Těžký život studentský a den v Yopougonu

Univerzitu dělají  v Abidjanu, stejně jako všude na světě, hlavně studenti a jejich pedagogové. O profesorech jsem se částečně již zmínila minule, jejich vyučování, které jsem viděla nebo o něm slyšela, mi připadalo silně konzervativní, metody zastaralé, přístup ke studentům  povýšený až arogantní, bez nejmenší stopy po pochopení jejich potřeb nebo snad dokonce názorů.  Jakákoliv diskuze se nepřipouštěla, slovo a názor vyučujícího byl zákon. Ten se šířil na přednáškách předčítáním textů, bez vysvětlování nebo příkladů. To bylo nesmyslné zejména při studiu jazyků. Studenti memorovali texty, kterým se naučili nazpaměť, ale jazyku samotnému nerozuměli. Je nutné dodat, že jejich možnosti jsou také silně omezené. Většina z nich má právě dost prostředků na to, aby někde bydleli, jednou denně jedli, dostali se do školy a chodili čistě oblečení. Na knihy už téměř nic nezbývá a internet je pro ně přepychem, který si nemohou dovolit. Hodina stojí v několika málo  zařízeních, která jsem viděla, sice jen 100 CFA, tedy v přepočtu  4 Kč, stejně tolik ale stojí jedno jednoduché teplé jídlo, které jim musí stačit na celý den. Přitom je v Abidjanu internetové spojení poměrně dobře fungující. Mluvím teď o těch, kteří nepocházejí z bohatých poměrů a těch je na univerzitě většina. Pokud rodiče mají peníze, pošlou své potomky do  Francie či  USA nebo  alespoň  na některou ze zdejších soukromých vysokých škol. 

Měla jsem možnost  některé ze studentů poznat a dozvědět se tak spoustu pro ně obyčejných, pro cizince naprosto překvapujících věcí. S mým známým, který na univerzitě vyučoval, jsme chtěli také poznat, jaké podmínky mají ke studiu doma, kde bydlí a učí se. Napřed jsme si netroufali se přímo zeptat, ale nakonec jsme požádali dva nejschopnější a nejvíce komunikativní z jeho skupiny, zda by nás nenechali nahlédnout do svého života. Oba byli k našemu překvapení nadšeni a považovali to za velké vyznamenání a jejich příbuzní a přátelé dokonce za čest, jak jsme pochopili na konci.  

Oba  jsou nerozluční kamarádi, inteligentní a motivovaní. Co se týká podmínek jejich studia, jsou si podobné zejména v tom, že ani jeden z nich není z Abidjanu, ale z poměrně hodně vzdálených lokalit na severu a na západě země. Anaky pochází z chudé  křesťanské rodiny zemědělce, který měl víc než deset dětí a dal ho na vychování do zpřízněné rodiny, která byla muslimská. Tam také konvertoval k islámu. Pěstounská rodina mu umožnila vystudovat lyceum, tedy naše gymnázium a když se rozhodl jít na univerzitu, znamenalo to, že se už o sebe musí postarat sám. Druhý student, Yves, má osud snadnější, v Abidjanu se o něj částečně stará strýc, což je v Africe obecné pojmenování  pro mužského příbuzného. Podle zásad široké rodiny má ten člen, který má práci a vhodné podmínky, povinnost se postarat o všechny příbuzné, kteří to potřebují. 

Napřed jsme se zeptali jen Anakyho, zda by nám ukázal, kde bydlí, protože v poslední době vícekrát mluvil o tom, jak je šťastný, že sehnal ubytování, které sdílí s kamarádem. Byl na něj také patřičně pyšný. Pak přišel ale i Yves s prosbou, že rodina jeho strýce by považovala za velkou čest, kdybychom ji navštívili také. A tak jsme se vypravili do Yopougonu, jedné z tzv. lidových čtvrtí Abidjanu. Lidová znamená, že tam nebydlí právě nejbohatší lidé nebo určitě ne většina, naopak, je to čtvrť s největšími slumy, které nesou jména jako Sicogi, Wassakara, Copacabana nebo ještě výmluvnější Manžel mě nechal. Zároveň se jedná o nejlidnatější část hlavního města, s miliónem obyvatel. Podle statistik jsou téměř dvě třetiny  z nich mladší dvaceti let! Yopougon byl v období nedávného konfliktu v zemi jednoznačně na straně bývalého prezidenta Gbagba a hned po problematických volbách,  v prosinci minulého roku právě tam napadli obyvatelé konvoj OSN, zapálili tři jeho vozidla a zranili  vojáka. Probíhaly tam také tvrdé boje a  po Gbagbově porážce byly nalezeny mrtvoly čtrnácti mladistvých se střelami v hlavě. Yopougon byl známý nejen jako čtvrť, kde se nachází velké vězení Maca, ale také jako nejživější centrum nočního života. Počet malých pouličních restaurací, zvaných maqui, barů a diskoték byl nekonečný (v roce 2006 údajně kolem 1 500 maquis),  prostituce jen kvetla,  nejproslulejší byla Rue Princesse-Princeznina ulice, kde  hlučný noční život končil  až za svítání.  Vypravit se tam bylo nejlepší za doprovodu místních a ne koncem měsíce, kdy návštěvníci měli peníze a často docházelo k nebezpečným konfliktům.

Přestože jsem do Yopougonu jeli dopoledne, byli jsme rádi, že jsou oba studenti s námi. Ne že bychom se obávali o svoji bezpečnost, ale cizinci se v takovýchto čtvrtích nevyhnutelně stávají  centrem pozornosti a volný pohyb, pozorování a dokonce focení je obtížné. Přes všechny pověsti o Yopougonu jsem byla překvapena spořádaným během života, přehlednými ulicemi a nekonečným množstvím bledě modrých taxi, tzv. woro woro, která jsou v mé čtvrti Cocody žluté barvy. Napřed jsme si prohlédli průmyslovou  část s velkými továrnami, řadou z nich zahraničních, mj. Nestlé, před kterými postávali lidé, většinou muži, dělníci, kteří jsou najímáni na jednodenní práci. Všude projížděla nákladní auta a panoval čilý ruch. V bohatší části jsme viděli i údajně jen jeden z mnoha domů generála Mangoua, bývalého vrchního velitele ozbrojených sil, pro mě podivné osobnosti. V dubnových bojích v Abidjanu odešel náhle a překvapivě i s celou rodinou na Jihoafrické velvyslanectví a tím se přidal k Ouattarovi, čímž ve mě vzbudil v tehdejší zoufalé situace naději, že konflikt bude ukončen, po několika dnech se opět vrátil k Gbagbovi... Dnes je uklizen na nějakém velvyslaneckém postu v cizině a jeho dům  v Yopougonu působí jako pěst na oko. Nejen úpravností dovedenou do v Africe nezvyklého perfekcionismu, ale i helikoptérou a malým letadlem, které „zdobí“ prostranství před domem jako jinde sádroví trpaslíci. 

Yvese napadlo ukázat nám také  lyceum, kde studoval a přestože jsme přišli neohlášeni a v době prázdnin, ujal se nás sám ředitel a ukázal nám celou školu. Pak jsme se vypravili k němu domů. Už po cestě Anaky zdůrazňoval, že Yvesova rodina je „šoko“, což v místním žargonu znamená „lepší“. Dům jeho strýce se nachází v jednom ze cité, to je forma malých sídlišť, většinou z rodinných domků, která jsou obehnána zdí a vjezd kontrolován bezpečnostní službou. V prašném cité se pohybovalo na můj vkus hodně ozbrojených vojáků a policistů, ale raději jsem nepátrala po detailech. Dům samotný byl pěkný a upravený, na prostorné terase jsme byli hned velmi oficiálně představeni pololežícímu starému muži, který je představeným nějaké komunity na západě země, odkud pochází celá rodina. O roli těchto lokálních „vládců“ se rozepíšu někdy příště. Byl viditelně těžce nemocný a přijel do Abidjanu na léčení. Vzhledem k pravidlům hierarchie v rodině byl teď první osobou i tady v Abidjanu a rozhodoval o všem v domě, tedy i o hostech. Potřásli jsme si rukou  s dalšími asi dvanácti rodinnými příslušníky, které Yves nazýval jednotně strýci, bratranci a sestřenicemi a byli uvedeni do obývacího pokoje, který  byl vybaven přibližně jako v průměrné české rodině sedací soupravou, kobercem, sbírkou CD... Dostali jsme chlazenou vodu z koupené láhve a poté přišel nejstarší člen rodiny, posadil se k nám a čekal na „novinky“. To znamenalo, že jsme mu měli vyprávět, kdo jsme, proč jsme přišli, i když tyto věci samozřejmě věděl. Poté je odešel sdělit onomu starému muži a když se vrátil, obřadně nás v jeho zastoupení uvítal. Postupně kolem prošlo dalších asi deset mladých příbuzných, kteří se nám všichni představili a zase odešli. Obývací pokoj byl evidentně spíš reprezentativním prostorem. Po domě se pohybovalo také několik mladých dívek, sestřenic, které právě připravovaly oběd. Mezi nimi byla i skutečná Yvesova sestra, která v Abidjanu rovněž chodila do školy. Zanedlouho dorazil i očekávaný Yvesův strýc, bývalý letec, kterému jsme opět sdělili „novinky“. Na naši počest byl Yves poslán nakoupit chlazené láhve coca coly a spritu, které se v rodině běžně nepijí, ale je považováno za nóbl, nabídnout je cizincům. V rohu místnosti stál malý stolek s počítačem a připojením k internetu, kde se střídali studující členové rodiny. V tomto směru měl Yves obrovskou výhodu stejně jako v tom, že měl zabezpečené ubytování.  V domě žilo ale asi dvacet až dvacet pět osob, o které se strýc, nyní již v penzi, musel postarat. Když jsme se rozhodli k odchodu, museli jsme nejprve požádat hlavu rodiny o dovolení. Nastalo obřadné loučení se všemi přítomnými a závěrečné foto na terase. 

Zeptala jsem se potom Yvese, jak jeho soužití se strýcovou rodinou funguje, protože vím, že bývá u jiných studentů často problematické.  Řekl, že strýc je hodný, jen jeho žena ho nemá příliš ráda, protože na rozdíl od jejich synů je úspěšný ve studiu. Najíst příliš nedostává a musí si kupovat jídlo sám na ulici a také ostatní výdaje si má hradit sám. Jenže najít nějakou práci pro studenta je v Abidjanu téměř nemožné, proto si s Anakym zařídili vlastní „podnik“ a prodávali na ulici kredity  pro mobilní telefony. Takových prodejních míst jsou po Abidjanu tisíce, protože obyvatelé jsou mobily přímo posedlí, ale moc peněz na kredit nemají a tak jsou výdělky velice skromné. Prodejní místo jsme také navštívili, na prašné ulici pod velkým mangovníkem  byla cedule upozorňující na pracující černé studenty (cituji). Hned vedle se obchodovalo s dřevěným uhlím a byla nám představena i stará žena, která prodávala ovoce a o níž nám oba studenti vyprávěli, že je jako jejich matka, která jim dá zadarmo trochu najíst, když nemají žádné peníze. Dostali jsme dřevěná sedátka, sedli si pod mangovník a pozvolna se tam sešla snad celá ulice. Všichni byli zvědaví, koho si to ti studenti přivedli a tak jsme vyprávěli „novinky“ bez konce.  Mě se konečně splnilo přání se dozvědět, co se to pod všemi těmi velkými stromy po Abidjanu děje: nic zvláštního, lidé odpočívají nebo  něco prodávají a povídají si o ničem a o všem.  Yvesův učitel dostal na rozloučenou od staré paní darem velkou papaju, protože už předtím slyšela, že je vegetarián. 

Pak jsme se vydali k Anakyho obydlí. Už cesta prašnými uličkami, plnými polonahých dětí naznačovala, že to nebude žádný přepych. A byl to pro nás skutečný šok. Nízké podlouhlé zděné stavby s plechovými střechami a „byt“ vedle „bytu“, tedy dveře asi jako do sklepa se stejným sklepním okénkem, oboje sbité z prken a s visacím zámkem. Byt tvořila jedna místnost, asi dvakrát tři metry, velice nízká a když jsem se podívala ke stropu, viděla jsem ve vlnitém plechu díry, kterými muselo při lijácích téct. Vešla se tam právě jedna holá  matrace pro dvě osoby, židle a stoleček s minitelevizí. Dál tam byla krabice, ve které byly knihy, větrák a na stěně obrázek Krista. A to bylo v š e c h n o. Ještě jsem zapomněla: bylo tam nesnesitelné vedro, dusno a vlhko, po pár minutách jsem myslela, že se udusím. V betonové uličce se mezitím shromáždily děti a všichni obyvatelé, hlavně ženy, aby se podívaly, co se děje. My  jsme studenta zahrnuli otázkami: Spí pod moskytiérou? S otevřeným oknem? Kde se myje, pere, vaří, jí, uchovává potraviny, kolik platí a komu... Takže toto bydlení, které se tak zdráhám nazvat, poskytuje podle jeho slov bývalý  ministr, vlastník, který přichází na konci měsíce a za místnost vybírá 20 000 CFA (800 Kč). Elektřina stojí dalších 5 000. Vodu přináší ženy v kanystrech a staví za dveře za 100 CFA, ta slouží  k mytí a praní. Vyprané věci se usuší v „couloiru“ tedy v úzké  uličce mezi „byty“ a pak se dají vyžehlit do čistírny. Movitější osoby si dávají i vyprat. Jako koupelna i toaleta slouží všem společně malé kóje s dírou do země, kam si člověk musí přinést koupenou vodu. Potraviny student se svým spolubydlícím uvnitř nepřechovává, protože nemá ledničku a také  kvůli hmyzu a dalším nevítaným návštěvníkům jí jenom na ulici. Spí bez ochrany proti mosytům, se zavřenou okenicí a když jsem se začala v duchu při té představě dusit, zdůraznil, že mají přece větrák.  Když jsem Anakyho viděla, v bílé košili, vymydleného, ale s postavou, stejně jako Yves téměř bez svalů, jen kosti, nechápala, jsem, kde vůbec bere sílu  studovat. Oba jezdili na univerzitu autobusem, na který si museli koupit měsíční jízdenku a vyrazit z domu kolem páté hodiny ranní, aby došli po čtyřiceti minutách na zastávku a čekali na autobus bez jízdního řádu. Pak je čekala hodinová cesta do školy, přeplněné učebny, profesor diktující jako magnetofon a  jedno jídlo denně. 

 Jak si mohou vydělat peníze, když možnosti jsou tak omezené? Studentky nám vyprávěly, že řada z nich má vedle svého stejně starého přítele ještě dalšího staršího „známého“ který jim na konci měsíce dá za jisté služby trochu nezbytných peněz. Anebo si hledá partnera mezi dělníky, kteří mají sice malý, ale stabilní příjem a mohou jim na studia přispívat.  Byli jsme z návštěvy Yopougonu tak omámeni, že nás nerozpýlila ani známá Rue Princesse, kterou jsme projížděli. Nová energická ministryně pro pořádek ve městě nechala zlikvidovat všechny nelegální stavby-bary, diskotéky a restaurace a jejich  provozování zakázala. Všude ležely jen haldy sutin. Yves i Anaky tento počin nadšeně schvalovali s tím, že nastal konečně klid a snad to zabrání i prostituci. To si osobně nemyslím, ale přeji jim jejich optimismus, protože jinak by asi nemohli existovat. 

V Yopougonu

Větší část obyvatelstva je mladší dvaceti let

Modrá woro woro (taxi se stálou trasou)

Dům generála Mangoua

Na cestě k studentskému příbytku

Zvědavé sousedky

Čistírna, prádelna a žehlírna

Jídelna

Brigáda po africku

Univerzita bez studentů

Cizinci, kteří se vrátili do Abidjanu po dlouhé době, mají leckdy potíže, se v „novém“ městě orientovat. Vnějškově se mění mnoho. Mně se po mém příjezdu na počátku července zdálo, že zavládla uklízecí fobie. Všude se vyrojily ženy v zelených vestách, vyzbrojené typickými africkými košťaty a zametaly a zametaly. Nedaly se  přehlédnout, protože největší koncentrace jich byla na bulváru de France, spojnici mezi novou bohatou čtvrtí Riviéra a zbytkem města. Vysvětlení se mi zdálo nasnadě: tudy každý den projíždí se svým početným ozbrojeným doprovodem nový prezident Alassane Ouattara. Ale po košťatech nastoupily bagry, které začaly nemilosrdně srovnávat se zemí dřevěné boudy s obchůdky, africkými stravovnami, dílnami apod., které lemovaly silnice a ulice všude tam, kde byl jen kousek volného místa.  První pohledy byly šokující, ruiny a zkáza, kterých jsem měla po prodělané válce právě dost a navíc jsem  nemohla nemyslet na stovky zničených existencí. Za oběť padlo i množství obrovských stromů, ostatní byly ořezány tak, že z nich zůstaly jen stojící holé kmeny. Ty prý údajně obrostou, ale i tak bude bez stromů, které poskytovaly stín,  v horkém období hůř. Zelené plíce města ale evidentně nebyly prioritou nové ministryně pro městskou výstavbu a bezpečnost. O stín se postarala po svém, ve městě vyrostlo k mému nemalému překvapení množství moderních krytých autobusových zastávek v ivorijských barvách, tedy bílo-zeleno-oranžových.  Působí zvláštně.  Ale snad to je jen začátek.

Nejviditelnější změny se ale dějí  v areálu univerzity Cocody, největší a jedné z nejprestižnějších v zemi. Přestože jsem kolem ní na počátku našeho pobytu v zemi den co den projížděla,  netušila jsem, co se na zalesněném vrchu vlastně skrývá. Z dálky nebylo vidět nic, jen zeleň a na okraji bulváru de France, který vede kolem, stály nevzhledné boudy a shromažďovala se a opravovala  auta, která se jen zázrakem ještě nerozpadla. Když jsem na území univerzitního areálu proprvé vstoupila, měla jsem smíšené pocity. Bylo zřejmé, že byl kdysi moderní, velkoryse navržený a na africké poměry pokrokový. Univerzita byla založena v roce 1964 a byla plánována pro 15 000 studentů. Má třináct fakult a stále ještě vysokou reputaci v západní Africe. Relativně moderní budovy dosud stály, ale zbytek byl otřesný. Všude byly stánky, tedy dřevěné boudy, hrubě sbité stoly a pulty, na kterých se prodávalo všechno možné. Na otevřených ohništích se grilovaly  banány a kukuřice, v obrovských plechových hrncích bublaly omáčky, v igelitových pytlíkách čekaly porce uvařeného attieké, fufu nebo  pitné vody. Jinde stály kopírovací přístroje a  cedule nabízely zhotovení kopií, vazeb, razítek, možnost telefonování, prodávaly se papírnické potřeby. K mání bylo i oblečení nebo boty. Všude procházely Afričanky v pestrých úborech s dětmi přivázanými na zádech a s náklady na hlavách, takže jsem váhala, zda se skutečně nacházím na území akademické instituce a ne na trhu. Byla tam k vidění mešita i katolická a protestantská modlitebna, tedy podle nápisů, jinak to byly ošklivé, narychlo postavené domky. Oplocené basketbalové hřiště už mnoho let postrádalo  údržbu. A na všech plochách, zatravněných i holých, bez laviček nebo jakékoliv možnosti si sednout, posedávaly stovky nebo spíš asi tisíce mladých lidí a mezi nimi se všude hromadily papíry, odpadky, nepořádek. To byl můj první dojem z přední vzdělávací instituce v zemi. 

Později jsem se dozvěděla, že v minulosti, hlavně za desetileté vlády prezidenta Laurenta Gbagba se zde téměř neinvestovalo, jen počet studentů vzrostl na neuvěřitelných 53 000!  Pro srovnání, tolik obyvatel má např. Jihlava. Ti všichni zde trávili celé dny, stravovali se, část jich zde bydlela a snažili se studovat. Hlavně to poslední mi přišlo téměř nemožné. Zejména poté, kdy jsem viděla učebny a styl výuky.  Místnosti pro přednášky byly  sešlé, v lepším případě s dřevěnými stoly a lavicemi, přišroubovanými k podlaze. Zásuvky na eletřinu byly vytrhané, takže světlo či dokonce klimatizace neexistovaly. Podstatný byl „stupínek“ , na kterém byl stůl se židlí pro profesora. Vysokoškolská výuka probíhala vždy stejně: na stupínku seděl za katedrou vyučující, na stole rozvřená skripta a monotóním hlasem celou vymezenou dobu přečítal. Studenti si zapisovali. To se dělo například i při výuce jazyků. Učebna, kterou jsem viděla, byla původně plánována pro 80 studentů. V době přednášky jich tam podle mého odhadu muselo být nejméně třikrát tolik. Část se tísnila v lavicích, zbytek seděl mezi nimi na zemi  a podél stěn. Neměli téměř možnost si dělat poznámky. Vzpomněla jsem si na vyprávění mého známého, který zde studoval už před patnácti lety. Jeho přednášky začínaly brzy ráno a dostat se včas do školy z okrajových, chudých čtvrtí města, kde část studentů bydlela,  bylo nemožné. Když tedy se zpožděním dorazil, nebylo už v učebně na podlaze ani místečko, takže jemu i dalším nezbývalo než sedět pod oknem a snažit se  pochytit alespoň něco z profesorova předčítání. Co ale zaslechl je mi záhadou, protože množství lidí, které se neustále pohybovalo v budovách s učebnami nebo venku  mezi nimi, s typickou africkou halasností, mně osobně znemožňovalo téměř slyšet i uvnitř. Výuka, která přesáhla západ slunce, tedy 18,30, končila ve tmě, protože světlo v učebnách chybělo. Studenti si stěžovali, že profesor přesto diktoval dál, i když už neviděli, co píší. 

Pokus o jiný přístup k výuce byl těžký. Moje známá, která na univerzitě učila, se snažila při vyučování aspoň chodit, když už se studenti nemohli přeskupovat, aby pracovali ve skupinkách nebo něco podobně převratného, ale protože byla celá místnost kdysi vydlážděna stejným vzorem, několikrát málem spadla ze stupínku, který neviděla.  Vyprávěla mi, že si vždycky myslela, že se příliš nepotí, ale po deseti minutách v přeplněné místnosti a při venkovní teplotě blížící se čtyřiceti stupňům byla brzy jako myš. Otevřít okna nemohla, protože by ji kvůli hluku studenti neslyšeli. 

Místnosti pro profesory byly v poněkud lepším stavu, i když tam většinou chybělo tak základní vybavení jako  telefon nebo internet. Mé kamarádce byl vymezen  pro práci a konzultace se studenty prostor asi dvakrát tři metry, který vznikl přepůlením místnosti pro sekretariát. Bohužel dělící stěna byla jen dva metry vysoká, bez stropu. Obě sekretářky se za přepážkou tak hlasitě vybavovaly spolu nebo s příchozími, že většinou nebylo slyšet kromě jejich halasu nic dalšího. Jednou jsem přišla, když právě pojídaly nějaký pokrm z ryb. Nebýt klimatizace, která zde nejen existovala, ale i fungovala, asi bych dlouho nevydržela. Jaké ovšem bylo překvapení, když jsem chtěla odejít! Ukázalo se, že prostě  zamkly dveře do sekretariátu a lehly si  na zem vedle jediného stolu, aby se po jídle prospaly...

Život v univerzitním městečku ale nejvíc stěžovala organizace zvaná FESCI (Federace studentů  Pobřeží slonoviny), která byla založena v roce 1990 původně k podpoře jejich zájmů. Když mi můj známý ukázal starou fotografii, na které byl v době počátků se zakládajícími členy FESCI, poznala jsem v popředí ke svému překvapení nejen známého štváče bývalé Gbagbovy vlády Charlese Blé Goudého, ale i dnešního premiéra Guillauma Sora. Oba zde zahájili svoji kariéru, byli generálními sekretáři, tedy vůdci organizace, i když Soro se funkce později vzdal, protože nebyl stoupencem prezidenta Gbagba. FESCI se totiž stala jeho prodlouženou a bohužel i ozbrojenou rukou mezi studenty. Jejich počínání se natolik vymklo původnímu záměru, že je i sám Gbagbo nazýval mafií. Stali se skutečnou metlou univerzity a studentů, kteří k nim nepatřili. Vybírali výpalné ode všech drobných obchodníčků a podnikatelů v areálu nebo sami provozovali malé restaurace a další výnosná zařízení, studenti jim museli odvádět „poplatky“ ze stipendií a největším zdrojem příjmů byly studentské ubytovny. Za místo na dvoulůžkovém pokoj, které regulérně stálo 3 000 CFA  (120 Kč), vybírali činovníci organizace 10 000 CFA a většinou jich na pokoji přebývalo kolem deseti. Mnoho z ubytovaných nemělo se školou co do činění, ale proti FESCI si nikdo netroufal vystoupit. Jejich argumentem byly mačety. 

Situace se silně zhoršila od prosince minulého roku, kdy se jejich guru, prezident Gbagbo, dostal do konfliktu s vítězem nových prezidentských voleb Outtarou. V rukou FESCI se náhle objevilo obrovské množství zbraní a na univerzitním území zavládl nebývalý teror. Studenti houfně prchali nejen ze školy, ale i z Abidjanu. Jak mi vyprávěl student jazyků, který pocházel z vesnice, vzdálené  asi  300 kilometrů na sever, šlo o život. Rozhodl se opustit hlavní město poměrně pozdě, v březnu, kdy už se do něj probojovaly jednotky FRCI, tedy rebelů ze severu. Ti ve všech studentech viděli nepřátele, příslušníky FESCI. Ten zmíněný  měl ale navíc tu smůlu, že podle jeho jména při kontrole každý policista i Gbagbův voják poznal, že je ze severu a jeho život byl v nebezpečí z obou stran. Nakonec se mu podařilo v poslední moment opustit přetíženým a předraženým autobusem město. O  mnoho horší byl příběh jiného studenta, který se spolu se svým mladším bratrem chtěl také dostat z Abidjanu. Starší příbuzný, který je měl oba vyzvednout, se do města nedostal včas a protože začínala bitva o Abidjan, vydali se na cestu sami. Za městem je zastavily jednotky FRCI, které přišly z muslimského severu na podporu Ouattary a při kontrole chtěly vědět, kdo jsou. Když slyšeli, že se jedná o studenta univerzity, jejich jediná asociace a  odpověď byla FESCI, tedy přívrženec Gbagba. Vyzvali ho, ať zaplatí zápalky,  naházeli na něj pneumatiky a chystali se na místě provést obvyklou exekuci. Mladík, který studoval jazyky, měl u sebe průkazku německého Goethova institutu. Podle jeho slov ho v poslední chvíli  napadlo ji vytáhnout a křičet, že je členem této nevinné organizace. Nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že rebelové nikdy neslyšeli ani jméno Goethe, ani neměli ponětí, co je to kulturní institut, ale kartička na ně zapůsobila a  rozhodli se ho neupálit. Zní to banálně, ale  nemám důvod nevěřit, protože konflikty i život v Africe probíhají často v dimenzích, které si neumíme nebo nechceme ani představit. 

Vzhledem k politické situaci v zemi univerzita přestala pracovat v lednu letošního roku a dosud výuku nezahájila. Většina budov a hlavně kanceláří byla vykradena. Po porážce vzdoroprezidenta Gbagba převzaly kontrolu nad areálem jednotky armády ze severu. Přestože bylo zřejmé, že za Gbagba klesla silně nejen úroveň instituce samé, ale celého vzdělávacího systému, měl mezi profesory silnou podporu. Mě osobně nejvíc rozčiloval relativně mladý vedoucí katedry jazyků, vzdělaný, často pobývající v Evropě, který musel vidět rozdíl mezi školou a celou zemí, vedenou Gbagbem a světem. Se zaťatými zuby jsem poslouchala jeho nesmyslné chvalozpěvy na prezidenta. Poté, co jeho idol neslavně skončil, jsem s ním jela  na univerzitu. U brány nám přátelsky kynuli Ouattarovi vojáci. S určitým pocitem zadostiučinění jsem sledovala, jak se zavrtává do sedadla...přesto dále zůstává stoupencem bývalé hlavy státu.

Nová Ouattarova vláda začala energicky provádět změny a největší se dějí právě na univerzitě. Během několika týdnů zmizely pod lopatami bagrů tři sídliště, která nelegálně vyrostla na jejím území, o bydlení a obživu přitom bohužel přišly desetitisíce lidí. Začalo se uklízet, kácet, bourat, stavět. Zmizely všechny stánky, obchůdky i  motlitebny. Vydaly jsme se tam nedávno odvážně s kamarádkou, abychom změny obhlédly a vyfotily. Celý areál se mění, pracuje se, ale je otázka, zda se dá za pár měsíců zachránit to, co se zanedbávalo desetiletí. Učebny jsou prázdné, řada budov vyplundrovaných. Nebyl to nejlepší pocit chodit městem duchů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem si pod jedním stromem příliš pozdě všimla vojáků v maskáčích. Oni naštěstí neviděli nebo nechtěli vidět můj fotoaparát. Když jsme se vracely k autu, jela proti nám kolona nákladních aut s dalšími uniformovanými. K našemu ulehčení jsme poznaly příslušníky francouzské jednotky, která zde zřejmě také patrolovala. 

Univerzita je zavřená, studenti ztratí nejméně rok. V časopise Mladá Afrika jsem četla, že probíhající práce jsou údajně jen záminkou. Ve skutečnosti si nová vláda neví rady se stále silnou organizací FESCI, která prorostla do dalších státních institucí. Jako mafie. Premiér Soro, který byl kdysi také jejím vůdcem prohlásil, že by nebylo vhodné se ji pokoušet rozpouštět, prý „umře“ sama. Bohužel se mi zdá, že na umření je i první vzdělávací instituce v zemi, pokud se brzy nedočká dalších razantních změn. 

Hlavní vstup na univerzitu...

...kde se nevyučuje

Areál po zkončení povolebního konfliktu

Tady vládli FESCI. Zatím zůstali termiti

Učebny...

...bez elektřiny

Chodby, dříve plné studentů

Začátek úklidu

Rozšiřování univerzity

Víkend v Grand Bassamu

Zeptat se po slunečném, horkém víkendu většiny movitějších obyvatel Abidjanu, kde ho strávili, zaručuje  téměř jistě jednu z odpovědí: v Bassamu nebo v Assinie. To znamená u moře nebo  přesněji řečeno na břehu oceánu. Grand Bassam, bývalé hlavní město Pobřeží slonoviny, je vzdálen asi 40 kilometrů od Abidjanu, zatímco Assinie kolem 80 kilometrů stejným východním směrem, tedy k hranici s Ghanou. Je pravda, že Abidjan sám  leží u moře a je protkán lagunami, ale jejich stav je takový, že tam téměř nikoho nenapadne trávit víc času než je nutné.  Slyšela jsem sice vyprávět pamětníky o zlatých časech „perly na laguně“, kdy se  zde dalo  koupat a vodní lyžování patřilo k oblíbeným sportům abidjanské smetánky, v současné době se ale laguně i bývalým plážím kvůli  čistotě každý raději vyhne. 

Protože už za sebou mám zkušenosti z pobytu v západoafrických zemích, nedělala jsem si od začátku pobytu na Pobřeží slonoviny příliš romantické představy o vodních hrátkách v slaných vlnách a tušila jsem, že koupání tu nemůže být příliš velká zábava. Skutečnost bohužel předčila očekávání. Hned po našem příjezdu do země  nás zastihla zpráva o smrti dvou pilotů letecké společnosti Lufthansa, kteří trávili víkend u moře v Assinie. Oba v nejlepších letech a plavecké kondici podcenili sílu vln  a mořských proudů a nedokázali se už vrátit ke břehu. A to je právě Assinie přes poměrně velkou vzdálenost (měřeno stavem afrických silnic) oblíbenější, protože se nachází ve velkém zálivu a oceán je tu mírnější. Člověka tam čekají  dlouhé a prázdné pláže, lemované částečně víkendovými domy dřívě Francouzů, dnes hlavně Libanonců a několik předražených hotelů.  Narazili jsme tam také při jednom pobytu na obrovský rozpadající se hotelový komplex, kterému po krizi v roce 2004 prostě začali chybět hosté a nejistá situace v zemi vedla až k jeho zavření. Cesta do Assinie  znamená minimálně tři hodiny po nepříliš široké silnici přeplněné auty, autobusy, směřujícími do Ghany nebo až do Nigérie a přetíženými nákladními auty. Dochází tu často k tragickým haváriím, protože majitelé silných vozidel chtějí právě zde ukázat, kam až vede bezohlednost. Neuvěřitelné předjíždění a jízda v protisměru patří k běžným praktikám a většinou končí špatně i v místním tolerantním dopravním prostředí. 

Ani koupání v druhé, bližší lokalitě Bassamu není lepší, dá-li se o koupání vůbec mluvit. Většina lidí se odváží do vody jen do hloubky, kde se dotýkají mořského dna a jsou-li vlny, je moře prázdné. Zejména Afričané, kteří tradičně neumějí plavat, se vodě vyhýbají a i tak jsou počty utonulých osob každoročně velmi vysoké. Přesto se mi zdálo neuvěřitelné, když mi moje místní známá kdysi vyprávěla, jak se její přátelé, manželský pár z Abidjanu, procházeli po břehu, když je smetla prudká vlna a později už oceán vyplavil jen jejich těla. 

Přestože víkend nebyl ani slunečný, ani nadměrně teplý, vydali jsme se do Bassamu, abychom vyměnili alespoň pobyt v zaprášeném a nepříliš voňavém Abidjanu za svěží mořský vzduch a procházky po pláži. Vyjeli jsme časně ráno, abychom se vyhnuli provozu zejména na jednom ze dvou mostů, které spojují naši část města, Cocody, se silnicí směrem k letišti a dále směrem ke ghanské hranici. První a naštěstí jediný zádrhel se objevil na hranici města, kde dříve bývalo kontrolní stanoviště  Gbagbových vojáků, kteří ale nechávali většinou provoz volně plynout. Jednotky FRCI (Republikánské síly Pobřeží slonoviny, původně rebelové ze severu, poté osvoboditelé Abidjanu a nyní největší problém nového prezidenta Ouattary, jak jim zachovat  vděčnost a přesto udržet na uzdě) které je nahradily, prováděly „kontrolu“ aut a silnice byla beznadějně ucpaná. Naštěstí neměli příliš velký zájem na diskuzi s  cizinci a tak jsme se nezdrželi tak dlouho, jak se ze začátku zdálo.  Přesto mi půlhodina zácpy nevadila, protože pozorovat život v této části města je zážitek, který mě nikdy nepřestane fascinovat. Na pohled je to změť dřevěných a plechových bud, dalších neidentifikovatelných a pro evropské oko nevzhledných staveb lemujících silnici, mezi nimiž jsou k vidění občas malé mešity nebo kostelíky.  Mraky žlutých a zelených taxi a jiných aut v hrozném až neuvěřitelném stavu, pestrobarevně oblečení lidé, ženy s náklady na hlavách, prodej ovoce, zeleniny a všeho možného i nemožného dělá obraz pro mě typické Afriky dokonalým.

Za hranicí města  silnici začnou lemovat palmové háje, kde jsou o víkendu  vystaveny místní výrobky, proutěný nábytek, koše, kýčovité obrazy nebo vyřezávané postavičky z amerických kreslených seriálů, melouny, pražené buráky ve skleněných lahvích a malá roztomilá štěňata, to vše na prodej pro výletníky směřující  moři. U silnice stojí také zuřivě mávající mladí muži nebo malí kluci, kteří lákají do výletních zařízení pod přitažlivými názvy jako: Oáza odpočinku, Ráj na slunci, Nejlepší africká kuchyně apod. Ponejvíce jsou to však nevzhledné dřevěné boudy se střechami z palmového listí, nahrubo sbitými stoly a sedadly a plechovými lavory a velkými hrnci s nabízeným jídlem. Sem většinou míří  sotva se vlekoucí auta a minibusy, odkud se  pak vysouká neuvěřitelné množství členů afrických rodin, kteří se rozloží na pláži ve stínu palem nebo přístřešků a začnou hodovat za hlasitého zvuku hudby a povykujících dětí. Další část lidí míří přímo do Bassamu, kde se na hlavní pláži nacházejí hotely a restaurace střední a vyšší kategorie. Sem se před třiceti lety přesouval o víkendu téměř celý francouzský Abidjan, pořádaly se obrovské brunche a servírovalo na stříbře. Nejznámnější a nejoblíbenější z hotelů, Assoyam, měl ještě  před rokem o víkendech plnou restauraci  hostů. Když jsem tam ale zajela ve všední den s kamarádkou, která přiletěla na týden na návštěvu z Prahy, byly jsme u obrovského bazénu i při obědě úplně samy. Teď, po válečném konfliktu, kdy většina cizinců opustila Abidjan, je většina zařízení prázdných. 

Grand Bassam sám o sobě  je malé ospalé africké městečko, které bylo v letech 1893-1899  hlavním městem země. Po sérii smrtelných epidemií žluté zimnice ho francouzští kolonisté i vláda opustili. Město má dvě části, oddělené lagunou. Starý Bassam, nacházející se na úzkém jazyku pevniny mezi mořem a lagunou, nabízí k prohlídce několik koloniálních budov, částečně opravených, jiných úplně sešlých a před rozpadnutím. V paláci guvernéra je muzeum oděvu a je ukázkou typické koloniální architektury. Bohužel kromě těchoto několika staveb a upraveného kostela město kromě několika dílen s výrobou suvenýrů mnoho nenabízí. Známý trh se suvenýry se táhne podél příjezdové silnice, ale jeho návštěva vyžaduje pevné nervy, protože zákazníků není mnoho a ceny jsou natolik přemrštěné, že se člověku často ani nechce zahajovat tradiční smlouvání. Nový Bassam vznikl z původních příbytků služebnictva a poté, co město zažilo úpadek po odchodu kolonialistů a přesunu přístavu do Abidjanu, se v 70. letech stabilizilovalo do role výletního víkendového centra. 

My jsme ale zamířili tentokrát na doporučení přátel poprvé do hotelu, vlastněného starší dámou z Francie, který patří momentálně  mezi nejoblíbenější mezi cizinci z Abidjanu. Nachází se ještě před Bassamem a popis cesty nařizoval u velké reklamní tabule na Maggi odbočit ze silnice směrem k oceánu a mezi ním a lagunou dojet až na místo. Písečná cesta byla dlouhá, plná obrovských výmolů, místy s naházenými palmovými listy. Byl třeba se neustále vyhýbat ženám z rybářských vesniček s náklady na hlavách, drůbeži, kozám a dalším autům a tak se nám samozřejmě podařilo v jednom výmolu uváznout. Auto hrabalo beznadějně v písku,  ale během minuty jsme byli obklopeni skupinou mladíků, kteří se do vozidla opřeli ze všech stran a podařilo se jim ho vytlačit opět na pevnější část cesty. Když dostali odměnu, se smíchem odběhli k dalšímu autu, které také vězelo ve velké díře. 

Přesto se nám podařilo dojet až k cíli, kde se nachází restaurace s bazénem, slamněnými slunečníky,  domem majitelky, kteý mi připomínal hororový dům Normana Batese a pavilonky pro hosty. Přivítal nás přítulný strážce domu, fena Flaguette (název místní značky piva), která nás pak doprovázela  velkou část místního pobytu. V sobotu, protože poprchávalo a byla téměř zima, v Africe to pojem téměř neznámý, bylo hostů poskrovnu. Přesto nás lákala procházka po pláži, která se však ukázala opět jako velké překvapení. Před dvěma týdny zde došlo k úkazu, obvyklému údajně v intervalech deseti až patnácti let. Silný příboj utrhl a odnesl velkou část pláže, takže restaurace, která na ní původně stála, byla nyní na kraji asi třímetrového srázu a pod ním byl zbylý pruh pláže s vytrhanými palmami a kopci odpadků, které sem zanesl oceán. Cesta po pláži mi tak  silně připomínala pobřeží Srí Lanky po tsunami, s polozborcenými stavbami a celkovým destruktivním duchem. Život se přesto zastavit nemohl a tak jsme po zbytek večera pozorovali denní program obyvatel přilehlé rybářské vesničky. Na pláži se najednou objevila řada lidí, spojených provazem, kteří se snažili vytáhnout něco z oceánu. Při bližším pohledu se ukázalo, že muži, ženy i s dětmi na zádech, všichni v dlouhé řadě tahali z vody rybářšké sítě s rybami. Nikdy bych neřekla, jak náročná a dlouhá lopota to je. Zažila jsem už kladení sítí, kdy se rybáři po malých kouskách snažili napřed dostat na oceán těžké a jak se mi zdálo neohrabané velké dřevěné lodě, podložené dřevěnými špalky. Jakmile se lodě ocitly na vodě, staly se mrštnými, i když mi pořád připomínaly scénu z nějakého historického dobrodružného filmu. 

Teď byly sítě plné a bylo potřeba je vytáhnout na břeh. Skupina asi čtyřiceti lidí se lopotila nejměně dvě hodiny, než se jim podařilo sítě vytáhnout. V té době už přicházely další ženy a děti s obrovskými lavory na hlavách, kam poté, co se sítě konečně podařilo vytáhnout, třídily ulovené ryby. Pro čerstvé zásoby do kuchyně si přišla i majitelka hotelu následovaná Flaguette.  Musím říct, že je to žena hodná obdivu. Při snídani nám vyprávěla, že na Pobřeží slonoviny příšla teprve v roce 2008, když přestala vyučovat  na univerzitě ve Francii, protože se rozhodla roky penze a našetřené peníze investovat do svého snu. Poté, co vše postavila, vkusně vybavila a zorganizovala, přišel válečný konflikt. Hotel i restaurace byly vyplundrovány, její auto ukradeno. Když se jí podařilo po půl roce obnovit provoz, byla podemleta a utržena pláž a hrozí zhroucení restaurace. Nevím, jestli ji mám obdivovat nebo považovat za šílenou dobrodružku. Každopádně si kladu otázku, jak žena, už nemladá, sama a v západoafrické zemi se všemi jejími problémy od korupce až po nedávné násilnosti může jít do takého podniku. Možná, že kdyby existoval někde na světě stát u moře, jehož obyvatelé by mluvili česky a žily tam tisíce Čechů, posuzovala bych situaci jinak. 

Když jsme se v neděli vraceli do Abidjanu, uvízli jsme asi na hodinu v nekonečné koloně aut, vracejících se od moře. Kdybych byla úplný škarohlíd, myslela bych na utrženou pláž, plnou odpadků, nebezpečný oceán s obrovskými vlnami, večerní posezení na terase hotelu, odkud nás po deseti minutách vyhnali agresivní komáři s myšlenkou na malárii a vysoké ceny, typické pro západní Afriku. Pokud se mi ale malárie vyhne a v Abidjanu nastanou nesnesitelná horka, zase se vydáme do Bassamu...

Předměstí Abidjanu

Starý Bassam

Vytahování sítí

Vpravo síť s úlovkem

Zničená pláž

Flagette