu, kam ovšem člověk nemá nejmenší sílu se ani doplazit, natož doběhnout. Mě se i špatně dýchalo, paraziti už evidentně řádili i v plicích. Pokud člověk rychle zareaguje, nechá si udělat test, zda má opravdu malárii a začně okamžitě užívat léky. Malarické záchvaty dávají zabrat, spánek většinou nepřichází, já jsem se cítila asi jako kdyby mě mlel masový mlýnek, až po třech dnech užívání léků přišla úleva. Je dobré nezůstávat sám, protože pacient je apatický, zmatený, vysílený a často neschopný myslet na správné a nepřerušené užívání životně důležitých tablet. Já jsem vypadala  a pohybovala se jako vlastní stín ještě několik týdnů poté, asi i proto, že malárie by byla idelální dieta, pokud by s sebou nesla jen ztrátu váhy. Já jsem za první tři dny doslova „shodila“ asi pět kilogramů a sotva jsem se držela na nohou. 

Přes všechny strázně to byl ideální průběh malárie, protože jsem okamžitě vzala léky, ty zabraly a paraziti byli přemoženi. Zajímavé bylo, že jsem ji dostala poprvé po sedmi letech života v tropech a to hned po příletu z Evropy. Říká se, že náchylnější je člověk oslabený, unavený nebo v silném stresu, celkově ve špatné kondici. V mnoha případech to tak je, ale výjimka asi potvrzuje pravidlo. Také se říká, že průběh  p r v n í  malárie je nejhorší. Protože onemocnět se dá bohužel vícekrát. Slyšela jsem o cizincích, zejména milovnících nočního života nebo pracovnících v terénu, kteří už mají za sebou dvojciferné počty onemocnění a tvrdí, že po třech dnech užívání léků jsou už zase naprosto fit...

Abych to shrnula: malárie je životu nebezpečná. Já osobně na profilaxi, tedy užívání antimalarik jako ochrany nevěřím, zejména pro dlouhodobý pobyt v malarické oblasti je to nesmysl. Ale na dovolenou nebo krátkou návštěvu tropů to může být řešení. 

Ještě k  tomu očkování: KDYBY  se podařilo všechny lidi v malarických oblastech najednou očkovat, paraziti by se v lidském těle nemohli vyvinout do podoby, kdy mohou dále šířit nákazu a problém by byl vyřešen.  Ale  když si člověk uvědomí, že některé africké země nejsou schopny provést ani sčítání vlastních obyvatel, pochopí, že to je nemožné. 

Závěr není příliš radostný: věda  dosud neobjevila žádný zázračný lék proti malárii a většina odborníků dnes pochybuje, že existuje nějaké jednoduché řešení. 

Neutěšený stav laguny v Abidjanu

Ráj pro komáry

Moskytiéra může být i romantická

Romantické už méně, zato účinné: sítě v oknech...

...i ve dveřích

Bez žluté lahvičky po setmění ani krok