Děla nebo bouřka?

Ještě včera dopoledne by se zdálo, že popisovat situaci v Abidjanu, ekonomické metropoli Pobřeží slonoviny, nepřinese nic pronikavě nového. Pokud si už tedy člověk zvykl na zcela nenormální stav, který tady v posledních týdnech zavládl. I hrůza totiž dokáže po čase začít vyvolávat pocit každodennosti. 

Ulice města byly i nadále průjezdné jen se štěstím, výmluvností a připravenou hotovostí. Pro mě osobně to znamenalo, že jsem sama přestala řídit úplně, i když jsem neměla do poslední chvíle pocit, že by mi chtěl někdo přímo ublížit. Jak jsem se ale dozvěděla z novin, jinak to viděl jeden z evropských velvyslanců, který si v neděli vyrazil se svojí ochrankou ve dvou autech přes město a byl zastaven vojenskou kontrolou v přímořské okrajové části Abidjanu,  proslulou převahou přívrženců bývalého a rádobysoučasného prezidenta Gbagba. Pohybovat se v této oblasti a v tuto dobu vyžaduje určitou touhu po dobrodružství a problémech a ty nastaly, když posádky obou aut musely zastavit a podstoupit prohlídku, protože jak noviny zdůraznily, mezinárodní komunita Gbagba jako prezidenta neuznává, proto ani on neuznává její emisary. Podle dalších řádků velvyslanec a jeho doprovod unikli jisté smrti, když se ukázalo, že disponovali množstvím zbraní, což přitáhlo pozornost Mladých patriotů,  Gbagbových přívrženců, kteří rychle obklopili obě auta. Vojenská kontrola ve snaze zabránit krveprolití uvolnila pro obě vozidla zátarasy, ta byla ale přesto silně poškozena kameny  a musela si razit cestu rozzuřeným davem. Zabavené zbraně byly ukázkově vráceny, přesto zůstala ve vzduchu otázka, o čem taková událost a její negativně laděný popis měl svědčit. 

Včera večer opět rozvířila už tak neklidnou hladinu života cizinců ve městě oficiální zpráva, že odpoledne spustily speciální jednotky prezidenta Gbagba  střelbu na konvoj francouzského velvyslance, při níž byli zraněni dva členové jeho doprovodu. Podle francouzských zdrojů  útoky na diplomatickou komunitu v posledních dnech  vzrostly a k tomuto došlo poté, kdy Francie zvýšila tlak na Radu bezpečnosti OSN, aby schválila rezoluci požadující odchod Gbagba.

Život zůstal obtížný i pro místní obyvatele, ze kterých údajně  město opustil v posledních týdnech celý milion. Kdo mohl, poslal své rodiny do zahraničí nebo na venkov, život stagnuje. V centru města je ve francouzských a libanonských obchodech stále ještě ke koupení dostatek potravin, i když za ceny z říše fantazie (např. 6 vajec za v přepočtu 240 Kč), ve čtvrtích, kde se bojovalo, jsou obchůdky zavřené, nefunguje zásobování ani veřejná doprava, kterou v mírových dobách obstarávala sběrná taxi. Mladí patrioti a další militantní skupiny začaly pronásledovat i cizince z jiných afrických států, zejména ze sousední Burkiny Faso, kterých v Abidjanu pracují v nejjednoduších profesích hlídačů, zahradníků a pomocníků v domácnostech tisíce. Zaměstnanec ze sousední rezidence, občan Burkiny, který ve své vlasti nechal rodinu a posílá jí celý svůj plat, mi minulý týden ještě v šoku vyprávěl, jak ho v noci ve spánku napadli muži ozbrojení mačetami, bili ho, okradli a požadovali horentní sumu, která se rovná jeho tříměsíčnímu platu, aby ho nechali naživu. Dostal ultimátum do příští noci a do svého příbytku už se ze strachu nevrátil, stejně jako řada jemu podobných, kteří, když mají štěstí, mohou zůstat dočasně v domech  svých zaměstnavatelů. Ostatní se pokoušejí odjet do své země, což je v současné době obtížné, zejména když ceny za dopravu třikrát  vzrostly. Jednoduché příbytky ve slumech také často podlehnou ohni, který provází místní potyčky.   Stovky a stovky lidí se proto denně přesouvají od příbuzných k příbuzným podle bezpečnosti lokalit, což je postup,  možný jen díky africkému chápání soudržnosti širokého rodinného klanu, od něhož se podle nepsaného zákona očekává, že se postará o své členy.

Poněkud optimističtější víkend, zejména sobotu, měli přívrženci  Gbagba, kteří se shromážili v Plateau, části města s mrakodrapy, momentálně zavřenými bankami, kancelářemi firem a také sídlem úřadu  prezidenta, jehož právo na úřad  uznávají. Role moderátora před shromážděnými tisíci věrných se ujal opět ministr mládeže a osvědčený propagandista, který rozvášněný dav nechal skandovat hesla typu „teď je pobijeme“ nebo „rebelové zemřou“, která podle jeho slov měla vyzývat  k obraně a boji za ohroženou vlast. Akce měla trvat i celou sobotní noc až do neděle. Přestože je Plateau vzdáleno nejměně 10 kilometrů, ucho, vycvičené rozeznávat znepokojující zvuky nemohlo neslyšet temné dunění hlasů, které chtě nechtě vyvolávalo představu  římské arény, vítající očekávané  krvavé střetnutí. Toto napjaté naslouchání, kdy se člověk snaží odhadnout okolnosti a dosah nezvyklých zvuků, křiku nebo výstřelů, je v současné době stíženo silnými bouřkami, které naznačují brzký příchod velkého období dešťů. Bohužel bouřky v Africe jsou fenoménem, který porazí nejednoho milovníka jeho mírných evropských sester. Bez velkého varování se většinou kolem desáté hodiny večer zvedne vichřice a na nebi se rozpoutá pekelný ohňostroj, doprovázený údery hromu, které nutí si v sebeobraně zacpat uši. Bohužel je to  v posledních dnech stále více matoucí, protože rozeznat údery hromu od těžších kalibrů není snadné.

A to bude v  nejbližších dnech nutné, protože se za tři až pět dnů údajně dá očekávat přesun bojů do Abidjanu.  Zdá se, že politický pat v zemi se  brzy vyřeší a to vojensky. Hlavní informační zdroj všech cizinců a úzké skupiny místních, server abidjan.net to vyslovil tak naplno, jak jen to šlo: „Ouattara vítězí silou, ale v Abidjanu se rozhodne“. Světová média mluví bez obalu o bitvě o Abidjan. Podle těchto zpráv jednotky rebelů, Forces Nouvelles (Nové síly) nyní přejmenované na Republikánské síly, které ovládají  od roku 2002 severní část Pobřeží slonoviny a které stojí na straně Ouattary, obsadily oficiální hlavní město země, Yamoussoukro, vzdálené 220 km od Abidjanu a dále pokračují na jih. Předtím obsadily i další dvě významná velká centra Daloa a Duéké a přibližují se i k velkému „kakaovému“ přístavu na západě San Pedro. Byla jsem zaskočená svojí neinformovaností, jak k takové ofenzivě mohlo tak rychle a překvapivě dojít, ale dočetla jsem se, že za  stejnou otázku se nestyděly ani místní tiskové agentury, které dostaly odpověď, že „ofenzíva byla připravována tři měsíce a dosud nebyla hotova politicky ani vojensky“. Snímky, na kterých jsou jednotky k vidění, ukazují jejich vybavení poměrně moderní vojenskou technikou. Méně zajímavá, zato špatná je šuškaná zvěst, že při bojích na západě země si armáda prezidenta „osvoboditele“ také nebrala servítky a údajně rabovala. Cizí zdroje zveřejnily zprávu, že jeho vojáci provádějí rychlé exekuce Gbagbových  ozbrojenců a agentura AP zveřejnila fotografii, ze které bylo údajně zřejmé, že Ouattarovi přívrženci právě upálili tři uniformované muže.  

Tyto zprávy  doprovázela v Abidjanu těžká střelba ze čtvrti nepříliš vzdálené centru a také to vedlo k zavření mnoha ambasád na neurčitou dobu.  Část města, ve které bydlíme a kde je prezidentský palác, byla označena  za uzavřenou čtvrť, kam není radno se  přibližovat, jako kdyby tu vypukl mor. Bohužel my jsme uzavřeni v ní. Na jedné straně se dá donekonečna spekulovat, zda 1) se Gbagbo přece jen nevzdá nebo spíš neodejde do azylu 2) nebude hledat poslední útočiště jinde než ve svém paláci   3) nepřijde na  šílenou myšlenku požít své kaťuše. V noci hodlal v televizním vysílání promluvit k národu, ale nakonec se vysílání odložilo. Kromě spekulací už mnoho možností nezbylo než zeptat se souseda, který má dům s podzemními prostory, zda je ochotný poskytnout azyl v případě těžkých bojů, připravit osobní věci pro případ jakéhokoliv odchodu-z domu nebo ze země. A dál doufat, že rozum přece jen zvítězí. 

Čtvrtek ráno přinesl jasný pokyn připravit se na odchod z ohrožené čtvrti. Poté, co jsem si prošla stresovým rozhodováním, co si vzít s sebou jako nejnutnější a hlavně co tu nechat, ukázalo se, že se odtud NEDÁ odejít. Celá čtvrť je obklíčena Gbagbovými vojáky, kteří provádějí detailní kontroly a z nichž někteří překvapivě mluví anglicky. Nabízí se vysvětlení, že jsou to posily z Libérie. Nezbývá než zůstat  se záložním plánem úprku k lépe jistěnému sousedovi.

Včera večer Gbabgo k národu už nepromluvil. Nad hlavou se mi míhají vrtulníky, těžko však odhadnout jejich úmysly.  Některé zprávy říkají, že Gbagbo se uchýlil na některou ambasádu, jiné to popírají. Umím si představit, že by možná i měl chuť prohraný boj vzdát, ale jak vyprávěl před pár dny jeho bratranec mému známému, „prezident bude bojovat až dokonce“. A to je právě problém rozsáhlých afrických rodinných klanů, pokud jejich člen ztratí svůj výnosný post, ztratí kromě jeho blízké i široké rodiny svůj podíl na moci a tím i na blahobytu nepředstavitelné množství lidí. 

V knize „Ach, Afrika. Zprávy z nitra kontinentu“ píše její autor Bartholomäus Grill: „ ...změna prezidenta není nic jiného než změna parazita. Nová elita bude krást stejně jako stará a podnikne všechno proto, aby tak mohla činit tak dlouho, jak to jen půjde.  (s.181, vydání v NJ, Mnichov 2005)

Poučné.

Stalinovy varhany

Někdy  se dostane i racionálně založený člověk do situace, kdy začne přemýšlet, zda na  údajných Nostradamových proroctvích nebude něco pravdy. Obzvláště velké katastrofy pro svět z pohledu lékaře, žijícího v 16. století, měly být připraveny  pro rok 2011 a to se ani nejzavilejšímu realistovi nemůže zdát  být vzhledem k skutečnosti až tak daleko od pravdy. Obzvlášť silně tento dojem začne působit, když má člověk v  postižených regionech známé a přátele a navíc se sám nachází v podobné, nezáviděníhodné situaci. Ještě začátkem února si dělala moje kamarádka, žijící s manželem a tříletou dcerou v Tripolisu, o mě starosti a snažila se mi vymluvit rozhodnutí, vrátit se do Abidjanu. V té době už se šířila arabským světem vlna nepokojů, ale obě jsme se shodly, že jakýkoliv náznak odporu proti režimu v Libyi nemá šanci na úspěch. Za několik týdnů nato byla i s rodinou narychlo evakuována do Velké Británie, odkud se mnou dále řešila, za jak dlouho se do Tripolisu, odkud odjeli s nejnutnějším povoleným minimem, budou moci vrátit. V pondělí mi napsala: “Vyřešeno. Britská rada (její zaměstnavatel) definitivně zavřena, náš dům zničený. Už není důvod se  vracet.“ Mohla jsem ji jen utěšovat a její dcerce poslat nového krtečka, jinak nic. 

O mnoho bojovněji se k tragédii, která postihla její zemi, postavila moje kamarádka v Tokiu, která tam musela v prosinci odletět kvůli rostoucímu nebezpečí občanské války na Pobřeží slonoviny. Přes vrozenou  japonskou zdrženlivost a ohleduplnost mi naposledy napsala: „Mnoho ambasád, mezi nimi i česká,  evakuovalo svoje lidi z Tokia. Je to přehnaná reakce, ale pochopitelná.“ Kdo už trochu poznal japonskou povahu, umí si představit, že políček a komentář typu: “Tak i Češi patří mezi zbabělce, kteří opustili hostitelskou zemi v nesnázích, jak nepochopitelné“ by vyjadřoval totéž. 

Pod dojmem všech těchto  dramatických událostí jsem si říkala, že bych měla dění kolem sebe také brát s větším odstupem a nenechat se vyvést z míry. Možností je nepřeberně. V pondělí k našemu domu nečekaně dorazil cizí vůz. Vystoupil muž v obleku, s akty pod paží, evidentně připravený na jednání na nejvyšší úrovni. Poté, co se ukázalo, že si jeho řidič  spletl adresu, jsem mu vysvětlila správnou cestu s varováním, ať se rozhodně vyhne prezidentskému paláci. Asi minutu poté, co auto zmizelo, se ozvala krátká, ale  v tom okamžiku výmluvná střelba. Černý humor vnucoval jediný komentář „A teď ho zastřelili...“.  Když jsem vyběhla na ulici, viděla jsem jen jeho vůz, ujíždějící správným směrem.

Bohužel mnoho příčin k humoru v Abidjanu není. Oficiální zprávy, které se k nám dostanou, jsou trvale špatné. Vojáci spustili střelbu do lidí na tržišti,  25 mrtvých, přes  60 zraněných.  V nemocnicích umírají lidé, protože ošetření a operativní zásahy se dějí jen proti hotovosti, kterou většina z nich nemá. Na Pobřeží slonoviny opustilo své domovy už půl milionu lidí. Sever země je bez elekřiny a vody, utečenecké tábory v Liberii nezvládají příliv uprchlíků, stejně jako hranice s Ghanou.  Také světová ekonomika reaguje a to jak jinak, než ekonomicky. Obchod s kakaem ustal, ceny vzrostly o 40 procent. Ovšem první velký odběratel z Hongkongu se nechal slyšet, že pokud se situace nezmění do konce března, zaplatí daně z kakaa současnému prezidentovi, tedy Gbagbovi. To údajně „znervóznilo“ i ostatní hráče na trhu. Takže udělají totéž, jestli tu nervozitu správně chápu.  Zákazník žádá čokoládu a obchod je obchod. Daně z prodeje kakaa by Gbagbovi vynesly 300 miliónu dolarů. Pro vydržování svých stoupenců v armádě a mezi úředníky potřebuje měsíčně 150 miliónů. 

Víkend byl v Abidjanu schizofrenický. V sobotu mířily davy lidí  na nádraží dálkových autobusů v Adjamé, kde se snažily dostat své rodinné příslušníky do autobusů směrem na sever, pryč z Abidjanu. Moje místní známá vyprávěla: „Z bytu jsme museli nakonec odejít. Týdny a týdny nás terorizovali (sousedi, kteří jsou pro Gbagba a bandy Mladých patriotů), protože se ví, že jsme volili Ouattaru. Manžela několikrát zbili. Napřed jsme museli platit dvojnásobný nájem, pak poplatek každý den za to, že jsme  směli jen vejít dovnitř. Před pár dny jsme  našli  zamčené dveře a ještě jsme stihli včas utéci. Jsme u příbuzných, ale je nás tam moc. Já pracuji, ale moje sestra s našimi dětmi musí pryč. Manžel směl zůstat v domě svého zaměstavatele. Bála jsem se, ale musela jsem se postarat o děti. Autobusy byly plné. Nakonec se mi podařilo je  poslat na venkov za všechny peníze, které jsem dokázala dát dohromady.“  Podobně se vede i studentům, protože na univerzitě, kde jsou i ubytovny, vládnou militantní jednotky Fesci a ty vyhánějí a lynčují nepohodlné (muslimy a studenty ze severní části země, což je většinou totéž). Lékař, která se vrátil na vlastní nebezpečí z Evropy, aby zde dále přednášel, se přeorientoval na záchrannou  stanici pro „své“ studenty, které uklidní, nakrmí,  vybaví penězi na jízdenku a odváží na nádraží, aby mohli odjet k rodinám a přečkat nejhorší. 

Ve stejný den, kdy se stovky lidí pokoušely dostat z města, hřímal  ministr mládeže Gbagbovy vlády k několikatisícovému shromáždění mladých mužů a vyzýval je, aby neváhali položit život za svoji zemi, vstoupili do armády a pomohli ji osvobodit  od „banditů“ a neokolonialistů.  Optimisté se snažili mě přesvědčit, že je to dobré znamení, protože to musí znamenat, že armáda má problémy kvůli dezercím, ale euforie mě přešla hned v pondělí, když jsme viděla zástupy mladíků, kteří čekali před náborovým střediskem. Raději nemyslet na to, co bude, až budou v rukách držet  samopaly.  Propaganda je velice účinná zbraň.

Vím, že jsem  minule tvrdila, že dotyčný ministr mládeže a vůdce Mladých patriotů zmizel, ale ukázalo se, že to nebyla pravda. Ale nebyla jsem jediná, i mistr tesař se utne, praví přísloví. Generální tajemník OSN pro humanitární operace se v minulých dnech omluvil běloruské vládě, že ji OSN obvinilo z porušení embarga na dodávky zbraní na Pobřeží slonoviny. Mluvilo se tehdy o dvou bojových vrtulnících, které si Gbagbo pořídil z Běloruska a které byly údajně dopraveny na jeho  základnu. Nebyla to pravda... OSN mluvilo emocionálně o „ohavné“ chybě, mě to jen potvrdilo fakt, že informace na všech úrovních jsou víc než nespolehlivé.

Co bohužel nejspíš jisté je,  že prezident Gbagbo si pořídil Stalinovy varhany. Trvalo mi, než jsem se dovtípila, že se jedná o zbraně, u nás známé jako kaťuše!  Nevěděla jsem, že ještě existují, protože je znám, asi jako většina vrstevníků, hlavně z filmů typu Velká vlastenecká válka. Není to dobrá představa, když si uvědomím, co po koncertu těchto varhan zůstávalo z cílů, na které byly zaměřeny.  


K velkým excesům proti cizincům v Abidjanu zatím nedochází, drobné události jsou proti roku 2004 bezvýznamné, i když šokující, obzvláště když postihnou lidi, které znám. Tak poprvé v třicetiletých dějinách její existence zavřel místní bavorskou restauraci její majitel poté, co mu bylo vyhrožováno, údajně proto, že si u něj v minulosti pochutnávali na proslaveném  prasečím kolínku  i lidé z OSN. Další  známý ze švýcarského velvyslanectví se dostal do konfliku s Mladými patrioty u zátarasů na silnici, které se množí jako houby po dešti. Poté, co byl po zevrubné kontrole  vyzván, aby otevřel také víko motoru, ztratil nervy a odmítl. Vytáhli ho z auta a začali bít. Kolem auta se ale shromáždili kolemjdoucí a začali protestovat, takže bitka ustala a otřesený Švýcar směl odjet. 

To svědčí o tom, že  agresivita roste, ale obyčejní lidé si uchovávají zdravý rozum.  Ještě nedávno  jsem se odvážila dokonce vyjet směrem k hotelu Golf, kde sedí obklíčený druhý prezident. Část silnice byla volná, poté  už ji zahrazovaly Gbagbovy vojenské  hlídky. Svoji převahu se snaží dávat najevo doplňky, které se při bujné fantazii blíží image Ramba - "zlaté" kříže na krku, kukly, černé návleky na pažích, které ladí s kalašnikovy. Byli tak překvapeni mojí přítomností, že nevěděli, jak se zachovat. Pak jednoho napadlo požadovat řidičský průkaz, což bylo opravdu opět absurdní. Už jsem viděla ty titulky: „Bílá žena se pokusila o útok na hotel Golf, nejhlídanější místo v rovníkové Africe, a to (!) bez řidičského průkazu... „  S moderní kartičkou, kterou evidentně nikdy neviděli, si nevěděli rady a pustili mě dál, na objížku prašnou cestou, stranou od hotelu, na který nejspíš míří kaťuše. Horší pocit jsem měla z hlídky Mladých patriotů, kteří si na obličeje nasadili masky. Nevím, jestli proto, aby naháněli strach nebo  aby zůstali anonymní. Já jsem strach měla, hlavně když obestoupili auto a jeden z nich si výmluvně pohrával s baseballovou pálkou, druhý s železnou tyčí. Tenhle drobný teror funguje  dobře, stejně jako  vyhrožování a štvaní. Je cítit, že smyčka se stahuje, život ve městě se stává  stále méně únosným, situace napjatější a zdá se, že už  to nemůže takhle jít dál. Přesto nedokáže nikdo odhadnout, jak dlouho bude ještě tahle noční můra trvat.

Nábor do progbagbových ozbrojených složek

Bitva o Abidjan

Je překvapující, že když se člověk nachází v krizové až válečné oblasti, důležité informace se dozví buď ze „šeptané propagandy“ nebo z internetu. Bude to tím, že v takové situaci většinou špatně funguje objektivní místní zpravodajství, protože režimy mají zájem na tom, aby zprávy byly buď jemu vyhovující nebo raději vůbec žádné. Obzvláště pokud má dotyčný režim potíže. A to je zcela jistě případ Pobřeží slonoviny, kde už před týdny jeden z prezidentů, ten, který má k tomu mocenské prostředky, zakázal denní tisk, který straní jeho protivníkovi. Stejný osud postihl i zahraniční vysílání rozhlasu a televize.  A  tak  se typickým obrázkem ranního centra Abidjanu stali místní obyvatelé, postávající před polopráznými stojany s vystavenými novinami a snažící se z tendenčních titulků usoudit, co se děje. Pokud se to nedozví od svých známých nebo  nezažijou či nezaslechnou střelbu na vlastní uši. 

Mě z letargie očekávání nejhoršího vytrhla moje japonská kamarádka, která mi ve chvíli, kdy jsem zamýšlela poslat jí mail s dotazem, zda je živá a zdravá, sama napsala: „ Dozvěděla jsem se, že začíná boj o Abidjan. Prosím, dej na sebe pozor. Já jsem v Tokiu. Moje rodina i já jsme  v bezpečí při zemětřesení". Už se mi zdá pomalu divné, opět zmiňovat ten řetěz absurdit, který jak se zdá, provází vytrvale všechny neobvyklé životní situace, protože ona musela v prosinci, stejně jako já, opustit  z hlediska  své země nebezpečný Abidjan a odletět do Japonska, kde právě před několika dny vypuklo peklo na zemi. Možná jen s tím rozdílem, že tam ho způsobila příroda, kdežto v Africe se o to neméně úspěšně snaží lidé. Měla jsem ještě trochu tendenci, nebrat její varování příliš vážně, protože její manžel, který zde zůstal, se ještě nedávno naivně domníval, že si v bance vybere peníze, přestože banky již  nefungovaly, takže jsem měla důvod, pochybovat o kvalitě jejich informací. 

Ale stačilo se podívat na internet, kde  vševědoucí světový tisk upozorňoval, že se velké, hustě zalidněné čtvrti Abidjanu staly válečnými zónami a boje  nevyhnutelně směřují k centru  nejen města, ale celého problému, prezidentskému paláci prezidenta Gbagba, toho, který se přes mezinárodní tlak nechce vzdát úřadu a který bohužel disponuje podporou armády a policie. Ovšem jak se člověk dozví právě „na ulicích“, pomalu ale jistě ho opouštějí příslušníci armády, kteří, jak mi vyprávěl majitel jedné z  cizích firem, tajně svléknou a zlikvidují uniformy a jednoduše utečou. To by bylo jistě dobré znamení, protože armáda je největším trumfem, kterým Gbagbo disponuje. Koresponduje to i s včerejší  oficiální zprávou, že se setkal se svojí nejvyšší generalitou,  pravděpodobně proto, aby čelil zprávám, že nad nimi ztratil   kontrolu. Další velká pozitivní  (šuškaná) novina je, že také nejvyšší velitel armády zmizel, což znamená, že usoudil, že je na čase opustit potápějící se loď. Asi to bude pravda, protože v jeho domě začaly okamžitě úřadovat rabující bandy nebo spíše rabovali ti, kteří ho dřívě střežili. 

Horší zpráva byla, že Gbagbo ohlásil tvrdá  opatření, jak čelit současné situaci. Jaká ale,  zatím nikdo netuší. Nicméně z toho člověku přeběhne mráz po zádech když si představí, že odmítl nabízený azyl v Evropě i Africe, vysoké posty v mezinárodních orgnizacích (poněkud zvláštní nabídka pro člověka tohoto typu) a dal tím jasně najevo, že  budoucnost  pro něj znamená buď anebo.  Mě osobně mrazí ve čtyřiceti stupních tepla i z faktu, že se boje budou nezadržitelně koncentrovat na jeho prezidentský palác, v jehož blízkosti bydlíme, protože to v minulosti bývala nejlepší abidjanská adresa. Teď by se asi těžko našla horší. 

Neodvažuji se už ani zavolat svému známému, který bydlí ve čtvrti Abobo, kde probíhaly a opět probíhají nejhorší boje. Minule na moji otázku, jak se mu vede, odpověděl s typickou postkoloniální zdvořilostí: „Situace zde je poněkud bizarní, madam“, aby mi pak sdělil, že kolem jeho domu leží lidská těla, která nikdo neodklízí. To bylo po  první fázi bojů, spíše ozbrojené šikany ze strany Gbagbových milicí, kdy z Aboba odešla velká část obyvatelstva (pro srovnání asi jako kdyby odešla desetina obyvatel Prahy). Poté nastala éra tzv. Neviditelných komand, ozbrojených skupin, které tvrdily, že nepatří ani k jedné straně. Nyní Abobo dobyly oddíly „rebelů“ tedy příslušníku Forces Nouvelles (Nových sil), jednotek ze severu, které stojí na straně prezidenta  Ouattary. Po počáteční zdrženlivosti se probojovaly do Abidjanu a tak je najednou pozice bezmocného prezidenta v Golf hotelu, který se úspěšně vrátil z Addis Abeby, potvrzený v úřadě Africkou unií, náhle úplně jiná.  Jeho soupeř se sice pokusil mu v návratu  zabránit zakázáním letů OSN a francouzských jednotek nad územím Pobřeží slonoviny, ty ho  ale jednoduše ignorovaly. Prohlásily, že jeho zákazy nepovažují za závazné, neboť ho za prezidenta neuznávají. 

Další rána pro Gbagba by mohla být neověřená zpráva, že „zmizel“, tedy nejspíš byl zavražděn, unesen nebo uvězněn jeho ministr mládeže, štvavý řečník typu Goebbelse a zároveň velitel obávaných Mladých patriotů, kteří jsou nejhorší metlou civilního obyvatelstva. Těžko říct, zda je to pravda, i když mi ji potvrdil i šéf jedné místní firmy, kterého jsme  včera potkali v centru Abidjanu. Když jsme s vraceli domů v pekelném poledním vedru, dvakrát nás zastavili příslušníci jednotek Mladých patriotů a nesmlouvavě prohledali auto. Protože bylo bez diplomatického označení, jen se zelenou značkou cizince žijícího na Pobřeží slonoviny a  navíc jsme úspěšně předstírali neznalost francouzštiny, proběhlo vše hladce. Ale není to žádný příjemný pocit, být  zastaven skupinou rozčilených mužů a výrostků, kteří nemají pravděpodobně práci, prostředky ani budoucnost,  jen pocit momentální moci a doufat, že  jejich vystoupení proběhne v klidu.  Moje známá, která se před pár dny také vrátila z Evropy na vlastní nebezpečí s optimistickou představou, že bude pokračovat ve své práci v humanitární organizaci, mi vyprávěla, jak byla poprvé kontrolována na cestě autem městem.  Když jí bylo řečeno, že  by se samozvaní obránci pořádku rádi napili, protože je teplo, čekala disciplinovaně, až se napijí a nechápala, že to byla jemná  výzva k finančnímu příspěvku. Dnes jsem s ní jela i já a s pomocí zdvořilosti, úsměvu (poněkud strnulého) a připravených mincí v hodnotě kolem 2O Kč jsme byly po kontrole zavazadlového prostoru téměř s omluvou propuštěny. Když jsme se u jednoho zátarasu už vzbouřily, že jsme tu platily při cestě opačným směrem, byla naše námitka akceptována. To všechno ještě pořád ukazuje na civilizované formy jednání, šlo by to zajisté i násilím, ale také na to, že nervozity a proto i kontrol, zda někdo nepřeváží zbraně, v samém centru Abidjanu přibývá. 

Mladí patrioti ale také umí jinak, jak před několika málo dny dokázali  v centru  města, kde při večerní kontrole aut došlo k hádce, jejímž výsledkem byli čtyři mrtví. 

Jednotky Forces Nouvelles dnes údajně sváděly těžké boje ve čtvrti Adjamé, necelé tři kilometry od naší čtvrti. Pokusily se dobýt hlavní stanoviště elitních policejních jednotek, což se jim nepodařilo. Kdyby se jim to podařilo, měly cestu do centra města volnou.  

Nevím, jak se má zachovat člověk, který válku nikdy nezažil a teď ví, že boje se nezadržitelně blíží do jeho jindy klidného přechodného afrického domova. Zatáhne a zamkne  všechny mříže, kterými je jeho tropický dům dle místních zvyklostí vybavený, začne používat povinné osvětlení zahrady, které má odradit podle jeho zaměstnavatele lupiče, ale těžko zabrání přechodu armády s těžkou vojenskou technikou, opatří si střelnou zbraň, která by možná zapůsobila na dav, který má chuť rabovat, ale proti armádě je směšná. Nakonec mu asi nezbyde než doufat, v co nejspíš doufají všichni civilisté  při  bojích, kde si mocní a rádobymocní vyřizují své účty, že bude mít štěstí. Pokud je štěstí opravdu muška jenom malá, byla by tady v Africe jistá šance...

Posledními útočišti  budou budovy velvyslanectví, i když si těžko představit, jak by se právě jim mohly boje tohoto typu vyhnout. Jsou  spíše shromaždišti k následné evakuaci ze země.  A to je poslední krok, ke kterému, pevně doufám, nedojde. Ale když teď slyším nepříliš vzdálenou střelbu, je mi jasné, že čekat se dá všechno. 

Trpká příchuť čokolády

Jsem si vědoma toho, že existují také jiná témata než občanská válka, boj dvou starých mužů, kteří se chtějí  právě teď stát  oba prezidenty v nepříliš významné africké zemi a život a pocity lidí, kteří se ocitli na horské dráze, na kterou vůbec nechtěli a o níž nikdo neví, jak ji zastavit. Navíc se na ní střílí. Mám  už  delší dobu připravenou úvahu na téma malárie, ale nemůžu si pomoci, malárie mi prostě v tuto chvíli a této situaci připadá jako banální záležitost, i když dokáže za rok připravit v Africe o život nebo zdraví víc lidí než průměrná občanská válka. Jde o to, co je právě krutější.  V případě malárie se dá tvrdit, že  pokud je člověk správně informovaný, má štěstí a prostředky, dá se přežít. Co se týče  války... Kupodivu by se  daly oba fenomény smysluplně srovnávat, ale filozofii teď nechám stranou. K malárii se prostě brzy dostanu stejně jako ke každodennímu životu (neafričana) v Africe, místní společnosti, zvykům a všem tématům a zajímavostem, se kterými jsem se sama na Pobřeží slonoviny nebo celkově v západní Africe setkala či kvůli kterým jsem byla již oslovena. Ale tohle je právě teď moje realita a takovou už (pevně doufám) nikdy nezažiju.

Mám to štěstí, že po téměř třech letech života v Abidjanu už tu mám řadu místních známých, což se v současné chvíli rovná nejlepšímu zdroji informací. Ještě důležitější je, že jsou opravdu ze všech vrstev společnosti, takže obraz je náležitě barvitý. Na rozdíl od fám, které se tak úspěšně šíří mezi vystrašeným zbytkem mezinárodní komunity, je to odraz reality, jejíž pravdivost se postupně ověřuje i ve zprávách světových agentur. 

Poslední události v Abidjanu nebyly, jako už pravidelně v posledních měsících, nikterak optimistické. Minulý týden zahájili vojáci prezidenta Gbagba střelbu do demonstrujících žen, které ho žádaly, aby konečně uznal svoji porážku a odstoupil. Sedm jich zastřelili.  Poté následovali  čtyři mrtví na další demonstraci. Obyvatelé jsou opravdu zoufalí a snaží se pokojnou cestou dosáhnout  nějakého posunu v patové situaci po prezidentských volbách. Stále populárnější je myšlenka i mezi prostými Gbagbovými příznivci, že se dvěma prezidenty se dá těžko žít a proto by situaci vyřešil třetí. To mi vyprávěl pětatřicetiletý středoškolský učitel, když celý den zbytečně prostál ve frontě před bankou, aby dostal alespoň část svého platu za poslední měsíce.  Gbagbo, o kterém byl celý svět přesvědčen, že už brzy zkončí kvůli nedostatku peněz, převedl údajně sumu z daně za kakao do filiálek lokální agrární banky a slíbil výplaty státním zaměstnancům, kteří se nemohou dostat ke svým kontům v zavřených bankách. Fronty na přímém slunci jsou šílené, ještě horší je nesmyslné množství dokumentů, které jsem viděla a které musí  tyto tisíce lidí předložit, aby dostaly své peníze-africká byrokracie je opravdu bez hranic v jakékoliv době. Je proto jasné, že za den jen pár šťastných jedinců, většinou známých či příbuzných pracovníků a ochranky banky, dokáže dosáhnout výsledku. Protože tito slušně oblečení lidé poté, co prostáli dvanáct hodin ve frontě před bankou, většinou už nemají ani prostředky na dopravu do vzdálenějších částí Abidjanu, přespávají podle možností v centru. Z mocenského hlediska bylo  pro Ouattaru jistě účinné a efektní, iniciovat uzavření bank, následky pro obyvatelstvo jsou však nedozírné.

Navíc se zdá, že Gbagbo finanční konec stále úspěšně oddaluje. Počátkem týdne  zaujala i česká média zpráva, že hodlá znárodnit kávový a kakaový průmysl, dnes oznámil další verzi, podle které musí vývozci  do konce měsíce prodat ohromné zásoby kakaa, které se hromadí v přístavech, jinak budou zabaveny. Vývoz  kakaa totiž  na návrh  druhého prezidenta Ouattary ustal, EU zakázala nákup, aby Gbagbo přišel o  finanční zdroje.  Takže prodej je v tuto chvíli téměř nemožný. Cena kakaa ale stoupla na světových trzích o třicet procent a svět se o Pobřeží slonoviny dále zajímá. Formy prodeje i kupci se časem jistě najdou. Kakao i ropa můžou mít podobnou přitažlivost. 

Dopad celkového ekonomického chaosu je znatelný i na frekventovaných abidjanských ulicích, kde se objevilo velké množství žebrajících žen s dětmi, což tu bylo dříve na africké poměry spíš ojedinělé. Je mezi nimi mnoho obyvatel čtvrti Abobo, kde se týdny bojovalo a která se téměř vylidnila. Před několika měsíci to byl  ještě domov milionu obyvatel. Když jsem se ptala  známého, který tam stále ještě žije, řekl jen, že se musel přestěhovat o několik ulic  dál, protože kolem jeho domu leží mrtvá těla, která se začínají rozkládat a nikdo je neodklízí. Dál o tamní situaci nechtěl příliš mluvit, měla jsem pocit, že se domnívá, že podobná líčení nejsou pro mé jemné evropské uši.

Celá atmosféra v Abidjanu působí jako v hlubokém středověku:  na kopci nad lagunou se tyčí obležený hrad, v tomto případě hotel Golf, s jedním prezidentem, kterého by jeho protivník rád  vyhladověl nebo jinak odpravil, pod ním, kolem tábora-paláce  toho druhého vypukla Sodoma Gomora. Vojáci a policie se chovají nepředvídatelně. K prezidentskému paláci se nikdo nesmí ani přiblížit, přestože dříve se tudy   dokonce smělo  projíždět. Stráže se sice nikdy netvářily nadšeně, ale kvůli diplomatické značce auta vždycky zvedly závoru a umožnily průjezd, který  ušetřil dlouhé objíždění. Dnes jsou jejich stanoviště obložena stovky pytlů s pískem  a nechávají tudy nanejvýš podle nálady  procházet mladé ženy, které pracují v okolí nebo chodí trhat banány, rostoucí v ulicích.  Nedávno jsem od nich vyslechla strašnou příhodu, jak jednu z nich, těhotnou, zatáhli vojáci do projíždějícího  auta poté, co jí hodili na hlavu pytel. Už se nevrátila. Vyprávěly i další otřesné věci, které korespondují s  informacemi z jiných zdrojů a  oficiálními zprávami mezinárodních organizací o násilnostech v zemi, které se teď ale neodvažuji interpretovat.  


V menších ulicích dále úřadují Mladí patrioti, zastavují, prohlížejí auta a žádají úplatek za projezd. Takže když vidím někde pár mladých mužů s pneumatikami, už propadám panice, protože  naházet je  před auto je dílem okamžiku a pak začne nepříjemná šikana, i když většinou zatím zvládnutelná. Jejich ozbrojení kolegové, kteří stavějí trvalé zátarasy na ulicích, jsou o hodně arogantnější a agresivnější.  Naštěstí je ale člověk už předem vidí a  když je dostatečně duchapřítomný a rychlý, obrátí, ujede a hledá jinou cestu. Je ale o hodně lepší vidět takové věci v akčních filmech než je zažívat osobně. Řada lidí po pár takovýchto zkušenostech má strach jezdit po městě. 

Když jsem potřebovala jet naléhavě minulý týden k lékaři do Treichville, vzdálenější části města, neřídila jsem proto sama, ale jel se mnou řidič. Konverzace s libanonským  lékařem probíhala následovně: „A můžete přijít příští týden na kontrolu?“ Odpověď:“Hm, to je trochu problematické, na silnicích jsou zátarasy a nemůžu už jezdit daleko sama.“ „A kde bydlíte? V Cocody? To je špatné...“ A zase jsem u té absurdity, protože  tato část města kolem prezidentského paláce  bývala pro případ konfliku považována za nejbezpečnější. Na rozdíl od Treichville, moderní a rušné čtvrti na druhé straně Abidjanu směrem k letišti, kde  ale většinou ubytovávaly své pracovníky velké mezinárodní  firmy, které považovaly rychlý přístup k letišti  za důležitější. Atmosféra mi tam také přišla  odlehčenější, možná to bylo množstvím lidí, kteří se jako vždy pohybovali po ulicích. Napřed mě sice trochu vyděsil vůz s monstrózním dělem, který jel proti nám, pak jsem ale uviděla dvě velká bílá vozidla OSN, která ho následovala. Tenhle konvoj jsme potkali  dvakrát, a přestože jsem se na vojáky v modrých přilbách  dívala v minulosti s velkým despektem, teď na mě zapůsobili alespoň uklidňujícím dojmem. Vzpomněla jsem si na  místního novináře, který v dřívějších dobách komentoval  přítomnost modrých přileb v Abidjanu  opovržlivě slovy: „Jsou k ničemu. Uděláte kšá a utečou. Jako slepice.“  Teď evidentně pozměnil názor, protože  konstatoval, že je dobře, že v Abidjanu alespoň fyzicky jsou přítomni. Na cestě domů z Treichville nás míjely pro změnu  několikrát  odkryté dodávky, které kličkovaly mezi auty a na nichž stáli černě oblečení ozbrojenci a mířili  kolem sebe lehkými kulomety. Ti patřili k druhé straně.

Dnes opustil prezident Ouattara ve vrtulníku OSN poprvé po třech měsících hotel Golf a odletěl poté jednat do Addis Abeby. Prezident Gbagbo tam poslal jen svého zástupce, zato ale vyhlásil promptně zákaz letů OSN a francouzské jednotky  nad územím Pobřeží slonoviny. Ve čtvrti Abobo i v dalších částech města začaly operovat  ozbrojené oddíly, které se nehlásí ani k jednomu z nich a jsou proto nazývány Neviditelné komando. Kolo spekulací o tom, co přinesou další dny, se točí na nejvyšší obrátky.

Zástup čekajících před bankou v Plateau

Rabování

Právě se dívám na  vlajku a přemýšlím, jak ji upevnit na pětimetrovou tyč, která normálně slouží k čistění bazénu. Nic vhodnějšího jsem zatím v naší domácnosti nenašla. Tu tyč pak hodlám upevnit k balkónovému zábradlí, aby byla vidět především z hlavní ulice, která vede podél  naší zahrady. Tedy bylo by dobře, aby nebyla vidět moc, ale zase když člověk chce, tak aby ji přece jen viděl.  To není složité taktizování, spíš se mi to jeví jako životní nutnost. Ukázaly to zážitky několika posledních dní. 

Včera se mi  kolem druhé hodiny odpolední  zastavilo srdce, když jsme dostali zprávu, že naproti budově Světové banky, v naší čtvrti Cocody, kterou média většinou nazývají diplomatickou, nóbl a podobně, dav rabuje soukromé domy! Další informace byla ještě méně povzbuzující: policie je u toho a přihlíží. Přestože už jsem tady zažila ledacos, zmocnila se mě v prvním okamžiku neovladatelná panika jako kdysi na gymnáziu,  když mělo začít měření rychlosti psaní na stroji. Většinou mě ovládl takový stres, že jsem se nedokázala strefit roztřesenýma rukama ani na klávesnici. Hlavou se mi začalo  honit vyprávění Monique, starší francouzské dámy, kterou jsem poznala přede dvěma lety. Žila v Abidjanu s rodinou už od šedesátých let, manžel byl šéf    prosperující francouzské firmy, měli velký dům, celý jejich život byl tady. V roce 2002 a 2004 je dvakrát vyrabovali a to tak, že nezůstalo v celém domě vůbec nic. Vyprávěla, že jediné, co v té rychlosti popadla, byla plážová taška, do které dala doklady a trochu peněz. Když jsem ji poznala, žila i s manželem v hotelu, protože už nehodlali nic riskovat a teď je samozřejmě už dávno pryč. 

Rozhodli jsme se přesto vyjet ven a zjistit, co se děje. Zdálo se nám divné, že by se tu skutečně rabovalo, protože žijeme v  čtvrti, kde je prezidentský palác a v dřívějších dobách proto platila za nejbezpečnější. Místo, kde se mělo rabovat, je od nás vzdáleno několik minut a tak jsme schválně projeli  kolem, i když jsem myslela, že mi srdce vyskočí z krku. Projeli jsme nehlídaným zátarasem ulice a uviděli otevřená vrata do domu a velké množství lidí, také hodně žen, kteří se pohybovali kolem. Podle oblečení se mi zdálo, že jsou ze čtvrti Blokosso (v tisku se nazývá jako  lidová, což je určitě politicky korektní) , která  je přilepená ke Cocody a odděluje je od laguny. Mě se jednou podařilo zabloudit při procházce do hodně chudé části, kde byly jen chatrče, v uličkách bahno a kameny, mezitím hromady dříví, připraveného na oheň k vaření, děti, drůbež i další domácí zvířectvo. Uprostřed  trůní takzvaný Blockhaus, ošklivá bungrovitá budova bez oken, kde jsou malé místnůstky, pronajímané rodinám jako byty.  Obyvatelé platili vždy za velmi přátelské k cizincům, což není žádný div, protože hodně z nich nalézalo živobytí v cizích a diplomatických rezidencích jako zahradníci, řidiči, chůvy a další domácí personál. Teď to vypadalo, že rabovali. 

Ukázalo se, že opět NIKDO NIC určitého neví. Sebevědomá novinářka, sledující krizový vývoj v zemi, na kterou jsem opět narazila, mávala svojí značkovou kabelkou a předčítala mi z článku, který právě vytvořila. Hovořila v něm o vzedmuté spirále násilí a opět nic netušila. Napadla mě zase ta absurdita, nicméně jsem jí pochválila spirálu a pochopila, že tady odtud žádné zprávy čekat nemohu.


Druhý den byla nejistota stejná. Když už jsem ji nemohla dál snést, rozhodla jsem se zeptat jedné místní mladé ženy, který pracuje v sousedství a o které vím, že bydlí ve zmíněném Blockhausu. Je to jednoduchá, negramotná, ale rozumná, čistá a pohledná žena, která se mi už dřív, hned po volbách, svěřila, že začíná ona i její rodina mít problémy, protože je ze severu a tedy v Abidjanu považovaná za cizinku. Na tom neměnilo nic ani to, že není muslimka, jako většina obyvatel severu, ale křesťanka jako populace jihu. Alassanneho (Ouattaru), jak  vždycky nazývala „druhého“ prezidenta, samozřejmě  volila a za to začala být ona i celá její rodina hned po volbách perzekuovaná policisty, ozbrojenými civilisty i dalšími lidmi. Stejně jako tisíce dalších, jak je známo z tisku a alarmujících zpráv Amnesty international...

Její vyprávění bylo šokující. Včera skutečně vyšlo velké množství obyvatel Blokossa, kteří jsou věrní stoupenci Gbagba, do rezidenční čtvrti Cocody, vyrazilo vrata dvou velkých domů a vyplenilo je do poslední nitky.  Líčila mi, že strhali  i dlaždice  ze stěn, podlahové krytiny, neváhali odvést  ani tři psy. Nezůstalo tam vůbec nic. Jeden z domů patří člověku z Ouattarova týmu, který je s ním uzavřen v hotelu Golf, druhý bílému (cituji) Francouzovi, který je momentálně v zahraničí. Policie prý opravdu nezasáhla. Následovalo varování, abychom zamykali vrata, dveře, zatahovali mříže a pokusili se  odstěhovat svoje věci.  K takovým akcím jsem ale už ztratila motivaci, odvézt se dá stejně minimum, představovala jsem si jen lidi, kteří vyrazí dveře a začnou krást před mýma očima. Na moji otázku ale mínila, že když v domě někdo bude,  snad je to zastaví.  A že by byla dobrá vlajka.  Protože když táhl dav rezidenční čvrtí a  viděl vlajky, pokračoval dál. V této chvíli jde prý hlavně o Ouattarovy přívržence a odvěké nepřátele Francouze, ale je to začátek.

Takže jsem vylovila vlajku,  kterou máme na skříni už od voleb pro případ nouze a protože jsem situaci vyhodnotila jako stav nouze, vyvěsím ji. V Abidjanu totiž začalo být v posledních dnech nebezpečno i pro cizince a kupodivu také  pro diplomaty. To je nestandartní situace, protože existují jisté Vídeňské úmluvy, ale obávám se, že ty tu teď neplatí, bohužel. Anebo se dají snadno obejít.

Situace je zdánlivě stejná, tedy dva prezidenti, dvě vlády atd. Do hry se však s ještě větší vervou vložili Jeunes Patriotes (Mladí patrioti), ozbrojení přívrženci prezidenta Gbagba. I když místní vtip tvrdí, že nejsou ani mladí a už vůbec ne vlastenci... Nicméně jejich vliv je velký, zejména proto, že jejich vůdce se schopnostmi jistého říšského ministra propagandy je ministem mládeže v Gbagbově kabinetě. Je to výhodné. Jestliže Gbagbo něco zamýšlí, provede to prostřednictvím Mladých patriotů a tváří se, že má čisté ruce. S aktivitami těchto "vlastenců" jsme bohužel začali být konfrontováni  každodenně. Začalo to už v lednu zahrazováním menších ulic, teď je zátarasů víc a víc. Probíhá to tak, že projíždějící řidič je zastaven ozbrojenou bandou, která mu prohledá auto a pak chce úplatek za to, že smí dál pokračovat v cestě. Cílová skupina: vozidla OSN a v posledních týdnech i auta diplomatů. Odmítnout tento požadavek není dobré, udělal to v neděli jeden pracovník velvyslanectví s poukazem na diplomatickou imunitu, načež ozbrojenci nastavěli barikády kolem jeho auta a odmítali ho pustit. Nakonec se odtud dostal, ale od té chvíle se on i jeho žena s dítětem, které byly s ním, bojí jezdit po Abidjanu. Jinému  rozbili čelní sklo, dalšího diplomata se snařili zastrašit  výstřelem do vzduchu, když se jim zdálo, že „nespolupracuje“ příliš ochotně. Další oblíbená nepříjemná maličkost jsou řetězy nebo prkna s vyčnívajícími hřeby, ležící na ulici. Známe to z Nigerie, tam to byl osvědčený prostředek k zastavení aut i v dobách míru, tady je to poměrně nové, ale účinné. Už se nám na ně podařilo ve tmě najet, naštěstí několik set metrů od našeho domu. Auto jsme tam museli nechat a v duchu se s ním rozloučili, ale kupodivu bylo ráno neporušené. Bylo to v neděli večer, kdy stejnou ulicí táhly od Gbagbova paláce stovky lidí, vykřikovali, zpívali (?) a dělali vůbec neuvěřitelný hluk. To bylo poměrně neobvyklé, běžně se do této čtvrti hned tak někdo nedostane, nemohla jsem neslyšet, když táhli o půlnoci kolem našeho domu a doufala, že kdo zpívá, nebude snad páchat násilí. Bylo to horší než palba, kterou jsem zažila 16. prosince, protože i když je asi nebezpečnější, působí aspoň jako anonymní nebezpečí, zatímco při tomhle nočním představení jsem nemohla myslet na nic jiného než na Rwandu a další africké genocidy. Ale moje fantazie byla naštěstí bujnější než skutečnost a Mladí patrioti, protože oni to opět byli, jak se ukázalo, táhli dál a hlomozili pak velkou část noci. V takovém případě se opravdu nedá spát.