Planoucí strom

„Tomuhle stromu se říká ,flamboyant'“ upozornila mě  kamarádka Valérie „a říká se, že když kvete, je takové teplo, že z toho umírají lidé“. Dívala jsem se na žluto-oranžovo-rudé květy a zdálo se mi, že opravdu hoří, protože flamboyant ve francouzštině znamená planoucí nebo také hořící. Nějak mi ta slova nešla z hlavy a všude, kde jsem planoucí strom viděla, se mi zdálo  ještě větší teplo, což už snad není v tomto období roku možné. Ale co nezmůže příroda, dokáží  lidé a tak se pod kopcem, na kterém stojí náš dům, celý týden pálilo. Rozpálený vzduch nesnesitelně páchl a zahradou poletovaly spálené kousky všeho možného. Když jsem se podívala na terasu, na stůl s čistým ubrusem a bílou podlahou, vypadalo to, jako by tam právě napadl černý sníh. I voda v bazénu byla černá. Obrovský pozemek pod kopcem, na kterém za minulého prezidenta někdo začal stavět velkorysou skupinu vil a který zůstal opuštěn a práce zastaveny, evidentně převzal nový movitý majitel a nejprve ho „uklidil“. Což v Africe může znamenat jen dvojí: oheň nebo vodu. Ale ne v nějakém směšně omezeném rozsahu, ale podle hesla "když už, tak už". Pálí se všude a s vervou, tráva, odpadky, cokoliv. Bez ohledu na to, zda to je uprostřed  hustě obydlené zástavby, bez ohledu na to, že černý a štiplavý kouř se nedá dýchat a ani mu uniknout.

Druhý způsob je ještě nepochopitelnější: hadice a proudy vody. Pokud má Afričan podobně zněčistěnou terasu umýt, nepřinese si kbelík s vodou a mop, ale věnuje energii na to, aby si dotáhl od nejbližšího zahradního hydrantu hadici a začne plochu zaplavovat proudy vody. Ta se smísí se spálenými částečkami a v černých proudech stéká po bílých zdech, upravených chodníčcích, rozlije se i po dvoře a vše dostane jednotnou šedavou barvu. Proto je nejspíš většina domů vybavena nesčetnými venkovními hydranty a hadicemi, ale ne  k zalévání trávy, jak jsem si na počátku myslela. Zeleň a hlavně stromy  k modernímu africkému domu totiž příliš nepatří. Důležitý je beton. Než jsme se nastěhovali do našeho domu, stihla jeho africká majitelka, žijící jinak v Paříži, nechat pokácet obrovský strom v rohu dvora, který zastiňoval celou jeho velkou plochu a zbyl po něm jen pařez o obvodu dvou metrů. Vadil jí, protože narušoval krytinu dvora, kterou je ošklivý beton, který se drolí a pomalu  vnáší do domu. Na dvoře se kvůli přímému žáru nedá od té doby ani parkovat. Také podél vysokých betonových zdí s ostnatým drátem, které obklopují celý pozemek, nechala vysekat vše rostoucí a tak jsem si první měsíce  připadala jako na vězeňském dvoře než se vegetace zase vzchopila. 

Horké období roku umocnily zprávy ze sousedního Mali, kde bývalá koloniální velmoc Francie zahájila ozbrojený útok na pozice islámských radikálů.  Teroristická organizace Al-Káida, která mezi nimi našla nové a vhodné podporovatele, mi už jednou zkazila cestovatelské plány. Byl to na počátku našeho pobytu v Abidjanu, kdy jsem naplánovala cestu Pobřežím slonoviny na jih Mali, zejména za jedinečnou mešitou v Djenné, stojící na základech  z 11. století a ve středověku světově proslulou. Ve stejné době byla ale na severozápadě země unesena smíšená skupina turistů ze Švýcarska, Británie a Německa. Zajímavé bylo, že  jejich místní průvodci a řidič byli propuštěni, protože evidentně nebyli objektem zájmu. Angličana únosci zastřelili, protože Británie nepřistoupila na jejich požadavky. Ostatní rukojmí byla propuštěna, i když podle oficiálních zpráv výkupné nebylo zaplaceno. Prezident Mali prohlásil, že proti islamistům zahájí nelítostný boj. Pro mé uši byla však rozhodující informace, že salafisté nabízejí ohromné sumy jakékoliv teroristické skupině, která jim dodá bělochy ze Západu. Tím byla cesta do Mali škrtnuta. To bylo v roce 2009. 

Teď jsem si naplánovala s kamarádkou velkou cestu po Pobřeží slonoviny. Mělo to být na závěr našeho pobytu v zemi, poté, co po dvou desetiletích krvavých konfliktů nastalo období zdánlivého klidu a míru a země vstoupila do světově propagované etapy "usmíření".  Chtěla jsem vyrazit nejprve severním směrem do druhého největšího města  Bouaké, poté do Korhoga, centra etnika Senoufo, pak pokračovat na západ podél hranice s Mali a  zamířit na pahorkatinu kolem města Man. Cesta měla vést dále na jih podél hranice s Guineou a Liberií přes rezervaci Tai do přístavního města San Pedro a do Abidjanu. Bohužel se opět ukázalo, že cesta na sever země k hranici s Mali nemusí být v této době úplně bezpečná. Oblast u hranice s Liberií už delší dobu tak jako tak platila za velmi problematickou, protože se tam po Gbagbově porážce stáhly ozbrojené skupiny, které stály na jeho straně a spolu s žoldnéři z Libérie, které si Gbagbo původně najal, terorizovaly celý region. Cestu po Pobřeží slonoviny mi tak většina  lidí začala hodně rozmlouvat. 

Své zklamání jsem chtěla rozptýlit četbou nejnovějšího místního bestselleru od známého novináře Venance Konana, který byl vydán pod názvem "Rebel a kamarád prezident". Obálka knihy slibovala satiricko -humoristické čtení o politickém dění minulých let v imaginární zemi, velmi podobné Pobřeží slonoviny. Asi nemám dost smyslu pro humor, protože mi při čtení vstávaly vlasy hrůzou na hlavě: mučení, zabíjení, znásilňování a vyhánění obyvatel, v jižní i severní části rozdělené země  patřilo k běžným scénám.  To vše doprovázela i pro Čecha nepochopitelná korupce, zneužívání státních zdrojů pro sebe, svoji  rodinu a etnikum, násilné praktiky prezidentových milicí a dalších různých skupin, které se nepokrytě a primitivně přiživovaly na jeho moci, včetně šamanů, spirituálních poradců a dalších podivných osob, popisují období Gbagbovy vlády.

Druhá část se zabývá vzestupem mladého bezvýznamného studenta, který v době  vlády "kamaráda prezidenta" s kradeným pasem unikl do zahraničí a poté zahájil svoji kariéru v sousední severní zemi, kterou autor nazývá Fakinasso.  Tam se začaly s podporou tamní vlády připravovat jednotky rebelů k boji  proti vládě na jihu, tedy Gbagbovi. Je to část plná  krutého násilí a plundrování "osvobozené" severní části země. Sám vůdce rebelů má v knize na svědomí mnoho zločinů a jeho příběh končí tím, že se stává po mezinárodním tlaku ke "smíření" jihu a severu premiérem ve  vládě "kamaráda prezidenta" (Gbagba). Naturalistické popisy mi vzaly další kousek chuti nebo odvahy, vydat se na cesty.

Myslím, že bych na autorově místě také příliš klidně nespala, protože onen "rebel se šarmem", jak ho nazývají naivně poloslepá západní média, je skutečná osoba, která stojí na listině zločinců OSN spolu třeba s Gbagbovou manželkou. Teď je momentálně sice pouze prezidentem parlamentu, ale na svoji šanci čeká. A také se dočká, protože je mu teprve 40 let a se svými zkušenostmi a praktikami se v blízké budoucnosti určitě stane prezidentem země. Škoda, že tato kniha nejspíš nebude přeložena do žádných jiných jazyků, protože si myslím, že by mnoho zájemců mělo po jejím přečtení k pochopení dění v afrických zemích mnohem blíž. 

Já mám to štěstí, že se k pochopení propracovávám i praktickými zážitky. Abychom zkonzultovaly s kamarádkou šance a plány na naši africkou cestu, chtěly jsme se sejít v časných ranních hodinách než začne výuku na univerzitě. Přijela s hodinovým zpožděním, což není neobvyklé, protože bydlí ve čtvrti, ze které vede jediná silnice podél laguny a kolem nového prezidentova sídla, což v Africe znamená velký dopravní problém. Navíc se zde staví nový most a na silnici je každé ráno několikakilometrová fronta aut. Podle místních zvyků většina řidičů řeší problém  tak, že ve frontě nečeká, ale jede podél silnice a čekajících řidičů nebo prostě v protisměru a pak se natlačí zpět do řady aut. Když kamarádku začal ze strany atakovat agresivní řidič, aby ho nechala vjet zpět do kolony stojících aut, rozhodla se, že ho nepustí. Výsledkem bylo, že jí zdemoloval celou boční stranu auta, jak se ji snažil "přesvědčit", aby ho pustila před sebe. Byl nucen se zařadit za ni, protože další řidič podobně silné nervy a odhodlání neměl a pak začal ostentativně telefonovat s jasným poselstvím, že na celé věci je vinna ona.

Večer mi pak poslala e-mail, ve kterém mi popsala svůj  zážitek z univerzity: " Opravdu si myslím, že přestože všechno se tu tváří tak mírumilovně, v lidech vězí  obrovský agresivní potenciál. To se ukázalo zase dneska, kdy jsem měla mít čtyřhodinovou přednášku. Učebnu byla pro mě rezervovaná, ale když jsem tam dorazila, byla už obsazena studenty španělštiny. Co jsem měla se svými 150-180 studenty dělat? Přednáška na louce v tomhle vedru a při tom množství opravdu není možná. Starý profesor španělštiny se ohradil, že mu zavolali, že tu má v tuto dobu učit a to dělá. Zástupce studentů, kteří sál protiprávně obsadili sice uznal, že je rezervován pro mě, ale trval na tom, že zůstanou, protože přišli první. Zůstali proto sedět, začali se hádat s mými studenty, kteří se cpali dovnitř a někteří hispanisté (hlavně tlusté a  primitivněji vyhlížející dámy) vyskočili na lavice a začali předvádět mix z kmenových tanců a Coupé Décalé. 

Pak přišel zástupce z děkanátu a nařídil profesorovi a studentům španělštiny, aby učebnu vyklidili. Odmítli. Vedoucí katedry hispanistiky volal zástupci studentů, že musí odejít. Odmítli. Pak volal vícekrát děkan a mluvil s profesorem i studenty, aby jim řekl, že musí sál opustit. Odmítli. Nato řekl profesor studentům, že když nemůže přednášet on, tak nikdo. A pak začala řež. Přímo v učebně. Ty tlusté mašiny ječely nadšením, dál tancovaly na lavicích a vytáhly mobily, aby rvačku nafilmovaly. V tu chvíli jsem si dokázala představit, jak se mohlo stát, že na lidi naházeli pneumatiky, zapálili je a to celé bylo pak k vidění na You Tube."

Tón vyprávění i jeho závěr přisuzuji kamarádčině rozčilení. Přesto si nejsem vůbec jistá, jestli o naší cestě po Pobřeží slonoviny bude vůbec ještě uvažovat, i když francouzská invaze v Mali se chýlí údajně k úspěšnému konci. 

To není konec světa, ale úklid ve městě

V popředí flamboyant, v rohu zbytek stromu a krásný beton s neméně krásnou zdí

„