úterý 24. července 2012

Let nad Abidjanem aneb žádný učedník z nebe nespadl


Pobyt v červencovém Abidjanu má svá pozitiva i negativa. Příjemné  je, že se jedná o tzv. velké období dešťů, kdy, jak už název napovídá, hodně prší, obloha je většinu času šedavá a zatažená a teplota klesne o několik důležitých stupňů, takže se dá dýchat bez klimatizace a když zrovna nepadají proudy vody, pohybovat se venku i mimo časné ráno nebo večer. Nezanedbatelné zpestření života přináší také sladké obohacení jídelníčku, protože je to sezóna manga, podle mě nejchutnějšího tropického ovoce. Všude na pokrajích silnic posedávají ženy vedle umně narovnaných pyramid   a nabízejí ke koupi veliká, šťavnatá a sladká manga. 

Období dešťů s sebou ovšem přináší také řadu nepříjemností, jako jsou záplavy a stržené silnice, navíc životadárné vlhko povzbudí k životu vedle plísní také řadu dalších organismů jako jsou klíšťata, mravenci, kousavé a mrštné stonožky a v první řadě komáři, přenášející malárii. Kromě malárie panuje právě v Abidjanu také epidemie jí podobného horečného onemocnění, která je pravděpodobně  podpořena chladnějším a vlhkým počasím. Do naší garáže si našel cestu od laguny dokonce  krab, krásný, lesklý, připomínající svýma očima mimozemšťana. Když jsem se nad jeho přítomností na souši podivila, uklidnil mě hlídač, že to není nic zvláštního, protože před několika lety se objevil u brány do dvora dokonce krokodýl! Takže když mi volala rozrušená kamarádka, která právě dorazila po dovolené, že má ložnici plnou klíšťat a při návštěvě v jedné nablýskané rezidenci jsem si málem sedla na velkou stonožku, nechalo mě to v klidu, protože co to je  proti krokodýlovi, čekajícímu na vstup do domu!

Dalším negativem letních měsíců v tropech je, že téměř všichni cizinci, kteří zde žijí, odjedou na dlouhou dovolenou do svých domovských zemí a společenský život se víceméně zastaví. Zůstane jen několik málo jedinců, kteří udržují ve stand-by režimu firmy a velvyslanectví a vymýšlí se možné i nemožné, jak se zabavit a nemyslet na nejkrásnější letní měsíce v Evropě. Když jsem se vrátila před třemi týdny já, pozvala mě hned nápaditě kamarádka na oběd, protože tušila, že doma nejenže nic nemám, ale nemám ani chuť se vydat do afrického chaosu za nákupy. Kromě sdělení, že kvůli mému jistě zchoulostivělému trávicímu ústrojí omyla salát v dezinfekčním prostředku pro batolata mi vylíčila, že si právě dělá v místním leteckém klubu pilotní licenci. Nejprve využila akční nabídky, zkusit si nezávazně tři hodiny létání a protože se jí to zalíbilo, rozhodla se pokračovat, tedy projít lékařským vyšetřením a odlétat čtyřicet hodin, aby se stala majitelkou leteckého řidičského průkazu. Při té příležitosti mi nabídla, zda bych nechtěla  o víkendu letět na její další výukový let s ní. Samozřejmě, že jsem chtěla! 

Jako reakce se ale okamžitě vyrojily příspěvky  z Černé kroniky: manželův kamarád se zabil před pár lety ve svém malém letadle, v Čechách nedávno došlo také k podobnému neštěstí, což moje rodiče po zkušenostech s maláriemi a střelami, které nám před rokem létaly přes i skrz dům neplnilo vůbec nadšením pro další  pochybné dobrodružství.  Nejvíc mě překvapila moje neohrožená německá kamarádka, která bez mrknutí oka také absolvovala válečný konflikt v Abidjanu, sedíc při střelbě pod stolem s motoristickou přilbou na hlavě výrokem, že by do podobného stroje raději nesedla. Její argument byl, že tento typ malých letadel nemá zařízení pro detekování jiného blížícího se letadla a v hustých mracích za období dešťů není nic vidět. Tedy ani žádné jiné blížící se letadlo. Ve stejném duchu jsem si sama chtě nechtě musela vzpomenout na nedávné, mediálně hojně propírané letecké neštěstí na Pobřeží slonoviny, kdy  známý mediální magnát  při letu z přímořského Assinie na urgentní schůzku do Abidjanu ignoroval mlhu, která je údajně právě podél pobřeží velice častá, zachytil právě nedaleko Bassamu o stromy a přišel o život při pádu do laguny. Přes všechny tyto připomínky ve mně nicméně opět zvítězila touha po neobvyklém zážitku a důvěra ve zkušeného letce-instruktora. A stálo to za to.

Abidjanský aeroklub je součástí mezinárodního letiště, kde je vedle hangárů s různorodou  spoustou malých letadel a vrtulníků  příjemná venkovní restaurace, u jejíchž stolů neexistuje jiné téma rozhovorů než letadla a létání. Ostatně jako v každém klubu, všude jsou členové posedlí svojí vášní a kromě golfu nebo koní, případně letadel pro ně nic jiného důležitějšího neexistuje. My jsme ale s Terezou zamířily do kanceláře, kde se zapsala do tlusté knihy, dostala klíčky  a také velká sluchátka s mikrofonem, aby se mohla domlouvat s věží. Já jsem je dostala také, bohužel bez možnosti spojení s navigátory, jenom jako ochranu proti hluku. Před hangáry už čekalo malé letadlo, jako auto před autoškolou. Tereza začala  zkušeně a podle předpisů kontrolovat stav letadla. Otevřela motor, měřila kapaliny, kopala do pneumatik. Já jsem ho zatím opatrně obcházela a  zdálo se mi hrozně malé, jako hračka, asi proto, že jsem nikdy  ničím podobným neletěla. Byla jsem zvyklá jen na obrovské aerobusy a když jsem náhodou někdy letěla menším letadlem, nebyla jsem nadšená, protože otřesy jsou často citelné.  Opomíjím naši evakuační cestu vojenským letadlem z Abidjanu do Accry před  patnácti měsíci. (viz duben 2011, Prezident je zajat, ať žije prezident) Tehdy se mne po prožitém nebezpečí v našem odstřelovaném domě už nic nemohlo dotknout, jen mi v živé paměti zůstalo vedle hrozného hluku  strmé přistání a zoufalá reakce mého naštěstí prázdného žaludku. 

Na ploše před námi stál vyřazený velký dopravní letoun, s omšelými barvami a nepůsobil zrovna optimisticky. Protivný vnitřní hlas mi našeptával, že vypadá jako ohořelý. Rozhodla jsem se ho ignorovat, přes křídlo  vlezla do našeho čtyřmístného stroje a usadila se vzadu. Znovu  mě překvapilo, jak byla kabina malá,  určitě užší než v osobním autě. Palubní deska obsahovala spoustu pák, páček a „budíků“, ale vypadala zvládnutelně. Tereza provedla další kontrolu a nastoupil její instruktor, sympatický Bretoněc, který profesionálně létá  mezi Abidjanem a přímořskými městy. Pak se na mě otočila a mrkla, protože poté musela z okénka silným hlasem zvolat: „Nikdo před letadlem!“ Také mi to připadalo legrační, ale muž v montérkách, který chtěl zrovna projít kolem, se jako na povel  zastavil a pak zašel ke stěně hangáru.  Projeli jsme po letištní ploše kolem velkých dopravních kolosů, počkali na povolení z věže, pak se letadélko rychleji rozjelo a najednou bylo ve vzduchu. Za pár minut se pod námi objevilo pobřeží oceánu a už jsme letěli  nad ním.  Podél pobřeží  se na souši  táhly stovky  jednoduchých obydlí, dílniček a tržišť, lemujících silnici do Bassamu, přímořského „letoviska“ vzdáleného 40 km od Abidjanu (viz září 2011, Víkend v Grand Bassamu). 

Let nad mořským pobřežím byl úžasný, protože tuto cestu tak dobře znám, ale nikdy jsem si neuměla představit, jak vypadá z výšky. Byly  vidět detaily  domů, palmy, silnice vinoucí se podél  oceánu, zelené, žluté a  červené krabičky taxíků. Doletěli jsme do Bassamu, rozpoznala jsem městské centrum, hřbitov, udělali jsme ostrou zatáčku a vraceli se do metropole. Viditelnost do té doby nebyla špatná, jen lehce zamžená, teď jsme ale vlétli do šlehačkovitých mraků a letadélko  sebou začalo nepatrně házet. Snažila jsem se nemyslet na to, co se stane, když se ze šlehačky vynoří jiný letoun a zároveň se snažila se přesvědčit, že mi není špatně. Ale bylo a tak jsem si ujasnila, že se rozhodně budu muset obejít bez pilotní licence. Kamarádka mě později uklidňovala, že jí je špatně pokaždé...

V závěrečné části letu jsme udělali okruh nad samotným Abidjanem, což mi připadalo ještě zajímavější. Když jsem uviděla nesčetné laguny, poloostrovy a ostrovy uvědomila jsem si, proč se vlastně říká Abidjanu „perla na laguně“. Nedaleko jedné bydlím, stejně jako téměř každý v Abidjanu,  krabi k nám chodí na procházku, ale teprve pohled z výšky mi ukázal, jak různorodá a zajímavě členitá je to krajina! Rozeznala jsem přístav s označenými  krabičkami kontejnerů, čekajících na přepravu, depo  autobusů Sotra, z nichž jeden vloni spadl plně obsazený z mostu právě do laguny a obrovské válce, sloužící patrně k uchovávání vytěženého zemního plynu. 

Pak přišla známá část města, oba mosty, hotel Ivoire ve čtvrti Cocody a obchodní centrum Plateau s výškovými budovami a moderní katedrálou Svatého Pavla. Silnice k letišti vedoucí po úzké šíji mezi lagunami vypadala  z výšky malebně, ale strategicky je to past. Kdo ji uzavře, má v moci i letiště. Opět se mi vybavilo, jak jsme touto vysoce nebezpečnou cestou jeli časným ránem vloni v dubnu s nadějí, že  nás nikdo nenapadne a dostaneme se až k evakuačnímu letadlu. Viditelnost nebyla dnes ideální, ale i tak jsem byla fascinovaná a snažila se o spoustu záběrů. Kroužili jsme nad krajinou na okraji metropole, nad spoustou ostrovů a ostrůvků, na kterých kromě zeleně nic není. V Abidjanu znám jen jeden obydlený, kterému se říká  ostrov milionářů a nacházejí se na něm jen luxusní rezidence, protože je nutné se tam dopravovat loděmi.  Ostatní ostrůvky k bydlení evidentně nikoho nelákají, patrně je to v místních podmínkách příliš drahá a riskantní  záležitost. 

Po ostré zákrutě jsme se dostali nad přistávací ranvej a letadlo měkce dosedlo na asfalt. Pak si Tereza zkusila přistávání ještě několikrát, ale moc šťastně na konci nevypadala, i když mě se to zdálo víc než dobré. Instruktor ji utěšoval, že přistávání  je  záležitost citu a cviku a mě se chtělo dodat, že žádný učený z nebe nespadl, ale právě toto nevinné rčení mi nepřišlo v tuto chvíli vhodné.  S rozbouřeným žaludkem jsem vystoupila z letadýlka a uklidnila ho ledovou colou v  restauraci aeroklubu. Celkově shrnuto, byl to opravdu zážitek a cestou domů jsem si bezděčně vzpomněla na svoji  dětskou knížku Kocour Vavřinec ve vzduchu i na vodě a předsevzala si, že příště si Abidjan prohlédnu z člunu při plavbě po lagunách. Tereza se přihlásila, že pojede se mnou. Nevím, jak to bude s krokodýly a doufám, že nám nebude špatně. 


Mimozemšťan z laguny

V aeroklubu







Silnice z Abidjanu do Grand Bassamu

Grand Bassam
V mracích
V pozadí Abidjan




Silnice na letiště


středa 11. července 2012

Mexické intermezzo


Tříměsíční blogovací pauza nebyla způsobena žádnou dramatickou politickou nebo dokonce válečnou zápletkou na Pobřeží slonoviny, ale  jednoduše mým pobytem mimo černý kontinent. Válečných dramat bylo doufám dost a tak mě v Evropě znepokojila pouze zpráva, že na východě země bylo zabito sedm příslušníků jednotek OSN, tzv. modrých přileb. Mandát  OSN pro Pobřeží slonoviny měl vypršet v létě tohoto roku, ale je nabíledni, že bude prodloužen. 

Každý, kdo žije dlouhodobě v zahraničí ví, že nejdůležitějším předmětem jeho úvah je, kdy pojede zase „domů“ a pokud je toto zahraničí v rozvojové zemi, touží v první řadě po změně bez typických neduhů tohoto způsobu života. Nemít na čas strach z komárů a malárie, hadů a mušek, jejichž larvy se zavrtají pod kůži, vlhka, které zatočí s každým sebekvalitnějším párem bot, plísně, zelenající se na každém předmětu, kterého se člověk dotknul a skříní se zatuchlým šatstvem. Konec handrkování se na trhu, žebrajících dětí a stylu dopravy, která řidiče, vycepovaného v Evropě, přivádí k šílenství.  

Po příjezdu domů ovšem nastane další extrém, kdy se člověk začne po počáteční euforii cítit cize i tam, protože život běžel dál i bez něho, řada věcí je mu už nepochopitelná a korupční kauzy nemají s romantikou nic společného. Dobrou cestou je tedy pobyt v třetí zemi a tak jsem si pro začátek vybrala Mexiko. Nechci teď probírat svůj podrobný itinerář, jen se podělit o  pár postřehů a fotek z cest pro všechny ty, se kterými jsme k tomu už neměli příležitost. 

Do Mexika jsem jela za poznáním a toho se mi dostalo vrchovatě. Památky Toltéků, Mayů i Aztéků nemohou zklamat nikoho. K tomu chrámy a historická centra měst, vystavená Španěly, přírodní zajímavosti a neopominutelná kulinářská stránka věci.  Nejvýznamnějším pozitivem byli Mexičané sami, ne tak servilní jako místy v jihovýchodní Asii, ani chladně odmítaví jako v Číně a také ne lační setkání a rozhovorů s cizinci jako v Sýrii či Iránu. Byl to ten správný mix zájmu a hrdosti, doplněný velkou tolerancí pro moje omezené znalosti španělštiny. Českou republiku nebo alespoň Československo znal téměř každý, zdálo se mi, že nejsme považováni za nepříjemný národ a cestování probíhalo bez jakýchkoliv zádrhelů. Bylo právě před prezidentskými volbami a v úřadě končil Felipe Calderón, který se neúspěšně pokoušel bojovat proti narkomafii, která z Mexika udělala drogovou stezku mezi Jižní Amerikou a odběrateli v USA. Údajně to stálo život  50 tisíc lidí a přítomnost policie a armády byla nepřehlédnutelná. Kromě rutinních prohlídek dopravních prostředků kolem hlavního města se o nás ale nikdo příliš nestaral a pas nebylo třeba s jedinou výjimkou ukazovat ani v hotelech. Ideální prostředí pro lidi, kteří mají potřebu se „ztratit“.

Z pohledu, omezeného třítýdenním pobytem, zarážel nejvíc obrovský rozdíl mezi městy a venkovem. Města, i ta menší, byla srovnatelná s vyspělými zeměmi, venkov – to byla pro mě Afrika. Domky velikosti naší garáže, s jednou místností a houpacími sítěmi ke spaní, jednoduché krámky, domácí zvířectvo. Ženy s dětmi přivázanými na zádech, v huňatých sukních stažených širokým pásem, část látky nad pásem sloužila jako kabelka. Kočárky jsem stejně jako v západní Africe nikde neviděla. Africká paralela mě napadla také, když jsem viděla Mexičany, postávající u stánků s novinami, kde si četli titulní stránky deníků, vystavených na dřevěných tabulích. Proti tomu opět přepychové hotely a zařízení u Karibiku, výborné silnice a luxusní dálkové autobusy, jaké jsem ještě nezažila. 

Jednou z nezapomenutelných zkušeností byla cesta metrem v Mexiko City, kde jízdné stojí v přepočtu pět korun, má  176 stanic na 11 trasách, která mají nejen svá jména, ale i obrázky - symboly pro negramotné. Je přehledné, dobře značené a přečisté, ve špičce  ale pro město s 22 milióny obyvatel naprosto nedostačující. Stejně jako v Teheránu je několik vagónů každého vlaku vymezeno jen ženám, pro čas vrcholných masových přesunů cestujících úžasný nápad, protože tou dobou praskají ve švech a nástupiště jsou plná pasažérů, kteří se dovnitř již nenatlačili (ženy mohou cestovat samozřejmě i ostatními vagóny, pokud chtějí a stejně tak je to i v Iránu a ne naopak, jak se často tvrdí. V Teheránu se ovšem v „dámských“ vagónech ihned rozběhl prodej spodního prádla a pohled na ženy, zabalené v povinných šátcích a dlouhých kabátech, předávajících si se štěbetáním podprsenky, byl nezapomenutelný. Na to v mexickém metru nebyl prostor).  Taxíky nejsou drahé, ale ne vždy bezpečné, proto je na řadě nádraží a dalších veřejných místech stanoviště oficiální taxislužby, kde si pasažér neprve zaplatí fixní cenu podle svého cíle a s řidičem se již nemusí dohadovat.  Myslím, že to je ideální způsob, jak zatočit s nepoctivými taxikáři. Dalších zážitků a úsměvných příhod bylo nepřeberně,  což je jedno z největších pozitiv  nezávislého cestování. Amatérského lingvistu pobaví např. i český význam některých španělských slov (ropa=prádlo, nevera=lednička, curva čti kurva=zatáčka) a když na mě policistka u ranního autobusu z Mexiko City k pyramidám v Teotihuacánu vyhrkla „močila“, neznamenalo to otázku ani intimní sdělení, ale žádost, abych jí ukázala batoh před vstupem do vozu (mochila čti močila=batoh).

Karibik, mayské mesto výjimečně situované na pobřeží
Tulum, pozůstatky mayského města na břehu Karibiku
Kukulcanova pyramida v Chichén Itzá, 8.-11.stol
Palenque - zbytky mayského města
San Cristóbal de las Casas - 2 100 m n. m, 1994 povstání Zapatistů za práva původních obyvatel
 México City s katedrálou na místě dobytého centra říše Aztéků Tenochtitlánu
Teotihuacán - kdysi sídliště pro 300 000 lidí, předchůdců Aztéků 

Vulkán Popocatépetl probuzený právě k životu

Cypřiš z Tule=mexický národní strom=nejtlustší strom světa
Campeche v Mexickém zálivu, dříve pro své bohatství trpělo útoky pirátů...
...od r. 1999 je na seznamu UNESCO a při pohledu z hradeb připomíná potěmkinovské vesnice




Čističi bot čekají na první zákazníky, Mexičané si boty nechávají čistit rádi

Mexiko plné brouků (vyráběli se zde do r. 2003, jezdí jich tu dosud kolem milionu, desetina jsou taxíky)




                                          Mexicko-africké paralely 
                                      (první obrázek vždy z Mexika, druhý z Pobřeží slonoviny)




-------------------

                                                                  




-----------------------





-----------------------------


                                                                              
                                                                  ----------------------      




                                                                     

                                                             Rakouské intermezzo

Po zajímavém, ale přesto náročném cestování po Mexiku následoval oddych v rakouských Alpách. Ubytávání jsme měli  předem zajištěno na statku v jednom ze zapadlých údolí, kde jsme byli již před třemi lety. Tamní „Bauernhof“  je z počátku minulého století, s vrzajícímí dřevěnými podlahami, selským nábytkem a obrovskou hospodářskou budovou. Více než z výnosu hospodaření žijí jeho obyvatelé z dotací EU a tak je pronájem dvou letních bytů vítaným přivýdělkem. Selka a sedlák tam žijí sami, všech šest jejich dětí si našlo práci jinde a já jsem byla zvědavá, zda se změnil jejich názor na Českou republiku. Při posledním pobytu se mnou chtěla totiž řečná selka stále navazovat hovor, aby zjistila, co to je za ty "lidi z Afriky“. Když zjistila, že jsem z Čech, potěšila mě vzápětí sdělením, že byla nedávno s mužem v Praze a na dalších místech naší republiky. Nedokázala si sice vzpomenout, jak se ta jiná místa jmenovala, ale vyhrkla, že v Praze to bylo hrozně „schmutzig“. Na mojí otázku, kde to bylo tak špinavé odpověděla nezapomenutelně, že tam, „kde bydlí lidi“. Výjimečně jsem se zdržela komentáře a při dalším pokusu o konverzaci jsem se dozvěděla, že do druhého prázdninového bytu na statku přijedou „páni z Bruselu“, kteří volali již několik měsíců předem. Skutečně dorazil manželský pár s autem s belgickou poznávací značkou a selka nás všechny sezvala do parádní světnice, abychom se společně seznámili a pobavili. Přišlo mi nápadné, že pán z Bruselu měl tričko se znakem Karlovy univerzity a skutečně mluvil česky tak, že se mi nechtělo věřit, že je Angličan. Byl tlumočníkem u Evropské komise a jeho manželka  Češka, která studovala na stejné vysoké škole jako já. Nemluvila ale německy a tak rozhovor nevyhnutelně běžel v češtině, kterou můj manžel také bez problémů ovládá. Jediný, kdo nerozuměl ani slovo, byla selka. Boží mlýny...
Byla jsem zvědavá, s čím přijde  tentokrát, ale dávno už na tuto historku zapomněla stejně jako na to, odkud pocházím a z MF Dnes, která se v blízkém městečku dala kupovat s jednodenním zpožděním, na mě neustále útočila reklama na zvláštní vydání  pod názvem „Krásné Rakousko“. 


Na statku





                                                                      Dohra

Někdy se mi nezdá příliš od věci teorie, že Češi jsou téměř ke všem  národům velmi kritičtí, přímo bych řekla, že proti každému něco mají a recipročně předpokládají, že ti ostatní musí mít zase něco proti nim. Francouzi a Angličané nás zradili v Mnichově, Rusové v roce 68, Poláci šišlají, za Rakouska jsem tři sta let úpěli v monarchii a protěžování tam byli jen Maďaři, Švédové si to pokazili třicetiletou válkou, Američané jsou omezení a o Němcích už Dalimil tvrdil, že „spíše had se v ledu zhřeje nežli Němec Čechu spřeje“. Někdy se cítí dotčeni ve svém zdánlivém slovanství anebo pro změnu zmínkou o východní Evropě. S takovými genetickými předpoklady je těžké nebýt vztahovačný. Při  letu zpět do Abidjanu mě na letišti v Paříži opět ohromila africká realita, ženy s dětmi přivázanými na zádech, ověšené nákupy, s dalšími dětmi, které sotva chodily, ale každé vleklo dvě zavazadla. V letadle se samozřejmě ukázalo, že zavazadlový prostor je beznadějně plný a tak poté, co letadlo se značným zpožením konečně vzlétlo, jsem se chtěla odreagovat a připravit na změnu jazyka nějakým ryze francouzským filmem. Výběr nebyl velký a tak nezbylo než pustit si komedii  Didier, která slibovala příběh labradora,  milujícího fotbal. Zdálo se mi sice troufalé, že by se pes měl jmenovat jako nejslavnější africký fotbalista, ale jistě náhoda. Vrchol přišel, když se ve slabomyslném ději milý labrador přes noc proměnil v pohledného mladíka. který byl sportovně sice nadaný, ale zachoval si při lidské podobě zvířecí chování. Jeho páníček to vysvětlil slovy:" Je to cizinec. Je... z Litvy...  ve východní Evropě vládne jiná kultura!“ 
Poté se letadlo v turbulencích několikrát otřáslo,  cestující si vylili teplé nápoje na šaty a před Abidjanem se třikrát hluboko propadlo, takže panika a následky z reakce žaludků plných letadlové stravy dokonaly zkázu. 
Přistání proběhlo nicméně hladce a byli jsme v Abidjanu. 


Letiště v Paříži, ve frontě pasažérů do Abidjanu