Konec roku v Africe

Trochu se zdráhám toto období nazvat Vánoci, protože zelené palmy v záplavě bujné vegetace, zářící slunce, lehké oblečení a večírky v tropických nocích opravdu adventní období a následující vánoční svátky podle našich představ a tradic nepřipomínají. I když se o to zejména cizinci, žijící na Pobřeží slonoviny, ze všech sil snaží. Do určité míry se snaží i obchodníci, kteří si jako všude na světě slibují zisk, ale ve srovnání s Evropou je to zanedbatelné. Místní obyvatelé, kteří mají rozhodující slovo, pak mají vztah k Vánocům,  řekla bych, poněkud nejednoznačný. 

Jak už jsem dříve zmiňovala, je Pobřeží slonoviny nábožensky velice tolerantní, což ještě více vynikne ve světle nedávných  atentátů v Nigérii, kde právě o prvním svátku vánočním nechali islamisté vybuchnout bomby  v blízkosti  kostelů s cílem připravit o život co nejvíce křesťanů. V Abidjanu něco takového nehrozí. Tak jako křesťané neváhají slavit muslimský svátek tabaski, účastní se muslimové podle chuti a možností oslav křesťanských Vánoc. V Abidjanu má řada muslimských rodin dokonce vánoční stromeček a pokud patří mezi movitější, dostávaji děti také dárky. Křesťané nebo členové rodin tohoto vyznání  zamíří na Štědrý večer  na mši a někde trvají bohoslužby celou noc. Teprve ráno se pak smí příchozí  najíst a odpočinout po spirituálním maratonu. Ten musí být náročný, protože jsem se stala nedobrovolným svědkem pouhých příprav a bylo to naprosto vyčerpávající. V pátek brzy ráno před Štědrým dnem jsem jako obvykle vyrazila za sportem a ke svému překvapení zjistila, že otevřená hala mého sportovního klubu se změnila v motlitebnu, která se křiklavou výzdobou a hlavně silnými reproduktory už od rána připravovala k zítřejšímu nočnímu představení. Kázání jsem slyšela sice jen ze záznamu a rozuměla mu jen částečně, ale jeho bojový tón mixovaný s popem ve mě vyvolával spíš zmatek než  stav klidu a míru v duši. Se zadostiučiněním jsem si vzpomněla na svého známého, muslima z jinak převážně katolické rodiny, který vyprávěl, že než se jeho příbuzní vrátí z celonoční mše, spolu s ostatními spoluvěrci využijí čas k likvidaci značné části připraveného jídla. 

Nicméně hlavní oslavy se konají v zemi poslední den v roce a následujícího rána jsou obdarovány hlavně děti. Na venkově dostávají nové oblečení, které si mohou vzít hned na sebe a ukázat se v něm celé vesnici. Je to období, kdy zemědělci prodají své produkty, hlavně kakao a mohou si  nákupy dovolit. Podařilo se mi o místních zvycích diskutovat se skupinou univerzitních studentů a přestože byli všichni příslušníci velké etnické skupiny Baolé, byly jejich zvyky, v závislosti na  existenci dalších podkmenů, velmi  rozdílné. Nejvíc všechny pobavil jeden z nich, který vyprávěl, že v jeho vesnici se 30. prosince tradičně vymění role mužů a žen. V tomto jediném dni v roce muži uznají, jak těžká je práce, kterou musí na venkově vykonávat ženy, obléknou ženské oblečení a už od časného rána začnou nosit v nádobách na hlavě vodu, sbírat dříví, vařit, prát a starat se o děti.  Žádný špatný nápad... Většina studentů pocházela z nuzných poměrů a o dárcích si ve svých rodinách mohla dát leda zdát. Vánoční stromy a sníh znali sice většinou z televize, ale přibližovat jim pojmy jako námraza, sněhulák, vánoční trhy nebo zvyky bylo obtížné. Já jsem je celkem zaujala líčením českých Vánoc, bez mrknutí oka schválili nákup živého kapra a jeho zamordování pro štědrovečerní stůl. Tam, kde nás západní cizinci a ochránci zvířat považují za barbary, měli Afričani naprosté pochopení. Líbilo se jim i lití olova a rozkrojení jablka s výkladem budoucnosti a kdyby nebyla jablka v Abidjanu tak drahá, možná, že by se tento zvyk s úspěchem rozšířil, protože pověry  a iracionalita, vydávané za tradici, tu mají dostatek živné půdy. 

Také Abidjan zaznamenal v prosinci další změny. Na mostě, pojmenovaném podle prvního prezidenta Houphouëta-Boignyho, který „vládl“ třicet tři let, se začalo s instalací vánoční výzdoby, která by si nezadala ani s leckterým českým městem. Bohužel jsem neviděla komety a hvězdy, které se vznášely nad vozovkou, rozsvícené, ale určitě to musí být neuvěřitelný pohled. Podobná výzdoba se objevila postupně po celém městě, včetně lidových čtvrtích jako Yopougon. V obchodní čtvrti Plateau, sídle firem a bank, která je o víkendech a večerech zcela vylidněná, se v pozdních hodinách podle vyprávění mé kamarádky procházely davy lidí, obdivovaly rozsvícenou výzdobu, fotily si ji mobily a celkově nevycházely z údivu. Bylo to také poprvé, kdy se v Abidjanu podobné dekorace objevily, roky předtím byl vyzdoben pouze malý úsek silnice, vedoucí k prezidentskému paláci, který dnes stojí opuštěný a v rozvalinách. Jen mě každý rok udivovalo, že tehdejšímu prezidentu Gbagbovi nevadilo, dívat se na  komety v ivorijských barvách na sloupech pouličního osvětlení několik měsíců, dokud se vlivem ničivého podnebí samy nerozpadly. 

Zcela vánočně se tvářilo i mezinárodní letiště, s barevnými girlandami, koulemi a něčím jako malý betlém před letištní lékárnou. Jen vzduch v příletové hale, připomínající prádelnu, svědčil o pravém stavu věci. Jinak se o vánoční atmosféru snažily hlavně francouzské supermarkety, výzdobou i oděvem zaměstnanců, i když lákat zákazníky na řezníky s červenými kravatami a čapkami Santa Klause snad ani nebylo třeba. Nakupujících, hlavně z bývalé koloniální velmoci bylo víc než dost, přestože  francouzské šampaňské a pečivo bûche de Nöel, které vypadá jako roláda a jí se právě na Vánoce, čerstvé sardinky z Bretaně, italská Panacotta, hlemýždi, paštiky z husích jater a další vybrané delikatesy stály neuvěřitelné sumy.  K mání byly i vánoční jedle, dopravené letecky a už téměř suché. Přestože nebyly ve srovnání s paštikami ani tak  drahé, připadala mi jejich koupě  už vrchol dekadence. Přidružený obchod s květinami nabízel ekologičtěji smýšlejícím zakazníkům araukárie v květináčích, což je v tropech docela podařená náhrada vánočního stromku. 

Ale ekologické myšlení do této části Afriky příliš nepatří a stejně tak má většina koupěschopných obyvatel představu o Vánocích ve stylu největšího kýče. Ten byl k mání hlavně v libanonském obchodím domě Orca, kde lze koupit vše pro domácnost, má-li člověk blízkovýchodní vkus. Přestože ceny za barevné koule z plastu, svítící  řetězy a svíčky s andílky a kočičkami byly nehorázné, třípatrová budova praskala ve švech. Několik dní před Vánoci už nebylo možné se do této nákupní části Abidjanu dostat, protože se městem a po obou mostech přes lagunu vinul had ztěžka se pohybující dopravní zácpy. Pro méně movitější zájemce se nabízel všude nákup „ pochodujícím supermarketu“, tedy u prodejců na silnicích. Nabízeli bílé a modré umělé vánoční stromky, barevné koule, cédéčka s americkou vánoční hudbou a k tomu se mnozí vyzbrojili červenými čapkami s  bambulí. Vrcholem pak pro mě byla četa žen, která pilně zametala rušnou křižovatku a měla zelené oblečky a na hlavách červené klobouky. Nevím, jestli to měly být vánoční kostýmy nebo jestli to byla fata morgána...

Co se týče české duše v Africe o Vánocích, je to boj sentimentu s realitou. Rodina a přátelé jsou daleko, většina známých z Abidjanu se rozjede domů a přes všechna popsaná pozitiva to prostě s českými Vánoci nemá vůbec nic společného. Rozumně vzato se nic takového nedá ani očekávat a tak jsem se rozhodla, že se tentokrát nebudu blamovat. Bylo to hlavně pod vlivem neblahých událostí minulého roku, kdy touto dobou začínala povolební krize a s ní panika a zaměstavatel mého manžela mě přiměl, abych odletěla ze země. Jediná letenka byla na večer 23. prosince a v Bruselu, kam jsem na Štědrý den dorazila přecpaným letadlem plným vystresovaných lidí, vládla sněhová kalamita a naprostý chaos. Díky skvělým a spolehlivým českým přítelkyním jsem se dostala nejen večer do Prahy, ale i do rodiny s prostřeným stolem, kaprem a stromkem s dárky. Přesto byly vzpomínky zejména na to, co následovalo, spíš nepříjemné a tak jsem nechávala letos všechny araukárie i další jehličnanům podobné stromy v okolí v klidu, nepřehrávala koledy, ani nepřemýšlela o dostupných ingrediencích na vánoční cukroví. Ale ostatní se o předvánoční atmosféru snažili a tak když jsem prošla několika dýchánky s vánoční výzdobou, pečivem a hlavně atmosférou a korunoval to dar v podobě velkého balíku čerstvých jedlových větviček, propadla jsem předvánoční náladě. Abych přispěla k všeobecně rozšířenému kýči, vyfotila jsem Teslu v  zahradě pod palmami s čepicí Santa Klause na hlavě a rozeslala s přáním Merry Christmas do všech světových stran. Absolvovala jsem saunu a test trpělivosti v kuchyni při pečení cukroví, protože teplota v neklimatizované místnůstce, kde si člověk pilně přitápí pečením v troubě se vyšplhá do závratné výše a práce se dá kombinovat jedině s litry tekutiny k pití i k omývání. Navíc je třeba držet v šachu mravence, kteří přilákáni vůní sladkých ingrediencí útočí ze všech stran a práškový cukr se změní ve sladkou polevu během několika minut. Stihla jsem dokonce pozvat pár přátel, oslnit je nazdobenými perníčky, pečenými plněnými jablky a dostat do nálady svařeným vínem. To samozřejmě při místní teplotě není žádné velké umění ani při zapnuté klimatizaci, která pracuje na nejvyšší obrátky. Následný efekt rány do hlavy se projeví hned při konfrontaci s venkovním žárem.  Vánoční čas je také vhodný  na šíření slávy českých pohádek, které se naštěstí prodávají na DVD s anglickými titulky.

Na Štědrý večer samotný jsem  vyrobila bez problémů bramborový salát a obalila pláty nějaké mořské ryby. Slavnostní večeři dostal také hlídač, ač muslim a Tesla, ač pes. Buď to byla nějaká výživná ryba nebo to bylo nezvyklou přípravou, ale noční hlídač ve svém domečku už po jejím požití  nebyl k probuzení. V duchu křesťanské tolerance jsem ho nechala spát a dlouho do noci jsme na terase za přizvukování cikád poslouchali koledy. Myslela jsem na sirotčinec, kam jsme několik dní předtím dovezli krabice s čistícími a pracími prostředky, velké plechovky sušeného mléka, sebrané oblečení po dětech známých a dvě stě malých, jednotlivě zabalených balíčků s  dárky pro všechny děti. 

Protože tohle je  poslední příspěvek v  letošním roce, ráda bych poděkovala  čtenářům blogu za jejich zájem, rodičům a přátelům za trpělivost se svojí osobou   a všem společně popřála jen to nejlepší do Nového roku. 

Vánoční výzdoba supermarketu

...restarace s evropským majitelem

...ulic Abidjanu

Prodej vánočních stromků asijské provenience

...spolu s tropickým ovocem a vánočními koulemi

a balicím papírem na dárky

Vánoční (?) uklízecí četa

Dárky

Čerti, andělé a volby

Po Mikulášovi nebyla v Abidjanu v pondělí večer ani stopa, jen před francouzským supermarketem se dmul nafukovací Santa Klaus, který mi ho na první pohled měl snahu připomenout.  Po letech v tropech má člověk poněkud posunutá měřítka i na samotného Mikuláše. Uvnitř už vládla vánoční výzdoba přesně jako před rokem a atmosféra možná také trochu nervózní, i když na hony vzdálená té loňské. Tehdy všichni horečnatě nakupovali zásoby a obávali se, co přijde v následujících týdnech. Co se tehdy jasněji profilovalo, na rozdíl od mého Santa Klause-Mikuláše, byla role čerta a anděla. Prezident Laurent Gbagbo, který prohrál prezidentské volby, jež po pěti letech odkladů konečně připustil, odmítl výsledek uznat a po slavnostním ceremoniálu, kterému z diplomatické a zahraniční komunity přihlížel jen papežský nuncius, se oficiálně znovu ujal úřadu. Jeho sok Alassane Ouattara, který získal ve volbách většinu, se uchýlil i s vládou do hotelu Golf, který obklopili vojáci OSN. To vše obklíčila armáda, stojící podle hesla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ na straně Gbagba. Celé seskupení by připomínalo obrovskou matrjošku, kdyby to nebyl začátek dramatu, jehož finále, bitva o Abidjan a  boj o prezidentský palác v prominentní  čtvrti Cocody Ambassades skutečně nevypadal jako peklo. Do toho jsem bohužel měla možnost nadhlédnout, protože několik dlouhých dní se náš dům nacházel přesně uprostřed bojové linie. Byl to zážitek, na který se nezapomíná. 

Rok poté stojí Pobřeží slonoviny opět před volbami, tentokrát parlamentními, které se budou konat v neděli a které mají dovršit proces demokratizace a národního usmíření, pojmu, který patří k nejfrekventovanějším v politickém životě země. Nejvyšší představitel OSN, Holanďan Bert Koenders, který se nedávno ujal svého postu po Korejci Young-Jin Choiovi oznámil, že  sedm tisíc příslušníků modrých přileb bude v pohotovosti, aby podpořilo dvacet pět tisíc místních policistů, kteří budou zabezpečovat bezpečnost při volbách. Teoreticky to zní sebevědomě a organizovaně, pokud ovšem člověk neprojížděl v posledních týdnech po širokém bulváru kolem policejní školy, který se změnil v rozsáhlé ležení. Mezi prodejci, kteří pružně dodávali  jídlo a vše potřebné k několikadennímu pobytu, se vinula jako had nekonečná fronta tisíců čekajících, mužů i žen, kteří se hodlali ucházet o volná místa u policie. Dalším faktem, kterého si asi není vědom každý je, že policie nemá žádné zbraně! V tomto případě je to možná tak lepší, i když ve městě, kde má zbraně jinak téměř každý, mi tak ochranná  složka společnosti připomíná želvu bez krunýře.  Gbagbovi se totiž podařilo v posledních týdnech u moci rozdat zbraně mezi své civilní stoupence a snahy nové vlády, zbavit město této trvalé hrozby, například jejich vykupováním, se zatím nesetkaly s výraznějším úspěchem. Většina majitelů zbraní, stejně jako  bývalí žoldnéři, které si Gbagbo najal, považuje své kalašnikovy za výnosné pracovní nástroje.  Modré přilby čím bojovat  sice mají, ale jejich nasazení je natolik omezeno, že budí spíš despekt, i když si v posledním roce svoji image u ivorijské veřejnosti značně vylepšili.  Nejvýznamnější ozbrojenou skupinou je armáda, kterou tvoří z velké části rebelové ze severu, kteří do Abidjanu přišli na jaře tohoto roku, aby porazili Gbagba. S nimi jsou paradoxně spojeny jiné současné problémy, protože zatím chybí jejich přísná organizace a určení. V minulých letech byli na severu země zvyklí si na živobytí vydělávat nejen bojem, ale i šikanováním obyvatelstva a tyto mafiánské metody se snažili přenést i do Abidjanu. Nedávno mě zamrazilo, když jsem slyšela, že první otázka místní policie, když se dostaví k vyšetření nějakého loupežného přepadení zní, zda útočníci měli uniformy. 

Přesto nebo právě proto mě předvolební atmosféra zanechává celkem klidnou. Nezdá se, že by v zemi nebo v Abidjanu byla reálná, organizovaná a ozbrojená síla, která by mohla a chtěla  znovu rozbouřit situaci v souvislosti s volbami. Mladí patrioti, kteří se stali po prezidentských volbách před rokem největší metlou města, se nijak výrazně neprojevují. Když v minulých dnech ohlásili své shromáždění a  liknavě a  v nepříliš slavném počtu se nakonec sešli, po dvou hodinách protestů  kvůli slunečnímu žáru a únavě raději zanechali. Ojedinělé výstřely, která se občas, hlavně v noci, ozvou, mi přijdou ve srovnání s událostmi po prezidentských volbách bezvýznamné. Poněkud souvislejší střelbu bylo slyšet tu noc, kdy média oznámila, že Gbagbo byl přepraven k mezinárodnímu soudu v Haagu.  Nikde jsem se ale nedozvěděla, kdo a proč střílel. Každopádně si myslím, že bylo moudré bývalého prezidenta odvézt právě teď ze země. Fyzicky mohl sice těžko organizovat nějakou rozsáhlou revoltu, ale stále je to člověk, kterého volila téměř polovina populace. V předvečer Mikuláše se konalo jeho první vystoupení před haagským tribunálem, kde se bude zodpovídat za zločiny proti lidskosti, které v povolební krizi svým odporem zavinil. Uvádí se, že nebude jediným obžalovaným z Pobřeží slonoviny, takže doufám, že ho bude brzy následovat zejména jeho nechvalně proslulá manželka Simone, pro kterou by se nejlépe hodila přezdívka Čachtická paní, kdyby tu byla známá. Řada dalších lidí na vysokých postech také nemá čisté ruce, OSN v minulosti nařkla i premiéra Sora z nezákonných poprav a je otázka, kdo se bude zodpovídat za masakry, kterých se dopustili na západě země vojáci, kteří bojovali pro současného prezidenta Ouattaru. 

Ten se po své inauguraci neprodleně pustil i s vládou do bleskové činnosti.  Podnikl řadu zahraničních cest a dosáhl mnoha půjček a přislibů pomoci  pro svoji zemi. Je to zkušený ekonom a jeho počínání dává na rozdíl od deseti minulých let naprosté stagnace smysl. Okamžitě se začalo s opravami a rozšiřováním univerzity a stavbou třetího mostu, který je nezbytně nutný pro fungování  města. Na pláni, kde má stavba začít, byla umístěna informační tabule, že do dvaceti šesti měsíců se po mostě bude jezdit. Bohužel jsem z kompetentních zdrojů slyšela, že chybí přibližně čtvrtina finačních  prostředků a také studenti jsou zoufalí, protože univerzita má být zavřena další rok!  Samotný Abidjan se  hodně změnil, zejména proto, že byly zlikvidovány všechny nelegální stavby a prodejní boudy na pokrajích ulic, bohužel s nimi za oběť padla i řada obrovských stromů a zeleně.  Byla to místa, kde pulsoval život všedního Abidjanu a podobně to  popsal nedávno také V. Klaus na své státnické cestě do Senegalu: „Život se zde odehrává na kraji silnice.“ Nicméně jsou velké  komunikace v Abidjanu teď přehlednější a zejména Boulevard de France, kudy prezident Outtara denně projíždí, se změnil v  pláň bez překážek.  Když vidím jeho konvoj vozů s odstřelovači na začátku i na konci a s řadou vojáků a pozorovatelů, kteří obsadí předem všechny křižovatky i nejmenší odbočky, chápu, že má oprávněné obavy o svůj život. Asi každému je jasné, že pokud by se mu mělo něco stát, byl by to asi jediný a jasný důvod k nové destabilizaci země. Do prezidentského paláce v Cocody se každopádně nastěhovat nechce, nevím, z jakého důvodu a tak ruiny dále hlídají modré přilby a celek na mě působí jako město duchů.  Z mého  egoistického pohledu je ale uklidňující, že s duchy snad nikdo už bojovat nebude. 

Řada známých, zeména těch, kteří zde válečný konflikt neprožili, se mě se zřejmými obavami ptá, jestli si myslím, že je Abidjan v těchto volbách bezpečný a zda se nemůže opakovat předchozí situace. Snažím se je uklidnit, protože situace je naprosto jiná. Uvědomila jsem si to hlavně na recepci k japonskému státnímu svátku, která se konala v hotelu Golf, protože rezidence je stále ještě silně poškozená poté, co jí prošli Gbagbovi žoldnéři. Před rokem při stejné příležitosti tam bylo připraveno prvotřídní pohoštění pro stovky pozvaných, ze kterých ale nikdo nepřišel, protože v souvislosti s volbami byl vyhlášen večerní zákaz vycházení. Pár měsíců poté se japonský velvyslanec stal nedobrovolným hrdinou jednoho z největších dramat konfliktu se šťastným koncem. Je to opravdu tak, že ti, kteří zde toto životu nebezpečné období prožili, si žádné velké obavy nepřipouštějí. Patrně vědí, že nic horšího nemůže už přijít.  Můj známý, Švýcar, který ze svého bytu s manželkou slyšel, jak vojáci na ulici upalují civilisty, Francouzka Laurence, která bydlela nedaleko prezidentského paláce s manželem a nešťastnou náhodou tam zůstala úplně sama, když se kolem začalo bojovat. Obložila stěny matracemi, spala na podlaze, zahradou procházeli vojáci  a ona čekala, kdy si pro ni přijdou Mladí patrioti, jako to dělali v roce 2004, kdy je Gbagbo  povzbudil heslem„chyťte si každý svého Francouze“.  Neodvážila se ani používat mobilní telefon. Přesto museli kupodivu vyhledat pomoc psychologů hlavně ti z našich známých, kteří tyto měsíce prožili jako evakuovaní v sousední Ghaně nebo dokonce v Evropě. Nehmatatelné nebezpečí, kterému se člověk nemůže aktivně bránit, ale jen si ho představuje a dohaduje se, je pro lidskou psychiku   asi destruktivní.  Právě proto teď vládnou v Abidjanu neurčité obavy, jak se bude situace vyvíjet, ale většina lidí si přesto zachovává klidnou hlavu. Každé předvánoční období jsem si tu vyslechla teorie o hrozícím vánočním puči, v zemi „oblíbeném“, ale tentokrát žádné  indicie podobnému vývoji nenasvědčují. Nezbyde než souhlasit s jedním z prefektů ze západní části země, který výstižně a zároveň odevzdaně v souvislosti s nadcházejícími volbami  poznamenal: „ Člověk by musel být Bůh, aby odhadl, co se tady stane.“

Kampaň pro nadcházející parlamentní volby je bezbarvá

"Řešení, jak s námi změnit Koumassi - BOJEM S CHUDOBOU" ...

"Muž situace" -Gbagbův volební plakát z minulého roku (jeho strana se parlamentních voleb kvůli nesouhlasu s Haagem neúčastní)

Generální úklid města

Zelené plíce leckde dodýchaly

Kam s nimi, když boje zkončily?

Třetí most přes lagunu má být hotov do dvou let