Železná lady (Simone Gbagbo)

Po měsíci na Pobřeží slonoviny  si pomalu zvykám na nové aspekty života v metropoli. Zdá se mi, že cizinců je tu stále pomálu, vrací se váhavě a rodiny raději zatím nechávají v bezpečí Evropy. Že  můj pocit bude správný dokazuje, že jedna ze dvou nejpresižnějších mezinárodních škol v Abidjanu má pro následující školní rok zapsáno pouze třicet procent z loňského počtu žáků. Ale to se zajisté změní, protože  prezident Sarkozy s sebou přivezl v květnu kolem sta francouzských podnikatelů a premiéra Fillona doprovázela před 14 dny další stovka, takže se dá očekávat, že zájem o podnikání v zemi, zejména z francouzské strany, zaznamená rozkvět. Jen se zatím těžko bude mezinárodní i místní smetánka setkávat např. v oblíbeném golfovém klubu, protože  je  stále uzavřený a obsazený vojáky. Také cesta k němu podél laguny je složitejší, protože se u ní nachází dům nového prezidenta Ouattary a tak byla zřízena objížďka po úzké silnici, která při množství vozidel, které z tamní části města jezdí, žádného řidiče nepotěší. Obzvláště při africkém způsobu jízdy. Třetí nezbytný most přes lagunu, ke kterému byl položen základní kámen již před více než deseti lety, dále zůstává  snem obyvatel města. Příběh stavby mostu je  kapitola sama pro sebe a tak vizi světlých zítřků člověk získal jen na předvolebních plakátech, kde bylo vidět sci-fi most v plné kráse a před ním jednoho z prezidentských kandidátů.   Když jsem po silnici podél laguny jela, překvapilo mě množství bílých transportérů a  vojáků OSN, kteří zde  hlídkovali. Skoro jsem měla v první chvíli pocit, že blokáda hotelu Golf, který se tu také nachází, a ve kterém byl prezident tři měsíce obklíčen, ještě nezkončila. 

Malý jezdecký klub, který je vedle hotelu přežil a koně se prý poté, co si zvykli na těžkou střelbu v bezprostředním sousedství,  popásali  v klidu u laguny. V klubovém domku se tehdy zabydleli vojáci OSN, kteří měli chránit hotel Golf a spoluorganizovat jeho vzdušné zásobování a spojení se světem. Byli  ze Senegalu a proto neměli na rozdíl od místních obyvatel strach ze zvířat a tak soužití probíhalo hladce. Když došlo v obleženém prostoru krmivo, požádal majitel velení modrých přileb, zda by nepomohlo ve svízelné situaci a  nepřepravilo mu ho vrtulníkem, protože pozemní cesty byly uzavřeny Gbagbovými vojáky a průjezd nemožný. Narazil ale na chaotickou organizaci a přesouvání kompetencí z osoby na osobu, takže se v zoufalství obrátil na francouzskou jednotku, která pytle s krmivem pro koně promptně  přepravila na člunech přes lagunu.  

Podél silnice, která vede od hotelu Golf a tedy i od rezidence nového prezidenta, byly vykáceny obrovské stromy a na přilehlých prostranstvích, kde vyrostla nelegálně nuzná lidská obydlí, se začalo bourat a pálit. Spolu s chatrčemi mizí i řady bud, ve kterých byly malé živnosti a před nimi se nabízel nově udělaný nábytek, řezané africké květiny, rostliny do domů i zahrad a další všemožné věci. Když jsem tudy projížděla, nemohla jsem toto dříve tak známé prostředí poznat a měla pocit biblického konce světa. Zatím panují dohady, zda jde o uvolnění pozemků, které údajně patří univerzitě anebo o zpřehlednění okolí silnice, po které jezdí denně nejvyšší představitelé státu. Vypravila jsem se tam v sobotu ráno, abych  tu zkázu zpovzdálí vyfotila, ale odradil až zastrašil mě projíždějící vládní konvoj s četnou vojenskou technikou. Auta, na nichž stáli rozkročení vojáci u velkých kulometů nástup míru příliš nepřipomínala. Přesuny vládních elit v Africe jsou většinou typické svojí bezohledností a arogancí, zde však byly cítit více obavy z nestabilní situace ve městě. Jednotky FRCI (bývalí rebelové ze severu země, dnes Republikánské síly Pobřeží slonoviny) ke klidu nepřispívají, spíše naopak a Ouattarovým faktickým vítězstvím se nic nezměnilo na faktu, že polovina obyvatel města byla a stále je pro bývalého prezidenta Gbagba.

Bezpečně se necítí ani ostatní obyvatelé města, protože kriminalita je na vzestupu , zejména kvůli velkému množství zbraní, které se ocitly mezi civilisty. V době bojů je Gbagbovi lidé rozdávali svým civilním přívržencům, ve velké míře také dětem, nyní se navíc dá na místním trhu vedle  kalašnikovů koupit vpodstatě cokoliv.  Moje místní známá mi vyprávěla, jak při cestě vozem taxi, zde zvaným woro woro, kterým jezdí po stálé trase víc pasažérů najednou, přistoupili dva chlapci kolem čtrnácti let. Přisedli si k ní dozadu a ona si všimla, že mají  pod košilí zbraně. Neodvažovala se ani pohnout. Nejnebezpečněji začne být samozřejmě poté, když nastane tma, což je v této zeměpisné šířce pravidelně o půl sedmé a tak se město postupně vylidní a téměř každý si rozmyslí vyjíždět, není-li to nezbytně nutné. Minulý týden jsme k ránu opět zaslechli střelbu, první noc vzdálenou, tu další bohužel velice blízko. Bylo to v ulici, kde bydlí převážně Evropané a bylo prý slyšet i sténání zraněných. Dodnes se však nevyjasnilo, o jaký incident se to vlastně jednalo. Jasnější byla situace pracovníka jednoho z evropských velvyslanectví, který už měl dříve tu smůlu, že mu byl vyplundrován dům a který dal nedávno své auto na opravu do dílny v centru města. V neděli, když šéf autodílny s autem vyjel, aby ho dopravil  majiteli, ho obstoupili ozbrojení muži v uniformách, fyzicky ho napadli a s autem odjeli. V jiných čtvrtích prý s kradenými auty  pachatelé dále veřejně jezdí a stalo se také, že v jednom z nich suverénně přijeli k šokovaným okradeným majitelům. 

Tisk se dále dohaduje o osudu bývalého prezidentského páru, který byl  ve svých dočasných nucených domicilech rozdělen. Říká se, že o manželku bývalého prezidenta, neblaze proslulou Simone Gagbo, se musí starat a vařit pro ni sama sestra prezidenta současného, protože jinak hrozí nebezpečí, že by byla otrávena. A tím se dostávám k druhé a závěrečné části o ženách prezidentů na Pobřeží slonoviny. Simone Gbagbo jsem také měla tu pochybnou čest spatřit na vlastní oči, budou to asi dva roky.  Byla  jsem se módní přehlídce, na kterou měla dorazit i tehdejší první dáma. Pro zúčastněné to bohužel znamenalo, jak je v zemi obvyklé, že začátek se zpozdil o více než tři hodiny než konečně dorazila. Skutečně nezapomenutelný moment ale nastal, když paralizovaný moderátor ohlásil otrávenému publiku příchod nejkrásnější ženy Pobřeží slonoviny! Na pódiu se zjevila postarší, korpulentní žena v typickém africkém oblečení a s copánky na hlavě. V případě Simone Gbagbo se nějak zdráhám použít slova dáma, protože tahle nesmiřitelná osoba údajně neváhala  při snaze o udržení se u moci použít jakýchkoliv prostředků. Na Pobřeží slonoviny ji novináři přezdívali  lichotivě Hillary Clinton tropů nebo také přiléhavěji Železná či Krvavá lady. Když se člověk podívá na její webovou stránku, která je stále ještě v provozu, vidí celkem pohlednou ženu s tvrdou a panovačnou tváří, snažící se působit příjemně až lidsky. S tím dramaticky kontrastuje fotografie z nedávné doby, která je rovněž k vidění na webu, kde se s ní  Ouattarovi vojáci  fotografují po dobytí bunkru. Klečí na zemi, v rozedraném oblečení, ponížená a vystrašená. 

Čím je tedy známá Simone Gbagbo?

Narodila se v roce 1949 v Grand Bassamu, ležícím nedaleko Abidjanu, jako jedno z osmnácti dětí policisty a učitelky.  Má patnáct sester. Vystudovala dějiny a kvůli marxistickému přesvědčení a aktivitám v odborovém hnutí, stejně jako veřejné kritice prezidenta Houphoueta-Boignyho byla několikrát v 70. letech  uvězněna. V roce 1982 založila spolu se svým budoucím manželem Laurentem Gbagbem, také vystudovaným historikem, Lidovou frontu Pobřeží slonoviny.  O sedm let později si ho ve druhém manželství vzala a měla s ním dvě ze svých pěti dcer.  V té době byla zvolena poslankyní za lidovou  čtvrť Abobo, která byla v nedávném konfliktu překvapivě jednoznačnou baštou Gbagbových odpůrců.  V roce 1998 přežila i s manželem vážnou dopravní nehodu, což považovala za zázrak a také důvod, odvrátit se od katolicismu a marxismu a stát se horlivou evangeličkou. Od té doby se nechávala často vidět s biblí v ruce a její revoluční slovník se obohatil o božská podobenství. Měla také dobré vztahy s evangelíky z USA. 

Když byl v roce 2000 její manžel zvolen prezidentem, dostala se na špičku státní hierarchie a jejím jediným cílem se stalo, se tam udržet. Formálně byla prezidentkou parlamentní skupiny a víceprezidentkou Lidové fronty. V jednom z nemnoha rozhovorů, které poskytla, řekla časopisu L'Express: „Všichni ministři mě respektují. Často mě považují za někoho, kdo stojí nad nimi.“ V praxi měla  hlavně velký vliv na svého muže. Ten přetrval, i když si Laurent Gbagbo  rok po  dosažení nejvyššího postu v zemi vzal při  kmenové svatbě  druhou ženu, o více než třicet let mladší žurnalistku Nadine Bamba. Jednalo se o tradiční africký ceremoniál, který však  považuje většina obyvatel země za platný. Překvapující bylo nejen to, že Nadine, která psala pro provládní noviny Le Temps, byla muslimka ze severu, ale zejména skutečnost, že Gbagbo jako křesťan k podobnému kroku neměl žádné oprávnění. Jeho druhá oficiální manželka žila poté i s jejich společným synem ve vile v nové luxusní čtvrti Riviéra a veřejně nevystupovala, až při volbách v roce 2010 se Gbagbo snažil využít jejího původu z muslimského severu v předvolební kampani. Světový i místní tisk se nad druhým prezidentovým manželstvím velmi rozhořčoval, styl Françoise Mitteranda nebo Arnolda Schwarzeneggera jim patrně přišel vhodnější. Skutečnost vystihl ale snad nejlépe žurnalista z Le Patriote, který napsal: “Gbagbo nerespektuje žádný zákon“. 

Ještě méně je dokázala respektovat jeho první (nebo hlavní?) žena. Když se po dvou letech Gbagbovy vlády projevilo markatnější rozdělení země na křesťanský jih a muslimský sever,  zůstávala zastánkyní tvrdé linie, brojila zejména proti bývalé koloniální mocnosti Francii, kterou obviňovala z neokolonialismu a Ouattarovi, muslimskému rivalovi svého muže. Ve svých veřejných vystoupeních ráda nazývala francouzského prezidenta Sarkozyho ďáblem a Ouattaru šéfem banditů. Když bylo v roce 2003 dosaženo vlády národní jednoty, ve které se stal premiérem vůdce jednotek rebelů z muslimského severu Guillaume  Soro, aktivně ji sabotovala. 

V roce 2005 informovalo Radio France International o černé listině OSN, na které byly osoby z Pobřeží slonoviny, obviňované z porušování lidských práv. Jednou z nich byla právě Simone Gbagbo, za organizaci tzv. Vražedných komand, která likvidovala odpůrce  jejího muže. Není bez zajímavosti, že dalším obviněným byl premiér Gbagbovy vlády národní jednoty a i současný premiér ve vládě Alassaneho Ouattary, Guillaume Soro, velitel jednotek rebelů ze severu, dnes Republikánské armády Pobřeží slonoviny. Ten se na listině octl za nezákonné popravy. Pověst Simone Gbagbo nezlepšila ani její údajná účast v tzv. Kieffrově aféře. Jednalo se o francouzsko-kanadského žurnalistu Guye Andrého Kieffra, který na Pobřeží slonoviny sbíral informace ke korupčnímu skandálu a zapojení vlády do obchodů s kakaem. V roce 2004 zmizel při cestě na schůzku se švagrem Simone a množství důkazů a svědectví  poukazovalo zřetelně na aktivní účast prezidentovy manželky v jeho únosu a pravděpodobné vraždě. Později byla dvakrát formálně předvolána francouzskými vyšetřovateli k výslechu, ale případ objasněn nebyl. Přes své činy, neslučitelné s jakoukoliv vírou, neztratila svoji náboženskou horlivost a přesvědčení a poslední dny odporu v bunkru prezidentského sídla probíhaly pravidelné bohoslužby, kde ona i její manžel žádali naléhavě o boží pomoc. Jak psal místní tisk, byli údajně pevně přesvědčeni, že na jejich pomoc přijde sto andělů nebo sám Kristus.


Někteří by Simone Gbagbo rádi přirovnávali k Imeldě Marcosové nebo manželce Roberta Mugabeho Grace, ale luxus jí údajně mnoho neříkal, nelítala vládními letadly na nákupy ani ke kadeřníkům do Paříže. Byla posedlá mocí. Jak napsal časopis Jeune Afrique: “Dělá politiku od rána do večera.“ Bohužel její krvavá komanda a blízkost k Mladým patriotům byla tím nejhorším prostředkem. Říká se, že to byla právě ona, kdo přesvědčoval Gbagba, aby neuznal údajnou porážku ve volbách a bránil se vojensky, nehledě na oběti. Teď se za oběť považuje sama, obviňuje tisk, že ji vždycky démonizoval a čeká na svůj další osud. 

Rozdílnější ženy, které tak silně ovlivnily  poslední dva prezidenty  Pobřeží slonoviny by se těžko mohly  najít. Nejen vizuálně, ale i přístupem k honbě za mocí a bohatstvím.  Obojeho dosáhly, jedna i druhá, cena nerozhodovala. 

Vpravo termitiště, vlevo zbořeniště

Zbytky lidských obydlí

Vlajky k oslavám Dne nezávislosti

Život jde dál. V pozadí budova univerzity

Za vším hledej ženu (Dominique Ouattara)

Čtrnáctého července před 222 lety byla dobyta daleko od Afriky budova, známá tam a později i ve všech učebnicích dějepisu pod jménem Bastille - Bastila. Přesto to byl ve čtvrtek důvod k velkolepým oslavám nejen v zemi tohoto nechvalně známého vězení, ale také v Abidjanu. Francouzské velvyslanectví pořádalo velkolepou recepci, kterou nepoctil svojí přítomností nikdo menší než francouzský ministerský předseda François Fillon.  Nicolas Sarkozy navštívil Pobřeží slonoviny už při příležitosti slavnostní inaugurace  prezidenta Alassaneho Ouattary v květnu a po desetiletí  mrazivých vztahů  nemohlo být dáno zřetelněji najevo, jak velký zájem Francie na této zemi má. 

Již dlouhé dny před oslavou se umetaly všechny příjezdové cesty k rezidenci francouzského velvyslance v Cocody, která se nachází uprostřed obrovského pozemku bezprostředně vedle prezidentského  paláce, o který byly ještě před několika měsíci sváděny  tuhé boje. Když jsem tudy několikrát ráno projížděla, potkávala jsem tam bílé muže ostře řezaných rysů, jak starostlivě procházejí přilehlé plochy, určené k parkování. Zajisté dohlíželi na to, aby některý z více než tisíce hostů nepřišel  k úhoně kvůli zapomenuté výbušnině nebo nebyla akce jinak bezpečnostně ohrožena. V den konání byly již hodinu před začátkem  zaplněny přilehlé ulice drahými auty  s čekajícími šoféry, přijížděly i autobusy s hosty a uprostřed strategické křižovatky, kde nás v nedávné  minulosti děsil střelbou tank, stálo nákladní vozidlo s francouzskými vojáky. 

Protože situace v Abidjanu není zatím jednoznačně klidná, byla bezpečnostní opatření při vstupu velmi přísná. Na recepci byly pozvány špičky z místních i mezinárodních politických a ekonomických kruhů i společenských organizací. Protože dress code doporučoval přiměřené oblečení, pro většinu místních pozvaných, zejména dam, to v duchu  mentality této africké země  znamenalo, obléci se asi jako na  vídeňský dvorní bál, kde bude navíc provedeno  vyhodnocení nejnápadnějších a nejdražších šatů a doplňků. Vzhledem k tunám šperků bylo logické, že většina dam při průchodu bezpečnostním rámem vyvolala alarm a tak jsem se celkem bavila rozpaky francouzských vojáků, kteří pak museli přes záplavu vleček, volánů, hlubokých výstřihů a rozparků provádět podrobnější ohledání. 

Hosté poté stoupali v dlouhé řadě po vyzdobeném schodišti, na jehož konci je vítali podáním ruky     členové  francouzského velvyslanectví. Poté, co jsem absolvovala vítací skupinu se mi zdálo, že na sobě cítím něčí pohled. Podívala jsem se vzhůru a o několik dalších schodů výše jsem uviděla stát světlovlasou, majestátně vyhlížející, korpulentnější ženu asi kolem padesáti let. Byla velmi elegantně oblečena, s perfektním účesem a tvářila se poměrně znuděně. Vedle ní stál muž, evidentně její doprovod. Prohlížela si mě  s podobnou hodnotící stupnicí, jako já ji.  Zdálo se mi, že její tvář odněkud znám, ale neustávající tok hostů mě donutil pokračovat dál.  V přeplněných prostorách a horku tropické noci se čekalo na příjezd francouzského ministerského předsedy. Když konečně dorazil a vystoupil na připravené pódium, byla mezi členy jeho doprovodu také ona žena. Odbarvené vlasy, nápadně pohledná, ohlášená jako madame Ouattara, tedy manželka prezidenta, první dáma Pobřeží slonoviny. Běloška.  

Nějak jsem se nemohla další dny zbavit vzpomínky na ten pronikavý pohled a tak jsem se rozhodla poinformovat se, kdo  vlastně nahradil „v úřadu“ Simone Gbagbo, manželku bývalého prezidenta. Z fotografií na internetu se na mě dívala ta bezesporu zajímavá žena. Co jsem se o ní dočetla, by vydalo na úspěšný holywoodský scénář. Některá periodika byla zdrženlivá, jen podotýkala, že nová první dáma Pobřeží slonoviny nemá jako cizinka v zemi lehkou pozici, neboť je jí předhazováno, že je příliš „blonďatá, bohatá a francouzská“.  Zdůrazňovala, že je finančně nezávislá a  ke svému velkému jmění se dopracovala jako realitní makléřka dávno před svojí známostí s Alassanem Ouattarou.  

Další, zejména francouzsky psané zdroje však poodhalovaly o mnoho více. Le Parisien tvrdil, že na Ouattarově politickém vzestupu měla rozhodující podíl právě ona. Cituje abidjanského politika, který prohlásil:“ Ouattara vděčí za celou svoji kariéru jen své ženě.“  

Kdo to tedy vlastně je, Dominique Ouattara?

Narodila se v roce 1953 v Alžíru, v židovské rodině takzvaných „Černých noh“, tedy francouzských usídlenců, kteří zde žili od r. 1830, kdy Francie obsadila Alžír. Ve dvaceti letech přišla do Abidjanu s manželem,  profesorem  na francouzském polytechnickém lyceu. Narodily se jim dvě děti a o šest let později,  v roce 1979, založila Dominique Folloroux realitní společnost, která se víc než úspěšně rozrůstala. Politické kontakty získala údajně přes známé svého muže, ministra Bambu Vamoussu a jeho strýce, guvernéra Západoafrické centrální banky Abdoulaye Fadigu. 

Jaký byl Abidjan v té době? Nazývaný Paříží Afriky, s početnou komunitou zde žijících Francouzů, kteří  pracovali jako vedoucí specialisté ve všech odvětvích. Taková byla politika prezidenta „zakladatele“ Félixe Houphouëta-Boignyho (1905-1993), který zastával  názor, že úzké spojení s bývalou koloniální mocí může zemi ušetřit řadu problémů. Sám byl prezidentem neuvěřitelných třicet tři let a tím také nejdéle sloužícím africkým vůdcem. Ve světě ho v délce „úřadu“ překonal jen Fidel Castro a severokorejský Kim Il Sung. Poté, co se zbavil politických odpůrců, se mu podařilo stabilizovat zemi politicky i hospodářsky a Pobřeží slonoviny se stalo ukázkou úspěšného postkoloniálního afrického státu. A právě v blízkosti prezidenta  Houphouëta-Boignyho, zvaného „Starý“ se objevuje půvabná Dominique a její extrémně privlegovaný přístup a vliv na něj z ní dělá podle časopisu Grazia klíčovou osobu pro všechny francouzské podnikatele, zejména z oblasti kakaového průmyslu.  Jak se dostala do epicentra moci není úplně jasné, ale zřetelným výsledkem bylo, že začala spravovat obrovský nemovitý majetek starého prezidenta  v Africe i v Evropě (v roce 1993 se celkově odhadoval na neuvěřitelných 7 – 10 miliard dolarů!). Tato pozice jí dala finanční prostředky i jméno v západní Africe i ve Francii, které jí umožnily vybudovat rozsáhlé realitní impérium a začít bohatnout i spolu se svými francouzskými obchodními spojenci. 

V roce 1983 zemřel její manžel a rok poté poznala o jedenáct let staršího Alassaneho Ouattaru, který pracoval tehdy pro  Centrální banku západoafrických států. Podle jejích vlastních slov mělo být počáteční setkání ryze obchodní, neboť jí Ouattara chtěl svěřit své obchodní záležitosti před odchodem do USA. Láska přišla prý později. V každém případě měla v této době Dominique Folloroux kontakty, o kterých se mohlo Ouattarovi jen zdát. Když byl o čtyři roky později, po smrti Fadigy, zvolen guvernérem Centrální banky, proslýchalo se, že to bylo hlavně díky tlaku jeho přítelkyně. V roce 1990  byl povolán Ouattara  Houphouëtem-Boignym do čela výboru, který měl vyřešit hospodářskou krizi v zemi. Zároveň ho jmenoval premiérem, do funkce, která byla vytvořena okamžitou změnou Ústavy. Zásluhu na tomto vzestupu měla mít opět  Dominique, díky svému vlivu na „Starého“. Sňatek s vycházející hvězdou ivorijské politiky následoval o rok později v Paříži. Není pravda, jak tvrdí s oblibou některá média, že  oddávajícím byl Nicolas Sarkozy, ale přítomen byl  jejich blízký přítel, syn prezidenta Mitteranda a představitelé významných francouzských podnikatelských skupin.  Právě na roky 1990-1993, kdy byl Ouattara premiérem, se vztahuje velká kritika  páru ve vztahu ke státnímu majetku a jeho rozprodávání za   podhodnocené ceny  francouzským firmám. V době těžké nemoci před  smrtí Houphouëta-Boignyho vykonával Ouattara po 18 měsíců fakticky jeho úřad. Jeho velký sok, Laurent Gbagbo, trávil v té době dva roky ve vězení. 

Ouattara byl logicky viděn i jako možný nástupce na prezidentské místo, ale Houphouët-Boigny se těsně před svou smrtí  rozhodl pro Henriho Konana Bediého, do té doby hlavy Národního shromáždění. AICI, firma Dominique Quattary, měla v té době již 250 zaměstnanců, pobočky v Gabunu, Burkině Faso, Cannes a jen v Paříži spravovala na 250 budov a 8.500 bytů.  Po nezdařeném boji o prezidentství pár odešel do USA, kde   Alassane Ouattara působil u Mezinárodního měnového fondu (MMF) a jeho žena  rozšířila úspěšně své obchodní aktivity v oblasti kosmetického průmyslu. Stala se výhradní zástupkyní francouzské kosmetické značky Jacques Dessange a mezi klienty sítě jejích kadeřnictví a kosmetických salónů v USA patřila nejen Hillary Clinton. Mezitím se hospodářská situace ve frankofonní Africe značně zhoršila a francouzská centrální banka rozhodla v dubnu 1994 o devalvaci její společné měny CFA- afrického franku. Přes noc ztratila měna polovinu své hodnoty.  Při této příležitosti někteří lidé pohádkově zbohatli. Pokud o připravované akci věděli, stačilo, aby franky vyměnili za zlato, vyčkali znehodnocení a pak provedli výměnu za franky nové. Se ziskem sto procent. Mluví se o tom, že rozsáhlé bohatství Ouattarových pochází do značné míry právě z této transakce. 

Přestože se  Ouattara  stal jako první Afričan ředitelem MMF, usiloval v roce 1995  o kandidaturu na prezidenta Pobřeží slonoviny. Znemožnil mu to však nový zákon o státní příslušnosti, který požadoval, aby oba rodiče plnocenných občanů pocházeli z Pobřeží slonoviny. Jeho otec se však údajně narodil v sousední Burkině Faso. Z té doby pochází také skandální vyjádření z elysejského paláce, který měl údajně odmítat Ouattaru  kvůli jeho ženě, kterou označil jako metresu Houphouëta-Boignyho.   Chiracovu podporu měl jednoznačně Bedié, ale k přátelům  manželského páru Ouattarových měli patřit v té době již Nicolas a Cecillia Sarkozy...

V roce 1999 se Ouattara vzdal funkce v MMF, aby se plně věnoval politice. Chtěl kandidovat v prezidentských volbách v roce 2000. Jeho žena se začala připravovat na roli první dámy a založila fond Děti Afriky, který ji značně zviditelnil také díky zapojení různých hvězd, jako Catherine Deneuve, Claudie Cardinale, Naomi Campbell aj. Za své úspěšné aktivity dostala v Benátkách ocenění jako jedna ze 40 nejúspěšnějších žen - podnikatelek roku. Na Pobřeží slonoviny však měla nepřátele a stala se obětí  nezdařeného pokusu o  únos.  Na jejího manžela  byl  vydán zatykač kvůli zfalšovaným dokumentům.

Události na Pobřeží slonoviny  dostaly neblahý spád. Na Vánoce 1999 došlo k puči proti prezidentu Bediému, za jehož působení dosáhla korupce závratného vrcholu.  Generál Robert Gunéï podle svých slov přišel, aby pučem „zametl v domě“. V roce 2000  byl  prezidentem zvolen Laurent Gbagbo, Ouattara se opět nesměl voleb zúčastnit.  Hybnou silou jeho aktivit pro získání prezidentského postu měla být  jeho žena. Říká se, že diskuse o vhodné předvolební taktice mezi manžely často vedla až k fyzickým výměnám názorů.  Když Ouattara protestoval proti výsledkům voleb a požadoval jejich opakování, byl napaden ve svém domě ozbrojenými muži  a zachránil se útěkem k sousedům. Po dalším puči  v září 2002 Ouattara a jeho žena unikli jisté smrti, když bylo jejich honosné sídlo v Cocody na břehu laguny znovu napadeno, zapáleno a vyrabováno Gbagbovými stoupenci (Gardami smrti). Oběma se podařilo znovu přelézt zeď do sousední zahrady, kde se nacházela rezidence německé velvyslankyně. Ta měla tolik odvahy, že jim poskytla azyl a zachránila tím život. Generál  Gunéï a jeho žena byli nalezeni téže noci ve svém domě zavražděni. 

Následovalo faktické rozdělení země na severní část obsazenou rebely a jižní část s centrem v Abidjanu. Za deset let Gbagbovy vlády ztratilo Pobřeží slonoviny polovinu své hospodářské síly, téměř polovina jeho obyvatel žije pod hranicí chudoby oproti 18 procentům z roku 1998. V roce 2010 se konečně uskutečnily pět let odsouvané volby, které vynesly po dramatických bojích do prezidentského křesla konečně Allasaneho Ouattaru a z jeho ženy Dominique učinily první dámu. 

Na svých oficiálních webových stránkách  Domonique Ouattara  uvádí, že již od chvíle, kdy přišla na Pobřeží slonoviny myslela na to, jak pomáhat nejchudším. V rozhovoru pro africký časopis Le grand MAG řekla, že po zvolení Outtary prezidentem přerušila své obchodní aktivity, aby ho mohla podporovat a věnovat se charitativním aktivitám.  Zároveň vyměnila své designové kostýmy za tradiční oblečení afrických žen, ve kterém vypadá poněkud nepatřičně a snaží se tak manifestovat příslušnost k zemi, které konečně spoluvládne.  V projevu k ženám Pobřeží slonoviny 8. března se obrací na  své „africké  sestry“ a vyzývá je, aby „vyřídily svým mužům, že boje skončily a je čas na mír“...

Vypálený a opuštěný dům Ouattarových v Cocody

Zeď života - strmá cesta k moci

Tři měsíce poté

Přesně před třemi měsíci jsem sledovala obrovský oblak černého kouře, valící se z paláce, kde v bunkru do té chvíle vzdoroval svému soupeři z listopadových prezidentských voleb Laurent Gbagbo. Palác byl po dlouhých bojích spojeným úsilím jednotek Francie a OSN dobyt a v tuto chvíli už bývalého prezidenta v poutech vyvedli muži v uniformách, bojujující na straně Alassaneho Ouattary.  Trochu to připomínalo natáčení filmu, kde profesionální kaskadéry nahradili původně účinkující herci. Později, už po evakuaci v Evropě jsem četla, že když zvláštní zástupce generálního  sekretáře OSN na  Pobřeží Slonoviny zahájil slavnostní proslov v přenosu pro centrálu v New Yorku slovy, že jednotkám prezidenta Ouattary se konečně podařilo dobýt Gbagbovu baštu odporu, překvapivě se přerušilo videospojení, jakoby demonstrovalo, že to je velmi zidealizované prohlášení...

21. května následovala slavnostní inaugurace Alassaneho Ouattary v hlavním městě země Yamoussoukru, za účasti  hlav OSN i Francie. Zatímco některé novinové články  a reakce na internetu nešetřily slovem neokolonialismus, podle většiny jiných uvítaly Sarkozyho přítomné davy výkřiky “děkujeme“, které demonstrovaly vděčnost za rozhodující podporu, kterou francouzské vojenské jednotky poskytly v dubnových bojích Ouattarovým bojovníkům. Pro tu chvíli byla zapomenuta obvinění těchto jednotek bývalých rebelů, které přišly ze severu země, z provádění krvavých masakrů ve vesnicích věrných Gbagbovi, bezpečnostní, ekonomické i všechny další problémy, kterým měl nový prezident vzápětí čelit.

Jaký se zdál být Abidjan po třech měsících v idylické Evropě mně? 

(idylická=mírová, přestože naše vláda také nakupuje vojenskou techniku a radostně za ni platí dvakrát víc než ostatní)

Úhel pohledu byl hned po příletu neobjektivně ovlivněn obdobím dešťů, kdy se  z nebe řinou nepřetržité proudy vody, vše vypadá šedě a omšele, silnice jsou zaplaveny, přidává se strach z malárie a na náladě to celkově nepřidává. Přesto byly ulice plné lidí a ještě více aut. Všude se horlivě uklízelo, zametalo a odvážel nahromaděný odpad, lidé v ochranných vestách natírali bílou barvou obrubníky, kterou po několika metrech za nimi smýval déšť. Semafory byly částečně rozstřílené, částečně nefunkční, zaujal mě ihned jeden, kde byla uražena část se zelenou barvou, zbytek fungoval. Ale jak je zde zvykem, jde stejně jen o orientační záležitost. 

U vjezdu do ulice, vedoucí k našemu domu, chybělo vojenské stanoviště, které dovolovalo dříve vjezd jen rezidentům a těm, kteří mířili do prezidentského paláce. Naposledy jsem tudy vyjela v obrněném transportéru OSN, když jsme opouštěli náš domov a pamatovala si Gbagbovy po zuby ozbrojené a dobře opevněné vojáky, zdravící k mému velkému ulehčení velitele modrých přileb. Tehdy jsem spíš čekala, že konvoj začnou odstřelovat a dodnes přemýšlím o tom, že jsem si nikdy nemyslela, že obzvlášť v Africe bude někdo dbát na nějakou dohodu  o zastavení palby, aby mohli být  odvézeni do bezpečí ohrožení obyvatelé a to navíc s jednotkami OSN, jednoznačným nepřítelem v konfliktu.  Po více než týdnu těžkých bojů kolem našeho domu  jsem byla přesvědčena, že nám ustřelí hlavu, jen co vyjdeme na ulici a nejpozději u zmíněného vojenského stanoviště vyhodí do vzduchu bílý neforemný transportér OSN, který  působil sice malebně, hlavně v kombinaci s modrými přilbami, ale z hlediska vojensko-ochranného, pokud to mohu posoudit, mi připadal  asi jako kabriolet v dešti. Nicméně nikdo nevystřelil, konvoj projel několikrát, jak jsem vyprávěla, vojáci získali  můj respekt a zejména můj osobní, dříve jenoznačně kritický pohled na modré přilby dostal velmi pozitivní aspekt. A tak když jsem je teď uviděla projíždět od paláce,  první myšlenka byla radostná než jsem si uvědomila, že přítomnost jejich patrol znamená, že bezpečnostní situace v této dříve tak prominentní části města není nejlepší. Později jsem se dozvěděla, že nový prezident  palác jako svoji rezidenci užívat  nehodlá. Dál všechno vypadalo tropicky normálně, banánovníky u cesty byly vyšší a ohořelá torza tanků byla minulostí. 

Po vjezdu do dvora jsme hned viděli, že boje by nám i poslední dva dny po našem úniku bývaly byly připravily horké momenty. Ve zdi před domem přibylo velkých děr, jedna střela ji prorazila,  prolétla dvě stě metrů zahradou a vyhloubila díru do protilehlé zdi, ve které jsem ještě našla její zbytek, připomínající uraženou vrtuli. V domě nebylo nic opraveno, jen okna  byla a dodnes jsou „africky“ vyspravena igelitovými plachtami místo tabulí a přelepena širokými pruhy izolepy.  Největší překvapení nastalo, když jsem odtáhla několik metrů širokou záclonu před prosklenými dveřmi na terasu a viděla, že skleněné tabule jsou na mnoha místech provrtané. Na zahradě před terasou jsme našli  jámu, kam evidentně dopadla nějaká výbušnina, explodovala, urazila kus schodiště a proděravěla skleněné tabule, chráněné naštěstí hustou mříží, která asi následky zmírnila. Kdybychom v domě bývali zůstali, spali a přebývali bychom v „klidnějších“ momentech právě v této přízemní hale...  

Četný dřevěný nábytek na terase zůstal bez jediného škrábnutí, když se dívám na zeď nad postelí v ložnici, vidím oblak větších i menších dírek od výstřelů, které prorazily okno, ale vysoká pelesť je nepoškozená. Nejneuvěřitelnější štěstí se týkalo auta, které stálo pod přístřeškem u zdi, za kterou zahajovali útok Ouattarovi bojovníci a které je ze tří stran orámováno  dírami po střelách velkého kalibru. Jestli existuje ochránce aut, byl tam... Vedle už dříve zmíněných, vlastně nepodstatných škod,  zůstal náš majetek ušetřen. Šťastně jsme se setkali také s naší fenkou Teslou, která byla bez sebe radostí, že nás vidí. Zároveň i ve svých dvou letech zvážněla, jakoby tušila, jak napjatý byl její osud. Náš burkinský hlídač, který ji po našem odchodu vzal s sebou poté, co Gbagbovi vojáci varovali před nadcházejícími (závěrečnými) boji, si také zažil své. Tisíckrát jsem si představovala, jak putuje s nápadným velkým psem  rozbitým městem plným vojáků a  ozbrojených band, daleko na periferii ke své rodině. Vyprávěl mi, že to bylo hrozné, nebezpečná dlouhá cesta úmorným vedrem, když to šlo, jel na kole a Teslu musel občas nechat odpočívat, zastavovali ho vojáci i civilisti, hladoví a rozčilení, že týdny neměli dost jídla a  pes vypadal zdravý a dobře živený... 

Když se mě někteří moji přátelé v Čechách ptali, jak to, že jsem zůstávala celou dobu válečného konfliktu tak klidná a dokonce komentovala „chladnokrevně“ dění na blogu, nevěděla jsem, co vlastně odpovědět. Určitě jsem nechtěla děsit své blízké, ale dnes  si  uvědomuji, že jsem logicky přepnula hlavou do realistického modu „nejvyššího nebezpečí a ostražitosti“ a „srdce“ tedy city, pocity a strachy jsem vypnula. Kupodivu to šlo. Bohužel se mi to vrátilo po návratu. Modus nebezpečí stále pracoval a k tomu se přidaly pocity. Napřed jsem chodila  po domě, hledala další a další stopy po zásazích, a pak, když už jsem je nechtěla vidět, dotíraly na mě samy. Děravé dvěře skříně, kde jsem si brala oblečení, rozbitá zalepená okna, dveře od koupelny provrtané výstřely s velkou dírou uprostřed, která mi pořád připomíná veřejné záchodky někde na zastrčeném nádraží minulého století. Poté, co jsem zmapovala všechny zásahy na zahradě, jsem se vydala ven pod záminkou procházek po okolí. Na zarostlou pláň za naším domem, odkud pronikali k paláci Ouattarovi bojovníci a kdyby bývali chtěli, prostříleli by se do našeho dvora. Na křižovatku před domem, kde stál svého času tank a pokaždé, když zazněl ohlušující výstřel,  zastavilo se mi srdce.  Pozorovala jsem díry a uražené kusy  okolních zdí a neustále měla pocit, že odněkud vyběhnou vojáci v maskáčích s černými samopaly. Snad nejhorší byl pocit z brány  prezidentského paláce, kudy jsme dříve směli projíždět, ale kam jsem se později po volbách už neodvažovala přiblížit. Jak to  výstižně komentovala jedna moje známá: “ Člověk neví, co je napadne. ..„ Ve strážních budkách se závorou tam stávali vojáci, někdy přátelští, někdy arogantní, které jsme znali, oni znali nás, později je vystřídaly elitní jednotky a průjezd byl zakázán. Teď byly betonové budky opuštěné, rozstřílené, vedle nahromaděné pytle s pískem, závora se válela vedle. Teprve po nekolika dnech jsem se odvážila projet územím kolem paláce a viděla tu zkázu. Sice jen materiální, ale fantazie dodá zbytek.  

Falešná lítost? Spíš neopochopitelnost touhy po moci a schopnosti jí obětovat téměř cokoliv.

Při té příležitosti jsem si vzpomněla na mladou ženu ze sousedství, která těsně před vypuknutím bojů o prezidentovo sídlo byla mým dobrým neoficiálním zdrojem informací. Tehdy jsem se   neodvážila napsat, co mi svěřila, bylo to hrozné a zároveň nebezpečné. Vyprávěla mi, že nějací lidé z Gbagbova domu, nejspíš místní pomocný personál, prozradili, že se tam dějí strašné věci, jsou mučeni lidé a v noci zakopávány mrtvoly. Zahradník z paláce z toho prý zešílel, strhal ze sebe oblečení a utekl neznámo kam. 

Celou dobu jsem na to musela myslet a po dobytí Gbagbova domicilu čekala, zda se něco potvrdí. Zatím byla zveřejněna informace, která osvětlila osud  čtyř unesených z hotelu Novotel v Abidjanu. Ani nechci komentovat, zda to něco znamená. 

Týden před Gbagbovým pádem, 4. dubna, byli z hotelu Novotel v centru města uneseni dva Francouzi, a to ředitel hotelu spolu se  šéfem největší zahraniční firmy v zemi, a dále jeho asistent z Beninu a vedoucí malajsijské pobočky. Jejich zmizení vyvolalo obrovské napětí zejména mezi cizinci, protože to byl první otevřený útok proti nim.  Osud rukojmích byl od té doby neznámý. Teprve minulý měsíc oznámil ministr spravedlnosti, že  jejich těla byla nalezena v laguně pod prezidentským palácem. Podle jeho zprávy byli mučeni, biti a poté je měl přítomný policejní komisař z milosti zastřelit. Podezřelí z tohoto činu, mezi nimi dva důstojníci Republikánské gardy a zmíněný policejní komisař, všichni příslušníci jednotek věrných Gbabgovi, byli obviněni z vraždy a zatčeni. Podle zpráv na internetu byl palác přezdíván „dům smrti“ a k únosu došlo proto, že se jednalo o „bílé“. 

To je zpráva, ze které běhá mráz po zádech. Bohužel se hrozných přečinů dopouštěly obě strany. Prezident Outtara nedávno na tlak ze zahraničí vytvořil komisi, která  má vyšetřovat  zločiny, ke kterým došlo v povolebním období. Bohužel je i v současnosti bezpečnostní situace v Abidjanu celkově nepřehledná a podle novin Le Temps chaotická a  nebezpečná. Jednotky bývalých rebelů zvané tehdy Nové síly, které přišly na podporu Outtary do Abidjanu, dnes Republikánské síly Pobřeží slonoviny, jsou rozděleny do řady rivalizujících a neovladatelných skupin. Jsou zvyklé opatřovat si příjmy mafiánskými metodami, zahrazováním silnic a vybíráním poplatků a výpalného. Jen málo jich uposlechlo výzvy, aby nastoupili regulérní službu. Ozbrojenými muži v uniformách byl přepaden dokonce šéf tajné služby  Pobřeží slonoviny a okraden. Já jsem slyšela, že podobně se nedávno vedlo i členu jednoho evropského velvyslanectví, kterého donutili zastavit muži se samopaly a  vzali mu doklady i peníze. Auta jsou také horkým zboží, od dubna jich bylo ve městě ukradeno údajně na tři tisíce. Podél  silnice do Bassamu, přímořského města vzdáleného asi 40 km od Abidjanu, stojí v palmových hájích mnoho terénních vozů bez značek.  Když se kamarádka, která tudy projížděla,  podivila, co to je za auta, bylo jí řečeno, že jsou to právě ta kradená... Takže jsem byla ke svému nemilému překvapení poučena, že mám být opatrná, neriskovat kvůli autu život či zdraví a raději ho dobrovolně vydat, bude-li to po mě někdo (se zbraní) chtít a také nezajíždět domů, pokud za mnou pojede jiné auto. Tato taktika se prý v poslední době stala oblíbeným úvodem k ozbrojeným loupežím. Takhle tedy zatím vypadá mír na Pobřeží slonoviny. 

Ale jsou i téměř humorné momenty v téhle tragédii: nedávno jsem slyšela, jak vypadalo „kasírování“  autobusu, který mířil do Abidjanu. Poté, co byl zastaven u baráže,  museli všichni pasažéři vystoupit a ozbrojená hlídka je vyzvala, aby si na stranu stoupli ti, kteří volili v prezidentských volbách Gbagba. Váhavě vystoupili asi tři odvážlivci. Následovala otázka, kdo volil Ouattaru. Této  většině pak bylo oznámeno, že teď tedy zaplatí, nevím jak vysokou, sumu za to, že jim zmínění vojáci přišli na pomoc prosadit Ouattaru jako prezidenta... 

Na cestách městem jsem si všimla, že místo obvyklých členů hlídacích agentur jsou před supermarkety nebo na jiných veřejných místech černě oblečení vojáci s neprůstřelnými vestami. Četla jsem o velkých  stížnostech nemocnic, kde terorizují personál a celkově zneužívají svého momentálního mocenského postavení. Ráda bych doufala, že si s tím početná Ouattarova vláda co nejdřív poradí. Některé její počiny mi nejsou úplně srozumitelné. Tak jsem například nemohla přehlédnout, že ve městě zmizely  všechny sochy, které tam byly postaveny za Gbagbovy vlády. Velká socha sv. Jana, která mi kdysi sloužila jako orientační bod, byla prý rozbita na kusy a odvezena právě ve chvíli, když se křesťanská komunita účastnila bohoslužby v nedalekém kostele  na Velikonoční neděli. Už jsem v tom viděla nástup náboženských konfliktů s vládou muslimského prezidenta, ale došlo mi, že zmizeli i obrovští sloni, kteří s nápisem Vítejte tvořili bránu z letiště na silnici do města. Podobně se vedlo i dalším „nenáboženským“ skulpturám a údajně prý byly pod nimi hledány fetiše neboli voodoo, které tam měly být uloženy při jejich stavbě. Ach, Afrika... 

(to je název už zmíněné knihy německého žurnality B. Grilla)  

Prezidentský palác bez prezidenta

Náš domov